Toto by měla být povinná četba!
Knihu jsem přečetl takříkajíc „na jedno posezení“, a to ani ne tak proto, že má jen něco přes 200 stran, jako spíše díky jejímu obsahu. Málokdy se stane, aby svou podstatou čistě odborné dílo bylo zároveň natolik napínavé a fascinující, že se čtenář od něj nemůže odtrhnout. Domnívám se, že recenzi je vhodné začít krátkým historickým exkurzem, jímž knihu Lidé nejsou mravenci zasadíme do příslušných dobových souvislostí.
Po Hitlerově „Machtergreifung“ 30. ledna 1933 se jeho režim překvapivě rychle etabloval, když hlavní roli při tom sehrál bezuzdný teror, rozpoutaný proti všem skutečným či domnělým oponentům nových pořádků. Pod rádoby demokratickou fasádou byly narychlo přijaty zmocňovací dekrety, které zbavovaly občany veškerých základních práv. Jedním z nich byl zákon o tzv. ochranné vazbě, pod kterýmžto eufemistickým označením se skrývalo právo orgánů státní moci (především tedy Gestapa) zatknout a bez soudního rozhodnutí poslat každého „nepřizpůsobivého“ jedince do koncentračního tábora. První z nich byl zřízen již 22. března 1933 v Dachau u Mnichova.
Kniha Lidé nejsou mravenci má pohnutou historii. Její autor v ní vzpomíná na svůj pobyt v Dachau a Buchenwaldu, ovšem nikoli tak, jak jsme v memoárové literatuře tohoto druhu zvyklí. Bruno Bettelheim si záhy uvědomil (viděl to totiž na mnoha spoluvězních), že otrocká práce, permanentní hlad a fyzické i psychické týrání ze strany příslušníků SS jej pozvolna přetvoří v tzv. musulmana, tedy duševně zlomeného člověka bez vůle k životu. Aby takovému osudu předešel, snažil se zaměstnávat si mozek pozorováním a analýzou táborového života, k čemuž měl jakožto vystudovaný psycholog skvělé předpoklady.
Připomeňme si, že zpočátku koncentrační tábory sloužily především k vyvolání celospolečenské atmosféry permanentního strachu. Po brutální „převýchově“ byli vězni většinou propouštěni, přičemž se kalkulovalo s tím, že jejich vyprávění o prožitých hrůzách zastraší všechny, kdo by snad ještě pomýšleli na odpor. V letech 1938-39, kdy v nich pobýval Bruno Bettelheim, se sice poměry v nacistických koncentrácích změnily, rozhodně však ne k lepšímu. Naopak – proces degradace člověka na pouhou animální a pudovou bytost byl postupem času přiveden k dokonalosti.
Autor nás seznamuje s rafinovaným, do nejmenších detailů promyšleným systémem příkazů a zákazů, jakož i s obrovskou škálou drastických trestů. Dostát všem požadavkům bylo prakticky nemožné a nad vězni se tak neustále vznášel Damoklův meč esesácké záliby v krutosti, ponižování a vymýšlení stále nových druhů mučení. Právě řečené je popsáno na řadě konkrétních příkladů, přičemž jsou zároveň zmíněny i některé psychologické „triky“, pomocí nichž bylo někdy možné zmírnit trýznitelův hněv.
Během četby knihy (především její 3. kapitoly, v níž se autor zamýšlí nad příčinami pasivní resistence Němců vůči nacistickému režimu) jsem měl nepříjemný pocit, že se tu píše vlastně i o dnešní době. Mám na mysli poslední dva roky, kdy žijeme v covidové diktatuře a necháváme si líbit věci, které bychom dříve pokládali za hrubé porušení našich nezadatelných práv. Většina lidí sklonila hlavy a poslušně dodržuje sebeabsurdnější nařízení vládnoucí moci, která „salámovou metodou“ ukrajuje stále větší kusy z naší svobody. Nacisté postupovali úplně stejně...
Kniha Lidé nejsou mravenci (s podtitulem Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora) je děsivým svědectvím o zvůli totalitního režimu, opojeného mocí a domnívajícího se, že si může vůči svým odpůrcům dovolit úplně vše. Aniž to možná tušil, napsal Bruno Bettelheim nadčasový text, který je mimořádně aktuální i dnes!
Žádné komentáře:
Okomentovat