LOUIS FERDINAND CÉLINE: CESTA NA KONEC NOCI

Děsivé poselství této knihy strhává masky přetvářek z našich pokryteckých obličejů...

Uragán myšlenkových erupcí, burácející z každé stránky. Do běla rozpálená kovadlina vztekem překypující duše, z níž srší ohnivé jiskry slov a vět, nemilosrdně dopadající na ty, kdo si dávno odvykli (pokud toho vůbec byli kdy schopni!) přemýšlet o smyslu své žalostné existence – tedy na nás všechny! Obžaloba průmyslové éry, městských aglomerací a pozlátek moderních vynálezů, údajně zlepšujících životní podmínky (už ten výraz je přece hrůzný – životní podmínky!), ve skutečnosti však vrhajích všechny, bohaté i chudé, pod kola ničivého Pokroku. Ne, žádné studium dějin, žádné sociologické analýzy či futurologické vize nám toho o lidské společnosti neřeknou tolik jako tato kniha. Vladimír Solovjev měl naprostou pravdu, když svého času napsal, že Západ se vydal na cestu do záhuby, když upřednostnil uspokojování hmotných potřeb před mravním sebezdokonalováním, vnějšno před vnitřnem, tělo před duchem. Cesta na konec noci to potvrzuje – nekompromisně a jednoznačně.

Autorovo psaní (jedná se o svérázně pojatý životopis) se pohybuje ve dvou základních rovinách – přízračné tajemno pitoreskního světa kantovských „věcí o sobě“ se prolíná s hrubozrnným naturalismem konkrétních lidí a míst. Dá se říct, že čím víc je něco normální, běžné a banální, tím silněji to rozněcuje Célinovu obrazotvornost. Návštěva jídelny se náhle mění na dobrodružnou výpravu za poznáním lidské malosti a ubohosti, nedělní odpoledne na městském bulváru, zdánlivě příjemné a bezstarostné, zatne do duše dráp bolestné připomínky bezvýchodnosti našeho pozemského údělu, pásová výroba v továrně s jejím nekonečným opakováním stále stejných mechanických úkonů vyvolává vzpomínky na válečné běsnění, chvilka strávená s rybáři na břehu Seiny pozvedává mysl k metafyzickým světům...

Céline se nenechává omezovat chronologií vyprávění, často skokově přebíhá z jednoho místa na druhé (myšleno i zeměpisně), aniž by nám přesněji vysvětlil, jak se tam ocitl. O faktografickou přesnost mu totiž vůbec nejde a pokud zmiňuje jednotlivé zastávky na své pouti životem (Paříž, fronta první světové války, zranění, nemocnice a zproštění vojenské služby, Afrika, Amerika a znovu Paříž), pak jen proto, aby na měnících se vnějších kulisách demonstroval důkaz, že lidé jsou všude stejní. Přesněji řečeno stejně ubozí, hloupí, vychytralí a zákeřní. A jestliže jsou takovými za tzv. normálních okolností, ve válce se z nich (jak to Céline poznal na vlastní kůži) stávají bestie.

Ne, válka není pokračováním politiky násilnými prostředky, jak tvrdí definice. Už proto ne, že v takovém případě by se dala vysvětlit rozumovými argumenty, ovšem válka se již ze samotné své podstaty vymyká veškeré logice a je tudíž v pravém významu toho slova nepochopitelná. Nikoli však nepředvídatelná! Konec jedné je totiž začátkem přípravy na tu příští a i když neplatí, že bychom mohli určit den a hodinu, pokud nejsme úplní hlupáci, cítíme „v kostech“, že se „něco“ chystá. Tak jako Céline, který už tenkrát v roce 1932 věděl, že adjektiva „první světová“ jsou sama o sobě (pokud k nim tedy nepřidáme „druhá světová“) nesmyslná... Co by asi říkal dnes?!

I když mu zážitky z války (i následné „mírové“zkušenosti) vzaly o lidech a motivech jejich jednání většinu iluzí, cítíme u něj zarputilou snahu „vydolovat“ z duší svých bližních alespoň náznak nějaké nesobeckosti a dobré vůle. Navíc – a to je třeba zdůraznit a přičíst mu k dobru – se Céline ani na okamžik nepasuje do role soudce, který z piedestalu své morální nadřazenosti pohrdavě shlíží k těm dole. Je tomu přesně naopak – příčinu svého zhnusení světem spatřuje i ve vlastních selháních, poklescích a neřestech, o nichž referuje se šokující upřímností. A tak se (byť z ní čiší smutek a beznaděj) dá nakonec říct, že kniha nevyznívá úplně pesimisticky. Pokud čteme mezi řádky, můžeme v ní dokonce najít velký kus životní moudrosti, jakoby váhavě servírované rozpolceným duším těch, kdo přes všechnu mlhu lží a klamů dokáží aspoň občas zahlédnout záblesky světla z říše za zrcadlem...
Kdyby někdo (podobně jako Verlaine v případě básníků) sestavil seznam francouzských prokletých spisovatelů, jméno Louis Ferdinad Céline by v něm mimo jakoukoliv pochybnost zaujímalo „nečestné“ první místo. Vždyť kterému autorovi se kdy „poštěstilo“, aby jeho knihy vyvolávaly tak rozporuplné reakce, od obdivné fascinace až po ostentativní pohoršení, a některé byly dokonce do dnešních dnů zakázané a nesměly se vydávat?
Vraťme se ale ke knize Cesta na konec noci a pokusme se vypátrat příčinu té magické uhrančivosti, s níž působí na mysl čtenářů. Jistě, můžeme zmínit neobvyklý literární styl, cizelérské vypravěčské umění, brilantní sociologické postřehy či psychologickou virtuozitu jejího autora, ovšem stále budeme cítit, že to není vše.   
Můj názor je následující – děsivá „údernost“ Cesty na konec noci spočívá v tom, že nás staví před rozhodující životní volbu...