„Semenem nových křesťanů je krev mučedníků.“ (Tertullián)
Dějiny křesťanství v Japonsku se začínají rokem 1549, kdy k břehům Země vycházejícího slunce připlul sv. František Xaverský a začal zde svou misijní činnost. Z jeho dopisů je zřejmé, že si obyvatele této země velmi oblíbil („Zdá se mi, že nikde nenajdu národ, který by se vyrovnal Japoncům.“) a tato náklonnost byla oboustranná, o čemž svědčí rychlý rozvoj křesťanství v následujících desetiletích. Uvádí se, že v roce 1587, kdy začalo jejich první velké pronásledování, bylo v Japonsku (především v Nagasaki) na 200 000 křesťanů. Vyznačovali se pevnou vírou a ochotou přinést pro ni nejvyšší oběti – např. 5. února 1597 bylo na kopci poblíž Nagasaki ukřižováno 26 křesťanů a jeden z nich, teprve třináctiletý Tomáš Kosaki, napsal své matce v dopise na rozloučenou následující: „Díky milosti našeho Pána píšu Ti, maminko, tento dopis. Podle rozsudku budeme všichni, i kněží, ukřižováni v Nagasaki. Je nás dvacet šest. Prosím, netrap se kvůli otci a kvůli mně, protože Tě budeme čekat v nebi. Kdybys nemohla najít kněze, který by Ti udělil poslední pomazání, pamatuj na lítost za hříchy a chraň víru. Pamatuj na nesčetné milosti plynoucí od Pána Ježíše. Když je možno zde na zemi všechno rychle ztratit, i kdyby ses stala žebračkou, prosím Tě, abys neztratila nebeskou slávu. Nezáleží na tom, co řeknou lidé, snášej to všechno s trpělivostí a láskou. Prosím Tě, modli se za nás všechny. A ještě o jedno Tě prosím: ponoř své srdce do lítosti nad hříchy. Pán Bůh ať Tě chrání.“
Druhé, ještě děsivější pronásledování vypuklo v roce 1614, trvalo několik desetiletí a ve svých důsledcích znamenalo vyvraždění všech evropských misionářů i japonských křesťanů, načež byla země na 200 roků izolována od ostatního světa. A právě do tohoto období, tj. první poloviny 17. století, situuje japonský křesťan 20. století Šúsaku Endó svůj román.
Jeho základní kontury sledují historická fakta, konkrétně situaci poté, co italský kněz Cristovóvão Ferreira, nejvyšší představitel Církve v Japonsku, nevydržel nelidské mučení a podrobil se potupnému rituálu pošlapání Kristova obrazu. Zpráva o Ferreirově zradě se zdála být natolik neuvěřitelná, že se do Japonska vydala další misionářská výprava, aby se pokusila zjistit pravý stav věcí. Jejím členem byl i jezuitský kněz Giuseppe Chiara, vystupující pod jménem Sebastião Rodrigues jako hlavní postava knihy.
Šúsaku Endó pojal své nejznámější dílo jako hledání odpovědi na nábožensko-metafyzickou otázku po smyslu lidského utrpení tváří v tvář Božímu mlčení. Padre Rodrigues je krátce po svém příchodu do Japonska svědkem umučení tří místních křesťanů, které se událo tím způsobem, že za odlivu byly na mořském pobřeží vztyčeny kříže s těly odsouzenců, kteří se v následném přílivu pozvolna utopili. Rodrigues toto sleduje ze svého úkrytu a začínají v něm hlodat pochybnosti o jeho misionářském poslání. Má vůbec smysl přinášet do Japonska křesťanskou víru, když její přijetí znamená pro zdejší lidi rozsudek smrti? Proč je Bůh k jejich osudu lhostejný? Všechny otázky pak vrcholí v té jediné a kardinální – existuje vůbec Bůh?
V románu je mistrně používán kontrast mezi banálními přírodními úkazy (hukot mořských vln tříštících se o pobřeží, šumění deště v listech stromů, bzukot neodbytných much v letním žáru) a skličujícími myšlenkovými pochody v duši kněze, nyní spíše štvance, který ví, že svým pronásledovatelům nakonec stejně neunikne. Bude mít pak sílu vydržet předsmrtná muka?
Hlavní postavy jsou v knize ovšem dvě – nevypočitatelný a nedůvěryhodný Kičidžiró, s nímž se Rodrigues seznamuje v Macau ještě před cestou do Japonska, kde se jejich cesty a osudy několikrát zkříží, má v autorově literárním záměru zdánlivě vedlejší, při pozorném čtení a přemýšlení však klíčovou roli. Mezi japonskými křesťany totiž nebyli jen neohrožení mučedníci pro víru, ale i takoví, kteří ji pod pohrůžkou mučení a smrti zradili. Ovšem – dá se v tomto případě vlastně mluvit o zradě a odpadnutí? To je další otázka, na niž se autor snaží nalézt odpověď. Dodejme, že tehdejší nejobvyklejší způsob mučení spočíval v pověšení obětí hlavou dolů do jámy s jedovatými výpary, přičemž pomocí různých důmyslných technik bylo dosahováno toho, že tito nešťastníci umírali ve strašlivých bolestech celé dny či dokonce týdny. Kičidžiró se vyznává z toho, že je sice křesťan, ale zároveň slabý a bázlivý člověk. Touží být statečný a závidí mučedníkům jejich neochvějnost, zároveň však ví, že nedokáže to, co oni a tato vnitřní rozpolcenost jej provází životem jako nesmazatelný cejch. Zoufalství nad vlastním selháním (které vposledku zakouší i Rodrigues) však může být začátkem nové cesty k poznání Boha a Jeho mlčení...
Šúsaku Endó vzdal ve svém románu hold jak japonským mučedníkům pro víru, tak i těm, kteří ve své slabosti nedokázali vzdorovat krutosti mučitelů. Lidský soud, který první považuje za hrdiny a druhé za zbabělé zrádce, nemůže být spravedlivý a definitivní, neboť pouze Bůh ví, co se odehrává v duši jednoho každého v okamžiku zásadních a nevratných rozhodnutí. Román Mlčení svým drásavým existenciálním pátráním po „posledních věcech člověka“ a tudíž metafyzickou nadčasovostí přesahuje hranice Japonska i doby, kterou popisuje a stává se vpravdě univerzálním poselstvím o tajemství Boha a lidského srdce...
(Poznámka: Když v polovině 19. století připluli konečně do Japonska další misionáři z Evropy, domnívali se, že tu již po křesťanství nenajdou žádné stopy. Ukázalo se však, že i po svou staletích krutého pronásledování tu díky předávání Kristovy víry z jedné generace na druhou zůstala komunita několika tisíc křesťanů, čekajících na jejich příchod...)
Druhé, ještě děsivější pronásledování vypuklo v roce 1614, trvalo několik desetiletí a ve svých důsledcích znamenalo vyvraždění všech evropských misionářů i japonských křesťanů, načež byla země na 200 roků izolována od ostatního světa. A právě do tohoto období, tj. první poloviny 17. století, situuje japonský křesťan 20. století Šúsaku Endó svůj román.
Jeho základní kontury sledují historická fakta, konkrétně situaci poté, co italský kněz Cristovóvão Ferreira, nejvyšší představitel Církve v Japonsku, nevydržel nelidské mučení a podrobil se potupnému rituálu pošlapání Kristova obrazu. Zpráva o Ferreirově zradě se zdála být natolik neuvěřitelná, že se do Japonska vydala další misionářská výprava, aby se pokusila zjistit pravý stav věcí. Jejím členem byl i jezuitský kněz Giuseppe Chiara, vystupující pod jménem Sebastião Rodrigues jako hlavní postava knihy.
Šúsaku Endó pojal své nejznámější dílo jako hledání odpovědi na nábožensko-metafyzickou otázku po smyslu lidského utrpení tváří v tvář Božímu mlčení. Padre Rodrigues je krátce po svém příchodu do Japonska svědkem umučení tří místních křesťanů, které se událo tím způsobem, že za odlivu byly na mořském pobřeží vztyčeny kříže s těly odsouzenců, kteří se v následném přílivu pozvolna utopili. Rodrigues toto sleduje ze svého úkrytu a začínají v něm hlodat pochybnosti o jeho misionářském poslání. Má vůbec smysl přinášet do Japonska křesťanskou víru, když její přijetí znamená pro zdejší lidi rozsudek smrti? Proč je Bůh k jejich osudu lhostejný? Všechny otázky pak vrcholí v té jediné a kardinální – existuje vůbec Bůh?
V románu je mistrně používán kontrast mezi banálními přírodními úkazy (hukot mořských vln tříštících se o pobřeží, šumění deště v listech stromů, bzukot neodbytných much v letním žáru) a skličujícími myšlenkovými pochody v duši kněze, nyní spíše štvance, který ví, že svým pronásledovatelům nakonec stejně neunikne. Bude mít pak sílu vydržet předsmrtná muka?
Hlavní postavy jsou v knize ovšem dvě – nevypočitatelný a nedůvěryhodný Kičidžiró, s nímž se Rodrigues seznamuje v Macau ještě před cestou do Japonska, kde se jejich cesty a osudy několikrát zkříží, má v autorově literárním záměru zdánlivě vedlejší, při pozorném čtení a přemýšlení však klíčovou roli. Mezi japonskými křesťany totiž nebyli jen neohrožení mučedníci pro víru, ale i takoví, kteří ji pod pohrůžkou mučení a smrti zradili. Ovšem – dá se v tomto případě vlastně mluvit o zradě a odpadnutí? To je další otázka, na niž se autor snaží nalézt odpověď. Dodejme, že tehdejší nejobvyklejší způsob mučení spočíval v pověšení obětí hlavou dolů do jámy s jedovatými výpary, přičemž pomocí různých důmyslných technik bylo dosahováno toho, že tito nešťastníci umírali ve strašlivých bolestech celé dny či dokonce týdny. Kičidžiró se vyznává z toho, že je sice křesťan, ale zároveň slabý a bázlivý člověk. Touží být statečný a závidí mučedníkům jejich neochvějnost, zároveň však ví, že nedokáže to, co oni a tato vnitřní rozpolcenost jej provází životem jako nesmazatelný cejch. Zoufalství nad vlastním selháním (které vposledku zakouší i Rodrigues) však může být začátkem nové cesty k poznání Boha a Jeho mlčení...
Šúsaku Endó vzdal ve svém románu hold jak japonským mučedníkům pro víru, tak i těm, kteří ve své slabosti nedokázali vzdorovat krutosti mučitelů. Lidský soud, který první považuje za hrdiny a druhé za zbabělé zrádce, nemůže být spravedlivý a definitivní, neboť pouze Bůh ví, co se odehrává v duši jednoho každého v okamžiku zásadních a nevratných rozhodnutí. Román Mlčení svým drásavým existenciálním pátráním po „posledních věcech člověka“ a tudíž metafyzickou nadčasovostí přesahuje hranice Japonska i doby, kterou popisuje a stává se vpravdě univerzálním poselstvím o tajemství Boha a lidského srdce...
(Poznámka: Když v polovině 19. století připluli konečně do Japonska další misionáři z Evropy, domnívali se, že tu již po křesťanství nenajdou žádné stopy. Ukázalo se však, že i po svou staletích krutého pronásledování tu díky předávání Kristovy víry z jedné generace na druhou zůstala komunita několika tisíc křesťanů, čekajících na jejich příchod...)
Žádné komentáře:
Okomentovat