I mistryně Austenová se jednou utla...
Možná to znáte – držíte v ruce kopretinu (pampelišku, čekanku... – doplňte si podle vkusu a ročního období), odtrháváte okvětní lístky a říkáte si: „Má mě rád (ráda), nemá mě rád (ráda), má mě..., nemá mě...“ Tak něco podobného (tedy bez té květiny, žádné ještě nerostou) jsem nedávno zažíval i já, když jsem si při čtení jisté knihy kladl v duchu otázku, zda je to ona... nebo snad není? Určitě je, ale já ji takovou neznám! Je to ona, tady na obálce je její jméno, ovšem...
Jistě, byla to ona – tedy Jane Austenová. Ale současně nebyla! Teď si řeknete, co to tu plácám, ale chvilku počkejte a já se vám to pokusím vysvětlit. Prostě Jane Austenová – už samotné její jméno pro mě vždycky bylo synonymem pro rozum, předsudek, pýchu... A také cit, samozřejmě. A teď najednou přijde toto!
Malá odbočka – skočil jsem do vody a musím tudíž plavat. Přesněji řečeno – stal jsem se členem internetové literární skupiny MY ČTEME (jednu knihu měsíčně) a tak čtu. Jsem trochu pozadu, to uznávám, protože kniha, kterou se právě pokouším recenzovat, se četla už v únoru a mně za oknem na zahrádce už pomalu kvetou krokusy a když jsem si včera vyjel na kole po okolí své rodné vísky, zjistil jsem, že přiletěli špačci, což vždycky signalizuje příchod jara. Jistě, já vím, mám psát recenzi a ne březnový fejeton o osychání polních cest...
Ano – každý nějak začínal a platí to i o spisovatelích. A dokonce i o spisovatelkách, jak se mně stalo zřejmým při četbě Opatství Northanger. Zkrátka – představte si, že ani samotná božská Jane Austenová nespadla z nebe, ale aby se stala tak slavnou, musela začít psát. Víte, jak se jmenovala její první kniha?
Možná, že jsem ji neměl číst. Mělo by to tu výhodu, že by Jane pro mě nadále zůstala nadpozemskou Vílou z království Romantiky a nedostižnou vládkyní pera, která jako kouzelnice tahá z rukávu jeden román za druhým. Tedy, jeden skvělý román za druhým vynikajícím románem...
A teď tohle!
Dobře, hlavní hrdinka nemusí být vždycky oduševnělou a graciézní bytostí, do níž se čtenář okamžitě zamiluje a provází ji se zatajeným dechem všemi úskalími, jimiž je jí nutno projít, aby se z dívčiny stala mladá žena, která se už trochu rozkoukala a otrkala (to je divné slovo, uznávám) a nepadne tudíž do náruče prvnímu hejskovi, co jí bude slibovat modré z nebe. Ale tahle Catherine mně nějak nesedla. Netvrdím, že je vysloveně hloupá, to ne, ale naivní určitě a to hodně. Dokonce tak moc, až mi je mírně nesympatická a to by jako ústřední postava knihy asi neměla. Prý je taková proto, že hodně čte gotické romány Ann Radcliffové, které jitří její mladistvou fantazii a ona pak všude a za vším vidí záhady, tajemno, hrůzu a děs. Což se mi nezdá, protože mi není úplně jasné, proč by právě Radcliffová měla mít na psychiku mladých dívek takovéto destruktivní účinky. Je ale pravda, že jsem od ní četl jen Záhady Udolfa a je možné, že napsala i jiné, mnohem hrůzostrašnější knihy, o kterých já nic nevím.
Lepší to není ani s ostatními postavami, takže když použijeme vylučovací metodu, nakonec nám v síti uvízne Henry Tilney, o němž sice můžeme s čistým svědomím říct, že je typickým austenovským klaďasem (nějaká malá muška se samozřejmě najde i na něm, ale opravdu malilinkatá), ovšem za ním je dlouho nic a potom... snad ještě jeho sestra Eleanor? Ale ti ostatní lidičkové jsou takoví nemastní neslaní, skoro až prvoplánoví, což se v konečném důsledku nemohlo neodrazit na celkové hloubce příběhu, která moc hluboká není...
A napadá mě ještě jedna věc – nebylo by bývalo lepší nechat Catherine ještě tak rok či dva dlít v jejím krásném dětském světě, resp. s tím uvedením do společnosti trochu počkat?
Když to tedy nakonec tak nějak shrnu, vychází mi asi takovéto hodnocení – Jane Austenová se ke svým vrcholným dílům musela propracovat přes jedno, které se jí příliš nepovedlo, což však neznamená, že by tím její pověst geniální spisovatelky nějak utrpěla.
No a teď se půjdu podívat, co na Northangerské opatství říká (tedy píše) moje oblíbená recenzentka Daffodila alias slečna Slavíčková, jejíž Hnízdo považuji za nejlepší literární blog široko a možná i daleko. Jak ji znám, určitě vyplodila (ona – dle vlastních slov – nepíše, ale plodí!) něco plodného.
Jistě, byla to ona – tedy Jane Austenová. Ale současně nebyla! Teď si řeknete, co to tu plácám, ale chvilku počkejte a já se vám to pokusím vysvětlit. Prostě Jane Austenová – už samotné její jméno pro mě vždycky bylo synonymem pro rozum, předsudek, pýchu... A také cit, samozřejmě. A teď najednou přijde toto!
Malá odbočka – skočil jsem do vody a musím tudíž plavat. Přesněji řečeno – stal jsem se členem internetové literární skupiny MY ČTEME (jednu knihu měsíčně) a tak čtu. Jsem trochu pozadu, to uznávám, protože kniha, kterou se právě pokouším recenzovat, se četla už v únoru a mně za oknem na zahrádce už pomalu kvetou krokusy a když jsem si včera vyjel na kole po okolí své rodné vísky, zjistil jsem, že přiletěli špačci, což vždycky signalizuje příchod jara. Jistě, já vím, mám psát recenzi a ne březnový fejeton o osychání polních cest...
Ano – každý nějak začínal a platí to i o spisovatelích. A dokonce i o spisovatelkách, jak se mně stalo zřejmým při četbě Opatství Northanger. Zkrátka – představte si, že ani samotná božská Jane Austenová nespadla z nebe, ale aby se stala tak slavnou, musela začít psát. Víte, jak se jmenovala její první kniha?
Možná, že jsem ji neměl číst. Mělo by to tu výhodu, že by Jane pro mě nadále zůstala nadpozemskou Vílou z království Romantiky a nedostižnou vládkyní pera, která jako kouzelnice tahá z rukávu jeden román za druhým. Tedy, jeden skvělý román za druhým vynikajícím románem...
A teď tohle!
Dobře, hlavní hrdinka nemusí být vždycky oduševnělou a graciézní bytostí, do níž se čtenář okamžitě zamiluje a provází ji se zatajeným dechem všemi úskalími, jimiž je jí nutno projít, aby se z dívčiny stala mladá žena, která se už trochu rozkoukala a otrkala (to je divné slovo, uznávám) a nepadne tudíž do náruče prvnímu hejskovi, co jí bude slibovat modré z nebe. Ale tahle Catherine mně nějak nesedla. Netvrdím, že je vysloveně hloupá, to ne, ale naivní určitě a to hodně. Dokonce tak moc, až mi je mírně nesympatická a to by jako ústřední postava knihy asi neměla. Prý je taková proto, že hodně čte gotické romány Ann Radcliffové, které jitří její mladistvou fantazii a ona pak všude a za vším vidí záhady, tajemno, hrůzu a děs. Což se mi nezdá, protože mi není úplně jasné, proč by právě Radcliffová měla mít na psychiku mladých dívek takovéto destruktivní účinky. Je ale pravda, že jsem od ní četl jen Záhady Udolfa a je možné, že napsala i jiné, mnohem hrůzostrašnější knihy, o kterých já nic nevím.
Lepší to není ani s ostatními postavami, takže když použijeme vylučovací metodu, nakonec nám v síti uvízne Henry Tilney, o němž sice můžeme s čistým svědomím říct, že je typickým austenovským klaďasem (nějaká malá muška se samozřejmě najde i na něm, ale opravdu malilinkatá), ovšem za ním je dlouho nic a potom... snad ještě jeho sestra Eleanor? Ale ti ostatní lidičkové jsou takoví nemastní neslaní, skoro až prvoplánoví, což se v konečném důsledku nemohlo neodrazit na celkové hloubce příběhu, která moc hluboká není...
A napadá mě ještě jedna věc – nebylo by bývalo lepší nechat Catherine ještě tak rok či dva dlít v jejím krásném dětském světě, resp. s tím uvedením do společnosti trochu počkat?
Když to tedy nakonec tak nějak shrnu, vychází mi asi takovéto hodnocení – Jane Austenová se ke svým vrcholným dílům musela propracovat přes jedno, které se jí příliš nepovedlo, což však neznamená, že by tím její pověst geniální spisovatelky nějak utrpěla.
No a teď se půjdu podívat, co na Northangerské opatství říká (tedy píše) moje oblíbená recenzentka Daffodila alias slečna Slavíčková, jejíž Hnízdo považuji za nejlepší literární blog široko a možná i daleko. Jak ji znám, určitě vyplodila (ona – dle vlastních slov – nepíše, ale plodí!) něco plodného.
PS: Slavěna Daffodilová mě nezklamala, napsala krásně oplozenou recenzi, z románu je doslova nadšená a já si jdu sypat popel na hlavu, že se mně to nelíbilo taky!
Žádné komentáře:
Okomentovat