VOJTĚCH MATOCHA: PRAŠINA 2

 

Kdeže ty loňské sněhy jsou aneb druhý díl Prašiny je pro mne velkým zklamáním!

Kniha s názvem Prašina se již krátce po svém vydání stala bestsellerem a tak není divu, že její autor vzápětí přišel s pokračováním. Vojtěch Matocha se očividně snažil podruhé vstoupit do stejné řeky, což se mu ovšem dle mého názoru příliš nezdařilo.Vezměme to ale po pořádku.

Jak známo, Prašina je pražská čtvrť, která má nejednu zvláštnost. Tak třeba vůbec netušíme, kde přesně leží. Víme sice, že někde poblíž Karlova náměstí a několik stovek metrů od Václaváku, kdybychom ji ale hledali na mapách, na žádné ji nenajdeme. Existuje tedy vůbec? S tím si raději nelámejme hlavu a spolu s Jirkou a jeho kamarádkou Anastázií (neboli En) se vydejme za dobrodružstvími, jaká by jinde určitě nezažili!

Z prvního dílu je dobře známo, že každý, kdo může, se Prašině velkým obloukem vyhne. Její útroby jsou plny hrůzných tajemství, strašidelných pověstí a dokonce i záhadných přírodních jevů! Hlavně a především však tu lze natrefit na nebezpečná individua, před nimiž je třeba mít se důkladně na pozoru. Hned v úvodu to na vlastní kůži pozná Jirka, když jej kdosi přepadne, odvleče a zavře v nevlídné podkrovní komůrce. A právě tímto okamžikem začíná napínavý příběh, který postupně přeroste v neúprosný boj dvou mladých lidí s temnými silami zla...

Podaří se Jirkovi přelstít svého únosce a dostat se na svobodu? A kdo jsou ti podivní lidí dole na náměstí, které s pocitem hrůzy sleduje z malého okénka svého vězení? Kéž by zde byla En! Její mimořádná vynalézavost by se nyní Jirkovi tak hodila – cožpak opravdu musela odjet na ten lyžařský výcvik? Otázky se vrší jedna na druhou a je jasné, že rozplést zašmodrchané klubko tajemných intrik nebude vůbec snadné. Vždyť Prašina je jedno velké bludiště, v němž jde doslova o život!

Vojtěch Matocha opět exceluje v popisu „kulis“, do nichž svůj příběh zasadil. Úzké, jen do sporého měsíčního svitu ponořené a přívaly sněhu zasypané uličky (tentokrát se vše odehrává v zimě), temné dvorky, zchátralé domy ve zpustlých zahradách, labyrinty podzemních chodeb – ano, takovou Prašinu si pamatujeme z prvního dílu! S dějovou linií je to ovšem horší a dá se dokonce říct, že víceméně absentuje. Druhý díl Prašiny je slepencem řady náhodně poskládaných scén, přičemž většina z nich působí prvoplánově a komicky. Zdá se, že autor často neví, jak dál, a tak „vaří z vody“ a přichází se stále chaotičtějšími nápady. Jistě, jde svého druhu o fantaskní literaturu, kde je dovoleno mnohé, ale jak se říká, „všeho moc škodí“!

Kritickou poznámku mám i k informaci, že knížka je určena pro čtenáře od 9 let. Jirka i En na jejích stránkách běžně používají výrazy jako „kruci“, „sakra“, „zatraceně“ apod. Velké množství drastických pasáží ve mně navíc vzbuzuje dojem, že Vojtěch Matocha si knihu pro děti popletl s psychothrillerem pro dospělé! Musím zkrátka říct, že mít devítileté dítě, rozhodně bych mu Prašinu 2 do ruky nedával...       

GUSTAW HERLING-GRUDZINSKI: JINÝ SVĚT

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jiný svět je povinnou školní četbou v Polsku. Plným právem!

Je to jedna z těch knih, které přečteme (jak já tomu říkám) „na jedno posezení“. A to ne snad proto, že má „jen“ 260 stran – důvodem, proč ji čtenář odkládá až s poslední stránkou, je její fascinující poselství. I když o svých hrůzných zážitcích z koncentračních, vyhlazovacích a pracovních táborů (ať už v nacistickém Německu, stalinistickém Sovětském svazu, Pol-potově Kambodži, Kimově Severní Koreji či někde jinde) napsala celá řada přeživších vězňů, Gustaw Herling-Grudzinski je přece jen v jedné věci specifický. „Jiný svět je nejen svědectvím, ale i literárním dílem.“ O pravdivosti této věty, kterou jsem citoval z předmluvy, se v knize přesvědčujeme prakticky neustále. Na začátek si však dovolím malé historické expozé.

V září 1939 došlo po jeho porážce k rozdělení Polska mezi totalitní mocnosti – Německo a Sovětský svaz. Obyvatelé ještě nedávno suverénního státu se náhle ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny a pro mnohé z nich to znamenalo strašlivé dilema – který z obou režimů je méně zrůdný, resp. v které okupované části bychom měli žít? Když se po čase ukázalo, že na obou stranách demarkační linie vládne naprosto stejný nelidský teror, mnozí raději ze své vlasti uprchli. O útěk se pokusil i tehdy dvacetiletý Gustaw Herling-Grudzinski, byl však zadržen ruskými orgány a po nějaké době poslán na nucené práce do Jerceva u Archangelska.

Především je třeba říct, že autor knihy Jiný svět je mistrný psycholog, schopný proniknout až na dřeň problému, o němž zrovna píše. Nelze neobdivovat např. jeho brilantní analýzu postupně se měnících duševních stavů těch, kdo se ocitli ve spárech NKVD. Vyplývá z ní, že na zatčení, výslechy, odsouzení a první dny v táboře reagují lidé sice do značné míry stejně, zároveň však i zde platí, že co člověk, to originální bytost. A právě na tyto „výjimky z pravidla“ zaměřuje svou hlavní pozornost. Pečlivému a neúprosnému zkoumání zároveň podrobuje i své vlastní nitro a často je zděšený tím, co tam nalézá. Sebezpytné pasáže na str. 122-123 na mě udělaly úchvatný dojem!

Gustaw Herling-Grudzinski mimo jiné popisuje životní osudy spoluvězňů, které mu tito buď sami vyprávěli, nebo se o nich dozvěděl z doslechu. Je to většinou mrazivé čtení, neboť z něj vyplývá, že monstrózní policejní aparát Sovětského svazu pracoval nejen krutě, ale i naprosto nepředvídatelně. Takřka nikdo si nemohl být jistý, že zítra nepřijdou právě pro něho. Jak známo, Velký teror z let 1937-38 zasáhl i nomenklaturní kádry a naplnil sovětské věznice a tábory lidmi, kteří roztáčeli kola bolševické revoluce, aby jimi byli nakonec sami semleti. Název jedné z podkapitol zní Stalinův vrah a vypráví o bývalém režimním prominentovi a jeho předsmrtném vystřízlivění ze všech iluzí. Dojemný příběh donského kozáka Pamfilova (str. 129-132) takřka vhání slzy do očí. V kapitole Drei Kamaraden se zase seznamujeme s trojicí německých komunistů, kteří uprchli před Hitlerem do „dělnického ráje“. I oni skončili v gulagu, stejně jako třeba repatriovaní sovětští zajatci z rusko-finské války...

Život v táboře je vykreslen s naturalistickou otevřeností na jedné, i jímavými momentkami ze života odsouzenců na straně druhé. Neustále jsme konfrontováni s podivnými paradoxy, jež zde vládnou. Tak např. ubikace jsou chatrčemi, v nichž se v nelidských podmínkách tísní lidé v hadrech, zatímco nemocnice je moderní budova s čistě povlečenými postelemi a na sovětské poměry luxusním vybavením. Občasné návštěvy rodinných příslušníků, popř. volné dny a jiné výjimečné události jsou pojaty hlavně v jejich psychologických dimenzích. Ukazuje se, že to, co by mělo být vítanou změnou v každodenní jednotvárnosti, je ve skutečnosti jen další trýzní...

První kapitola druhé části knihy má název Hlad a zde výjimečně musím s některými tvrzeními autora polemizovat. Podle něj je to totiž tak, že lidská morálka snese hladovění pouze do určitého bodu zlomu, za nímž se z člověka stává bezcitný egoista, ochotný a schopný udělat za trochu jídla cokoliv. Opravdu jsme ale všichni takto osudově determinováni? Připomeňme si ve stručnosti, co se v době, kdy Gustaw Herling-Grudzinski pobýval v Jercevu, událo v Osvětimi. 14. srpna 1941 tam ve sklepení obávaného bloku č. 11 umírá katolický kněz Maxmilián Maria Kolbe. Zhruba 14 dní předtím došlo v jeho skupině k útěku vězně, načež následoval obvyklý trest – bylo vybráno a do podzemní cely posláno 10 nešťastníků, které zde čekala smrt hladem a žízní. Ačkoli Kolbe mezi nimi být neměl, požádal esesáckého dozorce, aby jej vyměnil za jednoho spoluvězně...         

Kniha Jiný svět je nesmírně hutná, není v ní jediné zbytečné slovo. Autorův literární talent se projevuje jak při líčení „běžných“ táborových scén („Byl to konec, konec dalšího dne. Jak strašlivě těžké byly ty ruce, jak píchaly v plicích ledové jehličky dechu, jak se pod žebry svíral prázdný žaludek, jak bolely kosti na rukou a nohou! Na znamení dané strážným jsme vstali od ohně, někteří se opírali o hole, které si vyrobili při práci. Kolem šesté hodiny už ze všech stran prázdné bílé roviny táhla k táboru komanda jako smuteční pohřební průvody stínů, které nesou na zádech své vlastní mrtvoly.“), tak i přírodních scenérií („... obrovské archangelské jedle, jež vyvrátil severní vítr, trčely k nebi s roztaženými hnáty svých kořenů obalených zmrzlým blátem, jako by z nejhlubších útrob země natahovaly mrtvé ruce, z nichž odpadlo shnilé maso.“) Mnohokrát jsem měl dojem, že čtu báseň v próze!

Je nesnadné vyjádřit na malém prostoru recenze sugestivnost a děsivou krásu této výjimečné knihy. Ten, kdo si ji přečte, se k ní bude určitě vracet. V mé knihovně zaujme čestné místo mezi bestsellery!

POETICKÉ KOMENTÁŘE (258)

 

D ě j i n y   j s o u   s t á l e   ž i v é

j e   t o   j a s n é   j a k o   f a c k a  -

p r v n ě   j e   t o   t r a g é d i e

p o d r u h é   p a k   h n u s n á   f r a š k a !   

GEREON GOLDMANN: VE STÍNU VŠEMOCNÉHO

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fascinující příběh německého vojáka – student teologie v předních bojových liniích!  

Memoárová literatura z období 2. světové války má celou řadu podob. Jednou z nich jsou vzpomínky vojáků wehrmachtu na jejich bojové nasazení, především během tažení proti Sovětskému svazu. Mnohé z těchto knih jsem četl a následně recenzoval a mohu konstatovat, že společným rysem většiny z nich je snaha autorů o popření osobní viny za zvěrstva, k nimž na východní frontě v masovém měřítku docházelo. Z psychologického hlediska to snad lze pochopit, současně je ale nezpochybnitelné, že ulevit vlastnímu svědomí za cenu zkreslování či dokonce zatajování prokazatelných faktů se nedá nijak omluvit. Když se v Německu (bohužel až několik desetiletí po válce) tamní odborníci začali zabývat rolí armády v Třetí říši, brzy přišli k závěru, že do té doby oficiálně propagovaná doktrína o „čestně bojujícím wehrmachtu“ (přičemž válečné zločiny páchali pouze příslušníci tzv. Einsatzgruppen za frontovou linií) není ničím jiným než mýtem, naprosto se rozcházejícím s historickou pravdou.

Kniha Ve stínu Všemocného sice rovněž patří do zmíněného literárního žánru, zároveň je však evidentní, že v něm zaujímá výjimečné postavení. Gereon Goldmann je totiž povolán do armády během studia teologie jako člen františkánského řádu a po mnoha peripetiích (nějakou dobu je dokonce členem SS!) se ocitá jako sanitář na různých bojištích, včetně východní fronty. Projevuje mimořádnou statečnost a za záchranu životů svých raněných spolubojovníků je mnohokrát vyznamenán. Svou vírou se nijak netají, naopak ji dává (často za dramatických okolností) svému okolí jasně najevo. Když čteme, čím vším si během svého válečného působení prošel, skoro se ani nechce věřit, že to může být pravda. Nemáme ovšem sebemenší důvod mu nevěřit – ostatně některé zážitky naplňují úžasem i jeho samotného...

I když to v ní není explicitně zmíněno, knihou se jako červená nit vine hledání odpovědi na otázku, zda a nakolik může křesťan spolupracovat s bezbožeckým režimem, který navíc vede dobyvačné války. Autor knihy Ve stínu Všemocného si toto morální dilema vyřešil tak, že odmítl přímou účast na bojových operacích a snažil se v rámci možností „konat dobro“. Pozorný čtenář si ale nemůže nevšimnout, že takové rozhodnutí je značně alibistické, neboť ani při nejlepší vůli není možné projít válečným běsněním s čistýma rukama a svědomím. Gereon Goldmann např. popisuje situaci, kdy prchá z obklíčení na korbě vozidla, pod jehož pásy nacházejí smrt ranění, ležící bezmocně na cestě. Jindy navštěvuje koncentrační tábor v Dachau a je zděšen hrůzami, které se tam dějí – a přesto je pro něj Německo pod vládou nacistů „vlastí“.   

Přesné statistiky patrně neexistují, uvádí se však, že narukovat do wehrmachtu a účastnit se Hitlerových dobyvačných válek odmítlo asi 20 000 německých mužů. Naprostá většina z nich skončila na popravišti, přičemž jedním z nich byl Franz Jägerstätter. Zmiňuji jej proto, že o jeho zásadovém postoji vůči nacismu před časem vyšla (a to rovněž v Karmelitánském nakladatelství v edici Osudy) kniha s názvem Sedlák proti Hitlerovi. 

Kniha Ve stínu Všemocného je bezesporu fascinujícím svědectvím o pozoruhodném osudu člověka, který si zvolil originální „strategii přežití“ v totalitním režimu. Názor na to, nakolik se mu to zdařilo, si jistě udělá každý čtenář sám. Za sebe mohu říct, že podobně napínavý a dramatickými událostmi doslova nabitý příběh německého vojáka za 2. světové války jsem snad ještě nečetl. Jsem přesvědčen, že podobně silné pocity z četby budou mít všichni, kdo po této výjimečné knize sáhnou!

           

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (27)

 

Historia magistra vitae aneb co nového nám odhalí deníky sovětského diplomata?

V nejbližší době má v nakladatelství Academia vyjít unikátní kniha – výbor z deníkových záznamů (pořízených v letech 1934 – 1943) sovětského velvyslance v Londýně. Je pozoruhodné, že Ivan Michajlovič Majskij přes svůj „buržoazní“ původ unikl všem stalinským čistkám a během svého života zastával celou řadu významných státních funkcí.

Majského vzpomínky z uvedených let nám určitě dají nahlédnout do zákulisí oficiální diplomacie, která bývá velmi často jen „kouřovou clonou“, za níž jsou před veřejností skrývány skutečné politické plány a mocenské ambice. Historické hodnocení většiny událostí před vypuknutím 2. světové války je dnes prakticky „kanonizováno“, což je často na škodu jejich objektivnímu posouzení. 

Mě např. vždycky zajímalo, za jakým účelem byl vlastně uzavřen pakt Ribbentrop-Molotov, přičemž odpověď dosud stále marně hledám. Z anotace je zřejmé, že právě v Majského denících se lze o této podivné dohodě dozvědět množství nových informací...            

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (26)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zjistí se někdy, co se vlastně tenkrát stalo?

Djatlovova expedice... Už tato dvě slova stačí, aby se milovníkům záhad a nevysvětlitelných událostí zrychlil tep! V lednu 1959 se skupina devíti sovětských studentů vydala na náročnou túru, jejímž cílem byla hora Otorten (Sverdlovská oblast na Uralu). Když o sobě delší dobu nepodali žádnou zprávu, byla vyslána pátrací skupina, která 26. února nalezla 5 mrtvých těl (zbylá 4 těla se našla až 4. května). Všechna nesla stopy hrůzných zranění...

Hlavně a především však šokovalo zjištění, že mladí lidé před smrtí v panice a jen spoře odění opustili svůj stan a prchali do mrazivé noci. Něco je evidentně vyděsilo a dodnes se spekuluje, co konkrétně to mohlo být. I když se jako nejpravděpodobnější jeví teorie o lavině, řada nejasností zůstává.

Martin Lavay se této tragédii věnuje dlouhodobě, ostatně Djatlovova expedice – nová odhalení je jeho již druhou knihou na dané téma! Uvidíme, čím  nás překvapí tentokrát...

NEPIŠTE SVÝM POSLANCŮM...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

... berou to jako kybernetický útok a šikanu!

Tak se vám podívám na poslední zprávy a co nevidím – poslanci jsou prý obtěžováni emaily od těch, kdo mají výhrady vůči pandemickému zákonu! Já si vždycky myslel, že takováto iniciativa by měla být naopak oceňována. Nevolají snad právě současní vládní politici, odkojení Vaškem Havlem, po angažovanosti lidí, po vytvoření občanské společnosti s aktivním zájmem o věci veřejné, bez níž prý demokracie zajde na úbytě? A ejhle – sotva člověk projeví svůj názor, je to bráno jako kybernetický útok na zákonodárce, kteří prý nemohou v klidu pracovat...

Další zpráva hovoří o tzv. „vakcíně pro odpírače“. Jsou ti, kdo s ní přicházejí, opravdu padlí na hlavu? Lidé, kteří nepodlehli očkovací propagandě až do dnešního dne, jsou přece natolik inteligentní, že se sotva nechají nachytat na Novavavapfexer, či jak se ten vynález zkázy jmenuje!

Kamarád se právě vrátil z Polska a řekl mi, že tam nikdo roušky nenosí a pokud se někdo takový najde, ostatní se smějí a říkají mu covidián. O tom se ale u nás nikde nepíše, nevíte někdo proč?

A pak tu máme Ukrajinu... Černochová tam chce poslat dělostřelecké náboje, nevím na co. Kdyby Rusové opravdu chtěli (jako že nechtějí, co by z toho měli), tak vymažou Kyjev z mapy jedním úderem. Všichni můžeme děkovat Putinovi, že na ty americké (a bohužel nyní i české) provokace nereaguje a že tudíž žádná válka nebude.

Nakonec snad jedno pozitivum – mnozí z těch, kdo se nechali opíchat dvakrát, se potřetí už spálit nechtějí. Jak to tedy bude? Chystá se prý čtvrtá dávka (někdy na podzim), ale kdo nechce na třetí, byl by přece vůl, kdyby šel na čtvrtou, ne? Ona by totiž ta čtvrtá byla ve skutečnosti třetí! To je ale na mě moc vysoká matematika, raději to nechám koňovi a Válkovi, ti mají větší hlavu...  

VLADIMÍR K. ARSEŇJEV: USSURIJSKÝM KRAJEM

 

Dobrodružné, poučné, dojemné... a podobných adjektiv bych mohl napsat mnohem víc!

Před časem jsem recenzoval knihu s lapidárním názvem Tygr, vydanou nakladatelstvím Triton, z něhož mi nyní přišla další publikace dosti podobného zaměření – ruský spisovatel Vladimír Klavdijevič Arseňjev nás v ní zve na toulky Ussurijským krajem. Ačkoliv mezi napsáním obou knih „zeje“ časová mezera více jak sta roků, jedno mají společné – jejich příběh se odehrává na tomtéž „Bohem zapomenutém“ kousku země... 

Přímořský kraj... Když se podíváme na mapu Ruska, okamžitě nás to „uhodí do očí“ – východněji leží už jen Sachalin a Kurily! Nejsem sice odborníkem na geografii, i tak si však dovolím tvrdit, že na naší planetě je jen málo podobných míst. Jedinečná flóra a fauna, divukrásné přírodní scenérie, tajemný, takřka mystický „genius loci“ – toto a mnoho dalšího dělá z Přímořského kraje opravdový „div světa“.

Vladimír K. Arseňjev (1872 – 1930), jehož jméno je dnes nerozlučně spojeno s expedicemi do dálněvýchodních oblastí Ruska, byl původně důstojníkem carské armády, ovšem slibně se rozvíjející kariéra (zvláště po válce s Japonskem, kdy za svou statečnost obdržel několik vyznamenání) jej nelákala. Již během studií na vojenském učilišti v Petrohradě se totiž začal zajímat o odlehlá a dosud jen málo prozkoumaná území na východní výspě obrovské ruské říše. A můžeme říct, že když se rozhodl vyměnit uniformu a zajištěnou existenci za cestovatelský úbor a těžký život dobrodruha, dobře udělal. Obrovské pensum mimořádně významné práce hned v několika vědeckých oborech z něj učinilo celosvětově uznávaného odborníka na etnografii a geografii Přímořského kraje. Nás však bude nyní zajímat především jeho literární dědictví, neboť Vladimír K. Arseňjev byl rovněž velmi plodným spisovatelem, který to, co na svých výpravách prožil, popsal v celé řadě nejen odborných, ale též beletristických knih. Jednou z nich je i román Ussurijským krajem.       

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-ussurijskym-krajem

POETICKÉ KOMENTÁŘE (257)

 

K d o   t o   j e d n o u   z k u s í      

( d e j t e   n a   m á   s l o v a )

p a k   t e n   s a j r a j t   m u s í

p í c h a t   s t á l e   z n o v a !

STARÉ STRUKTURY TĚŽKO NĚCO ZMĚNÍ...

 

 

 

Skočit na špek těmhle týpkům je vrchol blbosti!

Já jsem tuhle partu naštěstí nevolil, takže mám čisté svědomí i klid v duši. Co ale ti, kdo uvěřili, že právě téhle změně mohou věřit a teď si říkají, jak mohli být tak lehkověrní? Jistě, chybami se člověk učí, ale je mi záhadou, proč se náš národ pořád ausgerechnet jen učí a nikdy nepoučí? V minulých volbách stačilo stupidní heslo, a to dokonce s gramatickou chybou (Teď nebo nikdy!) a Babiš měl hlasy v kapse. Fiala přišel s ještě větší hovadinou a přesto mu lidi na ten špek o změně, které mohou věřit, skočili jako diví. A teď se diví...

Žádná změna se pochopitelně nekoná a ani konat nemůže a tudíž nebude (tomu můžete věřit). Tedy – pokud nepůjde o změnu k horšímu, čemuž věřím. Bruselští maňáskové si svůj eurohujerský rybníček nevypustí, což v praxi znamená, že:

1) Nebudou pátrat po tom, proč se tak skokově zvýšily ceny elektřiny, nýbrž to vezmou jako fakt, s kterým nejde nic dělat. A ani je nenapadne podívat se na zoubek Energetickému regulačnímu úřadu, který se vykašlal na to, aby reguloval a chránil drobné spotřebitele před solárními a jinými barony a nechal lidi na holičkách. Když byla v čele ERÚ paní Vitásková, nikdy tlakům na zdražení elektřiny neustoupila... A teď najednou je všechno jinak a Fiala koktá cosi o tom, že jde o globální problém, že v jiných zemích jsou na tom ještě hůř a kdesi cosi.

2) Slibovaná změna se pochopitelně neodehraje ani ve „veřejnoprávní“ (ví někdo, co to slovo znamená?) České televizi. Do očí bijící servilita, s níž tamější novináři přistupují k nové vládě, jasně dokazuje, že nějakou vyváženost a objektivitu definitivně hodili přes palubu.

3) Covidové šílenství bude pokračovat, Válek je Vojtěch v bleděmodrém. Vakcíny všechno vyřeší a bu, bu, bu na ty, kdo si to nemyslí a stále setrvávají na svých antivaxerských pozicích. Povinné očkování, v opozici rozhořčeně odmítané, se s nástupem do vlády náhle stalo „jedním z možných řešení covidové krize“...

4) Pod Fialovou taktovkou se Česká republika stane likvidátorem jednoty států V4. I když to pan profesor neříká naplno jako Pekarová a Adamová, o Orbánovi si myslí to samé, co ona. Takže – s EU a NATO vpřed, za lepší svět! No, jak pro koho, ale pro občany naší země určitě ne...

A mohl bych samozřejmě pokračovat dál a dál, ale proč, když každý vidí, jak je fialový kabinet neschopný cokoli řešit, jak přešlapuje na místě a jako čert kříže se bojí přijmout zásadní opatření na zmírnění alespoň těch nejkřiklavějších hrůz, co se na nás odevšad valí. Pořád dokola slyšíme: „Vždyť vládneme zatím jen několik týdnů, musíme se ve svých úřadech nejdřív rozkoukat a teprve potom...“ Potom nic!

Svým způsobem však mají s tím svým heslem pravdu – Změna, které můžete věřit... Můžete, ale nemusíte! Já tuhle vládu opravdu nemusím. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že Babiš byl lepší. Myslím si jen, že jsme vyměnili čerta za ďábla...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (256)

 

 

 

T e n h l e   p r á v ě   d o s t a l   s e d m o u . . .

P l y n e   z   t o h o   j a s n ý   v ý v o d :

K d o   s e   n e c h á   p í c h n o u t   j e d n o u

m á   p a k   a b s ť á k   c e l ý   ž i v o t !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (255)

 

 

 

 

 

 

 

 

J e n   t ř i   d á v k y  -  a   p a k   t e č k a !

p ě k n ě   l i d e m   z b l b l i   h l a v u

t e ď   p í c h a j í   m a l á   d ě c k a

i   m a m i n k y   v   j i n é m   s t a v u

POETICKÉ KOMENTÁŘE (254)

 

V š i c h n i ,  k d o   s e   p í c h n o u t   b ě ž í  

v ů b e c   n e v í ,  c o   j e   v   s á z c e

n a   j i p k á c h   d n e s   t o t i ž   l e ž í  

h l a v n ě   t i   p o   t ř e t í   d á v c e !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (253)

 

Z u b a t á   s   k o s o u

n e j v í c   m á   v   l á s c e

h l u p á k y ,  c o   j s o u

p o   t ř e t í   d á v c e !

BJORN LOMBORG: FALEŠNÝ POPLACH

 

 

Politicky nekorektně o změně klimatu – dánský ekolog vidí budoucnost planety Země úplně jinak, než „globální oteplovači“!

Žijeme v časech tzv. politické korektnosti, která se vetřela do bezpočtu oblastí společenského života. Dokonce i v tak ryze odborné záležitosti, jakou je ochrana životního prostředí, přestali mít hlavní slovo vědci a ekologičtí odborníci a jejich místo zaujali nejrůznější podivné existence z řad klimatických alarmistů, greenpeaceových aktivistů a levicových extrémistů. Podle nich je to tak, že Země se vlivem průmyslové činnosti člověka nachází ve stavu smrtelného ohrožení a nebudou-li okamžitě podniknuta rázná nápravná opatření, dojde k planetární katastrofě.

Konkrétně by to prý mohlo dopadnout třeba takto: V důsledku globálního oteplování (právě ono je jedním z nejhalasněji propagovaných dogmat nového „zeleného náboženství“) postupně roztají ledovce, následně se zvýší hladina světových oceánů a... hrůza domyslet! Za normálních okolností by se podobné futurologické vize objevovaly toliko na stránkách vědecko-fantastických románů, bohužel však došlo k tomu, že se celé věci chytly sdělovací prostředky a udělaly z ní zásadní politický problém. Mainstream zašel dokonce tak daleko, že se pasoval do role arbitra, přičemž není žádným tajemstvím, na čí straně stojí. Vezměme si např. fenomén zvaný Greta Thunbergová. O této psychicky nemocné švédské dívce bychom nikdy neslyšeli, kdyby si ji nevybrala média s očividným cílem udělat z ní maskota celosvětového klimatického šílenství...

Jen občas se ozvou hlasy, které si dovolí namítnout, že to s naší rodnou planetou není až tak hrozné. A dokonce pro svá tvrzení přinesou i relevantní důkazy! Jedním z těch, kdo nesdílí unisono propagovaný názor o blížící se klimatické apokalypse, je dánský ekolog Bjorn Lomborg, s jehož knihou Falešný poplach se díky nakladatelství Dokořán má nyní možnost seznámit i český čtenář.  Jak se můžeme dočíst z autorova stručného životopisu na obálce, není to jeho první kniha na dané téma a o tom, že se  jedná o odborníka na slovo vzatého svědčí jeho zařazení mezi 100 nejvýznamnějších světových myslitelů.

A co je hlavním poselstvím této jedinečné publikace? Stručně řečeno tato věta: Obyvatelé Země, nepanikařte a nepropadejte pesimismu, naše planeta má tuhý kořínek a všechny nás přežije! Bjorn Lomborg mimo jiné na řadě příkladů demonstruje, jak je dnes ekologie využívána (či spíše zneužívána) v politickém boji. Takový Al Gore se svého času málem dostal až do Bílého domu, a to jen proto, že se mu podařilo pasovat se do role odborníka na planetární ekosystém a důvěřiví Američané mu na tento špek skočili.

Už Moliére věděl, že „nejfantastičtější na tomto světě jsou fakta“. A kniha Falešný poplach je fakty doslova nabita, přičemž drtivá většina z nich názorně ukazuje neopodstatněnost hrůzostrašných předpovědí ohledně světového klimatu. Autor je realista a ví, že je nutné usilovat o to, aby se neničily amazonské pralesy, na druhou stranu však dokáže ocenit ekologický boom v Číně a dalších zemích, kde byly v poslední době zalesněny plochy o velikosti dvou Austrálií!

Ideální by pochopitelně bylo, kdyby se klimatologickou problematikou zabývali v první řadě ti, kteří o ní něco vědí a jsou schopni přicházet s racionálními návrhy na zlepšení současného stavu. Politici se však zřejmě tak lehce nevzdají svých ambicí mluvit do věcí, kterým sice nerozumějí, ale tuší v nich velkou šanci k vlastnímu zviditelnění. Domnívám se, že kniha Falešný poplach má obrovskou argumentační sílu a může mnoha lidem otevřít oči... 

BRUNO BETTELHEIM: LIDÉ NEJSOU MRAVENCI

 

Toto by měla být povinná četba!

Knihu jsem přečetl takříkajíc „na jedno posezení“, a to ani ne tak proto, že má jen něco přes 200 stran, jako spíše díky jejímu obsahu. Málokdy se stane, aby svou podstatou čistě odborné dílo bylo zároveň natolik napínavé a fascinující, že se čtenář od něj nemůže odtrhnout. Domnívám se, že recenzi je vhodné začít krátkým historickým exkurzem, jímž knihu Lidé nejsou mravenci zasadíme do příslušných dobových souvislostí. 

Po Hitlerově „Machtergreifung“ 30. ledna 1933 se jeho režim překvapivě rychle etabloval, když hlavní roli při tom sehrál bezuzdný teror, rozpoutaný proti všem skutečným či domnělým oponentům nových pořádků. Pod rádoby demokratickou fasádou byly narychlo přijaty zmocňovací dekrety, které zbavovaly občany veškerých základních práv.  Jedním z nich byl zákon o tzv. ochranné vazbě, pod kterýmžto eufemistickým označením se skrývalo právo orgánů státní moci (především tedy Gestapa) zatknout a bez soudního rozhodnutí poslat každého „nepřizpůsobivého“ jedince do koncentračního tábora. První z nich byl zřízen již 22. března 1933 v Dachau u Mnichova.   

Kniha Lidé nejsou mravenci má pohnutou historii. Její autor v ní vzpomíná na svůj pobyt v Dachau a Buchenwaldu, ovšem nikoli tak, jak jsme v memoárové literatuře tohoto druhu zvyklí. Bruno Bettelheim si záhy uvědomil (viděl to totiž na mnoha spoluvězních), že otrocká práce, permanentní hlad a fyzické i psychické týrání ze strany příslušníků SS jej pozvolna přetvoří v tzv. musulmana, tedy duševně zlomeného člověka bez vůle k životu. Aby takovému osudu předešel, snažil se zaměstnávat si mozek pozorováním a analýzou táborového života, k čemuž měl jakožto vystudovaný psycholog skvělé předpoklady.

Připomeňme si, že zpočátku koncentrační tábory sloužily především k vyvolání celospolečenské atmosféry permanentního strachu. Po brutální „převýchově“ byli vězni většinou propouštěni, přičemž se kalkulovalo s tím, že jejich vyprávění o prožitých hrůzách zastraší všechny, kdo by snad ještě pomýšleli na odpor. V letech 1938-39, kdy v nich pobýval Bruno Bettelheim, se sice poměry v nacistických koncentrácích změnily, rozhodně však ne k lepšímu. Naopak – proces degradace člověka na pouhou animální a pudovou bytost byl postupem času přiveden k dokonalosti.

Autor nás seznamuje s rafinovaným, do nejmenších detailů promyšleným systémem příkazů a zákazů, jakož i s obrovskou škálou drastických trestů. Dostát všem požadavkům bylo prakticky nemožné a nad vězni se tak neustále vznášel Damoklův meč esesácké záliby v krutosti, ponižování a vymýšlení stále nových druhů mučení. Právě řečené je popsáno na řadě konkrétních příkladů, přičemž jsou zároveň zmíněny i některé psychologické „triky“, pomocí nichž bylo někdy možné zmírnit trýznitelův hněv. 

Během četby knihy (především její 3. kapitoly, v níž se autor zamýšlí nad příčinami pasivní resistence Němců vůči nacistickému režimu) jsem měl nepříjemný pocit, že se tu píše vlastně i o dnešní době. Mám na mysli poslední dva roky, kdy žijeme v covidové diktatuře a necháváme si líbit věci, které bychom dříve pokládali za hrubé porušení našich nezadatelných práv. Většina lidí sklonila hlavy a poslušně dodržuje sebeabsurdnější nařízení vládnoucí moci, která „salámovou metodou“ ukrajuje stále větší kusy z naší svobody. Nacisté postupovali úplně stejně...

Kniha Lidé nejsou mravenci (s podtitulem Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora) je děsivým svědectvím o zvůli totalitního režimu, opojeného mocí a domnívajícího se, že si může vůči svým odpůrcům dovolit úplně vše. Aniž to možná tušil, napsal Bruno Bettelheim nadčasový text, který je mimořádně aktuální i dnes!

DANUTA CZECHOVÁ: KALENDÁŘ UDÁLOSTÍ V KT AUSCHWITZ

 

Danuta Czechová sepsala patrně nejdůkladnější odborný text o Osvětimi! 

Literaturu o holokaustu lze dle mého názoru rozdělit do tří skupin:

1) Romány. Přiznám se, že je už dávno nečtu. Domnívám se totiž, že je alibistické a zároveň neetické zvolit si takto vážné téma a snažit se vybudovat si na něm spisovatelskou kariéru. Literárně parazitovat na utrpení miliónů obětí je důkazem neúcty k jejich památce a navíc žádný z těchto vykonstruovaných příběhů se ani zdaleka nepřiblížil (a ani nemohl) realitě hrůzy, jež doprovázela tzv. „konečné řešení židovské otázky“.

2) Memoáry těch, kteří přežili. Rudolf Vrba, Primo Levi, Richard Glazar, Eddy de Wind, Ruth Elias, Imre Kertész a mnozí další se stali známými po celém světě poté, co napsali knihy o svých děsivých zkušenostech z pobytu v Osvětimi, Treblince, Mauthausenu či jiných koncentračních táborech. Jejich svědectví se čtou jako svého druhu psychothrillery, v nichž je ovšem všechno krutě reálné...

3) Vědecké publikace. Velké manko, které v této oblasti na našem knižním trhu dosud vládlo, se nyní podařilo vyrovnat díky obdivuhodnému počinu nakladatelství Academia. Monumentální dvousvazkové dílo Kalendář událostí v KT Auschwitz je skutečně tím, co má ve svém názvu – den po dni je zde zdokumentováno to nejdůležitější, k čemu v tomto největším vyhlazovacím táboře došlo. Díky filigránské výzkumné práci, kterou Danuta Czechová vykonala, se můžeme seznámit s celkovým (a celostním) pohledem na nacistickou vyvražďovací mašinérii a dozvědět se spoustu nových a dosud neznámých informací.

Přestože šlo autorce v první řadě o věcnost a faktografickou přesnost, v žádném případě to neznamená, že se jedná o suchopárnou četbu. Naopak! Vždyť holokaust byl tak ďábelský mimo jiné proto, že jeho strůjci a vykonavatelé v něm viděli pouze technickou záležitost, zredukovanou na problematiku co nejúčelnější „organizace práce“ a „plnění plánu“. A tak např. s příslovečnou německou důkladností vedené statistiky o počtu vlaků, svážejících Židy z celé Evropy do plynových komor, nevyvolávají ve čtenáři o nic menší mrazení v zádech než jiné, byť barbarštější zločiny Himmlerových pohůnků.

Knih o holokaustu jsem přečetl snad už desítky a měl jsem za to, že mě už v tomto směru nemůže nic překvapit. Polská autorka mne ale vyvedla z omylu. Domníval jsem se například, že pokusy o útěk byly v Osvětimi ojedinělými záležitostmi, ve skutečnosti k nim však docházelo takřka permanentně. Většina z nich ovšem skončila neúspěšně a zadržení nešťastníci byli eskortováni do smutně proslulého bloku č. 11, kde je čekalo mučení a smrt u popravčí zdi.

Zaujaly mne též citace z deníkových záznamů Johanna Paula Kremera, lékaře SS. Ten podle všeho přišel do Osvětimi s idealistickými představami, o něž však brzy přišel. Asistence u selekcí a poprav v něm nejdříve vyvolávaly hrůzu a děs, postupně se ale všemu přizpůsobil a poslušně plnil rozkazy. Jeho příběh je klasickým příkladem toho, jak se ze „slušného“, ale morálně neukotveného jedince může za „příznivých podmínek“ postupně stát vraždící monstrum...

Kalendář událostí v KT Auschwitz od polské odbornice na problematiku holokaustu Danuty Czechové je fascinující publikací o jedné z nejtemnějších stránek novodobých dějin. Čtenář má jedinečnou možnost pročíst a prostudovat si pro pochopení Osvětimi klíčové informace a znovu si uvědomit, čeho jsou schopni lidé, když odhodí morálku, umlčí svědomí a nechají se ovládnout Zlem...   

PETR SOJKA: PŘÍBĚHY PRAŽSKÝCH DVORKŮ

 

 

Petr Sojka se už podruhé vydává do pohádkové říše, ukryté za rušnými ulicemi našeho hlavního města!   

Zdá se  mi, že to všechno „spískal“ (myšleno pochopitelně v kladném smyslu toho slova!) Petr Ryska, když před několika lety vydal v nakladatelství Grada knihu Praha neznámá (dodejme, že poté následovaly další čtyři díly). Následně se na pultech našich knihkupectví objevila publikace s názvem 25 tajemství Prahy, jejíž autor David Černý rovněž „neusnul na vavřínech“ a brzy přišel s pokračováním. A do třetice tu máme Petra Sojku, který se zaměřuje na „odvrácenou tvář“ našeho hlavního města, totiž na pražské dvorky. Nyní trochu odbočím a svěřím se se svým nedávným zážitkem...

Okouzleni knihou Praha neznámá V jsme se s mojí ženou rozhodli navštívit a prozkoumat tzv. Haštalskou čtvrť neboli „pražská Stínadla“. Když jsme se pak v pozdním odpoledni vydali k Hlavnímu nádraží, spatřil jsem v jedné ulici nedaleko Václaváku pootevřená domovní vrata. Vzpomněl jsem si na knihu Pražské dvorky a neodolal pokušení zjistit, co se za nimi skrývá. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ocitli na malém, pečlivě udržovaném prostranství, připomínajícím nám zahrádku našeho domku – uprostřed porytý záhon, kolem něj lavičky a křesílka, všude plno květináčů a ozdobných předmětů, svědčících o tom, že zde žijí lidé se smyslem pro krásu a útulnou intimitu. Zkrátka a dobře – pár kroků od rušné ulice člověk objeví skrytou oázu klidu a pokoje, v níž jako by se zastavil čas...

Podobných půvabných zákoutí, ukrytých uvnitř domovních bloků, je v Praze bezpočet. Přesvědčila mne o tom již zmíněná kniha Petra Sojky Pražské dvorky, stejně jako její 2. díl s názvem Příběhy pražských dvorků. Autor v úvodu předesílá, že tentokrát se víc než na přítomnost zaměřil na historii a opravdu je tomu tak – o dvorcích, s kterými nás seznamuje, se dozvídáme množství pozoruhodných informací z dob nedávno, ale i dávno minulých. Zdaleka tedy nejde jen o architektonický popis těchto míst, nýbrž též (a především) o historky a pověsti, jež se k nim vážou, což spolu s osudy zajímavých lidi, kteří zde žili, umocňuje čtenářův velkolepý dojem. Současné i dobové fotografie umožňují udělat si obrázek o tom, jak se na tom či onom objektu podepsal „zub času“, nebo naopak obdivovat mistrovství restaurátorů tam, kde se dřívější „zřícenina“ opět skví v původní kráse. Právě tato historická perspektiva, resp. decentní symbióza minulosti s přítomností mne na knize Příběhy pražských dvorků fascinovala nejvíc. 

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-pribehy-prazskych-dvorku