PAVEL ČERNÝ: ČERNÝ MEZI ČERNÝMI

Český policejní instruktor vypráví o svém působení v exotických zemích a dává přednost pravdě před politickou korektností!

Provokativní je u této knihy už obálka – vidíme na ní bělocha mezi samými černochy! Fuj – co to píšu, jací černoši, správně se těm lidem musí dneska říkat Afroam... Moment, to je úplná blbost, Konžané přece nejsou žádní Afroameričani! A celé je to zamotané o to víc, že i ten běloch je ve skutečnosti černoch. Tedy – ani ne tak černoch, jako spíš černý. Přesněji řečeno Černý. Pavel Černý.

Už z toho komplikovaného úvodu je zřejmé, že kniha Pavla Černého Černý mezi černými bude na pultech našich knihkupectví bílou vránou. Politická korektnost u nás již dosáhla takového stupně, že mluvit (a psát) tak, jak člověku narostla pusa, je dost o hubu. Nějaký sluníčkový fanatik vás označí za rasistu, klimatologického nealarmistu či afroameričanofoba, kteroužto nálepku vám už nikdy nikdo neodpáře a vám až do smrti zůstane v ruce Černý Petr. Černý Pavel má naštěstí pro strach uděláno – za všechna ta léta „instruktorských cest kolem světa“ (jak zní podtitul jeho knihy) toho už totiž zažil tolik, že výpotky eventuálního pseudolidskoprávního blba, žvanícího cosi o multikulturně vyvážené literatuře, může mít totálně na háku!

Víte, spousta lidí, zejména tzv. „šiřitelů dobra“, má doslova plnou hubu toho, jak máme pomáhat těm všem lidem z Afriky, z Arábie či Asie. A hlásají to sami žijící v klidu a blahobytu. Najedení, z pohodlí a tepla vlastního domova. Prostě z bezpečí, kde se nestřílí a nehrozí ani nebezpečné exotické choroby. Když se nad tím zamyslíte, je to dost laciné. Já do těch zemí na rozdíl od takových pozérů jezdím a pomáhám na místě. Tedy skutečně pomáhám, například tím, že svým přičiněním se snažím zvyšovat úroveň místních policistů, a tím i přispívat k bezpečnosti těchto zemí. Bez toho bezpečí tam totiž nemůže nikdy být prosperita a místní lidé tam budou dále strádat a třeba utíkat za lepším do Evropy. Jenže sem do Evropy se úplně všichni rozhodně nevejdou. Takže pokud někdy dochází na toto téma, argumentuji: „Byli jste tam? Znáte ty lidi, kolik jste z nich osobně potkali?“

Zmínil jsem se o tom, že Černý mezi černými je jednou z těch knih, pro něž dnes jistí lidé používají adjektiva provokativní, kontroverzní či dokonce xenofobní apod. V této souvislosti se pochopitelně nabízí otázka, co je provokativně-kontroverzního na tom, když se někdo vrátí třeba z Toga (popř. z Konga, Ghany, Kuvajtu, Indie, Vietnamu, Egypta, Mexika, Číny...)  a napíše, co tam viděl a zažil? Ano, tady všude autor pobýval, a to jako instruktor, vychovávající domorodé policisty. Úplně s ním souhlasím v tom, že skutečně poznat nějakou zemi lze jen seznámením se se životem tamějších lidí, s konkrétními jedinci a jejich mentalitou, každodenními starostmi, radostmi, obavami a touhami. Je jasné, že takto z toho vyjde často úplně odlišný obrázek, než jaký nám předkládají mainstreamová média...
Je to mimořádně zajímavé, poučné a mnohdy i komické čtení. Afghánci, pochutnávající si na špuntech do uší, Kuvajťané a jejich nechuť k fyzické námaze (do jisté míry ospravedlnitelná hrozným vedrem), fanaticky perfekcionističtí Číňané, kteří se předhánějí v tom, kdo rychleji a přesněji splní váš rozkaz... Říká se „jiný kraj – jiný mrav“ a kniha Černý mezi černými toto přísloví potvrzuje bezpočtem příkladů. 

Prostě ti, kdo módně volají „po pomoci“ těm zemím, to znají jen z televize. Já naopak pro ně tam přímo na místě něco skutečně dělám. S lokálními lidmi jsem v těch destinacích denně pracoval, chodil i k nim do rodin. A jedl kolikrát s nimi i z jednoho talíře a pil z jedné láhve. A pak mám větší právo třeba projevit i svůj názor, ať je tu někomu třeba příjemný – anebo není... Ne?

Černý mezi černými je fascinující a ve společensko-politickém hodnotovém vakuu dnešní doby naprosto ojedinělá publikace, v níž není místo na fráze, plané mudrování a už vůbec ne na sladkobolné brnkání na city. Jak už to u výjimečných osobností bývá, je i podplukovník Pavel Černý uznáván a oceňován víc v cizině než doma. Přál bych si, aby tato moje krátká recenze alespoň trochu přispěla k povědomí o jeho knize mezi českými čtenáři.  
„Strach mám především z  nesvobody. Vnímám totiž, že v naší zemi a v celé EU je příklon k jakési nedemokracii. Starání se o, nebo spíše za občana a bombardování ho různými příkazy. S  hrůzou koukám na to, jak na západ od nás akceptují nesvobodu, a dokonce po ní někteří i volají. Já jsem opravdovou totalitu osobně poznal. Ti na západ od nás takovéto zkušenosti nemají a nechápou, kam by mohlo postupné ořezávání občanských práv vést.“