POSTLIDÉ (1)

A b s u r d n í   k o m e d i e

PRVNÍ SCÉNA – OBÝVACÍ POKOJ

ŽENA SE DÍVÁ DO ZRCADLA, MÁ OTEVŘENÁ ÚSTA A PROHLÍŽÍ SI ZUBY. PAK SI SEDNE NA GAUČ A ČTE BLESK. VEJDE MUŽ. ŽENA ODKLÁDÁ NOVINY.

Muž: „Ahoj, tak jak jsi dopadla?“

Žena: „Ahoj. Já jsem ti nerozuměla...“

M: „Ptal jsem se - tak co, jak jsi dopadla?“

Ž: „Ne, my si nerozumíme. Já jsem rozuměla, co říkáš, ale nepochopila jsem, co tím chceš říct.“

M: „Teď ale nerozumím zase já tobě.“

Ž: „Jak to?“

M: „Nevím.“

Ž: „Není to divný?“

M: „A co?“

Ž: „No, že si my dva nerozumíme... po tolika letech...“

M: „Tobě to připadá divný?“

Ž: „Tobě ne?“

M: „Já jsem se ptal první!“

Ž: „A co tím chceš říct?“

M: „To je snad jasný, ne?!“

Ž: „Aha, že mám jako odpovědět první, jo?“

M: „Jo.“

Ž: „No, mně to fakt připadá trochu divný... po tolika letech...“

M: „Co s tím mají společnýho léta?“

Ž: „Já myslela... po tolika letech společnýho života.“

M: „Co s tím má společný společný život?“

Ž: „Já jsem se asi blbě vyžvejkla – prostě, že už nějaký ty léta žijeme spolu a...“

M: „Zimy nepočítáš?“

Ž: „Ne.“

M: „Aha, tak teď ti začínám konečně rozumět. A víš, že máš svým způsobem pravdu?“

Ž: „Jak to myslíš?“

M: „Těžko říct... Prostě - jak si mají rozumět třeba Putin s Bidenem, když si nerozumíme my dva?“

Ž: „Ale oni nejsou manželé.“

M: „Právě proto. Chápeš - jak si mají rozumět dva úplně cizí lidé, když si nerozumí manželé.“

Ž: „Myslíš nás dva?“

M: „Myslím nás oba.“

Ž: „Oba dva?“

M: „Jo.“

Ž: „A my si nerozumíme?“

M: „Samozřejmě, že si svým způsobem rozumíme, po tolika letech si přece lidé musí aspoň trochu rozumět, ne?“

Ž: „Proč by museli?“

M: „Já jsem se špatně vyjádřil. Nemyslel jsem to tak, že by si museli rozumět, ale že by si, po tolika letech, rozumět měli.“

Ž: „Jara nepočítáš?“

M: „Ne, jenom podzimy.“

Ž: „Nějak se do toho začínáš zamotávat!“

M: „Máš pravdu.“

Ž: „A to říkáš jen tak? Přece musíš mít nějaký konkrétní důvod, proč se do toho tak zamotáváš – a ten důvod já neznám!“

M: „A ty myslíš, že já jo?“

Ž: „Jo, to si myslím!“

M: „Tak si to nemysli, protože já žádný důvod nemám.“

Ž: „Takže ty jako říkáš něco bezdůvodně?“

M: „V tomto případě asi ano.“

Ž: „Ale to je divný!“

M: „Proč? Ty nikdy nic neuděláš bezdůvodně?“

Ž: „Jak to myslíš?“

M: „No, třeba někde něco řekneš, myslím... jako plácneš a... ani nevíš proč. A když o tom později přemýšlíš, říkáš si: Proč jsem to řekla, já kráva pitomá...“

Ž: „A víš, že máš svým způsobem pravdu?“

M: „Tak vidíš!“

Ž: „Skutečně... zrovna včera jsem v práci tak blbě plácla, že... no, nic.“

M: „Proč mně to neřekneš?“

Ž: „Já ani nevím.“

M: „Jak to?“

Ž: „To taky nevím.“

M: „A tobě to nepřipadá divný?“

Ž: „A co?“

M: „No, že mně to nechceš říct a že ani nevíš, proč to nechceš říct!“

Ž: „Jo, je to divný... po tolika zimách, že...“

M: „No.“

Ž: „Zase jsme se do toho zamotali. Měli bychom se vrátit na začátek.“

M: „Našeho manželství?“

Ž: „Ne, tohoto rozhovoru.“

M: „Takže... rekonstrukce?“

Ž: „Jo.“

MUŽ VYCHÁZÍ VEN, PO CHVÍLI SE VRACÍ A ŘÍKÁ:

M: „Tak co, jak se mají domluvit Putin s Bidenem, když my dva...“

Ž: „Ne, tak to nebylo.“

MUŽ OPĚT ODCHÁZÍ A PO CHVÍLI SE VRACÍ. NEŘÍKÁ NIC.

Ž: „Nic?“

M: „Nic.“

Ž: „Máš poslední pokus.“

M: „Co když to zase nevyjde?“

Ž: „Tak rozvod. Ale zkus to ještě. Řekni prostě, co tě napadne a třeba se trefíš.“

MUŽ ODCHÁZÍ, PO CHVÍLI SE VRACÍ A VYKŘIKNE:

M: „Tak co, jak jsi dopadla u toho zubaře?“

Ž: „Výborně, to je ono!“

M: „No... a pak jsme se bavili o tom, že si nerozumíme a tak...“

Ž: „Teď už rozumím úplně všemu.“

M: „A jak jsi tedy dopadla?“

Ž: „To je teď vedlejší. Spíš bych se tě chtěla na něco zeptat.“

M: „No?“

Ž: „Může se pacientka zamilovat do svého zubaře?“

M: „Proč by nemohla, vždyť... Ty ses do něho zamilovala?“

Ž: „Šíleně!“

M: „Blahopřeji ti.“

Ž: „Díky.“

M: „A co my dva... rozvod?“

Ž: „Nechci nic uspěchat. Vždyť ani nevím, jestli je zamilovaný i on.“

M: „Jasně, rozumím ti. Kdyby ses se mnou rozvedla a pak zjistila, že ten zubař... neměla bys ani mě, ani zubaře.“

Ž: „Právě.“

M: „To je hrozná situace. Nedovedeš si představit, jak s tebou cítím. To vnitřní drama, co teď prožíváš... to musí být něco strašného.“

Ž: „Vystihl jsi to úplně přesně.“

M: „Díky.“

Ž: „Co mi radíš?“

M: „Měla bys jít za tím zubařem a nějak nenápadně zjistit, jestli tě miluje.“

Ž: „Ale já jsem k němu objednaná až za dva měsíce?“

M: „V takovém akutním případě musí jít všechny formality stranou!“

Ž: „A to tam mám jako přijít a říct, že jsem se do něho zamilovala a zeptat se, jestli i on se...“

M: „Řekl jsem nenápadně!“

Ž: „Jo ták! A víš, že máš svým způsobem pravdu? Už tomu začínám rozumět. Zkrátka si ho tak nějak proklepnout, podívat se mu na zoubek a pak...“

M: „Správně – a pak mu to vyslepičit!“

Ž: „Vykdákat!“

M: „Vmést mu to do ksichtu!“

Ž: „Vyřvat se tam ze svých citů!“

M: „Vyzvracet mu v ordinaci všechno, co máš v sobě!“

Ž: „A víš, že máš svým způsobem pravdu? Tak mně drž palce!“