JAK TISKAŘSKÝ ŠOTEK ZACHRÁNIL NÁROD...

Ne, v tom musí něco být. Aby šéfredaktor svolal neplánovanou poradu, to se naposledy stalo... no vida, už si ani nemohu vzpomenout, kdy to vlastně bylo naposledy.
Zadívala jsem se na své kolegy. Bylo na nich vidět, že i oni jsou překvapeni a vůbec netuší, co se za chvíli z úst šéfa dozví. Nervozita v zasedací místnosti se stupňovala, měla jsem dojem, že všichni čekají nějakou jobovku. Bude se snad propouštět nebo, nedej Bože, přišla zase nějaká direktiva z Bruselu? Redakční vtipálek Saša se sice pokusil o jednu ze svých přihlouplých anekdot, odpovědí mu bylo však jen nervózní zavrčení Magdy, které se v žádném případě nedalo označit za smích.
Vešel šéf. Už na první pohled bylo zřejmé, že se stalo něco strašného. Tento člověk, normálně nad všechno povznesený a často až cynický, se nyní potil, utíral si zmuchlaným kapesníkem skla brýlí a po úvodním pozdravu se na nás zahleděl jakýmsi zvláštním, skoro prosebným pohledem, jako by u nás hledal ochranu. Pak začal:
„Naše redakce se dostává pod mediální tlak. A když říkám tlak, nemyslím tím nějaké pitomé instrukce z Bruselu nebo ty neustálé požadavky vedení, abych zredukoval početní stav redakce. Ne, tentokrát jde o něco mnohem vážnějšího, něco, co by mohlo být začátkem něčeho... myslím takovou nějakou rozbuškou... chci říct, jiskrou, která může být tou poslední kapkou...“
Šéfredaktor se odmlčel, zřejmě si sám uvědomil, jak je jeho řeč nesouvislá a zmatená. A znovu ten prosebný pohled, vržený do místnosti. Rozpačitě jsme se dívali jeden po druhém, takto jsme šéfa neznali a tudíž ani nevěděli, co přijde dál.
„Trochu jsem se do toho zamotal,“ pokračoval šéfredaktor, „chtěl jsem vlastně říct něco úplně jiného... Prostě, nechodit pořád kolem té krupice, ale nalít si už konečně víno a přestat s tou hrou na bábu, kdy všichni vědí, o co jde, ale dělají, že to nevidí, bojí se říct svůj názor a přehazují ty brambory jeden na druhého...“
Jestliže jsme na začátku nebyli ze šéfových slov zrovna dvakrát chytří, nyní jsme mu už nerozuměli vůbec. Krupice, víno, brambory - jak tyto zemědělské komodity souvisejí s naší redakcí, která má na starosti úplně jiné věci, totiž politiku, enviromentalismus a feminoidní genderismus! A co ta hra na bábu, asi tedy slepou... Co to má všechno znamenat?!
Jako by četl naše myšlenky, vytáhl šéf z fasciklu listin, které si přinesl, jakýsi papír a dal se do čtení:
„,... a taky mně vadí to neustálé používání slova běženci. Uvědomte si, že jde o politováníhodný novotvar, češtině naprosto cizí a co hlavně, je nepřesný a zavádějící. Ti lidé zkrátka neběží, ale nejdříve jedou lodí, potom vlakem a autobusy nebo kamiony. Věřím, že od tohoto termínu upustíte a začnete používat jiný, přiléhavější a především lingvisticky adekvátní´“.
Šéf zmlkl a po chvíli pokračoval:
„Takových dopisů jsem dostal v poslední době desítky. Doufám, že i vám je jasné, jak vyhrocená je teď situace kolem těch... lidí, co sem přichází z Afriky a Asie a... Nejhorší je, že to asi opravdu nejsou běženci, když neběží, že. Musíme zkrátka společnými silami najít pro tyto... lidi... nějaké jiné označení.“
Ano, nyní nám bylo všechno jasné a v první chvíli nás obešla hrůza. Pokud dospěje situace až tak daleko, že čtenáři začnou psát dopisy redakci, je to evidentní signál, že se ve společnosti něco děje. A samozřejmě také toho, že my jsme nějak selhali, že jsme k tomu pnutí tam dole zavdali - byť nepřímo - podnět. Hlavní náplní naší práce je přece to, abychom podobným společenským otřesům předcházeli, všechny zprávy a události tak říkajíc přežvýkali a pak teprve uveřejnili v pozitivním, pro lidi stravitelném duchu. Prostě - abychom národ přesvědčili, že všechno je v nejlepším pořádku, že to s nimi politici myslí dobře, že budou důchody a stravenky a koblihy a...
Moje úvahy přerušil šéfův hlas, teď už přece jen trochu sebejistější:
„Dostal jsem pokyn z nejvyšších míst. Jen tak mezi námi - ve vládě vládne zděšení. Musíme se společně semknout, o krk jde každému z nás. Zadání je jasné - najít nějaké... řekněme politicky neutrální slovo, které by se na ty běžen... prostě na ty lidi z Afriky a Asie hodilo lépe. Myslím, že nejlepší bude, když se k tomu postupně vyjádříte a přijdete s nějakými relevantními návrhy. Nemusíte se nijak ostýchat, mluvte tak, jak to cítíte, nikdo si z nikoho nebude dělat legraci... Kolego Smutný, začněte!“
Viděla jsem, že Smuťák je trochu zaskočený, rychle se však vzpamatoval a, jak u něho bylo zvykem, začal rozvíjet jakési nesrozumitelné teorie:
„Děkuji za slovo. Domnívám se, že problematika je opravdu složitá, především tedy z důvodu, že se zde střetávají dvě roviny, totiž sémantická a politická. S tímto byla vždycky potíž a každá společnost se s tím musela vypořádat po svém - vzpomeňme jen na Spojené státy. Nicméně - nemůžeme právě tam najít řešení našeho problému? Mám nyní, nepopírám to, na mysli tu vývojovou řadu od negra přes černocha po Afroameričana. U nás je to něco podobného - běžec, běženec, běloch... Promiňte, pane šéfredaktore, nějak jsem se zasekl, ale jistě víte, co chci říct... ta moje metoda...“
„Ano, ano, rozumím vám. Máte svým způsobem pravdu, jen to nějak konkretizovat, samotná teorie nám nyní nepomůže. Přesto vás chválím za... za tu prvotní ideu, kterou jste nastínil.“
Šéf se pak obrátil na Magdu:
„Co vy, kolegyně Punčochářová?“
Viděla jsem, že Magda je s rozumem v koncích. Psát přihlouplé fejetony a rady zblbnutým feministkám - ano, to byla její parketa, v tom vynikala, ale jak má propánakrále vymyslet nějaké slovo, které... Pak si uvědomila, že její nerozhodnost může být šéfem vnímána negativně a vyhrkla:
„Myslím si, že je to úplně jednoduché. Těch slov, která se pro tyto lidi používají, je přece tolik! Migranti, imigranti, utečenci, uprchlíci, exulanti... Tak prostě vyberme místo běženců nějaké jiné!"
Šéf se na chvíli zamyslel a řekl:
„Máte úplnou pravdu! Kolegyně Punčochářová, vždyť vy jste uhodila hřebíček přímo... Ale jaké slovo tedy vybereme?“
Přihlásila jsem se mimo pořadí. Úspěch Magdy bylo potřeba v zárodku zrelativizovat. Proto jsem se jí otázala:
„Kolegyně Punčochářová, ten váš návrh není špatný, má ale jednu vadu. Dovedla byste třeba říci, jaký je rozdíl mezi imigrantem a exulantem? Nebo mezi utečencem a uprchlíkem?“
Magda po mně vrhla nenávistný pohled. Šéf vyzval Sašu:
„Máte nějaký nápad vy, kolego Zelený?“
Saša si zřejmě celou věc již promyslel, takže hned spustil:
„Myslím, že návrh kolegyně Punčochářové je ve svém jádru dobrý, ale je málo inovativní. Všechna slova, která uvedla, se již používají a je nebezpečí, že - ať už vybereme jakékoliv z nich - vždycky se najde někdo, kdo je zpochybní. Musíme prostě přijít s úplně novým, tak říkajíc neokoukaným slovem. I kdyby se někdy v budoucnu mělo stát terčem kritiky, poskytne nám to přinejmenším tolik potřebný čas pro vymyšlení ještě lepšího a akceptovatelnějšího výrazu.“
Šéfredaktor se tvářil spokojeně. Když se obrátil na mě, byla už jeho ranní nervozita ta tam. Skoro vesele mě vybídl:
„Konec korunuje dílo, že, kolegyně Malá. Jste poslední na řadě, ale očekávám, že nebudete poslední v nápadech!“
Snažila jsem se o stručnost a jasnost:
„Jsem enviroidní mentalistka a nerada se zaobírám zbytečnou teorií. Vyznávám přesné mantinely a tah na branku. Saša - tedy kolega Zelený - to řekl správně. Je potřeba vymyslet naprosto nové slovo, takové, proti kterému nebude moci nikdo nic říct.“
Šéf uznale pokýval hlavou a vyzval nás, abychom tedy s nějakým takovým slovem přišli. Padaly různé návrhy - blízkovýchodníci, Afroasiaté, protiváleční aktivisté, mořeplavci, noví Evropané, stálí turisté, trojští koníci... Na žádném z nich jsme se však nedokázali shodnout. Vycítila jsem, že přišla moje chvíle a vzala si slovo:
"Uvědomme si, že těm lidem musíme říkat tak, aby to vůči nim nevyvolávalo negativní emoce. Uprchlíci, utečenci, běženci - to všechno vyvolává dojem, že tito lidé utíkají, což následně evokuje ustrašenost, zbabělost. Když někdo před něčím utíká, těžko může počítat se sympatiemi. Naopak slovo vyhnanci, které tedy tímto navrhuji, implikuje dojem, že jsou to chudáci, které proti jejich vůli někdo vyštval z jejich domovů.“
Můj nápad byl přijat. Magda se sice v zoufalé snaze o pomstu a záchranu své reputace pokusila přijít ještě s dalším návrhem, ale její vyštvanci byli zamítnuti a zůstalo u mých vyhnanců.
Přesto jsem po celý zbytek dne neměla dobrý pocit. Neustále mi totiž přicházelo na mysl, proč vlastně ti lidé, z nichž drtivá většina jsou mladí, zdraví a silní muži, utíkají do Evropy? Proč se tady chovají jako na dobytém území? Proč dělají všude nepořádek, rozhazují jídlo a vynucují si pořád nové požadavky? A proč chtějí všichni do Německa?
Druhý den mě čekalo velké překvapení. Ne, nevěřím na osud nebo šťastnou hvězdu, ale přesto mi to celé přišlo tak úchvatné, že jsem v první chvíli začala uvažovat o zázraku. Jen si to představte! Ráno za mnou přišel šéf a zajíkavým hlasem mi děkoval. V ruce měl čerstvý výtisk našich novin a neustále opakoval, že mu přišly již tisíce blahopřejných emailů od nadšených čtenářů, že nestačí zvedat telefony a odpovídat na uznalá slova volajících... A to vše díky mně a „tomu úžasnému nápadu“. Mluvil a mluvil - o nové éře žurnalistiky, o právu vyjadřovat svůj názor, o nepřípustnosti cenzury, o úžasném příkladu, který jsem dala svou statečností a neohrožeností, o tom, že za mnou stojí celý národ... Vůbec jsem mu nerozuměla, ale potom...
Podívala jsem se na titulní stranu novin a strnula. Tiskařský šotek si se mnou zahrál jedno ze svých parádních čísel. V nadpisu mého článku totiž stálo:

Do Evropy stále proudí tisíce vychcanců!