A b s u r d n í d i v a d e l n í h r a
DRUHÁ SCÉNA – ZUBNÍ ORDINACE
DRUHÁ SCÉNA – ZUBNÍ ORDINACE
LÉKAŘ SI PROHLÍŽÍ SVOJE NÁSTROJE. OZVE SE ZAKLEPÁNÍ.
Lékař: „Dále!“
Kolohnátová: „Dobrý den, pane doktore!“
L: „Vítám vás, paní Kolohnátová. Stalo se něco?“
K: „Proč by se mělo něco stát?“
L: „Já nevím...“
K: „Já to ale vím!“
L: „Já to vím samozřejmě taky. Tedy... tuším to.“
K: „Opravdu?“
L: „Ano. Musíte mi věřit.“
K: „A jste si tím stoprocentně jistý?“
L: „Podívejte se, paní Kolohnátová, já dělám zubaře už... schválně, zkuste hádat, jak dlouho už držím v ruce kleště!“
K: „Padesát let?“
L: "No, tak tolik přece jenom ne, ale... co vám budu povídat, málem jste to uhodla - v dubnu to bude 47 roků.“
K: „Blahopřeji vám.“
L: „A k čemu?“
K: „K těm sedmačtyřicetinám.“
L: „Ach tak. Děkuji.“
K: „Takže... když víte, proč jsem přišla, tak... co byste řekl tomu, kdybychom si hned nalili čistého vína, já...“
L: „Promiňte, teď to nejde, já jsem ještě ze staré školy a úplatky neberu, ale po pracovní době, proč ne...“
K: „Vy mi nerozumíte.“
L: „Možná vám, paní Kolohnátová, rozumím lépe, než si myslíte.“
K: „Jak to myslíte?“
L: „Podívejte se, když člověk skoro padesát let drží v ruce tu vrtačku, tak...“
K: „Tak je zubař!“
L: „To jistě, ale já jsem myslel něco jiného.“
K: „A co?“
L: „Zkuste přemýšlet. Nic vás nenapadá?“
K: „Ne.“
L: „No, zkrátka, když pacientka, které zubař jeden den ošetří levou horní šestku a ona druhý den přijde opět, co to asi tak může znamenat?“
K: „Že se do toho zubaře zamilovala!“
L: „No, dejme tomu... hlavně to ale znamená, že ten zub pořád bolí!“
K: „Ale mně teď o zuby vůbec nejde!“
L: „Já vím.“
K: „Jak to můžete vědět?“
L: „Vidím to na vás.“
K: „Opravdu? A co vidíte?“
L: „Podívejte se, paní Kolohnátová, když zubař drží v ruce... ale skončeme to. Nalejme si čistého vína.“
K: „Ale říkal jste, že...“
L: „Pro jednou udělám výjimku. Klidně tu flašku vytáhněte a já si s vámi...“
K: „Promiňte, pane doktore, ale já žádnou flašku nemám.“
L: „Tak proč jste přišla?“
K: „Říkal jste, že to víte... tedy, že to tušíte...“
L: „Ach ano, vzpomínám si, je to hrozné a pro mou praxi možná zničující... Nejste první, kdo s tím přišel, ale asi budete poslední, protože pojišťovna mně sebere licenci a já...“
K: „Myslíte?“
L: „Jistě. Až řeknete, proč jste přišla, tak si budu moct tady ten vercajk sbalit a jít na pracák.“
K: „Tak já to raděj neřeknu!“
L: „Přestaň to na mě hrát, ty ochechule, a vyblafni to!“
K: „Sklapni, demente, nebo ti udělám resekci celé držky!“
L: „Ty vykopávko, vyklop, pro seš tady, jinak to z tebe vypáčím tady tím hasákem!“
K: „Jestli nechceš vodejít domů s rozflákaným ciferníkem, tak se hoď se do klidu, zmetku!“
L: „Máš poslední možnost se vyslepičit, než si tě vezmu do parády – pak vyzvoníš i to, co nevíš!“
K: „Pane doktore, vy jste ale tvrdil, že víte, proč jsem tady, tak zkuste hádat. Budete určitě překvapen, protože jsem nepřišla proto, abych vám řekla, že...“
L: „Vy jste mi nepřišla říct, že odcházíte k jinému zubaři?“
K: „Ne, přišla jsem kvůli něčemu úplně jinému!“
L: „Tak to mně spadl kámen... neděláte si legraci?“
K: „Proč si to myslíte?“
L: „Nevím, ale připadá mi to nějaké divné... Zatím každý, kdo takhle druhý den po zákroku přišel, hned odešel. Myslím navždycky.“
K: „To je mi líto.“
L: „To nic. Hlavní je, že aspoň vy jste mi zůstala věrná – je to tak, viďte?“
K: „Víte, že máte svým způsobem pravdu?“
L: „Děkuji.“
K: „Není zač.“
L: „Nezdá se vám to taky?“
K: „A co?“
L: „No, že tady už půl hodiny žvaníme jako dva pitomci úplně o ničem!“
K: „Pitomci? To je slabé slovo. Jsme kreténi, kteří na sebe vzájemně kydají hnůj!“
L: „Dvě hovada, co se neumí domluvit jako lidi!“
K: „Prasata, co se rochní ve slovní močůvce!“
L: „Nějak jsme se do toho zamotali. Ztratil jsem úplně nit našeho rozhovoru a...“
K: „Máte pravdu. Co budeme dělat?“
L: „Nemám tušení. Vás něco napadá?“
K: „My doma s mužem v takové situaci provádíme rekonstrukci.“
L: „A víte, že my s mojí ženou také? Říkáme tomu ale jinak.“
K: „Tak já jdu, ano?“
L: „Vy už odcházíte?“
K: „Ale já se hned zase vrátím... prostě rekonstrukce.“
L: „Ale my to se ženou děláme jinak?“
K: „A jak?“
L: „Ona odejde a už se nevrátí.“
K: „Tak toho se u mě bát nemusíte, budu hned zpátky.“
KOLOHNÁTOVÁ ODEJDE ZA DVEŘE A HNED SE VRÁTÍ.
K: „Dobrý den, pane doktore!“
L: „Vítám vás, paní Kolohnátová. Stalo se něco?“
K: „Podívejte se, pane doktore, když pacientka, kterou jeden den ošetříte a ona přijde druhý den znovu, co to asi tak může znamenat?“
L: „Že se do mě zamilovala!“
K: „No, dejme tomu, hlavně to ale znamená, že..., že...“
L: „Klidně to dopovězte, já vím, co chcete říct.“
K: „Jak to můžete vědět?“
L: „Podívejte se, paní Kolohnátová, když...“
K: „To už jsem slyšela!“
L: „Tak se konečně vymáčkněte ze svých citů!"
K: „Co já, vy jako chlap byste měl...“
L: „Dáma má přednost!“
K: „Já pro vás nejsem žádná dáma, vy...!“
L: „Jen to dopovězte!“
K: „Vy, vy... dentisto!“
L: „Jak můžete vědět, že jsem stomatolog?“
K: „Stačí se podívat na tu vrtačku a hned vím, co jste zač!“
L: „Na vás je taky na první pohled vidět, že jste pacientka!“
K: „Opravdu?“
L: „Můžete mi věřit, já se málokdy mýlím v diagnóze potencionálně destruktivní extrakce.“
K: „Vážně?“
L: „Máte mé čestné zubařské slovo.“
K: „Děkuji.“
L: „Rádo se stalo. Mám ale na srdci něco jiného.“
K: „Tak se vyžvejkněte!“
L: „Ano... hned... Víte, chtěl jsem se vás zeptat, jestli se zubař může zamilovat do své pacientky?“
K: „A proč by nemohl, když... Vy jste se do mě zamiloval?“
L: „Šíleně.“
K: „Blahopřeji vám.“
L: „Díky!“
K: „Takže... rozvod?“
L: „Vymáčkni se jasněji!“
K: „Vlez mi na záda, ty olezlino!“
L: „Jo, já se rozvedu, ty ne a já pak nebudu mít ani svou ženu, ani tebe, ty semetriko!“
K: „Já že se nerozvedu, jo? Tak abys věděl, ty chcípáku, já už jsem o tom s tím svým mluvila!“
L: „A co?“
K: „Souhlasí. Dokonce mě za tebou poslal.“
L: „To je hodný, že nám nechce bránit v našem štěstí. Takového chlapa dnes už ženská nenajde.“
K: „Vystihl jsi to úplně přesně.“
L: „Děkuji.“
K: „Není zač. A vůbec - nechceš se s ním seznámit? Myslím, že byste si dobře rozuměli.“
L: „Co když mně rozfláká držku?!“
K: „Ty se bojíš?“
L: „A ty by ses nebála?“
K: „Ne!“
L: „Jak to?“
K: „Pro lásku se musí něco obětovat!“
L: „A víš, že máš svým způsobem pravdu? Jsi prostě úžasná! A jestli se mně podaří dát do rychtyku ty tvoje vyglajdaný kejváky, budeš dokonalá!“
K: „Jak to myslíš?“
L: „Ty to nechápeš?“
K: „Ani trochu.“
L: „Podívej... chodíš ke mně už nějaký ten pátek, že. A řekni sama - když jsi tady na tom křesle sedávala, cítila jsi někdy bolest?“
K: „Ne, nikdy, byl jsi vždycky úžasný, myslím... bezbolestný. Takový zubař se už dnes nenajde.“
L: „Máš pravdu, to nenajde... Taková byla má láska k tobě, že jsem prostě neměl to srdce způsobit ti ani tu nejmenší bolest! Když jsem viděl na tvém chrupu zubní kámen, dělal jsem, že ho nevidím! Když jsem spatřil kaz, přesvědčoval jsem sám sebe, že je to pouhá pigmentace! A když jsem viděl tvé krvácející dásně, klasický symptom počínající paradentózy...“
K: „Mně začíná paradentóza?“
L: „To bylo před pěti lety. Dnes máš paradentózu ve finálním stádiu... Ano, taková je má láska!“
K: „Jsem šťastná, že jsem tě našla!“
L: „Ano, miluji tě! A nedovedeš si představit, jak mi trhá srdce už pouhé pomyšlení na to, co tě čeká!“
K: „Jak to myslíš?“
L: „Jsi dost silná, abys moji lásku dokázala opětovat?“
K: „Má láska není o nic menší než tvoje. Cítím se silná, šťastná... Jsem opět ženou, která miluje a je milována, která...“
L: „Dobře, řeknu ti o své lásce všechno! Paradentóza - to ještě není to nejhorší. V nejbližší době dostaneš zánět okostice. A jestli to zasáhne i trojklanný nerv - to si můžeš rovnou objednat rakev...“
K: „Připadám si jako Julie milovaná Romeem. Naše láska je tak vznešená, romantická...“
L: „Cítím to úplně stejně.“
K: „Jsi úžasný! A teď mě napadlo - co kdybych tě seznámila se svým manželem? Určitě byste si spolu rozuměli.“
L: „Co když ti rozfláká držku?“
K: „Říkala jsem ti už, že se nebojím.“
L: „Máš pravdu, vzpomínám si, že jsi něco takového před chvílí plácla.“
K: „A ty nikdy nic neplácneš?“
L: „A víš, že máš svým způsobem pravdu?“
K: „Tak vidíš!“
L: „Vzpomínám si, že jsem zrovna včera řekl takovou... no, nic...“
K: „Ty máš přede mnou tajnosti?“
L: „Jo.“
K: „A proč?“
L: „Nemám tušení.“
K: „Já taky ne.“
L: „To je úžasné, jak si skvěle rozumíme!“
K: „Taky to tak cítím...“
L: „Kolik je ti roků?“
K: „Co je ti po tom?“
L: „Ty máš přede mnou tajnosti?“
K: „Jo.“
L: „A proč?“
K: „Co je ti po tom?“
L: „A víš, že máš svým způsobem pravdu?“
K: „Tak vidíš!“
L: „Mně je 76.“
K: „A proč mně to říkáš, ty paskřivče, vždyť vidím sama, že jsi jednou nohou v hrobě!“
L: „Za chvíli tam budu oběma. Proto se musíme co nejdříve vzít, abys měla nárok na vdovský důchod... Umělé zuby jsou dnes strašně drahé...“
Žádné komentáře:
Okomentovat