Rodiče, chcete učit a vychovávat své děti sami? Zde můžete nalézt inspiraci!
Za posledních třicet let, které uběhly od listopadových událostí roku 1989, se toho u nás změnilo opravdu hodně. Můžeme podnikat nebo chodit do práce, stát nás k tomu ale pod pohrůžkou vězení za paragraf „příživnictví“ nenutí. I doktora si smíme vybrat, není nám „z moci úřední“ přidělen tzv. závodní lékař, k němuž musíme povinně chodit. Mladí muži už nemusí na základní vojenskou službu (i když mnohým z nich by určitě prospěla), za jejíž odepření byl za minulého režimu mnohaletý kriminál. Jedna věc se ale stále nezměnila a je dokonce mnohými považována za něco naprosto normálního, co tady zkrátka je a bude, protože to tady bylo „odjakživa“, totiž tzv. „povinná školní docházka“.
Celý náš školský systém je dodnes založen na socialistickém výkladu práv a povinností občanů vůči státu, jehož absurdita bije do očí. Jak si mnozí z nás dobře pamatují, bylo tenkrát např. právo na práci podmíněno příkazem tzv. trvalého pracovního poměru – každý člověk prostě musel mít razítko v občance jako důkaz, že někde pracuje, jinak riskoval vězení. Prohlašovat za občanské právo něco, k čemu jsme represivními složkami státu nuceni, je ovšem výsměchem nejen logice, ale i... lidským právům!
Jsme rádi, že je ta doba pryč. Ve školství však v tomto směru zůstalo všechno při starém – rodičům je sugerováno, že jejich děti mají právo na vzdělání, zároveň je ale musí povinně posílat do školy! Za nedodržení této socialistické „právní povinnosti“ hrozí ještě dnes – tj. v roce 2019 (!!) – vězení a odebrání dětí. „Právo na vzdělání“ si zkrátka uzurpoval stát a rodiče (byť by chtěli a dokázali uči své děti sami) se musí podrobit zákonu o povinné školní docházce. Zde si dovolím historické expozé, které ve stručnosti ukáže, jak to všechno začalo...
Povinnou školní docházku v našich zemích zavedla v roce 1774 Marie Terezie, což je dodnes považováno za moudré rozhodnutí osvícené panovnice. Pravda je ovšem taková, že habsburskou císařovnu k tomuto kroku nevedla ani tak starost o vzdělanostní úroveň dětí jejích poddaných, jako spíše snaha potlačit libertiniánské a protirakouské ideje, které se za jejího panování začaly v říši šířit. Výchova dětí neměla být napříště svěřena rodičům, na něž nebylo v tomto směru spolehnutí, ale státu a jeho úřednicko-učitelskému aparátu. Výukové osnovy z té doby jasně dosvědčují, že hlavním cílem zde bylo odnárodnění mladé české generace a její zglajchšaltování na věrné a loajální občany monarchie. Šlo zkrátka o něco podobného jako v případě zdravotní péče o děti, kterou Marie Terezie rovněž uzákonila, ovšem nikoli z nějakých lidumilných důvodů, nýbrž v reakci na hlášení vojenských komisí, upozorňujících ji na katastrofální zdravotní stav většiny odváděných rekrutů.
Celý náš školský systém je dodnes založen na socialistickém výkladu práv a povinností občanů vůči státu, jehož absurdita bije do očí. Jak si mnozí z nás dobře pamatují, bylo tenkrát např. právo na práci podmíněno příkazem tzv. trvalého pracovního poměru – každý člověk prostě musel mít razítko v občance jako důkaz, že někde pracuje, jinak riskoval vězení. Prohlašovat za občanské právo něco, k čemu jsme represivními složkami státu nuceni, je ovšem výsměchem nejen logice, ale i... lidským právům!
Jsme rádi, že je ta doba pryč. Ve školství však v tomto směru zůstalo všechno při starém – rodičům je sugerováno, že jejich děti mají právo na vzdělání, zároveň je ale musí povinně posílat do školy! Za nedodržení této socialistické „právní povinnosti“ hrozí ještě dnes – tj. v roce 2019 (!!) – vězení a odebrání dětí. „Právo na vzdělání“ si zkrátka uzurpoval stát a rodiče (byť by chtěli a dokázali uči své děti sami) se musí podrobit zákonu o povinné školní docházce. Zde si dovolím historické expozé, které ve stručnosti ukáže, jak to všechno začalo...
Povinnou školní docházku v našich zemích zavedla v roce 1774 Marie Terezie, což je dodnes považováno za moudré rozhodnutí osvícené panovnice. Pravda je ovšem taková, že habsburskou císařovnu k tomuto kroku nevedla ani tak starost o vzdělanostní úroveň dětí jejích poddaných, jako spíše snaha potlačit libertiniánské a protirakouské ideje, které se za jejího panování začaly v říši šířit. Výchova dětí neměla být napříště svěřena rodičům, na něž nebylo v tomto směru spolehnutí, ale státu a jeho úřednicko-učitelskému aparátu. Výukové osnovy z té doby jasně dosvědčují, že hlavním cílem zde bylo odnárodnění mladé české generace a její zglajchšaltování na věrné a loajální občany monarchie. Šlo zkrátka o něco podobného jako v případě zdravotní péče o děti, kterou Marie Terezie rovněž uzákonila, ovšem nikoli z nějakých lidumilných důvodů, nýbrž v reakci na hlášení vojenských komisí, upozorňujících ji na katastrofální zdravotní stav většiny odváděných rekrutů.
Rakousko-uherský systém výchovně-vzdělávacího procesu zůstal do značné míry zachován i v Československé republice, tzv. „frontální výuka“ prostřednictvím drilu a mechanického „biflování“ doznala pouze kosmetických úprav a ani po ideologické stránce se toho příliš nezměnilo – děti se jen namísto k císaři pánu „modlily“ nyní k prezidentovi: „Náš tatíčku Masaryčku, tady na obrázku, my děti ti slibujeme, poslušnost a lásku!“
Epizoda protektorátního školství byla naštěstí krátká, ale i z ní je zřejmé, o co německým nacistům a jejich poslušné loutce Emanuelu Moravcovi šlo – Češi se měli naučit číst, psát a počítat, s vyšším vzděláním se u nich nepočítalo, ostatně vysoké školy byly zavřeny.
Devastace školství pokračovala i za socialismu. Komunisté si sice uvědomovali důležitost vzdělání pro ekonomický rozvoj země, takže učňovské a vyšší školství technického směru si udržovalo solidní úroveň, hlavní důraz byl ovšem kladen na ideologii. Výchova nového, socialistického člověka měla přednost před vším ostatním, život každého jedince se měl ubírat po jednosměrné trajektorii se zastávkami jiskra – pionýr – svazák – kandidát – člen strany... Indoktrinace dětí komunistickými myšlenkami se však postupně stávala (hlavně v dobách husákovské normalizace) stále stupidnější a rodiče tak mohli doma celkem snadno uvést školní výuku na pravou míru.
Po roce 1989 jsme si oddechli, neboť se zdálo, že teď už konečně nastala doba svobodného, apolitického školství a učitelé již nebudou muset dětem lhát. Když se ovšem podíváme, kam jsme dospěli dnes, nemůžeme nevidět, že pravdou je pravý opak. Ukázalo se, že žádný politický systém (ani ten současný, tzv. liberálně-demokratický) se dobrovolně nevzdá kontroly nad formováním mladé generace pro něj výhodným směrem. I dnes se již od mateřských škol má vychovávat nový, tentokrát multikulturní, genderově uvědomělý a eurounijní člověk. Do škol vtrhly politické neziskovky se svými „výukovými programy“, schválenými MŠMT, učitelé jsou odsunováni na vedlejší kolej a jejich roli přebírají lidskoprávní aktivisté. Do osnov se zavedla „výchova ke zdravému životnímu stylu“, což je eufemismus pro indoktrinaci dětí k „pozitivnímu vnímání“ všemožných sexuálních perverzí. Šílené experimenty sociálních inženýrů (inkluze) pak dílo zkázy dokonaly. Čl. 26 Všeobecné deklarace lidských práv, podle nějž „rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti“, je v dnešní České republice hrubě porušován.
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že je špatně úplně všechno. Pořád ještě u nás máme celou řadu výborných škol se skvělými kantory, kam mohou rodiče posílat děti bez obav z toho, že se tam z nich stanou klimatologičtí alarmisté či voliči pirátů. Statečných ředitelů, kteří nepustí přes práh svých škol „člověkotísňové“ agitátory, rovněž není málo. A snad i společensko-politická atmosféra spěje k tomu, že se české školy postupně vrátí ke svému původnímu poslání.
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že je špatně úplně všechno. Pořád ještě u nás máme celou řadu výborných škol se skvělými kantory, kam mohou rodiče posílat děti bez obav z toho, že se tam z nich stanou klimatologičtí alarmisté či voliči pirátů. Statečných ředitelů, kteří nepustí přes práh svých škol „člověkotísňové“ agitátory, rovněž není málo. A snad i společensko-politická atmosféra spěje k tomu, že se české školy postupně vrátí ke svému původnímu poslání.
Bylo to v roce 1996, kdy skupina rodičů, toužící vzít výchovu a výuku svých dětí do vlastních rukou, založila Společnost přátel domácí školy. Její osvětová činnost po čase vedla k uzákonění tzv. distančního vzdělávání pro I. stupeň základních škol. Začátky ovšem nebyly nijak snadné, na „nezodpovědné“ rodiče nevybíravě útočila mainstreamová média, snažící se zlikvidovat český homeschooling hned v zárodku. Vzpomínám si na kampaň, odstartovanou článkem „Z dítěte, které nechodí do školy, může vyrůst izolovaný jedinec!“ Když se obavy o „socializaci“ doma vzdělávaných dětí ukázaly být lichými, začal další útok: „Domácí školy mohou zneužít sekty!“ Dnes se situace naštěstí poněkud uklidnila – dospěla totiž první generace domácích školálů a ukázalo se, že se z nich nestali sektáři a osamocení podivíni, ale naopak všestranně vzdělaní a profesně úspěšní lidé, patřící ke společenské elitě. Zatímco rodičům házel náš stát klacky pod nohy, úspěchy jejich dětí se dnes chlubí (Ester Ledecká)...
Kniha Spolu – průvodce domácím vzděláváním je určena rodičům, kteří se o této problematice chtějí dozvědět vše podstatné. Její autorka Irena Kašparová jim jako maminka čtyř dětí a domácí učitelka určitě má co říct. A nejen ona – o svých zkušenostech s homeschoolingem vypráví v knize i další rodiče. Rozhodnout se pro domácí školu jistě vyžaduje odvahu, zkušenost několika tisíc rodin však svědčí o tom, že tam, kde je nadšení a vědomí odpovědnosti za zdárný vývoj dětí, se není čeho bát.
Přes všechny nástrahy „úředního šimla“ se zdá, že si u nás domácí vzdělávání nakonec našlo své místo na slunci. Rodičů, kteří tento druh výuky preferují, je stále víc, organizují se v nejrůznějších spolcích a vzájemně si vypomáhají. Dá se říct, že již neplatí za exoty a dokonce se o nich tu a tam objeví pozitivní reference v médiích.
A jak je vidět na příkladu knihy Spolu – průvodce domácím vzděláváním, najdou se už i nakladatelství, která si troufnou zařadit do svého edičního plánu homeschoolingovou literaturu bez obav z toho, že půjde o ztrátovou záležitost...
https://www.youtube.com/watch?v=YIyKPiYBhgU
http://www.domaciskola.cz/
Kniha Spolu – průvodce domácím vzděláváním je určena rodičům, kteří se o této problematice chtějí dozvědět vše podstatné. Její autorka Irena Kašparová jim jako maminka čtyř dětí a domácí učitelka určitě má co říct. A nejen ona – o svých zkušenostech s homeschoolingem vypráví v knize i další rodiče. Rozhodnout se pro domácí školu jistě vyžaduje odvahu, zkušenost několika tisíc rodin však svědčí o tom, že tam, kde je nadšení a vědomí odpovědnosti za zdárný vývoj dětí, se není čeho bát.
Přes všechny nástrahy „úředního šimla“ se zdá, že si u nás domácí vzdělávání nakonec našlo své místo na slunci. Rodičů, kteří tento druh výuky preferují, je stále víc, organizují se v nejrůznějších spolcích a vzájemně si vypomáhají. Dá se říct, že již neplatí za exoty a dokonce se o nich tu a tam objeví pozitivní reference v médiích.
A jak je vidět na příkladu knihy Spolu – průvodce domácím vzděláváním, najdou se už i nakladatelství, která si troufnou zařadit do svého edičního plánu homeschoolingovou literaturu bez obav z toho, že půjde o ztrátovou záležitost...
https://www.youtube.com/watch?v=YIyKPiYBhgU
http://www.domaciskola.cz/
Já se snažím vychovávat své dva syny nejlépe jak mohu. Vím, že dělám spoustu chyb, nikdo není perfektní, ale snažím se na sobě pracovat a být jim tím nejlepším vzorem a pomocníkem v poznávání světa. Mám přečtené různé knihy o výchově a nedávno jsem narazila i na audioknihu Když se nic nedaří , která je právě taky zaměřená na výchovu a malé děti a s tou jsem se hodně ztotožnila :-) .
OdpovědětVymazat