Citlivý pozorovatel a skvělý vypravěč je tu s další knihou o „neznámé“ přírodě!
V krátkém časovém odstupu u nás vychází druhá kniha německého spisovatele a velkého znalce a obdivovatele přírody Petera Wohllebena s názvem Citový život zvířat (Láska, zármutek, soucítění – úžasná tvář skrytého světa). Ti, kdo četli Wohllebenův Tajný život stromů, patrně bez většího přemýšlení sáhnou i po této knize, protože vědí, že autorovo jméno je zárukou mimořádného čtenářského zážitku. A je tomu opravdu tak – i zde jsme totiž seznamováni s takřka neuvěřitelnými skutečnostmi, tentokrát tedy ze zvířecí říše.
Je vcelku evidentní, že zvířata jsou schopna pociťovat strach, radost, smutek a jistě i celou řadu jiných „duševních“ stavů. Jeden majitel papouška mi např. řekl, že když se svému „svěřenci“ dostatečně nevěnuje, normálně čiperný a spokojený opeřenec zaleze v bytě někam do kouta a tam „smutní“. A když jsem jednou na delší dobu opustil domov, po návratu jsem zjistil, že kočka nesla moji nepřítomnost mimořádně těžce a trvalo jí delší dobu, než se zase „vzpamatovala“. To jsou ovšem vcelku známé a nikterak neobvyklé případy.
„Kohouti, kteří lžou svým slepicím? Laně, které truchlí? Koně, kteří se stydí? To vše ještě před pár lety znělo jako fantazírování.“ Těmito slovy Peter Wohlleben svou knihu začíná a je z nich patrné, oč mu v ní půjde. Všechno, co u zvířat obdivujeme, pro co je máme rádi, nebo čím jsou nám naopak „nesympatická“, myšleno tedy ve smyslu jejich „psychiky“ či „vlastností“, vysvětlujeme obvykle pojmy jako instinkt, pud apod. Například u většiny z nich pozorujeme mimořádně silný mateřský pud, vidíme, s jakou „láskou“ a „obětavostí“ se starají o své potomky – ovšem je tato láska uvědomělá, nebo jsou zde na místě ony uvozovky, označující toliko nevědomé, pudové jednání? Jinými slovy – je možné, aby u zvířat existovaly i vyšší a složitější „myšlenkové pochody“, zkrátka aby mohli (řečeno autorovými slovy) kohouti lhát a koně se stydět? Jak už napovídá název jeho knihy, odpovídá německý autor na tyto otázky kladně a své přesvědčení opírá v několika desítkách kapitol o nepřeberné množství fascinujících příkladů z chování veverek, divokých prasat, jelenů, koní, koz a dalších zvířat.
Je ovšem třeba říct, že tam, kde se Peter Wohlleben pouští na tenký led etických a filosofických závěrů ze svých pozorování, jsou jeho tvrzení značně diskutabilní. Jako přesvědčený evolucionista se snaží dokázat, že všechno to, čemu se tak obdivuje a před čím stojí v nadšení a úžasu, je výsledkem miliony let trvajícího vývoje, přičemž z tohoto procesu nevyjímá ani člověka, když jej považuje za sice obdařené inteligencí, ale přece jen zvíře jako každé jiné. Mám za to, že tady se nachází evidentní rozpor – proč by vývoj šel až tak daleko, že by dospěl k bytostem, které si uvědomují sami sebe? Ostatně sám Wohlleben přiznává, že rozum a inteligence jsou pro člověka z hlediska přírody a jejích zákonů spíše na škodu než k užitku...
Vždy v létě hnízdí v naší stodole vlaštovky a krmí a následně vyvádí své mladé. Letos to vypadalo, že o každoroční rituál jejich dojemné mateřské péče budeme ošizeni – blížil se už konec srpna, jiné vlaštovky se již pomalu houfovaly na elektrických drátech před odletem do jižních krajin, a ty „naše“ se až nyní rozhodly, že by bylo záhodno zplodit nějaké potomstvo. Říkal jsem si, že to přece nemohou stihnout – teplé letní dny se chýlily se konci a holátka ve hnízdě teprve začala vystrkovat hlavičky! První zářijový týden byl naštěstí mimořádně teplý a slunečný, takže potravy v podobě much a komárů se stále dalo najít dost a mláďata každým dnem rostla a sílila – oproti obvyklému počtu (pět) si rodiče prozřetelně pořídili jen tři. Nakonec to všechno dopadlo dobře a nevím, kdo z toho měl větší radost, zda ty vlaštovky, nebo já! Když trojice mladých seděla venku na střeše a „staří“ je ještě i tam dokrmovali, byl pohled na tu spokojenou rodinku vskutku nádherný, byť šlo „jen“ o ptáky.
Ať už jde o důkaz evoluce, jak se domnívá Peter Wohlleben, či naopak o moudrost Stvořitele, jak jsem přesvědčen já, je krásné, že na tomto světě můžeme přebývat spolu s tolika ušlechtilými živými tvory!
Je vcelku evidentní, že zvířata jsou schopna pociťovat strach, radost, smutek a jistě i celou řadu jiných „duševních“ stavů. Jeden majitel papouška mi např. řekl, že když se svému „svěřenci“ dostatečně nevěnuje, normálně čiperný a spokojený opeřenec zaleze v bytě někam do kouta a tam „smutní“. A když jsem jednou na delší dobu opustil domov, po návratu jsem zjistil, že kočka nesla moji nepřítomnost mimořádně těžce a trvalo jí delší dobu, než se zase „vzpamatovala“. To jsou ovšem vcelku známé a nikterak neobvyklé případy.
„Kohouti, kteří lžou svým slepicím? Laně, které truchlí? Koně, kteří se stydí? To vše ještě před pár lety znělo jako fantazírování.“ Těmito slovy Peter Wohlleben svou knihu začíná a je z nich patrné, oč mu v ní půjde. Všechno, co u zvířat obdivujeme, pro co je máme rádi, nebo čím jsou nám naopak „nesympatická“, myšleno tedy ve smyslu jejich „psychiky“ či „vlastností“, vysvětlujeme obvykle pojmy jako instinkt, pud apod. Například u většiny z nich pozorujeme mimořádně silný mateřský pud, vidíme, s jakou „láskou“ a „obětavostí“ se starají o své potomky – ovšem je tato láska uvědomělá, nebo jsou zde na místě ony uvozovky, označující toliko nevědomé, pudové jednání? Jinými slovy – je možné, aby u zvířat existovaly i vyšší a složitější „myšlenkové pochody“, zkrátka aby mohli (řečeno autorovými slovy) kohouti lhát a koně se stydět? Jak už napovídá název jeho knihy, odpovídá německý autor na tyto otázky kladně a své přesvědčení opírá v několika desítkách kapitol o nepřeberné množství fascinujících příkladů z chování veverek, divokých prasat, jelenů, koní, koz a dalších zvířat.
Je ovšem třeba říct, že tam, kde se Peter Wohlleben pouští na tenký led etických a filosofických závěrů ze svých pozorování, jsou jeho tvrzení značně diskutabilní. Jako přesvědčený evolucionista se snaží dokázat, že všechno to, čemu se tak obdivuje a před čím stojí v nadšení a úžasu, je výsledkem miliony let trvajícího vývoje, přičemž z tohoto procesu nevyjímá ani člověka, když jej považuje za sice obdařené inteligencí, ale přece jen zvíře jako každé jiné. Mám za to, že tady se nachází evidentní rozpor – proč by vývoj šel až tak daleko, že by dospěl k bytostem, které si uvědomují sami sebe? Ostatně sám Wohlleben přiznává, že rozum a inteligence jsou pro člověka z hlediska přírody a jejích zákonů spíše na škodu než k užitku...
Vždy v létě hnízdí v naší stodole vlaštovky a krmí a následně vyvádí své mladé. Letos to vypadalo, že o každoroční rituál jejich dojemné mateřské péče budeme ošizeni – blížil se už konec srpna, jiné vlaštovky se již pomalu houfovaly na elektrických drátech před odletem do jižních krajin, a ty „naše“ se až nyní rozhodly, že by bylo záhodno zplodit nějaké potomstvo. Říkal jsem si, že to přece nemohou stihnout – teplé letní dny se chýlily se konci a holátka ve hnízdě teprve začala vystrkovat hlavičky! První zářijový týden byl naštěstí mimořádně teplý a slunečný, takže potravy v podobě much a komárů se stále dalo najít dost a mláďata každým dnem rostla a sílila – oproti obvyklému počtu (pět) si rodiče prozřetelně pořídili jen tři. Nakonec to všechno dopadlo dobře a nevím, kdo z toho měl větší radost, zda ty vlaštovky, nebo já! Když trojice mladých seděla venku na střeše a „staří“ je ještě i tam dokrmovali, byl pohled na tu spokojenou rodinku vskutku nádherný, byť šlo „jen“ o ptáky.
Ať už jde o důkaz evoluce, jak se domnívá Peter Wohlleben, či naopak o moudrost Stvořitele, jak jsem přesvědčen já, je krásné, že na tomto světě můžeme přebývat spolu s tolika ušlechtilými živými tvory!
Žádné komentáře:
Okomentovat