Michael Connelly a Harry Bosch... tím je řečeno vše!
Na začátku této recenze považuji za vhodné předeslat, že knihy s detektivní tématikou jsem po léta nečetl, přičemž na svoji „omluvu“ uvádím, že po spisovatelích, které jsem kdysi obdivoval (Georges Simenon, Raymond Chandler, Agatha Christie, S. S. Van Dine...) nevyrostla nová generace podobně kvalitních autorů, takže jsem na detektivky tak trochu zanevřel. Boom tzv. „nordkrimi“ měl v mém případě za důsledek mimo jiné to, že jsem se před časem dostal k recenzování knihy Vodní andělé Monse Kallentofta, který mě přesvědčil, že to dnes s detektivním žánrem není tak špatné, jak jsem se domníval. V tomto názoru mě následně utvrdili další dva spisovatelé, jejichž knihy u nás vydává nakladatelství Domino – Jeffery Deaver a Michael Connelly.
Především druhý jmenovaný je podle mého názoru autorem, který vrací detektivkám to, co jsem obdivoval u výše zmíněných klasiků. Mám tím na mysli především „jednosměrný“ děj bez zbytečných a rušivých odboček, filigránsky vymyšlenou zápletku a neméně precizní myšlenkové pochody hlavní postavy, jíž je detektiv Harry Bosch. Četba zatím poslední u nás vydané „connellyovky“ s názvem Odvrácená strana konce je opět skvostným literárním zážitkem, o nějž se chci nyní podělit.
Jak již víme (tedy jak vědí ti, kdo znají poslední Connellyhu knihu Přeběhlík), autor poslal svého detektiva do předčasného důchodu, čímž mu ovšem nijak nezabránil nadále pokračovat v tom, co mu bylo po celý život denním chlebem. Dobře, oficiálně už Harry Bosch policistou není, ale copak na tom sejde? V duši jím přece zůstal a navíc – užírat se nespravedlivým vyhazovem a žít už jen nostalgickými vzpomínkami na staré zlaté časy, kdy rozplétal všechny ty zapeklité a v první chvíli zdánlivě neřešitelné případy, to rozhodně není Harryho styl. Neodolatelně jej to táhne zpět do vzrušujícího světa zločinu, aby zde opět zkřížil kordy s padouchy, kteří se domnívají, že vraždu či loupež provedli tak dokonale, že jsou na ně všichni policajti krátcí.
Naštěstí pro Harryho Bosche nezapadla jeho úspěšná kariéra do zapomnění, stále je dost těch, kteří si dobře pamatují na toho skvělého detektiva, jehož vyšetřovací metody (pravda, občas trochu... jak to jen kulantně říct... ano, nestandardní) a buldočí zarputilost při sledování zachycené stopy tolikrát slavily úspěch a přinesly mu zasloužený věhlas. A kdo jej nezná osobně, k tomu se příslušné informace stejně dostávají nejrůznějšími klikatými cestičkami, šeptandou od úst k ústům, takže si Harry ani dnes, takříkajíc na stará kolena, nemůže stěžovat na nedostatek práce. Právě naopak – jeho klientela je natolik početná, jinými slovy poptávka natolik převyšuje nabídku, že si penzionovaný detektiv může dovolit luxus výběru a věnuje se jen těm případům, které ho z nějakého důvodu zaujmou.
Delikátní záležitost bohatého kalifornského magnáta je pro Harryho Bosche jako stvořená. Dotyčný se nemůže obrátit na oficiální policii, neboť vlastně nedošlo k ničemu, co by se dalo z právnického hlediska označit za zločin. Bolestné vzpomínky na mládí, kdy se podle svého dnešního názoru nepěkně zachoval k jisté dívce, kterou přivedl do jiného stavu a následně opustil, se neúprosně vracejí a žádají si nějakou satisfakci. Co se s tou mexickou dívkou vůbec stalo, kde dnes žije? A co její (a jeho) dítě? Jsou tu ale i ryze praktické důvody pro najmutí soukromého detektiva – Whitney Vance nemá, komu by odkázal svůj obrovský majetek a přitom možná někde žije právoplatný dědic. Harry Bosch chápe miliardářovo zoufalství a protože je mu starý muž pro své úsilí o napravení mladistvé nerozvážnosti vcelku sympatický, ujímá se komplikovaného pátrání.
Michael Connelly nyní rozehrává brilantní detektivní biliár, kde každý šťouch má své jedinečné a nezastupitelné místo a všechny koule na stole příběhu do sebe narážejí s cizelérskou přesností. Americký autor sahá i zde ke své osvědčené metodě dokonalého popisu osob a míst, s níž je úzce spojeno na přísné logice založené a mistrně vyvážené rozvíjení děje. To, co je u mnoha dnešních „detektivkářů“ tak rozšířené a co zcela spolehlivě ničí i jinak dobře zkonstruovanou základní dějovou osnovu, totiž záliba v akčnosti a tendence k co nejefektnějšímu vystupňování závěrečných pasáží, tak přesně toto u Michaela Connellyho nenajdete. Jinak řečeno – divoké přestřelky, mrtví zlosynové a potoky krve jsou u něj nahrazeny inteligencí, mravenčí pílí a brilantní logikou „jeho“ Harryho Bosche, který před svaly a prstem na spoušti pistole upřednostňuje bystrý postřeh a přesné myšlenkové dedukce.
Jak již bylo zmíněno, Connelly je jedním z těch autorů, kteří vracejí dnes poněkud upadajícímu literárnímu žánru jeho dřívější vážnost a popularitu a navíc dokazují, že dobře napsaný detektivní román nemusí být pouze „oddechovkou“, ale plnohodnotným uměleckým dílem, čehož je Odvrácená strana konce názorným příkladem.
Především druhý jmenovaný je podle mého názoru autorem, který vrací detektivkám to, co jsem obdivoval u výše zmíněných klasiků. Mám tím na mysli především „jednosměrný“ děj bez zbytečných a rušivých odboček, filigránsky vymyšlenou zápletku a neméně precizní myšlenkové pochody hlavní postavy, jíž je detektiv Harry Bosch. Četba zatím poslední u nás vydané „connellyovky“ s názvem Odvrácená strana konce je opět skvostným literárním zážitkem, o nějž se chci nyní podělit.
Jak již víme (tedy jak vědí ti, kdo znají poslední Connellyhu knihu Přeběhlík), autor poslal svého detektiva do předčasného důchodu, čímž mu ovšem nijak nezabránil nadále pokračovat v tom, co mu bylo po celý život denním chlebem. Dobře, oficiálně už Harry Bosch policistou není, ale copak na tom sejde? V duši jím přece zůstal a navíc – užírat se nespravedlivým vyhazovem a žít už jen nostalgickými vzpomínkami na staré zlaté časy, kdy rozplétal všechny ty zapeklité a v první chvíli zdánlivě neřešitelné případy, to rozhodně není Harryho styl. Neodolatelně jej to táhne zpět do vzrušujícího světa zločinu, aby zde opět zkřížil kordy s padouchy, kteří se domnívají, že vraždu či loupež provedli tak dokonale, že jsou na ně všichni policajti krátcí.
Naštěstí pro Harryho Bosche nezapadla jeho úspěšná kariéra do zapomnění, stále je dost těch, kteří si dobře pamatují na toho skvělého detektiva, jehož vyšetřovací metody (pravda, občas trochu... jak to jen kulantně říct... ano, nestandardní) a buldočí zarputilost při sledování zachycené stopy tolikrát slavily úspěch a přinesly mu zasloužený věhlas. A kdo jej nezná osobně, k tomu se příslušné informace stejně dostávají nejrůznějšími klikatými cestičkami, šeptandou od úst k ústům, takže si Harry ani dnes, takříkajíc na stará kolena, nemůže stěžovat na nedostatek práce. Právě naopak – jeho klientela je natolik početná, jinými slovy poptávka natolik převyšuje nabídku, že si penzionovaný detektiv může dovolit luxus výběru a věnuje se jen těm případům, které ho z nějakého důvodu zaujmou.
Delikátní záležitost bohatého kalifornského magnáta je pro Harryho Bosche jako stvořená. Dotyčný se nemůže obrátit na oficiální policii, neboť vlastně nedošlo k ničemu, co by se dalo z právnického hlediska označit za zločin. Bolestné vzpomínky na mládí, kdy se podle svého dnešního názoru nepěkně zachoval k jisté dívce, kterou přivedl do jiného stavu a následně opustil, se neúprosně vracejí a žádají si nějakou satisfakci. Co se s tou mexickou dívkou vůbec stalo, kde dnes žije? A co její (a jeho) dítě? Jsou tu ale i ryze praktické důvody pro najmutí soukromého detektiva – Whitney Vance nemá, komu by odkázal svůj obrovský majetek a přitom možná někde žije právoplatný dědic. Harry Bosch chápe miliardářovo zoufalství a protože je mu starý muž pro své úsilí o napravení mladistvé nerozvážnosti vcelku sympatický, ujímá se komplikovaného pátrání.
Michael Connelly nyní rozehrává brilantní detektivní biliár, kde každý šťouch má své jedinečné a nezastupitelné místo a všechny koule na stole příběhu do sebe narážejí s cizelérskou přesností. Americký autor sahá i zde ke své osvědčené metodě dokonalého popisu osob a míst, s níž je úzce spojeno na přísné logice založené a mistrně vyvážené rozvíjení děje. To, co je u mnoha dnešních „detektivkářů“ tak rozšířené a co zcela spolehlivě ničí i jinak dobře zkonstruovanou základní dějovou osnovu, totiž záliba v akčnosti a tendence k co nejefektnějšímu vystupňování závěrečných pasáží, tak přesně toto u Michaela Connellyho nenajdete. Jinak řečeno – divoké přestřelky, mrtví zlosynové a potoky krve jsou u něj nahrazeny inteligencí, mravenčí pílí a brilantní logikou „jeho“ Harryho Bosche, který před svaly a prstem na spoušti pistole upřednostňuje bystrý postřeh a přesné myšlenkové dedukce.
Jak již bylo zmíněno, Connelly je jedním z těch autorů, kteří vracejí dnes poněkud upadajícímu literárnímu žánru jeho dřívější vážnost a popularitu a navíc dokazují, že dobře napsaný detektivní román nemusí být pouze „oddechovkou“, ale plnohodnotným uměleckým dílem, čehož je Odvrácená strana konce názorným příkladem.
Žádné komentáře:
Okomentovat