BORUT GOLOB: RACLETTE

Inteligentně provokativní diagnóza absurdní doby a dobových absurdit...

Kdybych ji měl charakterizovat terminologií používanou v kinematografii, nejspíše bych tu knížku označil za grotesku. Bláznivou a občas možná i „ujetou“, v každém případě však povedenou a inteligentní. Borut Golob v Raclette zkrátka srší vtipem a takřka permanentními literárními gagy, jež však nejsou samoúčelné, nýbrž se za nimi skrývá satiricko-komická sonda do fungování slovinské společnosti po pádu komunismu, resp. návratu formálně demokratického systému. V první chvíli bylo pro mne jistým překvapením (než jsem si uvědomil, že je to vlastně logické), jak se společenský vývoj po zavedení tržního hospodářství a parlamentní demokracie vyvíjel ve Slovinsku úplně stejně jako u nás – nová třída zbohatlíků s ostrými lokty a mafiánskými praktikami, masy proletariátu, žijící z ruky do úst, bezdomovecká spodina a konečně zvláštní kasta budižkničemů a tlučhubů (novinářské rychlokvašky, feminoidní absolventky tzv. humanistických studijních oborů, kreténi z nevládních a neziskových organizací), žijících a tyjících z „přerozdělených“ peněz ze státního rozpočtu.
Bezejmenný vypravěč (dále mu pro lepší orientaci budu říkat Borut) a zároveň hlavní postava knihy (z některých indicií se dá vydedukovat, že jde o muže středního věku), nás nechává prožívat jeden svůj běžný den (konkrétně ten dnešní) tak, jak jej empiricky zachycuje a analyticky vyhodnocuje sobě vlastním pronikavým bystrozrakem, přičemž nás současně jaksi mimochodem seznamuje s lidmi a událostmi, jimiž byl formován jeho dosavadní život. V první řadě tedy se svou přítelkyní, kterou důsledně tituluje souslovím „moje drahá“, myšleným evidentně ironicky, protože se o ní dozvídáme, že je typickou genderoidní blbkou, jejíž osobní život je naplněn starostí o dokonalou postavu, pracovní pak hrdostí na nadstandardní plat, který dostává od jakési humanitární organizace pod patronátem Evropské unie za to, že občas vyrazí do rovníkové Afriky vysvětlovat tamějším ženám cíle feminismu. S touto husokačenou se tedy tísní v malém bytě a svádí líté, leč beznadějně neefektivní myšlenkové bitvy ve snaze snést ji z jejích nadoblačně eurounijních výšin na pevnou zem a přesvědčit ji, že život může mít i jinou náplň než mlácení prázdné slámy v bruselských kancelářích či blbnutí mozků černoškám v pralese. Hlavním předmětem vzájemných nevraživostí je však něco mnohem vážnějšího, protože přímo existenciálního – život pavouka, který se zabydlel v koupelně a stal se Borutovým oblíbencem a chráněncem, v případě jeho drahé naopak nenáviděným vetřelcem, unikajícím před vražednou rukou humanistky z povolání. Další třecí plochou je kuchyně, chápaná jak ve smyslu obytně prostorovém, tak i stravovacím.

Sardinky byly exportovány z Maroka, uloveny a zpracovány tamtéž.
Marocké sardinky nestojí za nic.
Arabové nacpou do konzervy přesně dvě sardinky. Jsou to dvě velké gilotinované sardinky, které by jinak žijíce v moři brzy pošly stářím nebo by alespoň doufaly, že je expresně spasí žralok.
Pozoroval jsem vzezřením značně neurčité gigantické sardinky.
Arabové jsou zruční obchodníci. Jejich bůh je velký. Jsou i proto jejich sardinky takové?

Borut je nezaměstnaný a právě dnes jej čeká cesta po úřadech, kterou spojí s nákupy a nějakými dalšími záležitostni. Při této víceméně nedobrovolné městské výpravě nachází doslova na každém kroku důkazy, potvrzující jeho základní životní teorii, že svět se zbláznil – např. nový, moderní výtah v domě, dokonale rozbitý mladými spratky, kteří jsou sice teoreticky postižitelní, prakticky však nikoli, protože jediný dosavadní pokus o eliminaci jejich chování ze strany školy skončil skandalizováním této instituce na titulní straně celostátního deníku za předpotopní výchovné metody a hrozbou, že pokud bude dětem nadále bráněno v jejich kreativním počínání, vloží se do celé věci ombudsman.
Úřad práce (podle Boruta spíše „nepráce“) a správa sociálního zabezpečení jsou tu patrně proto, aby bylo kam umístit masy nic užitečného neprodukujících a tudíž neproduktivních úředníků, smysl jejichž existence spočívá toliko v tom, že hlasy ve volbách s nadšením odevzdávají stranám, které jim tato teplá místečka vytvořily a obecnému lidu permanentně dokazují, kdo je tu (na úřadě i ve státě) pánem.

Sexy samice mi věnovala trochu drahocenného času a vysvětlila mi, že jsem společenský parazit, protože očekávám několik nuzných státních drobečků překlenovací pomoci. Hovno mých rozměrů by už dávno mělo navštívit úřad nepráce, kde se pěkně postarají o všechny, kteří chtějí pracovat dvanáct hodin denně za minimální mzdu s několikaměsíčním zpožděním poukázání výdělku. Stát, dověděl jsem se, se zabývá pouze vážnými sociálními případy, jakým je například momentálně nezaměstnaný bývalý ministr vlády, jemuž stát vyplácí obrovské částky za utrpěnou újmu, že už není ministr.

Ať už se Borut setká s čímkoli či potká kohokoli, vždy zjistí, že společenský mechanismus funguje na bázi závisti a vypočítavosti a základním lidským instinktem je snaha přechytračit druhé a vytřískat z minima nákladů (ať už si pod nimi představíme cokoli) maximum zisku (pod nímž si už cokoli představit nemůžeme, protože jsou to vždy peníze).
Ačkoli primárně humorná, přesto je kniha Raclette pro pozorného čtenáře vposledku značně znepokojivá. Za všemi bravurními popisy jednotlivých absurdit, zdánlivě zcela „autonomních“ a nemajících kauzální vztah ke společnosti jako celku, je cítit nevyřčenou otázku, zda tomu není ve skutečnosti přesně naopak a zda tedy není Absurdita s velkým „A“ určujícím, ba dominantním znakem postmoderní doby, od níž se ty s malým „a“ logicky a možná i zákonitě odvíjejí. Základní společenská determinanta, totiž konzumní životní styl, má v sobě zcela evidentní sebedestrukční potenciál. Jestliže se člověk se zdravým selským rozumem trochu zamyslí a podívá se na všechno to pitoreskní uspokojování materiálních potřeb lidských mravenečků s určitým odstupem, zůstane stát v němém úžasu a pak se rozesměje na celé kolo. A pokud svede zabalit své postřehy do literárního hávu, vznikne kniha s názvem Raclette, která může otevřít či alespoň pootevřít oči i nám, těm méně bystrým...