Velkolepá kniha – je možné zachránit se v tajemném světě internetových Sirén?
Stručně řečeno, kniha pojednává o možnostech dalšího vývoje digitálních technologií, resp. jeho dopadu na uspořádání lidské společnosti v „postpostmoderní“ době. Jedná se tedy o technologicko-sociologický pohled do více či méně vzdálené budoucnosti, přičemž perfektní znalost problematiky autorovi umožňuje analyzovat tento fenomén z nejrůznějších úhlů pohledu. A protože Jaronu Lanierovi nechybí ani smysl pro humor, jeho dílo je mnohem víc než jen suchou vědeckou záležitostí – čtenář si kromě osvojení obrovského množství nových informací a poznatků užije i zábavy a intelektuálního dobrodružství.
Dodejme, že americký odborník na informační technologie před nás předstupuje jako člověk, který do jisté míry „zpytuje svědomí“, neboť sebekriticky doznává, že v 80. letech minulého století patřil k nadšencům, domnívajícím se, že rozvoj těchto nových produktů přinese pouze klady. Dnes ovšem přiznává, že tato optimistická vize byla mylná a kniha Komu patří budoucnost je tak kromě jiného i korekturou jeho dřívějších názorů a postojů. Jaron Lanier např. uvádí, že uživatelé Facebooku jsou de facto oběťmi jeho provozovatelů, když je jim nabízena zdánlivě bezplatná služba, přičemž ve skutečnosti za ni „platí“ ohromnou kvantitou osobních informací, které tzv. „sdílejí“ a jež jsou následně využívány v marketingu a přinášejí pohádkové zisky. Jistě, lidé se takto rozhodují dobrovolně, ovšem to nemění nic na faktu, že logické by bylo, kdyby za zveřejňování svých dat dostávali zaplaceno. Další a pochopitelně mnohem vážnější věcí je sledování uživatelů zpravodajskými službami, k čemuž na síti dochází v mnohem větším měřítku, než se předpokládalo před Snowdenovým odhalením těchto praktik.
Převážná část knihy je, jak už bylo avizováno, věnována výhledům do budoucna. Kam vědecký pokrok v oblasti digitalizace a informačních technologií vůbec dospěje – má nějaké limity, nebo půjde o nikdy nekončící proces neustálých inovací? Pro představu – první SMS zpráva byla odeslána v roce 1992! A možná si někdo vzpomíná, že mobilní telefony se u nás začaly prodávat v roce 1997. Jestliže se dnes, o necelých 20 let později, díváme na první typy mobilů jako na digitální pravěk, pak se možná za několik desetiletí budeme usmívat a kroutit hlavou nad primitivností a technickou zaostalostí současných nejmodernějších chytrých telefonů, tabletů a dalších vymožeností. I když tedy nevíme přesně kterými cestami a k jakým cílům, je na druhou stranu vcelku jasné, že vývoj půjde stále dopředu. Jaron Lanier obrací naši pozornost k několika možným scénářům.
Zastavme se u 3D tiskáren, které podle jeho názoru jednou vyvolají naprostou revoluci ve výrobě spotřebního zboží. Dojde k tomu, že se např. budou vyrábět oděvy, přesně padnoucí na konkrétního člověka, navíc pouze na jedno použití. Klasické šaty však zřejmě nezaniknou úplně – půjde o podobný proces, jaký jsme již zažili v hudebním průmyslu, kdy CD disky nahradily gramofonové desky, na které ovšem mnozí nedají dopustit, takže se – byť v mnohem menší míře – vyrábějí dodnes.
V dějinách to bylo vždycky tak, že nové vynálezy měly za následek zánik často celých průmyslových odvětví, zároveň však vytvoření nových. Otázka zní, jestli tomu tak bude i nadále, resp. zda ti, kdo takto přijdou o práci, najdou uplatnění někde jinde. Podle Laniera dojde nejspíš k tomu, že vznikne nová třída tzv. „nepotřebných“ lidí, kteří se ovšem budou dožadovat svého podílu na všeobecné hojnosti. Sociální napětí, jež tato nová situace sebou ponese, není radno podceňovat – bude jako řešení přijat již dnes diskutovaný návrh dávat těmto lidem paušální „plat“, z nějž nejen vyžijí, ale zachovají si i určitý materiální standard, dostatečný na to, aby se nebouřili?
Velmi zajímavá je autorem vypracovaná teorie tzv. Sirén. Zde si Jaron Lanier posloužil příměrem z řecké mytologie, konkrétně jednou pasáží z Odyssei, kde námořníci, plující kolem ostrova Sirén, byli lákáni neodolatelně krásnými ženskými hlasy, které je posléze přivedly do záhuby. Těmi dnešními Sirénami jsou informační servery, slibující fantastické nabídky nejrůznějších služeb, samozřejmě zdarma a s veškerým komfortem. Všechno je přitom v pořádku, lidé se „svobodně“ rozhodují, zda hlasu Sirén dopřejí sluchu – je to ovšem stejná svoboda, s jakou gambler usedá k hracím automatům, kuřák si zapaluje cigaretu či alkoholik otvírá láhev rumu. A stejně tak se lidé „svobodně“ rozhodují, že si založí svůj profil na Facebooku, na němž si poté vytvoří „svobodnou závislost“.
Jak známo, bájný Odysseus se před Sirénami zachránil tak, že svým námořníkům zalil uši voskem a sám se nechal připoutat ke stěžni. Existuje pro lidi dnešní doby nějaká záchrana před Sirénami na internetu? Možná ano – to by ale museli používat zdravý selský rozum, který však ti, kdo tráví dny, měsíce a roky před monitorem, postupně ztrácejí. A tak např. mnozí majitelé e-shopů sedají na lep „odborníkům na SEO“, kteří jim prý zajistí, že právě jejich firma bude ve vyhledávačích figurovat na prvním místě (v každém případě hodně vysoko). Jestliže to samé slibují stovkám či tisícům dalších lidí, pak je snad jasné, že je to celé nesmysl, protože první může být vždy pouze jeden... Podobných příkladů je v knize celá řada.
Její podtitul zní: „Nejste zákazníkem internetových firem: jste jejich produktem.“ Dá se říct, že právě v něm je do jisté míry skrytá odpověď na otázku z názvu, totiž „Komu patří budoucnost“? Podle mého názoru zní odpověď přibližně takto: Těm, kteří se nenechají zmanipulovat a nestanou se otroky internetu a jeho Sirén. Něco podobného říká ostatně i Jaron Lanier na konci své fascinující knihy:
Lidé se mě každý den ptají, zda by měli odejít z Facebooku. Počátkem tohoto desetiletí to ještě byla osobní volba, nyní je z toho ale rozhodnutí, které má značné náklady. Rozhodnutí nepoužívat služby Sirén se stává útrpnou zkouškou, něčím jako volbou „žít mimo síť“.
Zásadně důležité je zažít alespoň jednou za život, jaké je vzepřít se společenskému tlaku. Jestliže každý tvrdí, že když se nepřizpůsobíme, budeme vyvrženi a opuštěni, musíme ochutnat, jaké to je, když je budeme ignorovat a vytyčíme si vlastní dráhu, abychom objevili sebe samé jako jedinečné osobnosti.
Může to být dvojnásob složité, protože když se dnes mluví o přizpůsobování a konformitě, často to naopak zní, jako by to byla nějaká forma odporu proti konformismu. Právě když ostatní tvrdí, že dělat to co jiní je znakem svobody, novosti a radikálnosti, bychom se měli zastavit a zamyslet se. Nesmí nás však překvapit, že to bude opravdu těžké.
Lze jen doporučit osobní experiment. Zkusme přestat na šest měsíců používat všechny bezplatné internetové služby, na něž jsme zvyklí, a sledujme, co se bude dít. Nemusíme se jich zříci navždy, vše radikálně odsoudit a vůbec se chovat dramaticky. Prostě si jen zaexperimentujme. Určitě se dozvíme o sobě, svých přátelích, o světě a internetu více, než kdybychom to nikdy nezkusili.
Bude to mít svou cenu, protože to, co děláme dnes, nás trestá. Užitek, který z toho získáme, za to ale takřka zaručeně bude stát.
Dodejme, že americký odborník na informační technologie před nás předstupuje jako člověk, který do jisté míry „zpytuje svědomí“, neboť sebekriticky doznává, že v 80. letech minulého století patřil k nadšencům, domnívajícím se, že rozvoj těchto nových produktů přinese pouze klady. Dnes ovšem přiznává, že tato optimistická vize byla mylná a kniha Komu patří budoucnost je tak kromě jiného i korekturou jeho dřívějších názorů a postojů. Jaron Lanier např. uvádí, že uživatelé Facebooku jsou de facto oběťmi jeho provozovatelů, když je jim nabízena zdánlivě bezplatná služba, přičemž ve skutečnosti za ni „platí“ ohromnou kvantitou osobních informací, které tzv. „sdílejí“ a jež jsou následně využívány v marketingu a přinášejí pohádkové zisky. Jistě, lidé se takto rozhodují dobrovolně, ovšem to nemění nic na faktu, že logické by bylo, kdyby za zveřejňování svých dat dostávali zaplaceno. Další a pochopitelně mnohem vážnější věcí je sledování uživatelů zpravodajskými službami, k čemuž na síti dochází v mnohem větším měřítku, než se předpokládalo před Snowdenovým odhalením těchto praktik.
Převážná část knihy je, jak už bylo avizováno, věnována výhledům do budoucna. Kam vědecký pokrok v oblasti digitalizace a informačních technologií vůbec dospěje – má nějaké limity, nebo půjde o nikdy nekončící proces neustálých inovací? Pro představu – první SMS zpráva byla odeslána v roce 1992! A možná si někdo vzpomíná, že mobilní telefony se u nás začaly prodávat v roce 1997. Jestliže se dnes, o necelých 20 let později, díváme na první typy mobilů jako na digitální pravěk, pak se možná za několik desetiletí budeme usmívat a kroutit hlavou nad primitivností a technickou zaostalostí současných nejmodernějších chytrých telefonů, tabletů a dalších vymožeností. I když tedy nevíme přesně kterými cestami a k jakým cílům, je na druhou stranu vcelku jasné, že vývoj půjde stále dopředu. Jaron Lanier obrací naši pozornost k několika možným scénářům.
Zastavme se u 3D tiskáren, které podle jeho názoru jednou vyvolají naprostou revoluci ve výrobě spotřebního zboží. Dojde k tomu, že se např. budou vyrábět oděvy, přesně padnoucí na konkrétního člověka, navíc pouze na jedno použití. Klasické šaty však zřejmě nezaniknou úplně – půjde o podobný proces, jaký jsme již zažili v hudebním průmyslu, kdy CD disky nahradily gramofonové desky, na které ovšem mnozí nedají dopustit, takže se – byť v mnohem menší míře – vyrábějí dodnes.
V dějinách to bylo vždycky tak, že nové vynálezy měly za následek zánik často celých průmyslových odvětví, zároveň však vytvoření nových. Otázka zní, jestli tomu tak bude i nadále, resp. zda ti, kdo takto přijdou o práci, najdou uplatnění někde jinde. Podle Laniera dojde nejspíš k tomu, že vznikne nová třída tzv. „nepotřebných“ lidí, kteří se ovšem budou dožadovat svého podílu na všeobecné hojnosti. Sociální napětí, jež tato nová situace sebou ponese, není radno podceňovat – bude jako řešení přijat již dnes diskutovaný návrh dávat těmto lidem paušální „plat“, z nějž nejen vyžijí, ale zachovají si i určitý materiální standard, dostatečný na to, aby se nebouřili?
Velmi zajímavá je autorem vypracovaná teorie tzv. Sirén. Zde si Jaron Lanier posloužil příměrem z řecké mytologie, konkrétně jednou pasáží z Odyssei, kde námořníci, plující kolem ostrova Sirén, byli lákáni neodolatelně krásnými ženskými hlasy, které je posléze přivedly do záhuby. Těmi dnešními Sirénami jsou informační servery, slibující fantastické nabídky nejrůznějších služeb, samozřejmě zdarma a s veškerým komfortem. Všechno je přitom v pořádku, lidé se „svobodně“ rozhodují, zda hlasu Sirén dopřejí sluchu – je to ovšem stejná svoboda, s jakou gambler usedá k hracím automatům, kuřák si zapaluje cigaretu či alkoholik otvírá láhev rumu. A stejně tak se lidé „svobodně“ rozhodují, že si založí svůj profil na Facebooku, na němž si poté vytvoří „svobodnou závislost“.
Jak známo, bájný Odysseus se před Sirénami zachránil tak, že svým námořníkům zalil uši voskem a sám se nechal připoutat ke stěžni. Existuje pro lidi dnešní doby nějaká záchrana před Sirénami na internetu? Možná ano – to by ale museli používat zdravý selský rozum, který však ti, kdo tráví dny, měsíce a roky před monitorem, postupně ztrácejí. A tak např. mnozí majitelé e-shopů sedají na lep „odborníkům na SEO“, kteří jim prý zajistí, že právě jejich firma bude ve vyhledávačích figurovat na prvním místě (v každém případě hodně vysoko). Jestliže to samé slibují stovkám či tisícům dalších lidí, pak je snad jasné, že je to celé nesmysl, protože první může být vždy pouze jeden... Podobných příkladů je v knize celá řada.
Její podtitul zní: „Nejste zákazníkem internetových firem: jste jejich produktem.“ Dá se říct, že právě v něm je do jisté míry skrytá odpověď na otázku z názvu, totiž „Komu patří budoucnost“? Podle mého názoru zní odpověď přibližně takto: Těm, kteří se nenechají zmanipulovat a nestanou se otroky internetu a jeho Sirén. Něco podobného říká ostatně i Jaron Lanier na konci své fascinující knihy:
Lidé se mě každý den ptají, zda by měli odejít z Facebooku. Počátkem tohoto desetiletí to ještě byla osobní volba, nyní je z toho ale rozhodnutí, které má značné náklady. Rozhodnutí nepoužívat služby Sirén se stává útrpnou zkouškou, něčím jako volbou „žít mimo síť“.
Zásadně důležité je zažít alespoň jednou za život, jaké je vzepřít se společenskému tlaku. Jestliže každý tvrdí, že když se nepřizpůsobíme, budeme vyvrženi a opuštěni, musíme ochutnat, jaké to je, když je budeme ignorovat a vytyčíme si vlastní dráhu, abychom objevili sebe samé jako jedinečné osobnosti.
Může to být dvojnásob složité, protože když se dnes mluví o přizpůsobování a konformitě, často to naopak zní, jako by to byla nějaká forma odporu proti konformismu. Právě když ostatní tvrdí, že dělat to co jiní je znakem svobody, novosti a radikálnosti, bychom se měli zastavit a zamyslet se. Nesmí nás však překvapit, že to bude opravdu těžké.
Lze jen doporučit osobní experiment. Zkusme přestat na šest měsíců používat všechny bezplatné internetové služby, na něž jsme zvyklí, a sledujme, co se bude dít. Nemusíme se jich zříci navždy, vše radikálně odsoudit a vůbec se chovat dramaticky. Prostě si jen zaexperimentujme. Určitě se dozvíme o sobě, svých přátelích, o světě a internetu více, než kdybychom to nikdy nezkusili.
Bude to mít svou cenu, protože to, co děláme dnes, nás trestá. Užitek, který z toho získáme, za to ale takřka zaručeně bude stát.
Žádné komentáře:
Okomentovat