Kniha, jíž čouhá z bot sláma politické objednávky...
Můj první a zároveň poslední (a hodně smutný) dojem z knihy je ten, že tzv. angažovaná literatura, kterou známe z komunistické totality před rokem 1989, neskončila zároveň s pádem režimu, ale pokračuje ve svém podivném životě i dnes a dokonce se dá říct, že velmi úspěšně. Jak se ukazuje, nejen socialismus potřeboval prodejné „inženýry lidských duší“ – stejnou tendenci k oblbování lidí prostřednictvím pseudoliterárních snaživců vykazuje i liberálně demokratická společnost, třebaže oficiálně nejsou spisovatelé k ničemu nuceni a mohou si psát, co chtějí. To je sice pravda, ovšem je třeba dodat, že literární ceny mohou očekávat pouze ti, kdo píší tzv. politicky korektně a zaujímají požadované postoje ke společenským otázkám. To je i případ Únavy materiálu, knihy, jejíž literární hodnota je nulová, která však vyšla vstříc nepřeslechnutelnému volání vrchnosti po pozitivně laděném románu o tzv. uprchlících úplně stejně, jako svého času její předchůdkyně v bleděmodrém, resp. reál-socialistickém hávu, adorující budovatelské úsilí pracujícího lidu.
Když porovnáme minulý politický systém s jeho snahou o vyšlechtění nového, marx-leninsky uvědomělého člověka s tím dnešním, pak kromě změny paradigmatu žádný podstatný rozdíl nevidíme. Je naopak zřejmé, že i současná politická moc má snahu vychovávat občany ke svému obrazu (a pracuje se na tom již od mateřských školek) – takový vzorný liberálně-demokratický jedinec by měl být především tolerantní k tzv. menšinám (např. k sexuálním perverzím všeho druhu), nábožensky nezatížený (věřit může, ale s mírou), protiruský, prounijní a rovněž prouprchlický. Kdo do tohoto schématu nezapadá, koleduje si o označení homofob, katolický fundamentalista, rusofil, politický extrémista a pravicový radikál. A pokud je dotyčný spisovatel, jeho knihy se určitě nebudou hřát na výsluní mediálního zájmu, spíše naopak.
Této staronové situaci se opět přizpůsobili aktivističtí pisálci, kterým rychle došlo, že nedostatek talentu lze jako kdysi dobře nahradit správně zvoleným tématem. A tak knihkupecké pulty zaplavily romány o homosexuálech, kteří jsou diskriminováni, ale statečně bojují za svá práva, knihy o zlém Putinovi, usilujícím rozpoutat válku a životopisy prounijně orientovaných politiků, co mají na mysli jen a pouze blaho prostého lidu.
Do této kategorie spadá i počin Marka Šindelky, který si zřejmě řekl, že když už si má v té propagandistické břečce vymáchat ruce, tak ať to stojí za to. Jeho kniha, mající hrát na struny čtenářových citů a nasměrovávat jej k požadovanému pohledu na migranty, se ovšem zcela míjí účinkem a působí jako všechno možné, jen ne jako dojemný příběh o strastiplné cestě za svobodou. Autor přitom vyplýtval veškerou použitelnou sluníčkovskou munici – dva malí muslimští nešťastníci ukázkově prchají, počasí je nepříznivé, takže se třesou zimou, k tomu zlí převaděči, kteří je rozdělí, kluci (kromě toho, že prchají a mrznou) tak ke všemu ještě hledají jeden druhého, v Evropě se jim vůbec nelíbí, každý, na koho narazí, jim provede něco špatného, jedinou šancí je migrovat pořád dál na sever do ještě větší zimy... No, nerozbrečte se!
V knize se pochopitelně setkáváme i s povinným sebemrskačstvím nás, zlotřilých Evropanů, ženoucích se za stále větším konzumem a naprosto nechápajících potřeby ubožáků, kteří zoufale klepou na naše dveře v naději, že dostanou to, co jim po právu patří – tučné sociální dávky, bezpracný život a status politických uprchlíků. Ale to my ne! Furt se za něčím štveme, nic nám není dobré a tak stavíme fabriky, vymýšlíme nové stroje, asfaltujeme silnice a pokládáme koleje – umí si někdo z nás vůbec představit, jak těžko se takovým nehostinným kontinentem prchá?!
Autor ve svém svatém muslimském zápalu nevidí, že jeho text je plný nelogičností, klišoidních zkratů a trapností, které nemá cenu všechny vyjmenovávat, takže alespoň jeden příklad za všechny: Jestliže je to v té naší Evropě tak blbé, bezduché, sobecké a protiběženecké (a k tomu ta zima!), proč potom oba knižní hrdinové (a spolu s nimi miliony dalších) utíkají právě sem? Proč nezamíří na jih, třeba do teplých krajin Saúdské Arábie, kde je jejich souvěrci jistě přijmou s otevřenou náručí (blízko Mekky je postaven gigantický stanový tábor – s aklimatizací! – pro muslimské poutníky, který pojme tři miliony lidí), takže v čem je problém?
Prvoplánovost Šindelkovy slátaniny sice bije do očí a parodie na migrantskou krizi (ničím jiným ve skutečnosti jeho „román“ není) spíše než slzy dojetí vyvolává u čtenáře záchvaty smíchu, ale účel byl splněn. Na autorův špek skočili (či museli skočit) takřka všichni – novináři, reportéři, literární kritici, udělovači cen. O „výjimečnosti“, „nadčasovosti“, „vcítění se do duše prostého člověka na pozadí velkých dějin“, „odvážné sondě do výbušné tématiky“ atd. se mluvilo v rádiu i televizi a tak to nakonec (jak je v našich končinách tradicí již od doby Kohoutových častušek) nemohlo skončit jinak než první magnesijně-literátní cenou. Oslavné maškarády se odmítlo zúčastnit jen pár „obyčejných“ recenzentů, kterým nejde o korýtko a mohou tudíž psát pravdu.
Závěrem ocitujme slova samotného Šindelky, která svým kouzlem nechtěného hovoří za vše: „Psát o něčem, co se děje v současnosti, je vždycky risk, není to dopečená, polarizovaná historie. Hrozí velké nebezpečí, že z toho vzejde něco naivního, povrchního.“
A hlavně směšného, dodávám já...
Když porovnáme minulý politický systém s jeho snahou o vyšlechtění nového, marx-leninsky uvědomělého člověka s tím dnešním, pak kromě změny paradigmatu žádný podstatný rozdíl nevidíme. Je naopak zřejmé, že i současná politická moc má snahu vychovávat občany ke svému obrazu (a pracuje se na tom již od mateřských školek) – takový vzorný liberálně-demokratický jedinec by měl být především tolerantní k tzv. menšinám (např. k sexuálním perverzím všeho druhu), nábožensky nezatížený (věřit může, ale s mírou), protiruský, prounijní a rovněž prouprchlický. Kdo do tohoto schématu nezapadá, koleduje si o označení homofob, katolický fundamentalista, rusofil, politický extrémista a pravicový radikál. A pokud je dotyčný spisovatel, jeho knihy se určitě nebudou hřát na výsluní mediálního zájmu, spíše naopak.
Této staronové situaci se opět přizpůsobili aktivističtí pisálci, kterým rychle došlo, že nedostatek talentu lze jako kdysi dobře nahradit správně zvoleným tématem. A tak knihkupecké pulty zaplavily romány o homosexuálech, kteří jsou diskriminováni, ale statečně bojují za svá práva, knihy o zlém Putinovi, usilujícím rozpoutat válku a životopisy prounijně orientovaných politiků, co mají na mysli jen a pouze blaho prostého lidu.
Do této kategorie spadá i počin Marka Šindelky, který si zřejmě řekl, že když už si má v té propagandistické břečce vymáchat ruce, tak ať to stojí za to. Jeho kniha, mající hrát na struny čtenářových citů a nasměrovávat jej k požadovanému pohledu na migranty, se ovšem zcela míjí účinkem a působí jako všechno možné, jen ne jako dojemný příběh o strastiplné cestě za svobodou. Autor přitom vyplýtval veškerou použitelnou sluníčkovskou munici – dva malí muslimští nešťastníci ukázkově prchají, počasí je nepříznivé, takže se třesou zimou, k tomu zlí převaděči, kteří je rozdělí, kluci (kromě toho, že prchají a mrznou) tak ke všemu ještě hledají jeden druhého, v Evropě se jim vůbec nelíbí, každý, na koho narazí, jim provede něco špatného, jedinou šancí je migrovat pořád dál na sever do ještě větší zimy... No, nerozbrečte se!
V knize se pochopitelně setkáváme i s povinným sebemrskačstvím nás, zlotřilých Evropanů, ženoucích se za stále větším konzumem a naprosto nechápajících potřeby ubožáků, kteří zoufale klepou na naše dveře v naději, že dostanou to, co jim po právu patří – tučné sociální dávky, bezpracný život a status politických uprchlíků. Ale to my ne! Furt se za něčím štveme, nic nám není dobré a tak stavíme fabriky, vymýšlíme nové stroje, asfaltujeme silnice a pokládáme koleje – umí si někdo z nás vůbec představit, jak těžko se takovým nehostinným kontinentem prchá?!
Autor ve svém svatém muslimském zápalu nevidí, že jeho text je plný nelogičností, klišoidních zkratů a trapností, které nemá cenu všechny vyjmenovávat, takže alespoň jeden příklad za všechny: Jestliže je to v té naší Evropě tak blbé, bezduché, sobecké a protiběženecké (a k tomu ta zima!), proč potom oba knižní hrdinové (a spolu s nimi miliony dalších) utíkají právě sem? Proč nezamíří na jih, třeba do teplých krajin Saúdské Arábie, kde je jejich souvěrci jistě přijmou s otevřenou náručí (blízko Mekky je postaven gigantický stanový tábor – s aklimatizací! – pro muslimské poutníky, který pojme tři miliony lidí), takže v čem je problém?
Prvoplánovost Šindelkovy slátaniny sice bije do očí a parodie na migrantskou krizi (ničím jiným ve skutečnosti jeho „román“ není) spíše než slzy dojetí vyvolává u čtenáře záchvaty smíchu, ale účel byl splněn. Na autorův špek skočili (či museli skočit) takřka všichni – novináři, reportéři, literární kritici, udělovači cen. O „výjimečnosti“, „nadčasovosti“, „vcítění se do duše prostého člověka na pozadí velkých dějin“, „odvážné sondě do výbušné tématiky“ atd. se mluvilo v rádiu i televizi a tak to nakonec (jak je v našich končinách tradicí již od doby Kohoutových častušek) nemohlo skončit jinak než první magnesijně-literátní cenou. Oslavné maškarády se odmítlo zúčastnit jen pár „obyčejných“ recenzentů, kterým nejde o korýtko a mohou tudíž psát pravdu.
Závěrem ocitujme slova samotného Šindelky, která svým kouzlem nechtěného hovoří za vše: „Psát o něčem, co se děje v současnosti, je vždycky risk, není to dopečená, polarizovaná historie. Hrozí velké nebezpečí, že z toho vzejde něco naivního, povrchního.“
A hlavně směšného, dodávám já...
Žádné komentáře:
Okomentovat