JAN BALABÁN: SOUBORNÉ DÍLO

ÚVOD

Vážení čtenáři, předesílám, že stejně jako vy ani já nemám rád ty slaboduše stupidní reklamy, snažící se zlákat lidi ke koupi toho či onoho pomocí otázky, jež v nich má vyvolat dojem, že nejdou s dobou a ve srovnání s druhými mají hodně co dohánět. „Cože – Vy ještě ve Vaší kuchyni nemáte jedinečnou sadu hrnců od firmy Great of Black Power, která představuje revoluci ve vaření? Neváhejte, ještě dnes si ji u nás objednejte a staňte se i Vy členem velké rodiny spokojených uživatelů hrnců a pánví nové generace, vyráběných pomocí nejmodernější technologie ultraantikorozní hybrionální osciloskopie!“
V případě této recenze však přesto udělám výjimku a položím vám přesně tutéž otázku. Domnívám se totiž, že spisovatel, jehož jméno v ní zazní, je v české literatuře posledních desetiletí natolik významným a ojedinělým zjevem, že mne snad nikdo nebude podezřívat z nějakých reklamních či marketingových triků. Takže: „Cože – Vy ještě nemáte souborné dílo Jana Balabána, vydané nakladatelstvím Host v nádherné grafické úpravě Martina Peciny? Tak na nic nečekejte a honem volejte nebo mejlujte do Brna, aby Vám ty čtyři svazky, které se stanou ozdobou Vaší knihovny, co nejdříve poslali!“
O Janu Balabánovi toho již bylo napsáno tolik, že si samozřejmě uvědomuji nebezpečí, zda svou trochou do mlýna nepřinesu pouze další sovu do Atén. Je to bohužel možné, ale chci se o to přesto pokusit – v neskromné naději, že můj pohled na tohoto literárního velikána bude přes všechnu upachtěnost a nedokonalost alespoň malým kamínkem do mozaiky toho, co již bylo o jeho tvorbě řečeno lidmi chytřejšími a zkušenějšími, než jsem já.

EXISTENCE

Jak to, že v dnešní době, kterou můžeme v materiálním ohledu označit za „zlatý věk“ garantovaného základního zabezpečení pro všechny vrstvy společnosti, kdy nikdo netrpí hladem a nemusí z důvodu hmotné nouze bojovat o holé přežití, jak je zkrátka možné, že v situaci, kdy si tak dobře žijí, nejsou dnes lidé šťastní? Vždyť je to minimálně nelogické! Jistě, „nejen chlebem živ je člověk“, ale jestliže starost o chléb (tedy o „základní životní potřeby“ v jejich souhrnu) nás neobírá o všechen čas a nevyčerpává do úpadu, co nám pak brání využívat „osobní volno“ tak, abychom byli šťastní?
S touto fundamentální otázkou je spojeno množství nejrůznějších podotázek, rozvětvujících se do takřka neproniknutelného labyrintu sociologických teorií, jejichž autoři však většinou bazírují na nepodstatných podružnostech a módních klišé, aniž by se jakkoli přiblížili k podstatě problému. Důvod je zřejmý – nazvat věci pravými jmény by nutně znamenalo vrátit se k tomu, čemu se učeně říká „tradiční model rodiny“ a co je těmito rádobyodborníky s pohrdáním odmítáno jako historický přežitek, nehodící se do „nových poměrů“.
U Jana Balabána mám za to, že patří do skupiny těch vzácných tvůrců–myslitelů, u nichž hraje literatura (jakkoli perfektně ji „ovládají“) de facto podružnou roli, když slouží jako víceméně „náhodný“ či „nahodilý“ (a tudíž v případě potřeby zaměnitelný) prostředek vyjádření jejich světonázorového postoje. Jinými slovy – Balabán je především sociolog par excellence, který k nám, svým obdivovatelům, promlouvá literárním jazykem proto, že jím své myšlenky dokáže sdělit nejvýstižněji.

Dítě

Kdo pozorně čte Balabánovy povídky a romány, určitě si všimne, že předmětem jeho zájmu je především tragédie dítěte v tzv. moderní době, resp. rodině, v níž nenachází láskyplné přijetí, ale setkává se s různými formami odmítnutí a odcizení. Proč se rodí tak málo dětí? A proč, když už si je „pořídíme“ a ony právem očekávající naši lásku a péči (všichni je přece pokrytecky označujeme za své největší bohatství a štěstí), jsou v našich životech co možná nejrychleji odstavovány na vedlejší kolej ve jménu kariéry a tzv. seberealizace? A co stojí za tím, že se každé druhé manželství rozpadá? Byť nevysloveny explicitně, jsou tyto a další podobné otázky, resp. hledání odpovědí na ně, v Balabánově tvorbě všudypřítomné.
Psychické a duchovní živoření, k němuž své děti odsuzujeme (přičemž své černé svědomí chlácholíme hektickým kupováním stále nových a nových „dárků“), se pochopitelně nemůže neodrazit na jejich osobnostním vývoji. Ovšem ani masívní nárůst duševních nemocí u dnešních dětí nás nedokáže vyburcovat ke změně našich životních priorit. To raději všechno svedeme na všemožné druhy dyslexie a dysgrafie, které jsou prý těmi prapůvodními příčinami dětských neuróz (v čemž nás až na pár čestných výjimek podporují tzv. „psychologičtí odborníci“), popř. se vymluvíme na internet, facebook a počítačové hry.

Matka

Za právě řečeným nelze nevidět fatální selhání moderních žen-matek. Ideály nezávislosti, „plánovaného rodičovství“ a „sexuálního osvobození“, které značná část z nich přijala za své, nemohou ostatně vést k ničemu jinému než k degradaci rodiny na pouhý sociální konstrukt, v němž je dítě toliko jedním z mnoha objektů zájmu, přičemž zdaleka ne tím nejdůležitějším. Svou vinu na tomto stavu má i stát, který svými „prorodinnými opatřeními“ preferuje svobodné matky a nesezdané páry a vyvíjí všemožný tlak na to, aby se každá matka mohla (či spíše musela) „zapojit do pracovního procesu“. Aby toho nebylo málo, každodenní čtyřiadvacetihodinová starost o malé dítě je oficiálně nazývána „mateřskou dovolenou“, což má ženě sugerovat, že vlastně nic nedělá, je společensky „neproduktivní“ a tím ji nasměrovávat k tomu, aby využila „služeb státu“ (jesle, školky) a své dítě tam odložila. Jistě, takto natvrdo se to neříká, dokonce jsme svědky tendence prezentovat takovouto „výchovu“ jako pro dítě blahodárnou, neboť jeho socializace se nejlépe dosáhne v kolektivu (jak vidno, z komunistických časů se toho v tomto směru příliš nezměnilo), ale nepopiratelná skutečnost, že matka trhá vzájemnou citovou vazbu a zbavuje se dítěte v čase, kdy ji nejvíce potřebuje, se nemůže dříve či později nevymstít. Je evidentní, že vzdorovat tomuto trendu není jednoduché, zároveň však (v případě, že má žena oporu ve svém partnerovi) nikoli nemožné, jak můžeme vidět na příkladu řady většinou křesťanských rodin s počtem dětí větším než „obvyklým“.

Otec

Podporu, kterou hledá u svého muže a otce dítěte či dětí, hledá žena často marně. Jestliže nakonec kapituluje a přistoupí na to, co od ní společnost jaksi automaticky očekává, totiž skloubení mateřských povinností se zaměstnáním, pak se tak stává v naprostém většině případů právě proto, že tento „rodinný model“ považuje za normální a dokonce výhodný i její manžel. Jestliže se dnes mezi rozumnějšími psychology často mluví o tzv. „krizi otcovství“, přičemž se jí myslí mentální nevyzrálost mužů pro život v manželství, pak alibismus, s nímž mnozí z nich přesouvají veškerou starost o děti na ženu, aniž by jí byli jakkoli nápomocni, tuto teorii bohužel jen potvrzuje. Pohodlná cesta „nejmenšího společenského odporu“, neschopnost a strach žít jinak než „všichni ostatní“ a to včetně výchovy dětí, je patrně nejcharakterističtějším rysem dnešních mužů-otců.

EXISTENCIALITA

Je teprve to, co se skrývá za empiricky postižitelným světem tou pravou realitou, onou „věcí o sobě“, jak ji nazýval Kant či světem čistých idejí Platóna? Musíme prostě předpokládat existenci Boha, svobodné vůle a nesmrtelnosti duše, protože jinak by náš „praktický rozum“ ztratil veškerou ontologickou oporu a život jedince i společnosti by skončil mravní anarchií, nebo je tato postulace něčím víc než pouze uměle zkonstruovanou berličkou pro přežití ve světě, v němž by v opačném případě bylo vše dovoleno, jak hlásal Dostojevskij?
U Jana Balabána je Boží existence prvotním a nezpochybnitelným axiomem, předcházejícím všechno naše poznání, což ovšem v jeho případě nejenže neznamená, že lidská cesta životem je tím nějak zásadně ulehčena, ale naopak se namísto procházky růžovým sadem stává slzavým údolím nekonečných vnitřních zápasů těch, kteří ještě nepřestali věřit na univerzálnost mravního zákona a stále tak v sobě udržují plamínek svědomí, který většina dávno sfoukla ve jménu hesla „jezme a pijme, protože zítra zemřeme“.

METAFYZICKÝ PŘESAH

Jestliže jsem se dosud věnoval dvěma základním existenciálám odděleně a jaksi zkratkovitě, pak tomu bylo proto, abych si „připravil půdu“ pro přechod k jejich symbióze, která je úhelným kamenem Balabánovy tvorby. Právě zde, v umění neomylně najít a literárně zachytit „bod dotyku“ obou těchto „veličin“, stejně jako vzájemné prolínání a přesah, dosáhl autor nepopiratelného mistrovství. Postavy Balabánových příběhů mají jedno společné, a tím je vstup transcendentního existenciálna (který může mít mnoho podob) do existenční každodennosti, čímž je uveden do pohybu kategorický mravní imperativ, ukazující (tu více, tu méně zřetelně) na zacílení lidské duše za horizont fyzického přežívání. Ať už jde o náhodnou vzpomínku na nějaký zážitek z dětství, nemoc či smrt blízkého člověka, uvědomění si vlastní odpovědnosti za něco či někoho – konkrétní jedinec je tu vždy náhle a neodvratně postaven před dilema, které musí chtě nechtě řešit. Autor jej jako by zpovzdálí pozoruje a probírá se jeho myšlenkovými pochody a nechává totéž dělat čtenáře. Ten má tak možnost posoudit, jak by případně v podobné situaci jednal on sám, resp. jak by jednat měl. U Balabána zůstává mnohé nevyřčeno, pointa často absentuje, čtenář je ponecháván „na holičkách“ vlastního úsudku, což ovšem nikterak není na závadu pochopení spisovatelova záměru. Naopak se dá říct, že právě tato náznakovost a nedopovězenost je fundamentem, který ostravskému spisovateli umožňuje promyšleně vykreslovat své psychologicky dokonalé portréty obyčejných „lidí z davu“, řešících zdánlivě banální existenční problémy, za nimiž se jim ovšem zjevuje již zmíněný existenciální přesah. A tady dochází k dalšímu paradoxu – spisovatel pochopitelně ví, kde hledat ony prapůvodní příčiny krize moderní společnosti, ovšem v žádném případě nechce vystupovat jako mravokárce, tepající lidské poklesky a nedokonalosti. Tato role je mu naprosto cizí, jednak proto, že si uvědomuje rafinovanost pasti konzumního životního stylu, do níž jsou lidé chytáni promyšlenými marketingovými a jinými strategiemi a také z důvodu naprosté „nepoužitelnosti“ veškerých „donucovacích prostředků“, byť pouze literárních, ke změně hodnotového paradigmatu člověka. Svůj úkol vidí spíše v co nejpřesvědčivějším upozorňování na důsledky našich myšlenek a skutků, které mohou mít krutě neodvratitelné důsledky, neboť ze zákona příčiny a následku není vyjmuto ani lidské jednání. Jeho nepřímý apel na svědomí čtenářů je však takto mnohem silnější, než kdyby dával konkrétní rady a doporučení.

ZÁVĚR

Literární tvorba Jana Balabána byla od samého počátku uznávána a obdivována a okamžikem jeho smrti se stala klasickou. Čtenáře si získal (a nadále získává) jak ekvilibristickým ovládáním jazyka, tak vědomím (mezi dnešními autory již velmi vzácným) umělecké odpovědnosti, z něhož pak vychází ta jedinečná „balabánovská“ opravdovost a přesvědčivost jeho textů. Závěrem chci poděkovat slečně Heleně Hrstkové za zaslání čtyř svazků souborného díla Jana Balabána k recenzování a poradit těm, kdo tohoto autora ještě nemají ve své knihovně, aby to rychle napravili...