T o m u s í b ý t z v l á š t n í c h l e b a
s k o r ý š i a m ě k k ý š i . . .
J a k p a k c h u t n á – o t o m t ř e b a
v ů b e c n i c t a m n e p í š í !
pátek 12. května 2017
MŮJ PŘEDVOLEBNÍ PRŮZKUM
aneb všechno je zřejmě úplně jinak!
Když se v pravidelných intervalech objevují v médiích tzv. výzkumy veřejného mínění, resp. volební preference politických stran, nestačím se divit, jak k těmto číslům ty údajně renomované agentury přišly. Tak např. Strana přímé demokracie Tomia Okamury se podle těchto odhadů pohybuje někde kolem 5%, což přece nemůže být pravda! Koalici STAN-KDU-ČSL prý bude volit 12% občanů a to se mi také nezdá. A mohl bych pokračovat.
Nedalo mi to a rozhodl jsem se provést mezi obyvateli svého města vlastní výzkum. Jistě – dvě stovky oslovených nejsou žádné závratné číslo, statistická chybička se určitě také mohla vloudit a moravská metropole není celá země. Přesto – jakkoli tyto výsledky považuji za přesné jen do jisté míry, nedá se přehlédnout, že jsou naprosto rozdílné ve srovnání s těmi „opravdovými“. Abych však čtenáře déle nenapínal, zde je můj malý předvolební průzkum – pokud by se volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaly koncem května, lidé by hlasovali takto:
Nedalo mi to a rozhodl jsem se provést mezi obyvateli svého města vlastní výzkum. Jistě – dvě stovky oslovených nejsou žádné závratné číslo, statistická chybička se určitě také mohla vloudit a moravská metropole není celá země. Přesto – jakkoli tyto výsledky považuji za přesné jen do jisté míry, nedá se přehlédnout, že jsou naprosto rozdílné ve srovnání s těmi „opravdovými“. Abych však čtenáře déle nenapínal, zde je můj malý předvolební průzkum – pokud by se volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaly koncem května, lidé by hlasovali takto:
1. ANO 42%
2. SPD 16%
3. ODS 14%
4. KSČM 12%
5. ČSSD 8%
2. SPD 16%
3. ODS 14%
4. KSČM 12%
5. ČSSD 8%
Pod pětiprocentní hranicí by zůstala koalice STAN-KDU-ČSL (7%) a Piráti (1%).
A tak vám nevím, komu mám věřit – těm věhlasným agenturám, nebo tomu, co jsem slyšel od lidí v Brně?
čtvrtek 11. května 2017
DOBRÝ COPYWRITER - NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (2)
VODOMIL VÉVODA...
Jak poznat dobrého copywritera? Asi nejlépe na takto položenou otázku odpovím tím, že ji obrátím a zeptám se, jak se pozná špatný copywriter. A protože nerad vysvětluji jednoduché věci složitě, začnu takovým malým příkladem. Zkusme si představit např. instalatéra, který se na svých webových stránkách či propagačních letácích prezentuje takto:
INSTALATÉRSTVÍ VODOMIL VÉVODA - VODA A JINÉ ŽIVLY
Vážení zákazníci, jsem Vodomil Vévoda a Vaše spokojenost je mým přirozeným životním posláním. Jsem instalatér a ve svém oboru se cítím jako ryba ve vodě, protože voda je to, s čím přicházím dnes a denně do styku.
Možná i Vy jako vodovodní amatéři víte, že voda jako taková je životodárným zdrojem všeho živého na této planetě, kterou bychom si měli chránit - tu vodu i tu planetu, která obíhá kolem slunce. Rozhodně - a tady bych chtěl apelovat na všechny, kdo chtějí na naší planetě žít - by se neměly kácet a jinak ničit dešťové pralesy, a to ani nemluvím o šetření s vodou.
Vodu dělíme na sladkovodní a slanovodní, které někdy říkáme mořská. Ta nás ovšem tolik nezajímá, protože my jsme sladkovodníci. Voda - a tady se dostáváme k první ze záludnosti, kterých si s vodou užijeme až až - je kapalina. To v našem konkrétním případě - jako instalatér jsem tu pro Vás! - není zase až tak moc důležité. Voda však také - a tady začíná celý problém - je rovněž tekutina. Jak známo, jedním z atributů tekutiny je to, že teče.
Nechci Vás samozřejmě unavovat přemírou odborných výrazů, které Vás, jako mé zákazníky vlastně vůbec nemusí zajímat. Vždyť Vám nejde o to, jakou má voda chemickou značku, ale přesně naopak! Vy chcete - a na to máte jako zákazníci plné a nezadatelné právo - aby například právě Váš záchod splachoval! Ruku na srdce - co by to asi tak mohlo být za záchod, který by nesplachoval, že!
Několik technických a pro laika možná dost nudných termínů však vysvětlit musím, protože, jak pevně věřím, píšu tyto řádky pro své budoucí zákazníky - a o ty já přijít nechci, protože jsem tu pro ně. A můj zákazník je můj pán! Tímto heslem jsem se řídil po celý svůj instalatérský život a díky němu jsem dnes tam, kde jsem byl včera.
Vraťme se ale k vodě jako takové, tj. tekutině. Pochopitelně, vodu také pijeme, bez vody by náš organismus dlouho nevydržel, ale já jako člověk, který se živí instalatérštinou, se na vodu nedívám jako na složku naší každodenní potravy. Ne, přátelé, můj pohled na vodu je úplně jiný, řekl bych dokonce, že globální. Prostě - zabývám se tím, co jsem už řekl a co budu možná ještě opakovat, protože právě toto je pro moji profesi nejdůležitější - vodou jako tekutinou. A to - a teď mluvím zcela upřímně - takovou tekutinou, ve které si umýváme ruce a dokonce celá svá těla a kterou také vypouštíme do odpadových trubek.
Jak vidíte, problematika mého oboru je natolik složitá, že občas nějaký ten odborný výraz utrousit musím. Od toho jsem ale tady! Vždyť co by to bylo za instalatéra, který by např. nevěděl, že voda nejenom teče, ale - a to je jedna z jejích anomálií - teče shora dolů. A tady pochopitelně začíná problém, od kterého se všechno odvíjí. Vás tyto a jiné s vodou spojené komplikace nemusí jako laiky zajímat. To, co chcete, je přece praktická stránka vody, která má správně téct a někdy i správně odtékat!
Přejdu ke konkrétní problematice sprchového koutu - této problematiky se týká i WC, ale já zůstanu nohama na zemi. Takže - Vy se sprchujete, seshora na Vás stříká voda (to je další z jejích záludností) a Vy si možná položíte vcelku logickou otázku, kam ta voda potom mizí! Toto je ovšem otázka spíše pro mě jako Vámi osloveného instalatérského odborníka!
Ano - kam ta voda mizí... To je skoro filosofická záležitost, protože už starý Řek Sokrates řekl, že voda teče. Přejděme ale k praktické stránce mizející vody a řekněme si rovnou, že jde o problém odpadů. Odborně se tomu říká „trubky“, „kolena“, „hrdla“ atd. To je ovšem už problém můj, nikoli Váš! Jde o to, aby ta voda, která má odtékat, skutečně odtékala. Toho lze docílit např. tím, že mezi Vaším sprchovým koutem a kanalizací je určitý výškový rozdíl. To je odborný výraz pro to, že voda - jak známo - teče dolů, takže kdyby Váš sprchový kout byl situován níž než např. potrubí splaškové kanalizace, voda by tekla přesně naopak! Výsledkem by pak bylo, že Váš byt by byl vyplaven právě tou kanalizací. A to přece nechcete! Vy - jako zákazníci - chcete pravý opak, chcete vodu, která odtéká tak, jak odtékat má a já jsem tady od toho, abych Vás přesvědčil, že se mi můžete svěřit se vším, i s Vaší vodou! Vaše voda si zaslouží, aby tekla, kam chcete a netekla jinam! Vždyť si za ni platíte Vašimi vlastními penězi!!
Instalatérství Vodomil Vévoda je jedničkou na trhu s vodními zdroji. Svěřte svou vodu Vévodovi a získejte slevu 6,48 % při první zakázce!
Možná i Vy jako vodovodní amatéři víte, že voda jako taková je životodárným zdrojem všeho živého na této planetě, kterou bychom si měli chránit - tu vodu i tu planetu, která obíhá kolem slunce. Rozhodně - a tady bych chtěl apelovat na všechny, kdo chtějí na naší planetě žít - by se neměly kácet a jinak ničit dešťové pralesy, a to ani nemluvím o šetření s vodou.
Vodu dělíme na sladkovodní a slanovodní, které někdy říkáme mořská. Ta nás ovšem tolik nezajímá, protože my jsme sladkovodníci. Voda - a tady se dostáváme k první ze záludnosti, kterých si s vodou užijeme až až - je kapalina. To v našem konkrétním případě - jako instalatér jsem tu pro Vás! - není zase až tak moc důležité. Voda však také - a tady začíná celý problém - je rovněž tekutina. Jak známo, jedním z atributů tekutiny je to, že teče.
Nechci Vás samozřejmě unavovat přemírou odborných výrazů, které Vás, jako mé zákazníky vlastně vůbec nemusí zajímat. Vždyť Vám nejde o to, jakou má voda chemickou značku, ale přesně naopak! Vy chcete - a na to máte jako zákazníci plné a nezadatelné právo - aby například právě Váš záchod splachoval! Ruku na srdce - co by to asi tak mohlo být za záchod, který by nesplachoval, že!
Několik technických a pro laika možná dost nudných termínů však vysvětlit musím, protože, jak pevně věřím, píšu tyto řádky pro své budoucí zákazníky - a o ty já přijít nechci, protože jsem tu pro ně. A můj zákazník je můj pán! Tímto heslem jsem se řídil po celý svůj instalatérský život a díky němu jsem dnes tam, kde jsem byl včera.
Vraťme se ale k vodě jako takové, tj. tekutině. Pochopitelně, vodu také pijeme, bez vody by náš organismus dlouho nevydržel, ale já jako člověk, který se živí instalatérštinou, se na vodu nedívám jako na složku naší každodenní potravy. Ne, přátelé, můj pohled na vodu je úplně jiný, řekl bych dokonce, že globální. Prostě - zabývám se tím, co jsem už řekl a co budu možná ještě opakovat, protože právě toto je pro moji profesi nejdůležitější - vodou jako tekutinou. A to - a teď mluvím zcela upřímně - takovou tekutinou, ve které si umýváme ruce a dokonce celá svá těla a kterou také vypouštíme do odpadových trubek.
Jak vidíte, problematika mého oboru je natolik složitá, že občas nějaký ten odborný výraz utrousit musím. Od toho jsem ale tady! Vždyť co by to bylo za instalatéra, který by např. nevěděl, že voda nejenom teče, ale - a to je jedna z jejích anomálií - teče shora dolů. A tady pochopitelně začíná problém, od kterého se všechno odvíjí. Vás tyto a jiné s vodou spojené komplikace nemusí jako laiky zajímat. To, co chcete, je přece praktická stránka vody, která má správně téct a někdy i správně odtékat!
Přejdu ke konkrétní problematice sprchového koutu - této problematiky se týká i WC, ale já zůstanu nohama na zemi. Takže - Vy se sprchujete, seshora na Vás stříká voda (to je další z jejích záludností) a Vy si možná položíte vcelku logickou otázku, kam ta voda potom mizí! Toto je ovšem otázka spíše pro mě jako Vámi osloveného instalatérského odborníka!
Ano - kam ta voda mizí... To je skoro filosofická záležitost, protože už starý Řek Sokrates řekl, že voda teče. Přejděme ale k praktické stránce mizející vody a řekněme si rovnou, že jde o problém odpadů. Odborně se tomu říká „trubky“, „kolena“, „hrdla“ atd. To je ovšem už problém můj, nikoli Váš! Jde o to, aby ta voda, která má odtékat, skutečně odtékala. Toho lze docílit např. tím, že mezi Vaším sprchovým koutem a kanalizací je určitý výškový rozdíl. To je odborný výraz pro to, že voda - jak známo - teče dolů, takže kdyby Váš sprchový kout byl situován níž než např. potrubí splaškové kanalizace, voda by tekla přesně naopak! Výsledkem by pak bylo, že Váš byt by byl vyplaven právě tou kanalizací. A to přece nechcete! Vy - jako zákazníci - chcete pravý opak, chcete vodu, která odtéká tak, jak odtékat má a já jsem tady od toho, abych Vás přesvědčil, že se mi můžete svěřit se vším, i s Vaší vodou! Vaše voda si zaslouží, aby tekla, kam chcete a netekla jinam! Vždyť si za ni platíte Vašimi vlastními penězi!!
Instalatérství Vodomil Vévoda je jedničkou na trhu s vodními zdroji. Svěřte svou vodu Vévodovi a získejte slevu 6,48 % při první zakázce!
Nevím, jestli by si někdo z Vás, vážení čtenáři, takovéhoto člověka pozval na opravu záchodu. Zřejmě byste se s ním ale přesto chtěli setkat - třeba proto, abyste mu doporučili změnu profese. A skutečně - takový člověk by se opravdu uživil lépe jako komik než instalatér...
Když se vrátíme zpět k našemu tématu, lze říci, že stejně jako náš povedený instalatér se prezentuje značná část „copywriterů“. S jedním malým rozdílem pochopitelně - místo slov „voda“, „trubky“, „odpad“ atd. používají termíny „Search Engine Optimization“, „Canonicel Extensible Markup“, „Cascading Style Sheets“ apod. Proč to asi dělají?
Když se vrátíme zpět k našemu tématu, lze říci, že stejně jako náš povedený instalatér se prezentuje značná část „copywriterů“. S jedním malým rozdílem pochopitelně - místo slov „voda“, „trubky“, „odpad“ atd. používají termíny „Search Engine Optimization“, „Canonicel Extensible Markup“, „Cascading Style Sheets“ apod. Proč to asi dělají?
(pokračování)
OSMÁ NAHRÁVKA!!
NOVINÁŘ: „Pane Babiši, mám pro vás zajímavou informaci...“
BABIŠ: „Ta vaše informace mě zajímá...“
NOVINÁŘ: „... takovou obrovskou aféru politických protivníků...“
BABIŠ: „...odposlechy...“
NOVINÁŘ: „ano...mám odposlechy Kratochvílové a Pelty...“
BABIŠ: „Do prdele...“
NOVINÁŘ: „...si poslechněte o tom jejich mileneckém poměru...“
BABIŠ: „...postelové scény...“
NOVINÁŘ: „ano...“
BABIŠ: „...moje noviny jsou tu proto, aby zveřejňovaly postelové scény...“
NOVINÁŘ: „...ve vašich novinách by se to mohlo zveřejnit...“
BABIŠ: „...vy si myslíte, že...“
NOVINÁŘ: „ano...“
BABIŠ: „Ta vaše informace mě zajímá...“
NOVINÁŘ: „... takovou obrovskou aféru politických protivníků...“
BABIŠ: „...odposlechy...“
NOVINÁŘ: „ano...mám odposlechy Kratochvílové a Pelty...“
BABIŠ: „Do prdele...“
NOVINÁŘ: „...si poslechněte o tom jejich mileneckém poměru...“
BABIŠ: „...postelové scény...“
NOVINÁŘ: „ano...“
BABIŠ: „...moje noviny jsou tu proto, aby zveřejňovaly postelové scény...“
NOVINÁŘ: „...ve vašich novinách by se to mohlo zveřejnit...“
BABIŠ: „...vy si myslíte, že...“
NOVINÁŘ: „ano...“
SPOLEČNÉ PROHLÁŠENÍ ČSSD, ODS, KDU-ČSL a TOP 09 K DALŠÍ NAHRÁVCE, ODHALUJÍCÍ ŠOKUJÍCÍ METODY DEHONESTACE POLITICKÝCH OPONENTŮ ZE STRANY ANDREJE BABIŠE (Praha, 19. 5. 2017):
Další, v pořadí již osmá nahrávka mimo jakoukoliv pochybnost dokazuje, že Andrej Babiš klesl až na samé dno politické kultury. Za účelem udržení si svého ministerského křesla neváhá sáhnout i k takovým odsouzeníhodným praktikám, jako je vytahování intimních informací a postelových drbů, čímž bezprecedentním způsobem ohrožuje naši demokracii. Koho bude odposlouchávat příště? Kdo se jako další dostane do hledáčku prodejných babišovských novinářů, slídících v našich ložnicích a donášejících svému chlebodárci? Vyjděme do ulic a řekněme jasné NE! oligarchovi, který porušuje všechna pravidla čestného politického boje!
(PS: Autorovi blogu se podařilo získat původní text inkriminované osmé nahrávky. Ponechává na čtenářích, aby si sami udělali obrázek o tom, kdo a jak lže a manipuluje...)
NOVINÁŘ: „Pane Babiši, mám pro vás zajímavou informaci. Jedná se o tu aféru na ministerstvu školství, mám odposlechy Kratochvílové a Pelty a ukazuje se, že...“
BABIŠ: „Ta vaše informace mě zajímá asi jako loňský sníh. Běžte s tím do prdele!“
NOVINÁŘ: „Ale jde o zajímavé a politicky výbušné techtle mechtle a před volbami se to dá využít jako...“
BABIŠ: „Vy jste nerozuměl? O žádné odposlechy nemám zájem a odmítám se s vámi dále bavit! Vypadněte z mé kanceláře a přestaňte mě obtěžovat svými kecy!“
NOVINÁŘ: „Ano, takže to bylo tak, že oni se scházeli v pronajatém bytě a domlouvali si tam, jak se budou rozdělovat dotace a...“
BABIŠ: „Jestli okamžitě nevypadnete, dám vám do držky!“
NOVINÁŘ: „Jistě, ale před tím si poslechněte o tom jejich mileneckém poměru, to opravdu stojí za to, protože...“
BABIŠ: „Vám to nestačí říct jednou?!“
NOVINÁŘ: „Stačí, ale takovou obrovskou aféru politických protivníků byste přece ve vašich novinách mohl zveřejnit a...“
BABIŠ: „Vy si myslíte, že moje noviny jsou tu proto, aby zveřejňovaly postelové scény a drby?!“
NOVINÁŘ: „To ne, ale...“
BABIŠ: „Vážený pane, já si především myslím, že jste si spletl dveře. Tady jste na ministerstvu financí, takže pokud jste zjistil nějaký trestný čin, oznamte to na policii.“
NOVINÁŘ: „Ta Kratochvílová s tím...“
BABIŠ: „Já jsem vás varoval...“
NOVINÁŘ: „Aúú, pomóóc, co to děláte, přestaňte mě tlouct, já vám přece nic neudělal, jen jsem chtěl...“
středa 10. května 2017
CHTĚLI ODDĚLAT BABIŠE A ZLIKVIDOVALI SAMI SEBE!
Schůze Poslanecké sněmovny, svolaná kvůli údajným podezřením z nedemokratických praktik Andreje Babiše, skončila naprostým fiaskem těch, kdo ji iniciovali. Politici ČSSD, ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, kteří přistupovali k mikrofonu a předháněli se v používání patetických slov o ohrožení svobody a demokracie ve snaze trumfnout jeden druhého v tom, kdo té špíny na Babiše nakydá víc, nakonec splakali nad výdělkem. Před zraky televizních diváků se totiž tento podivný antibabišovský spolek totálně zesměšnil a tváří v tvář voličům ukázal, kdo je ve skutečnosti největším nebezpečím pro demokracii v naší zemi.
Příznačné bylo už to, že se neřešily korunové dluhopisy, kterými si prý Babiš zákonně, ale „neeticky“ pomohl k nižším daním (zajímavé – jednáte podle zákona a musíte se za to zodpovídat). Místo toho se řeč takřka výhradně točila kolem tzv. nahrávek (amatérsky zfušovaného slepence sestříhaných vět bez jakékoliv výpovědní hodnoty), jejichž pořízení sice všichni odsuzovali, o nichž však přesto hovořili jako o nezpochybnitelném důkazu Babišovy prohnanosti a nebezpečnosti. Jaký rozdíl ve srovnání s kauzou uniklých emailů Bohuslava Sobotky! Tehdy se obsahem premiérových (autentických!) emailů nikdo nezabýval, všichni prolévali krokodýlí slzy pouze nad počínáním hackerů, kteří odhalili skandální počínání ČSSD, jež mimo jiné manipulovala veřejným míněním či zasahovala do volby ředitele Českého rozhlasu.
Jednání vystrašených protibabišovských poslanců měly podpořit dlouho dopředu avizované statisícové demonstrace po celé zemi, k velkému zklamání organizátorů se však ukázalo, že jsou typickými generály bez vojska. Onen „rozhořčený národ, odsuzující Babiše a Zemana“, se scvrkl na pár tisícovek lidí, takže žádný Majdan se nekonal.
Zoufalí kalousci dělají sobotkovské věci. Mediální „výkony“ poslanců ČSSD, TOP 09, ODS a KDU-ČSL, které včera po celé odpoledne předváděli, budou mít za následek pouze to, že ANO s přehledem vyhraje příští volby a Babiš se stane premiérem.
Parta pseudopolitických neumětelů tak dosáhla přesně opačného výsledku, než jaký zamýšlela.
Příznačné bylo už to, že se neřešily korunové dluhopisy, kterými si prý Babiš zákonně, ale „neeticky“ pomohl k nižším daním (zajímavé – jednáte podle zákona a musíte se za to zodpovídat). Místo toho se řeč takřka výhradně točila kolem tzv. nahrávek (amatérsky zfušovaného slepence sestříhaných vět bez jakékoliv výpovědní hodnoty), jejichž pořízení sice všichni odsuzovali, o nichž však přesto hovořili jako o nezpochybnitelném důkazu Babišovy prohnanosti a nebezpečnosti. Jaký rozdíl ve srovnání s kauzou uniklých emailů Bohuslava Sobotky! Tehdy se obsahem premiérových (autentických!) emailů nikdo nezabýval, všichni prolévali krokodýlí slzy pouze nad počínáním hackerů, kteří odhalili skandální počínání ČSSD, jež mimo jiné manipulovala veřejným míněním či zasahovala do volby ředitele Českého rozhlasu.
Jednání vystrašených protibabišovských poslanců měly podpořit dlouho dopředu avizované statisícové demonstrace po celé zemi, k velkému zklamání organizátorů se však ukázalo, že jsou typickými generály bez vojska. Onen „rozhořčený národ, odsuzující Babiše a Zemana“, se scvrkl na pár tisícovek lidí, takže žádný Majdan se nekonal.
Zoufalí kalousci dělají sobotkovské věci. Mediální „výkony“ poslanců ČSSD, TOP 09, ODS a KDU-ČSL, které včera po celé odpoledne předváděli, budou mít za následek pouze to, že ANO s přehledem vyhraje příští volby a Babiš se stane premiérem.
Parta pseudopolitických neumětelů tak dosáhla přesně opačného výsledku, než jaký zamýšlela.
pondělí 8. května 2017
MINISTRYNĚ ŠKOLSTVÍ ZMIZELA!
Paní Kateřina Valachová je ženou, která velmi usilovně, obětavě a bez ohledu na čas spravuje své facebookové stránky. Je schopna na ně umístit i několik zpráv denně, informovat čtenáře o všem, co právě dělá, kam zrovna zavítala na návštěvu, s kým se setkala či jaký si pořídila nový účes, takže je všem jasné, že práce ministryně školství je velice náročná a vyžaduje si celého člověka. Například dne 2. května 2017 nás seznámila hned se šesti takovými akcemi, jichž se zúčastnila a i předtím byla její facebooková aktivita nadprůměrná.
Proč zmiňuji právě 2. květen? Důvod je prostý – od tohoto data se totiž paní Kateřina nečekaně odmlčela a již týden (!) nám o sobě nepodala žádnou zprávu, což je v její facebookové minulosti věc naprosto nevídaná. Stručně řečeno – nic takového se ještě nikdy nestalo!
Mezi jejími fanoušky a fanynkami to pochopitelně vyvolává značnou nervozitu, která se stupňuje s každým dalším dnem, kdy od své oblíbenkyně marně čekají nějakou zprávu. Co se s paní ministryní stalo? Proč již více jak týden zůstává její facebooková stránka podivně hluchá? To už jí my, její věrní, nestojíme ani za pár řádků?
A tak se i já ptám – nevíte, vážení čtenáři, co za tím vším může být? Kam paní Kateřina tak záhadně a nečekaně zmizela? Proč její facebook osiřel?
Za každou informaci vedoucí k zodpovězení některé z těchto otázek předem děkuje její zarmoucený fan klub.
Proč zmiňuji právě 2. květen? Důvod je prostý – od tohoto data se totiž paní Kateřina nečekaně odmlčela a již týden (!) nám o sobě nepodala žádnou zprávu, což je v její facebookové minulosti věc naprosto nevídaná. Stručně řečeno – nic takového se ještě nikdy nestalo!
Mezi jejími fanoušky a fanynkami to pochopitelně vyvolává značnou nervozitu, která se stupňuje s každým dalším dnem, kdy od své oblíbenkyně marně čekají nějakou zprávu. Co se s paní ministryní stalo? Proč již více jak týden zůstává její facebooková stránka podivně hluchá? To už jí my, její věrní, nestojíme ani za pár řádků?
A tak se i já ptám – nevíte, vážení čtenáři, co za tím vším může být? Kam paní Kateřina tak záhadně a nečekaně zmizela? Proč její facebook osiřel?
Za každou informaci vedoucí k zodpovězení některé z těchto otázek předem děkuje její zarmoucený fan klub.
PS: Shodou okolností se na facebooku od 2. května odmlčela i náměstkyně a velmi blízká přítelkyně paní Valachové Simona Kratochvílová. V jejím případě ji však omlouvá fakt, že byla vzata do vyšetřovací vazby...
PPS: Mlčení paní Valachové ostře kontrastuje s množstvím otázek, na jejichž zodpovězení marně čekají návštěvníci jejích stránek. Dvě ukázky za všechny:
„Už tři dny žádný příspěvek, žádná samochvála, žádná optimistická fotografie - mnohé vaše příspěvky bychom jistě oželeli, nyní ty podstatné postrádáme. Paní ministryně, žádám vás za 1. o objasnění pracovní náplně pana Karla Březiny, za kterou byl z veřejných prostředků poměrně štědře (a jak to tak vypadá také za nic) odměňován, 2. o vyjádření se ke kauze vaší (nyní již bývalé) náměstkyně Simony Kratochvílové a dotačních programů pro sport, 3. o vyvození vlastní zodpovědnosti v situaci, kdy je zřejmé, že na úřadu, který řídíte, panuje podle všech známek značný binec. Děkuji.“
„Tři Vaši vysocí úředníci jsou obvinění z korupce a různých podvodů. Vážená paní ministryně Kateřino Valachová, je to Vaše selhání při sestavování Vašeho týmu - měla byste okamžitě zaujmout jednoznačné stanovisko!!!“
PPPS: Tak paní ministryně se našla! Po sedmi dnech facebookového půstu konečně promluvila k národu – ano, byl to těžký týden, policie prohledávala ministerstvo, kámoška Simča je ve vazbě, situace je velmi vážná, ale moje demise? Copak k ní mám nějaký důvod?
PPPPS: Dobrá zpráva nakonec – Kateřina přece jen balí kufry (špatná zpráva je, že se tak stane až k 31. květnu). Aspoň tedy doufám – jak známo, u ČSSD můžete v úterý odpoledne něco říct a ve středu ráno tvrdit pravý opak. Důvod demise paní ministryně je taktéž podivný, ba přímo sociáldemagogický – odchází kvůli Babišovi, nikoli proto, že Simču odvedli v klepetech...
sobota 6. května 2017
PREZIDENT BY BABIŠE ODVOLÁVAT NEMĚL!
Nikdy bych si nepomyslil, že budu obhajovat Andreje Babiše, o kterém si nedělám žádné iluze, o čemž svědčí i řada mých článků na tomto blogu. Následující řádky se ovšem ministra financí a šéfa ANO týkají de facto pouze okrajově – v prvé řadě mi totiž jde o upozornění na fakt, že současný mediální hon na Babiše je ve skutečnosti bezprecedentním útokem na demokratické principy a procedury, k němuž dochází ze strany předsedy vlády.
V současné politické krizi se dospělo do stavu, kdy v rádiu a televizi předstupují před národ údajní odborníci na ústavu, kteří od rána do večera opakují to samé – prezident MUSÍ přijmout demisi ministra, odvolaného premiérem. Co se pak týká časového horizontu, který není nijak stanoven, pak zase tvrdí, že to musí být „bez zbytečných průtahů“. Zřejmě proto, aby svými tvrzeními neudělali z hlavy státu pouhou loutku a automat na podpisy, občas mezi řečí utrousí, že prezident má právo konzultovat s premiérem důvody, jež jej k odvolání vedly. Kdo si však dá tyto úvahy moudrých ústavních hlav do patřičných souvislostí, nemůže nevidět, že tady něco nehraje.
Uvažujme logicky. K čemu by bylo prezidentovi ono „konzultační právo“, když by bez ohledu na jeho výsledek musel akceptovat premiérův požadavek? A to dokonce i v případě, že by důvody pro odvolání dotyčného ministra shledal neodůvodněnými? Smyslem každé konzultace je přece vyjasnění vzájemných stanovisek a nalezení pro obě strany přijatelné shody! Jestliže ale jeden z partnerů má dopředu zajištěno, že jeho požadavek musí být přijat, pak se již nejedná o konzultaci, ale o nedůstojnou frašku!
A právě tady je onen příslovečný zakopaný pes, resp. se zde dostáváme k základnímu problému, který zní: Jak má postupovat prezident za situace, kdy je evidentní, že premiér neodvolává ministra na základě relevantních důvodů, ale např. proto, že chce zabránit růstu jeho popularity mezi voliči? A to, že Sobotkovy názorové veletoče z posledních dnů spadají do této kategorie, je přece naprosto zřejmé, což mimochodem přiznal i on sám, když nejdříve nechtěl dělat z Babiše mučedníka, aby vzápětí (když si uvědomil, že by mu mohl v ruce zůstat Černý Petr) zase obrátil.
Ponechme stranou máslo, které má Sobotka na hlavě od dob finančních náhrad, OKD, neplacení dluhů Altnerovi a jiných kauz. Nevšímejme si ani toho, jak se za premiérem najednou vzorně sešikovali lidé, kteří mu v minulosti nemohli přijít na jméno. Odhlédněme i od komického faktu, že Sobotka se ze dne na den stal miláčkem pražské kavárny, kterážto nová role se mu zalíbila natolik, že takřka nepřetržitě vydává jakási bojovná prohlášení a pokračuje v útocích na Zemana. To všechno je v dané chvíli nepodstatné. Rozhodně bychom ale neměli nechávat bez povšimnutí, když je ministr odvoláván z vlády proto, že premiér s hrůzou hledí na klesající volební preference své partaje.
Jak prezident zareaguje? Chci věřit, že se Miloš Zeman v této pro další vývoj naší demokracie možná kritické chvíli zachová státnicky, že nepodlehne hysterické kampani, která je proti němu vedena ještě zákeřněji než obvykle, že dá přednost svědomí a zdravému rozumu a tedy duchu ústavy před před její literou a že ministra financí neodvolá.
V současné politické krizi se dospělo do stavu, kdy v rádiu a televizi předstupují před národ údajní odborníci na ústavu, kteří od rána do večera opakují to samé – prezident MUSÍ přijmout demisi ministra, odvolaného premiérem. Co se pak týká časového horizontu, který není nijak stanoven, pak zase tvrdí, že to musí být „bez zbytečných průtahů“. Zřejmě proto, aby svými tvrzeními neudělali z hlavy státu pouhou loutku a automat na podpisy, občas mezi řečí utrousí, že prezident má právo konzultovat s premiérem důvody, jež jej k odvolání vedly. Kdo si však dá tyto úvahy moudrých ústavních hlav do patřičných souvislostí, nemůže nevidět, že tady něco nehraje.
Uvažujme logicky. K čemu by bylo prezidentovi ono „konzultační právo“, když by bez ohledu na jeho výsledek musel akceptovat premiérův požadavek? A to dokonce i v případě, že by důvody pro odvolání dotyčného ministra shledal neodůvodněnými? Smyslem každé konzultace je přece vyjasnění vzájemných stanovisek a nalezení pro obě strany přijatelné shody! Jestliže ale jeden z partnerů má dopředu zajištěno, že jeho požadavek musí být přijat, pak se již nejedná o konzultaci, ale o nedůstojnou frašku!
A právě tady je onen příslovečný zakopaný pes, resp. se zde dostáváme k základnímu problému, který zní: Jak má postupovat prezident za situace, kdy je evidentní, že premiér neodvolává ministra na základě relevantních důvodů, ale např. proto, že chce zabránit růstu jeho popularity mezi voliči? A to, že Sobotkovy názorové veletoče z posledních dnů spadají do této kategorie, je přece naprosto zřejmé, což mimochodem přiznal i on sám, když nejdříve nechtěl dělat z Babiše mučedníka, aby vzápětí (když si uvědomil, že by mu mohl v ruce zůstat Černý Petr) zase obrátil.
Ponechme stranou máslo, které má Sobotka na hlavě od dob finančních náhrad, OKD, neplacení dluhů Altnerovi a jiných kauz. Nevšímejme si ani toho, jak se za premiérem najednou vzorně sešikovali lidé, kteří mu v minulosti nemohli přijít na jméno. Odhlédněme i od komického faktu, že Sobotka se ze dne na den stal miláčkem pražské kavárny, kterážto nová role se mu zalíbila natolik, že takřka nepřetržitě vydává jakási bojovná prohlášení a pokračuje v útocích na Zemana. To všechno je v dané chvíli nepodstatné. Rozhodně bychom ale neměli nechávat bez povšimnutí, když je ministr odvoláván z vlády proto, že premiér s hrůzou hledí na klesající volební preference své partaje.
Jak prezident zareaguje? Chci věřit, že se Miloš Zeman v této pro další vývoj naší demokracie možná kritické chvíli zachová státnicky, že nepodlehne hysterické kampani, která je proti němu vedena ještě zákeřněji než obvykle, že dá přednost svědomí a zdravému rozumu a tedy duchu ústavy před před její literou a že ministra financí neodvolá.
čtvrtek 4. května 2017
MAREK ŠINDELKA: ÚNAVA MATERIÁLU
Kniha, jíž čouhá z bot sláma politické objednávky...
Můj první a zároveň poslední (a hodně smutný) dojem z knihy je ten, že tzv. angažovaná literatura, kterou známe z komunistické totality před rokem 1989, neskončila zároveň s pádem režimu, ale pokračuje ve svém podivném životě i dnes a dokonce se dá říct, že velmi úspěšně. Jak se ukazuje, nejen socialismus potřeboval prodejné „inženýry lidských duší“ – stejnou tendenci k oblbování lidí prostřednictvím pseudoliterárních snaživců vykazuje i liberálně demokratická společnost, třebaže oficiálně nejsou spisovatelé k ničemu nuceni a mohou si psát, co chtějí. To je sice pravda, ovšem je třeba dodat, že literární ceny mohou očekávat pouze ti, kdo píší tzv. politicky korektně a zaujímají požadované postoje ke společenským otázkám. To je i případ Únavy materiálu, knihy, jejíž literární hodnota je nulová, která však vyšla vstříc nepřeslechnutelnému volání vrchnosti po pozitivně laděném románu o tzv. uprchlících úplně stejně, jako svého času její předchůdkyně v bleděmodrém, resp. reál-socialistickém hávu, adorující budovatelské úsilí pracujícího lidu.
Když porovnáme minulý politický systém s jeho snahou o vyšlechtění nového, marx-leninsky uvědomělého člověka s tím dnešním, pak kromě změny paradigmatu žádný podstatný rozdíl nevidíme. Je naopak zřejmé, že i současná politická moc má snahu vychovávat občany ke svému obrazu (a pracuje se na tom již od mateřských školek) – takový vzorný liberálně-demokratický jedinec by měl být především tolerantní k tzv. menšinám (např. k sexuálním perverzím všeho druhu), nábožensky nezatížený (věřit může, ale s mírou), protiruský, prounijní a rovněž prouprchlický. Kdo do tohoto schématu nezapadá, koleduje si o označení homofob, katolický fundamentalista, rusofil, politický extrémista a pravicový radikál. A pokud je dotyčný spisovatel, jeho knihy se určitě nebudou hřát na výsluní mediálního zájmu, spíše naopak.
Této staronové situaci se opět přizpůsobili aktivističtí pisálci, kterým rychle došlo, že nedostatek talentu lze jako kdysi dobře nahradit správně zvoleným tématem. A tak knihkupecké pulty zaplavily romány o homosexuálech, kteří jsou diskriminováni, ale statečně bojují za svá práva, knihy o zlém Putinovi, usilujícím rozpoutat válku a životopisy prounijně orientovaných politiků, co mají na mysli jen a pouze blaho prostého lidu.
Do této kategorie spadá i počin Marka Šindelky, který si zřejmě řekl, že když už si má v té propagandistické břečce vymáchat ruce, tak ať to stojí za to. Jeho kniha, mající hrát na struny čtenářových citů a nasměrovávat jej k požadovanému pohledu na migranty, se ovšem zcela míjí účinkem a působí jako všechno možné, jen ne jako dojemný příběh o strastiplné cestě za svobodou. Autor přitom vyplýtval veškerou použitelnou sluníčkovskou munici – dva malí muslimští nešťastníci ukázkově prchají, počasí je nepříznivé, takže se třesou zimou, k tomu zlí převaděči, kteří je rozdělí, kluci (kromě toho, že prchají a mrznou) tak ke všemu ještě hledají jeden druhého, v Evropě se jim vůbec nelíbí, každý, na koho narazí, jim provede něco špatného, jedinou šancí je migrovat pořád dál na sever do ještě větší zimy... No, nerozbrečte se!
V knize se pochopitelně setkáváme i s povinným sebemrskačstvím nás, zlotřilých Evropanů, ženoucích se za stále větším konzumem a naprosto nechápajících potřeby ubožáků, kteří zoufale klepou na naše dveře v naději, že dostanou to, co jim po právu patří – tučné sociální dávky, bezpracný život a status politických uprchlíků. Ale to my ne! Furt se za něčím štveme, nic nám není dobré a tak stavíme fabriky, vymýšlíme nové stroje, asfaltujeme silnice a pokládáme koleje – umí si někdo z nás vůbec představit, jak těžko se takovým nehostinným kontinentem prchá?!
Autor ve svém svatém muslimském zápalu nevidí, že jeho text je plný nelogičností, klišoidních zkratů a trapností, které nemá cenu všechny vyjmenovávat, takže alespoň jeden příklad za všechny: Jestliže je to v té naší Evropě tak blbé, bezduché, sobecké a protiběženecké (a k tomu ta zima!), proč potom oba knižní hrdinové (a spolu s nimi miliony dalších) utíkají právě sem? Proč nezamíří na jih, třeba do teplých krajin Saúdské Arábie, kde je jejich souvěrci jistě přijmou s otevřenou náručí (blízko Mekky je postaven gigantický stanový tábor – s aklimatizací! – pro muslimské poutníky, který pojme tři miliony lidí), takže v čem je problém?
Prvoplánovost Šindelkovy slátaniny sice bije do očí a parodie na migrantskou krizi (ničím jiným ve skutečnosti jeho „román“ není) spíše než slzy dojetí vyvolává u čtenáře záchvaty smíchu, ale účel byl splněn. Na autorův špek skočili (či museli skočit) takřka všichni – novináři, reportéři, literární kritici, udělovači cen. O „výjimečnosti“, „nadčasovosti“, „vcítění se do duše prostého člověka na pozadí velkých dějin“, „odvážné sondě do výbušné tématiky“ atd. se mluvilo v rádiu i televizi a tak to nakonec (jak je v našich končinách tradicí již od doby Kohoutových častušek) nemohlo skončit jinak než první magnesijně-literátní cenou. Oslavné maškarády se odmítlo zúčastnit jen pár „obyčejných“ recenzentů, kterým nejde o korýtko a mohou tudíž psát pravdu.
Závěrem ocitujme slova samotného Šindelky, která svým kouzlem nechtěného hovoří za vše: „Psát o něčem, co se děje v současnosti, je vždycky risk, není to dopečená, polarizovaná historie. Hrozí velké nebezpečí, že z toho vzejde něco naivního, povrchního.“
A hlavně směšného, dodávám já...
Když porovnáme minulý politický systém s jeho snahou o vyšlechtění nového, marx-leninsky uvědomělého člověka s tím dnešním, pak kromě změny paradigmatu žádný podstatný rozdíl nevidíme. Je naopak zřejmé, že i současná politická moc má snahu vychovávat občany ke svému obrazu (a pracuje se na tom již od mateřských školek) – takový vzorný liberálně-demokratický jedinec by měl být především tolerantní k tzv. menšinám (např. k sexuálním perverzím všeho druhu), nábožensky nezatížený (věřit může, ale s mírou), protiruský, prounijní a rovněž prouprchlický. Kdo do tohoto schématu nezapadá, koleduje si o označení homofob, katolický fundamentalista, rusofil, politický extrémista a pravicový radikál. A pokud je dotyčný spisovatel, jeho knihy se určitě nebudou hřát na výsluní mediálního zájmu, spíše naopak.
Této staronové situaci se opět přizpůsobili aktivističtí pisálci, kterým rychle došlo, že nedostatek talentu lze jako kdysi dobře nahradit správně zvoleným tématem. A tak knihkupecké pulty zaplavily romány o homosexuálech, kteří jsou diskriminováni, ale statečně bojují za svá práva, knihy o zlém Putinovi, usilujícím rozpoutat válku a životopisy prounijně orientovaných politiků, co mají na mysli jen a pouze blaho prostého lidu.
Do této kategorie spadá i počin Marka Šindelky, který si zřejmě řekl, že když už si má v té propagandistické břečce vymáchat ruce, tak ať to stojí za to. Jeho kniha, mající hrát na struny čtenářových citů a nasměrovávat jej k požadovanému pohledu na migranty, se ovšem zcela míjí účinkem a působí jako všechno možné, jen ne jako dojemný příběh o strastiplné cestě za svobodou. Autor přitom vyplýtval veškerou použitelnou sluníčkovskou munici – dva malí muslimští nešťastníci ukázkově prchají, počasí je nepříznivé, takže se třesou zimou, k tomu zlí převaděči, kteří je rozdělí, kluci (kromě toho, že prchají a mrznou) tak ke všemu ještě hledají jeden druhého, v Evropě se jim vůbec nelíbí, každý, na koho narazí, jim provede něco špatného, jedinou šancí je migrovat pořád dál na sever do ještě větší zimy... No, nerozbrečte se!
V knize se pochopitelně setkáváme i s povinným sebemrskačstvím nás, zlotřilých Evropanů, ženoucích se za stále větším konzumem a naprosto nechápajících potřeby ubožáků, kteří zoufale klepou na naše dveře v naději, že dostanou to, co jim po právu patří – tučné sociální dávky, bezpracný život a status politických uprchlíků. Ale to my ne! Furt se za něčím štveme, nic nám není dobré a tak stavíme fabriky, vymýšlíme nové stroje, asfaltujeme silnice a pokládáme koleje – umí si někdo z nás vůbec představit, jak těžko se takovým nehostinným kontinentem prchá?!
Autor ve svém svatém muslimském zápalu nevidí, že jeho text je plný nelogičností, klišoidních zkratů a trapností, které nemá cenu všechny vyjmenovávat, takže alespoň jeden příklad za všechny: Jestliže je to v té naší Evropě tak blbé, bezduché, sobecké a protiběženecké (a k tomu ta zima!), proč potom oba knižní hrdinové (a spolu s nimi miliony dalších) utíkají právě sem? Proč nezamíří na jih, třeba do teplých krajin Saúdské Arábie, kde je jejich souvěrci jistě přijmou s otevřenou náručí (blízko Mekky je postaven gigantický stanový tábor – s aklimatizací! – pro muslimské poutníky, který pojme tři miliony lidí), takže v čem je problém?
Prvoplánovost Šindelkovy slátaniny sice bije do očí a parodie na migrantskou krizi (ničím jiným ve skutečnosti jeho „román“ není) spíše než slzy dojetí vyvolává u čtenáře záchvaty smíchu, ale účel byl splněn. Na autorův špek skočili (či museli skočit) takřka všichni – novináři, reportéři, literární kritici, udělovači cen. O „výjimečnosti“, „nadčasovosti“, „vcítění se do duše prostého člověka na pozadí velkých dějin“, „odvážné sondě do výbušné tématiky“ atd. se mluvilo v rádiu i televizi a tak to nakonec (jak je v našich končinách tradicí již od doby Kohoutových častušek) nemohlo skončit jinak než první magnesijně-literátní cenou. Oslavné maškarády se odmítlo zúčastnit jen pár „obyčejných“ recenzentů, kterým nejde o korýtko a mohou tudíž psát pravdu.
Závěrem ocitujme slova samotného Šindelky, která svým kouzlem nechtěného hovoří za vše: „Psát o něčem, co se děje v současnosti, je vždycky risk, není to dopečená, polarizovaná historie. Hrozí velké nebezpečí, že z toho vzejde něco naivního, povrchního.“
A hlavně směšného, dodávám já...
středa 3. května 2017
úterý 2. května 2017
ZAVRAŽDĚNÍ, KTEŘÍ NIKOHO NEZAJÍMAJÍ...
Vážení čtenáři, před třemi roky, 2. května 2014 došlo v Oděse k události, o níž by jen málokdo předpokládal, že se může stát v Evropě 21. století. Davem, tvořeným přívrženci kyjevské fašistické junty, bylo zmasakrováno 120-130 (některé údaje hovoří až o 200 mrtvých) účastníků pokojného shromáždění, jejichž jediným proviněním byly tzv. „proruské sympatie“. Těmto bestiálním vraždám přihlížela, aniž by jakkoli zasáhla, ukrajinská policie. Ačkoli z videozáznamů lze identifikovat některé z vrahů, dodnes nebyl nikdo obviněn a co víc, evropští politikové a prodejní novináři o této události zarytě mlčí a Porošenko a další zločinci jsou nadále jejich regulérními partnery. Nenechme se manipulovat médii a podívejme se do očí pravdě - nikoli Rusko a Putin, ale Evropská unie a USA vyvolaly ukrajinskou krizi, v jejímž důsledku se v této zemi dostali k moci fašisté a teroristé, kteří se – aniž by za to byli někým z „demokratického Západu“ kritizováni – dopouštějí zvěrstev, zachycených na fotografiích pod článkem. O tomto zločinu se v českých ani západních médiích prakticky neinformuje a pokud ano, je celá záležitost „vysvětlována“ nešťastnou shodou okolností - fotbaloví fanoušci se prý cestou ze stadiónu střetli před oděským Domem odborů s „proruskými demonstranty“ a „došlo k politováníhodnému násilí“. Pravda je ovšem taková, že tento masakr byl předem plánován a připravován. Zoufalí lidé, kteří se před davem hrdlořezů schovali v budově, byli vytahováni ze svých úkrytů, vyhazováni z oken a na místě zabíjeni, popř. upáleni zaživa. Nikdo z vrahů dodnes nestanul před ukrajinským soudem, nikdo z evropských politiků tento masakr neodsoudil, spíše naopak...
"Na druhou stranu jsme velmi podrobně sledovali model, který byl použit na východě Ukrajiny, v Doněcku, Luhansku a v dalších městech. Šlo to jakoby přes kopírák a popírá to teorii o lidovém povstání. Skupina civilistů obsadí budovy administrativy, muži, ženy, děti. Do dvou dnů se tam začínají nosit zbraně, ženy a děti odcházejí, zůstávají ozbrojenci. Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé." (Václav Bartuška, český diplomat)
pondělí 1. května 2017
DOBRÝ COPYWRITER - NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (1)
HLEDÁNÍ JEHLY...
„Copywriterů“ jsou u nás tisíce. Copywriterů několik desítek...
Ano, ten nepoměr mezi prvními a druhými se může zdát (a skutečně je!) kolosální. Čím je to způsobeno?
Ta prapůvodní příčina tkví v následujícím - lingvistická gramotnost populace má v posledních letech zcela evidentně sestupnou tendenci, školy (hlavně ty vysoké s tzv. humanitním zaměřením) produkují nejrůznější typy fachidiotů, kteří se svým intelektuálním potenciálem nijak neliší jeden od druhého. Když se například podíváme na „tvorbu“ 95% dnešních novinářů, vidíme, že všichni píší „na jedno brdo“, nikde žádná stopa originality, vyprofilovanosti, svébytnosti. Prostě – psát tak, jak píšou, jim na živobytí stačí a proč se tedy zbytečně nervovat nějakým sebevzděláváním a zlepšováním svého písemného projevu, tím spíše, když zaměstnavatel nic takového ani nevyžaduje!
Je to paradoxní, ale nalézt dnes člověka, který se umí písemnou formou vyjadřovat bez toho, aby se v jeho výtvorech neobjevovaly gramatické a stylistické chyby, je opravdu oním příslovečným hledáním jehly v kupce sena. Jiné přísloví ovšem říká, že mezi slepými je jednooký králem a to v tomto případě platí dvojnásob. Nejlepší je prostě ten, kdo dělá nejméně chyb, byť by se jednalo o hrubky na úrovni 4. ročníku základní školy.
Lze to velmi dobře ukázat na současném trendu ve sdělovacích prostředcích, konkrétně tisku. Když se podíváme např. na Mladou frontu Dnes, zjišťujeme, že mnozí blogeři, píšící zdarma a víceméně pro zábavu jsou „výkonnostně“ mnohem výš než redaktoři a profesionální novináři. Ovšem, světe div se – reakcí na tento vývoj není propuštění neschopných novinářů a jejich nahrazení některými z řady kvalitních blogerů, ale přesný opak! Blogeři jsou pod nejrůznějšími záminkami trestáni tím, že se neustále oklešťují jejich publikační možnosti, což nedávno vyvrcholilo antiblogerskou revolucí, kdy byl na i.Dnes úplně „překopán“ stávající způsob zveřejňování článků, přičemž tato „systémová změna“ vyzněla samozřejmě v neprospěch blogerů...
Vraťme se ale ke copywritingu. Psaní textů je zákazníkům nabízeno buď webovými portály za tímto účelem zřízenými nebo samotnými copywritery. Jak to vypadá v praxi?
Každý o sobě pochopitelně tvrdí, že právě on je ten, koho hledáte, což ovšem ještě není to nejhorší. Pokud totiž už ve své sebeprezentaci nenaseká „copywriter“ tolik chyb, že odradí hned, pak zákazníka, který opravdu hledá kvalitu, čeká martýrium v podobě orientačního pročítání článků. Výsledkem jsou často rozpaky, znechucení a posléze zjištění, že najít opravdového machra v tomto oboru asi nebude nijak snadné.
Další, a to unikátní a samostatnou kapitolou jsou profilové fotografie, jimiž se copywriteři snaží v zákazníkovi vzbudit dojem intelektuální kapacity a „tahu na branku“. To jsou všechny ty fotky energicky se tvářících mužů a zasněných žen. Opět však - jak si vybrat, když jsou všichni (všechny) stejní či stejné? U žen je to v tomto směru o něco snadnější - pozornější zákazník si totiž brzy všimne evidentní přímé úměry mezi dekoltem té které dámy a jejími duševními kvalitami. Já tomu říkám „zákon nahého masa“ – v zásadě platí, že čím je copywriterka více odhalena, tím slabší jsou její výkony na klávesnici...
Ano, ten nepoměr mezi prvními a druhými se může zdát (a skutečně je!) kolosální. Čím je to způsobeno?
Ta prapůvodní příčina tkví v následujícím - lingvistická gramotnost populace má v posledních letech zcela evidentně sestupnou tendenci, školy (hlavně ty vysoké s tzv. humanitním zaměřením) produkují nejrůznější typy fachidiotů, kteří se svým intelektuálním potenciálem nijak neliší jeden od druhého. Když se například podíváme na „tvorbu“ 95% dnešních novinářů, vidíme, že všichni píší „na jedno brdo“, nikde žádná stopa originality, vyprofilovanosti, svébytnosti. Prostě – psát tak, jak píšou, jim na živobytí stačí a proč se tedy zbytečně nervovat nějakým sebevzděláváním a zlepšováním svého písemného projevu, tím spíše, když zaměstnavatel nic takového ani nevyžaduje!
Je to paradoxní, ale nalézt dnes člověka, který se umí písemnou formou vyjadřovat bez toho, aby se v jeho výtvorech neobjevovaly gramatické a stylistické chyby, je opravdu oním příslovečným hledáním jehly v kupce sena. Jiné přísloví ovšem říká, že mezi slepými je jednooký králem a to v tomto případě platí dvojnásob. Nejlepší je prostě ten, kdo dělá nejméně chyb, byť by se jednalo o hrubky na úrovni 4. ročníku základní školy.
Lze to velmi dobře ukázat na současném trendu ve sdělovacích prostředcích, konkrétně tisku. Když se podíváme např. na Mladou frontu Dnes, zjišťujeme, že mnozí blogeři, píšící zdarma a víceméně pro zábavu jsou „výkonnostně“ mnohem výš než redaktoři a profesionální novináři. Ovšem, světe div se – reakcí na tento vývoj není propuštění neschopných novinářů a jejich nahrazení některými z řady kvalitních blogerů, ale přesný opak! Blogeři jsou pod nejrůznějšími záminkami trestáni tím, že se neustále oklešťují jejich publikační možnosti, což nedávno vyvrcholilo antiblogerskou revolucí, kdy byl na i.Dnes úplně „překopán“ stávající způsob zveřejňování článků, přičemž tato „systémová změna“ vyzněla samozřejmě v neprospěch blogerů...
Vraťme se ale ke copywritingu. Psaní textů je zákazníkům nabízeno buď webovými portály za tímto účelem zřízenými nebo samotnými copywritery. Jak to vypadá v praxi?
Každý o sobě pochopitelně tvrdí, že právě on je ten, koho hledáte, což ovšem ještě není to nejhorší. Pokud totiž už ve své sebeprezentaci nenaseká „copywriter“ tolik chyb, že odradí hned, pak zákazníka, který opravdu hledá kvalitu, čeká martýrium v podobě orientačního pročítání článků. Výsledkem jsou často rozpaky, znechucení a posléze zjištění, že najít opravdového machra v tomto oboru asi nebude nijak snadné.
Další, a to unikátní a samostatnou kapitolou jsou profilové fotografie, jimiž se copywriteři snaží v zákazníkovi vzbudit dojem intelektuální kapacity a „tahu na branku“. To jsou všechny ty fotky energicky se tvářících mužů a zasněných žen. Opět však - jak si vybrat, když jsou všichni (všechny) stejní či stejné? U žen je to v tomto směru o něco snadnější - pozornější zákazník si totiž brzy všimne evidentní přímé úměry mezi dekoltem té které dámy a jejími duševními kvalitami. Já tomu říkám „zákon nahého masa“ – v zásadě platí, že čím je copywriterka více odhalena, tím slabší jsou její výkony na klávesnici...
(pokračování)
neděle 30. dubna 2017
sobota 29. dubna 2017
JAN BALABÁN: SOUBORNÉ DÍLO
ÚVOD
Vážení čtenáři, předesílám, že stejně jako vy ani já nemám rád ty slaboduše stupidní reklamy, snažící se zlákat lidi ke koupi toho či onoho pomocí otázky, jež v nich má vyvolat dojem, že nejdou s dobou a ve srovnání s druhými mají hodně co dohánět. „Cože – Vy ještě ve Vaší kuchyni nemáte jedinečnou sadu hrnců od firmy Great of Black Power, která představuje revoluci ve vaření? Neváhejte, ještě dnes si ji u nás objednejte a staňte se i Vy členem velké rodiny spokojených uživatelů hrnců a pánví nové generace, vyráběných pomocí nejmodernější technologie ultraantikorozní hybrionální osciloskopie!“
V případě této recenze však přesto udělám výjimku a položím vám přesně tutéž otázku. Domnívám se totiž, že spisovatel, jehož jméno v ní zazní, je v české literatuře posledních desetiletí natolik významným a ojedinělým zjevem, že mne snad nikdo nebude podezřívat z nějakých reklamních či marketingových triků. Takže: „Cože – Vy ještě nemáte souborné dílo Jana Balabána, vydané nakladatelstvím Host v nádherné grafické úpravě Martina Peciny? Tak na nic nečekejte a honem volejte nebo mejlujte do Brna, aby Vám ty čtyři svazky, které se stanou ozdobou Vaší knihovny, co nejdříve poslali!“
O Janu Balabánovi toho již bylo napsáno tolik, že si samozřejmě uvědomuji nebezpečí, zda svou trochou do mlýna nepřinesu pouze další sovu do Atén. Je to bohužel možné, ale chci se o to přesto pokusit – v neskromné naději, že můj pohled na tohoto literárního velikána bude přes všechnu upachtěnost a nedokonalost alespoň malým kamínkem do mozaiky toho, co již bylo o jeho tvorbě řečeno lidmi chytřejšími a zkušenějšími, než jsem já.
V případě této recenze však přesto udělám výjimku a položím vám přesně tutéž otázku. Domnívám se totiž, že spisovatel, jehož jméno v ní zazní, je v české literatuře posledních desetiletí natolik významným a ojedinělým zjevem, že mne snad nikdo nebude podezřívat z nějakých reklamních či marketingových triků. Takže: „Cože – Vy ještě nemáte souborné dílo Jana Balabána, vydané nakladatelstvím Host v nádherné grafické úpravě Martina Peciny? Tak na nic nečekejte a honem volejte nebo mejlujte do Brna, aby Vám ty čtyři svazky, které se stanou ozdobou Vaší knihovny, co nejdříve poslali!“
O Janu Balabánovi toho již bylo napsáno tolik, že si samozřejmě uvědomuji nebezpečí, zda svou trochou do mlýna nepřinesu pouze další sovu do Atén. Je to bohužel možné, ale chci se o to přesto pokusit – v neskromné naději, že můj pohled na tohoto literárního velikána bude přes všechnu upachtěnost a nedokonalost alespoň malým kamínkem do mozaiky toho, co již bylo o jeho tvorbě řečeno lidmi chytřejšími a zkušenějšími, než jsem já.
EXISTENCE
Jak to, že v dnešní době, kterou můžeme v materiálním ohledu označit za „zlatý věk“ garantovaného základního zabezpečení pro všechny vrstvy společnosti, kdy nikdo netrpí hladem a nemusí z důvodu hmotné nouze bojovat o holé přežití, jak je zkrátka možné, že v situaci, kdy si tak dobře žijí, nejsou dnes lidé šťastní? Vždyť je to minimálně nelogické! Jistě, „nejen chlebem živ je člověk“, ale jestliže starost o chléb (tedy o „základní životní potřeby“ v jejich souhrnu) nás neobírá o všechen čas a nevyčerpává do úpadu, co nám pak brání využívat „osobní volno“ tak, abychom byli šťastní?
S touto fundamentální otázkou je spojeno množství nejrůznějších podotázek, rozvětvujících se do takřka neproniknutelného labyrintu sociologických teorií, jejichž autoři však většinou bazírují na nepodstatných podružnostech a módních klišé, aniž by se jakkoli přiblížili k podstatě problému. Důvod je zřejmý – nazvat věci pravými jmény by nutně znamenalo vrátit se k tomu, čemu se učeně říká „tradiční model rodiny“ a co je těmito rádobyodborníky s pohrdáním odmítáno jako historický přežitek, nehodící se do „nových poměrů“.
U Jana Balabána mám za to, že patří do skupiny těch vzácných tvůrců–myslitelů, u nichž hraje literatura (jakkoli perfektně ji „ovládají“) de facto podružnou roli, když slouží jako víceméně „náhodný“ či „nahodilý“ (a tudíž v případě potřeby zaměnitelný) prostředek vyjádření jejich světonázorového postoje. Jinými slovy – Balabán je především sociolog par excellence, který k nám, svým obdivovatelům, promlouvá literárním jazykem proto, že jím své myšlenky dokáže sdělit nejvýstižněji.
S touto fundamentální otázkou je spojeno množství nejrůznějších podotázek, rozvětvujících se do takřka neproniknutelného labyrintu sociologických teorií, jejichž autoři však většinou bazírují na nepodstatných podružnostech a módních klišé, aniž by se jakkoli přiblížili k podstatě problému. Důvod je zřejmý – nazvat věci pravými jmény by nutně znamenalo vrátit se k tomu, čemu se učeně říká „tradiční model rodiny“ a co je těmito rádobyodborníky s pohrdáním odmítáno jako historický přežitek, nehodící se do „nových poměrů“.
U Jana Balabána mám za to, že patří do skupiny těch vzácných tvůrců–myslitelů, u nichž hraje literatura (jakkoli perfektně ji „ovládají“) de facto podružnou roli, když slouží jako víceméně „náhodný“ či „nahodilý“ (a tudíž v případě potřeby zaměnitelný) prostředek vyjádření jejich světonázorového postoje. Jinými slovy – Balabán je především sociolog par excellence, který k nám, svým obdivovatelům, promlouvá literárním jazykem proto, že jím své myšlenky dokáže sdělit nejvýstižněji.
Dítě
Kdo pozorně čte Balabánovy povídky a romány, určitě si všimne, že předmětem jeho zájmu je především tragédie dítěte v tzv. moderní době, resp. rodině, v níž nenachází láskyplné přijetí, ale setkává se s různými formami odmítnutí a odcizení. Proč se rodí tak málo dětí? A proč, když už si je „pořídíme“ a ony právem očekávající naši lásku a péči (všichni je přece pokrytecky označujeme za své největší bohatství a štěstí), jsou v našich životech co možná nejrychleji odstavovány na vedlejší kolej ve jménu kariéry a tzv. seberealizace? A co stojí za tím, že se každé druhé manželství rozpadá? Byť nevysloveny explicitně, jsou tyto a další podobné otázky, resp. hledání odpovědí na ně, v Balabánově tvorbě všudypřítomné.
Psychické a duchovní živoření, k němuž své děti odsuzujeme (přičemž své černé svědomí chlácholíme hektickým kupováním stále nových a nových „dárků“), se pochopitelně nemůže neodrazit na jejich osobnostním vývoji. Ovšem ani masívní nárůst duševních nemocí u dnešních dětí nás nedokáže vyburcovat ke změně našich životních priorit. To raději všechno svedeme na všemožné druhy dyslexie a dysgrafie, které jsou prý těmi prapůvodními příčinami dětských neuróz (v čemž nás až na pár čestných výjimek podporují tzv. „psychologičtí odborníci“), popř. se vymluvíme na internet, facebook a počítačové hry.
Psychické a duchovní živoření, k němuž své děti odsuzujeme (přičemž své černé svědomí chlácholíme hektickým kupováním stále nových a nových „dárků“), se pochopitelně nemůže neodrazit na jejich osobnostním vývoji. Ovšem ani masívní nárůst duševních nemocí u dnešních dětí nás nedokáže vyburcovat ke změně našich životních priorit. To raději všechno svedeme na všemožné druhy dyslexie a dysgrafie, které jsou prý těmi prapůvodními příčinami dětských neuróz (v čemž nás až na pár čestných výjimek podporují tzv. „psychologičtí odborníci“), popř. se vymluvíme na internet, facebook a počítačové hry.
Matka
Za právě řečeným nelze nevidět fatální selhání moderních žen-matek. Ideály nezávislosti, „plánovaného rodičovství“ a „sexuálního osvobození“, které značná část z nich přijala za své, nemohou ostatně vést k ničemu jinému než k degradaci rodiny na pouhý sociální konstrukt, v němž je dítě toliko jedním z mnoha objektů zájmu, přičemž zdaleka ne tím nejdůležitějším. Svou vinu na tomto stavu má i stát, který svými „prorodinnými opatřeními“ preferuje svobodné matky a nesezdané páry a vyvíjí všemožný tlak na to, aby se každá matka mohla (či spíše musela) „zapojit do pracovního procesu“. Aby toho nebylo málo, každodenní čtyřiadvacetihodinová starost o malé dítě je oficiálně nazývána „mateřskou dovolenou“, což má ženě sugerovat, že vlastně nic nedělá, je společensky „neproduktivní“ a tím ji nasměrovávat k tomu, aby využila „služeb státu“ (jesle, školky) a své dítě tam odložila. Jistě, takto natvrdo se to neříká, dokonce jsme svědky tendence prezentovat takovouto „výchovu“ jako pro dítě blahodárnou, neboť jeho socializace se nejlépe dosáhne v kolektivu (jak vidno, z komunistických časů se toho v tomto směru příliš nezměnilo), ale nepopiratelná skutečnost, že matka trhá vzájemnou citovou vazbu a zbavuje se dítěte v čase, kdy ji nejvíce potřebuje, se nemůže dříve či později nevymstít. Je evidentní, že vzdorovat tomuto trendu není jednoduché, zároveň však (v případě, že má žena oporu ve svém partnerovi) nikoli nemožné, jak můžeme vidět na příkladu řady většinou křesťanských rodin s počtem dětí větším než „obvyklým“.
Otec
Podporu, kterou hledá u svého muže a otce dítěte či dětí, hledá žena často marně. Jestliže nakonec kapituluje a přistoupí na to, co od ní společnost jaksi automaticky očekává, totiž skloubení mateřských povinností se zaměstnáním, pak se tak stává v naprostém většině případů právě proto, že tento „rodinný model“ považuje za normální a dokonce výhodný i její manžel. Jestliže se dnes mezi rozumnějšími psychology často mluví o tzv. „krizi otcovství“, přičemž se jí myslí mentální nevyzrálost mužů pro život v manželství, pak alibismus, s nímž mnozí z nich přesouvají veškerou starost o děti na ženu, aniž by jí byli jakkoli nápomocni, tuto teorii bohužel jen potvrzuje. Pohodlná cesta „nejmenšího společenského odporu“, neschopnost a strach žít jinak než „všichni ostatní“ a to včetně výchovy dětí, je patrně nejcharakterističtějším rysem dnešních mužů-otců.
EXISTENCIALITA
Je teprve to, co se skrývá za empiricky postižitelným světem tou pravou realitou, onou „věcí o sobě“, jak ji nazýval Kant či světem čistých idejí Platóna? Musíme prostě předpokládat existenci Boha, svobodné vůle a nesmrtelnosti duše, protože jinak by náš „praktický rozum“ ztratil veškerou ontologickou oporu a život jedince i společnosti by skončil mravní anarchií, nebo je tato postulace něčím víc než pouze uměle zkonstruovanou berličkou pro přežití ve světě, v němž by v opačném případě bylo vše dovoleno, jak hlásal Dostojevskij?
U Jana Balabána je Boží existence prvotním a nezpochybnitelným axiomem, předcházejícím všechno naše poznání, což ovšem v jeho případě nejenže neznamená, že lidská cesta životem je tím nějak zásadně ulehčena, ale naopak se namísto procházky růžovým sadem stává slzavým údolím nekonečných vnitřních zápasů těch, kteří ještě nepřestali věřit na univerzálnost mravního zákona a stále tak v sobě udržují plamínek svědomí, který většina dávno sfoukla ve jménu hesla „jezme a pijme, protože zítra zemřeme“.
U Jana Balabána je Boží existence prvotním a nezpochybnitelným axiomem, předcházejícím všechno naše poznání, což ovšem v jeho případě nejenže neznamená, že lidská cesta životem je tím nějak zásadně ulehčena, ale naopak se namísto procházky růžovým sadem stává slzavým údolím nekonečných vnitřních zápasů těch, kteří ještě nepřestali věřit na univerzálnost mravního zákona a stále tak v sobě udržují plamínek svědomí, který většina dávno sfoukla ve jménu hesla „jezme a pijme, protože zítra zemřeme“.
METAFYZICKÝ PŘESAH
Jestliže jsem se dosud věnoval dvěma základním existenciálám odděleně a jaksi zkratkovitě, pak tomu bylo proto, abych si „připravil půdu“ pro přechod k jejich symbióze, která je úhelným kamenem Balabánovy tvorby. Právě zde, v umění neomylně najít a literárně zachytit „bod dotyku“ obou těchto „veličin“, stejně jako vzájemné prolínání a přesah, dosáhl autor nepopiratelného mistrovství. Postavy Balabánových příběhů mají jedno společné, a tím je vstup transcendentního existenciálna (který může mít mnoho podob) do existenční každodennosti, čímž je uveden do pohybu kategorický mravní imperativ, ukazující (tu více, tu méně zřetelně) na zacílení lidské duše za horizont fyzického přežívání. Ať už jde o náhodnou vzpomínku na nějaký zážitek z dětství, nemoc či smrt blízkého člověka, uvědomění si vlastní odpovědnosti za něco či někoho – konkrétní jedinec je tu vždy náhle a neodvratně postaven před dilema, které musí chtě nechtě řešit. Autor jej jako by zpovzdálí pozoruje a probírá se jeho myšlenkovými pochody a nechává totéž dělat čtenáře. Ten má tak možnost posoudit, jak by případně v podobné situaci jednal on sám, resp. jak by jednat měl. U Balabána zůstává mnohé nevyřčeno, pointa často absentuje, čtenář je ponecháván „na holičkách“ vlastního úsudku, což ovšem nikterak není na závadu pochopení spisovatelova záměru. Naopak se dá říct, že právě tato náznakovost a nedopovězenost je fundamentem, který ostravskému spisovateli umožňuje promyšleně vykreslovat své psychologicky dokonalé portréty obyčejných „lidí z davu“, řešících zdánlivě banální existenční problémy, za nimiž se jim ovšem zjevuje již zmíněný existenciální přesah. A tady dochází k dalšímu paradoxu – spisovatel pochopitelně ví, kde hledat ony prapůvodní příčiny krize moderní společnosti, ovšem v žádném případě nechce vystupovat jako mravokárce, tepající lidské poklesky a nedokonalosti. Tato role je mu naprosto cizí, jednak proto, že si uvědomuje rafinovanost pasti konzumního životního stylu, do níž jsou lidé chytáni promyšlenými marketingovými a jinými strategiemi a také z důvodu naprosté „nepoužitelnosti“ veškerých „donucovacích prostředků“, byť pouze literárních, ke změně hodnotového paradigmatu člověka. Svůj úkol vidí spíše v co nejpřesvědčivějším upozorňování na důsledky našich myšlenek a skutků, které mohou mít krutě neodvratitelné důsledky, neboť ze zákona příčiny a následku není vyjmuto ani lidské jednání. Jeho nepřímý apel na svědomí čtenářů je však takto mnohem silnější, než kdyby dával konkrétní rady a doporučení.
ZÁVĚR
Literární tvorba Jana Balabána byla od samého počátku uznávána a obdivována a okamžikem jeho smrti se stala klasickou. Čtenáře si získal (a nadále získává) jak ekvilibristickým ovládáním jazyka, tak vědomím (mezi dnešními autory již velmi vzácným) umělecké odpovědnosti, z něhož pak vychází ta jedinečná „balabánovská“ opravdovost a přesvědčivost jeho textů. Závěrem chci poděkovat slečně Heleně Hrstkové za zaslání čtyř svazků souborného díla Jana Balabána k recenzování a poradit těm, kdo tohoto autora ještě nemají ve své knihovně, aby to rychle napravili...
čtvrtek 27. dubna 2017
SOBOTKOVY VÝHRŮŽKY JSOU PRO BABIŠE DAREM Z NEBES!
Nevím, zda jde o nějaký mozkový zkrat či jednání v afektu, ale to, co Sobotka právě předvádí ve své estrádě s názvem „Jak jsem se konečně rozhodl spáchat harakiri“, je neuvěřitelné. Přihrát Babišovi na smeč opravdu nemohl lépe! Andrej má nyní v rukách všechny trumfy a svou novou roli mučedníka, do níž ho Slávek tak sobotkovsky pitomě naaranžoval, si užívá na plné pecky. Fotky s papundeklovými krabicemi, v nichž si odnáší propriety ze své ministerské kanceláře, zaplnily facebook a vůdcovi věrní se okamžitě dostali do varu. Bureš si za pár let stihl vychovat tři miliony tvorů, smyslem jejichž životů jsou koblihy všeho druhu a škodolibé radost, že špatně se nevede jenom jim, ale všem bez rozdílu.
Tito panelákoví hltači televizních seriálů, které si každý režim hýčkal jako ty nejblbější a tudíž nejposlušnější užitečné idioty, jichž ale nikdy nebylo tolik, aby mohli mít nějaký zásadnější vliv na politiku, náhle pocítili, že je jich ve skutečnosti hodně a pod vlajkou Agrofertu se mohou sjednotit do ANA. Lepší konstelaci si slovenský bača pro své stádo českých ovcí nemohl přát.
Myslíte, že si Slávek troufne Babiše odvolat? To, co je Andrej zač, se přece ví už roky, tak proč najednou zrovna teď ty chlapácké řeči slabošského premiéra, že s takovým člověkem nechce mít nic společného. Vždyť to s ním táhl tři a půl roku a vždycky se nakonec domluvili, pokaždé se ukázalo, že jejich „nesmiřitelné rozepře“ nejsou ničím jiným než divadýlkem pro veřejnost, majícím vyvolat dojem, jak to mezi oběma skřípe, zatímco si vzájemně hráli do karet. Máslo na hlavě totiž mají oba, i o „čistého“ Slávka by se přece mohla za jiné politické konfigurace začít zajímat policie (OKD, byt za poslanecké náhrady...), i on má co vysvětlovat, byť to (zatím!) po něm nikdo nechce.
Sobotka tedy pojal rozhodnutí, že svou kašpárkovskou roli sehraje až do hořkého konce. Tím prakticky na stříbrné míse odevzdává zemi do Babišových rukou, což mu očividně nedochází. To, čím Andrejovi vyhrožuje, je totiž pro oligarchu tím nejlepším dárkem. Odvolání z funkce ministra by pro něj kromě aureoly mučedníka nalajnovalo ideální hřiště pro další změnu demokratických pravidel tak, aby tu na konci zápasu zůstalo jen jedno mužstvo s názvem Agročeská republika.
Především však Andy ví, že několikamilionová tlupa babišovců, co by v případě výzvy svého fýrera vyšla do ulic, je dostatečným argumentem pro to, aby Slávek po pěti minutách své silácké mediální slávy opět zalezl pod zem...
Tito panelákoví hltači televizních seriálů, které si každý režim hýčkal jako ty nejblbější a tudíž nejposlušnější užitečné idioty, jichž ale nikdy nebylo tolik, aby mohli mít nějaký zásadnější vliv na politiku, náhle pocítili, že je jich ve skutečnosti hodně a pod vlajkou Agrofertu se mohou sjednotit do ANA. Lepší konstelaci si slovenský bača pro své stádo českých ovcí nemohl přát.
Myslíte, že si Slávek troufne Babiše odvolat? To, co je Andrej zač, se přece ví už roky, tak proč najednou zrovna teď ty chlapácké řeči slabošského premiéra, že s takovým člověkem nechce mít nic společného. Vždyť to s ním táhl tři a půl roku a vždycky se nakonec domluvili, pokaždé se ukázalo, že jejich „nesmiřitelné rozepře“ nejsou ničím jiným než divadýlkem pro veřejnost, majícím vyvolat dojem, jak to mezi oběma skřípe, zatímco si vzájemně hráli do karet. Máslo na hlavě totiž mají oba, i o „čistého“ Slávka by se přece mohla za jiné politické konfigurace začít zajímat policie (OKD, byt za poslanecké náhrady...), i on má co vysvětlovat, byť to (zatím!) po něm nikdo nechce.
Sobotka tedy pojal rozhodnutí, že svou kašpárkovskou roli sehraje až do hořkého konce. Tím prakticky na stříbrné míse odevzdává zemi do Babišových rukou, což mu očividně nedochází. To, čím Andrejovi vyhrožuje, je totiž pro oligarchu tím nejlepším dárkem. Odvolání z funkce ministra by pro něj kromě aureoly mučedníka nalajnovalo ideální hřiště pro další změnu demokratických pravidel tak, aby tu na konci zápasu zůstalo jen jedno mužstvo s názvem Agročeská republika.
Především však Andy ví, že několikamilionová tlupa babišovců, co by v případě výzvy svého fýrera vyšla do ulic, je dostatečným argumentem pro to, aby Slávek po pěti minutách své silácké mediální slávy opět zalezl pod zem...
POETICKÉ KOMENTÁŘE (133)
C o p a k j e t o z a d r u h č a j e ?
J e n s i t o t a m p ř e č t ě t e –
s a m é b i o , p ř e s t o a l e
p o p o ž i t í z h e b n e t e !
úterý 25. dubna 2017
pondělí 24. dubna 2017
OPRAVDU SI NA NĚHO NIKDO NETROUFNE?!
Kdyby se jednalo o někoho jiného, méně (mezi místním lumpenproletariátem) zbožňovaného a především ne tak pohádkově bohatého, určitě by už měl na krku ne jedno, ale hned několik obvinění. Pravděpodobně by také skončil ve vazbě, protože riziko útěku či ovlivňování svědků by jasně hovořilo v jeho neprospěch.
Ovšem Spravedlnost, která je vyobrazována se zavázanýma očima, což má symbolizovat její nestrannost, má v České republice ta kukadla nejen otevřená, ale přímo vyboulená. Div jí nevypadnou z důlků! To proto, aby dobře viděla a chránila ty, kteří jsou mezi rovnými ti rovnější, hlavně však aby dohlížela na trestní nenapadnutelnost pana Nejrovnějšího, co stojí nad všemi paragrafy a jemuž nikdo nesmí zkřivit vlásek na hlavě. Když má zkrátka někdo miliardy, přijde spravedlnost zkrátka. A pokud má dytyčný pětatřicetiprocentní volební preference, tak to stáhne ocas mezi nohy i vrchní stádní nástupce.Takže – žádné padni komu padni. A už vůbec ne, že zákon platí pro všechny. Jó, holenkové, na takové řečičky zapomeňte a hezky ohýbejte hřbet před soudruhem Kapitalistou, co mu každý třetí z vás dá na podzim hlas ve volbách za to, že devastuje česká pole řepkou a krmí nás svými bioproduktovými umělohmotninami.
Aha – že vy, pane Kobliho, pro něj hlasovat nebudete? A vy, paní Krokodýlová, ve svém okolí neznáte nikoho, kdo by mu skočil na kostelecké uzeniny? No tak sláva! To ty předvolební průzkumy asi pěkně lžou, co? Ale opravdu vám ty zásady vydrží? Skutečně se nakonec nedáte zlákat na rozmražený makovec nebo balónek s logem ANO pro vaše roztomilé vnoučátko? Skvělé! Takže žádné slavné vítězství, premiérské křeslo a neomezené vládnutí nad blbými Čehúňmi! Nad řepkovými poli se konečně blýská a nad agrofernetovými farmami a reprodukčními klinikami (to jste nevěděli, že on reprodukuje i lidi?) hromy divo bijú. Toho bohdá nebude, aby Čechům vládl nějaký Slovák, Husák, Bilak nebo Buriš!
Andy ovšem cítí, že mu teče do bot, proto ten sobáš s Mončou. To by v tom byl čert, aby tu slávu, co o ní budou psát všechny jeho noviny měsíc před a půl roku po ní, ti pražští Pepíci a moravští Honzové neobrečeli a dojatýma rukama správný lístek do urny nevhodili!
Ale kdo ví, možná, že se nakonec Řepkový boss přepočítá, protože těm vystrašeným orgánům činným v trestním řízení, co se ho bojí klepnout přes prsty, je už ta jejich strašpytelnost přece jen trapná, protože jinému na jeho místě by už dávno naklapli klepeta. Jakýsi úřad prý začal zkoumat, jestli se Buriš nedopustil přestupku při optimalizování daní. Samozřejmě, na Čapí hnízdo si zatím nikdo netroufá, ale i tato první vlaštovka může spustit lavinu, z pod níž se pan Velkomožný už nevyhrabe.
V každém případě – ta hrůza z Babiše, z jeho miliard peněz a milionů přicmrndávačů, snad už přece jen u policie a státních zástupců není tak hrůzostrašná, jako byla ještě nedávno. Třeba si nakonec někdo z nich dodá odvahy a začne konat. Tak, jak mu to ukládá zákon.
Co myslíte, vážení čtenáři, skončí ten člověk v teplákách, nebo ne?
Ovšem Spravedlnost, která je vyobrazována se zavázanýma očima, což má symbolizovat její nestrannost, má v České republice ta kukadla nejen otevřená, ale přímo vyboulená. Div jí nevypadnou z důlků! To proto, aby dobře viděla a chránila ty, kteří jsou mezi rovnými ti rovnější, hlavně však aby dohlížela na trestní nenapadnutelnost pana Nejrovnějšího, co stojí nad všemi paragrafy a jemuž nikdo nesmí zkřivit vlásek na hlavě. Když má zkrátka někdo miliardy, přijde spravedlnost zkrátka. A pokud má dytyčný pětatřicetiprocentní volební preference, tak to stáhne ocas mezi nohy i vrchní stádní nástupce.Takže – žádné padni komu padni. A už vůbec ne, že zákon platí pro všechny. Jó, holenkové, na takové řečičky zapomeňte a hezky ohýbejte hřbet před soudruhem Kapitalistou, co mu každý třetí z vás dá na podzim hlas ve volbách za to, že devastuje česká pole řepkou a krmí nás svými bioproduktovými umělohmotninami.
Aha – že vy, pane Kobliho, pro něj hlasovat nebudete? A vy, paní Krokodýlová, ve svém okolí neznáte nikoho, kdo by mu skočil na kostelecké uzeniny? No tak sláva! To ty předvolební průzkumy asi pěkně lžou, co? Ale opravdu vám ty zásady vydrží? Skutečně se nakonec nedáte zlákat na rozmražený makovec nebo balónek s logem ANO pro vaše roztomilé vnoučátko? Skvělé! Takže žádné slavné vítězství, premiérské křeslo a neomezené vládnutí nad blbými Čehúňmi! Nad řepkovými poli se konečně blýská a nad agrofernetovými farmami a reprodukčními klinikami (to jste nevěděli, že on reprodukuje i lidi?) hromy divo bijú. Toho bohdá nebude, aby Čechům vládl nějaký Slovák, Husák, Bilak nebo Buriš!
Andy ovšem cítí, že mu teče do bot, proto ten sobáš s Mončou. To by v tom byl čert, aby tu slávu, co o ní budou psát všechny jeho noviny měsíc před a půl roku po ní, ti pražští Pepíci a moravští Honzové neobrečeli a dojatýma rukama správný lístek do urny nevhodili!
Ale kdo ví, možná, že se nakonec Řepkový boss přepočítá, protože těm vystrašeným orgánům činným v trestním řízení, co se ho bojí klepnout přes prsty, je už ta jejich strašpytelnost přece jen trapná, protože jinému na jeho místě by už dávno naklapli klepeta. Jakýsi úřad prý začal zkoumat, jestli se Buriš nedopustil přestupku při optimalizování daní. Samozřejmě, na Čapí hnízdo si zatím nikdo netroufá, ale i tato první vlaštovka může spustit lavinu, z pod níž se pan Velkomožný už nevyhrabe.
V každém případě – ta hrůza z Babiše, z jeho miliard peněz a milionů přicmrndávačů, snad už přece jen u policie a státních zástupců není tak hrůzostrašná, jako byla ještě nedávno. Třeba si nakonec někdo z nich dodá odvahy a začne konat. Tak, jak mu to ukládá zákon.
Co myslíte, vážení čtenáři, skončí ten člověk v teplákách, nebo ne?
neděle 23. dubna 2017
POETICKÉ KOMENTÁŘE (132)
J s e m p á n v e s v é o r d i n a c i
c o s e s n i k ý m n e p á ř e –
m á š - l i n ě c o k m o j í p r á c i
b ě ž a z m ě ň s i l é k a ř e !
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)