Jiný svět je povinnou školní četbou v Polsku. Plným právem!
Je to jedna z těch knih, které přečteme (jak já tomu říkám) „na jedno posezení“. A to ne snad proto, že má „jen“ 260 stran – důvodem, proč ji čtenář odkládá až s poslední stránkou, je její fascinující poselství. I když o svých hrůzných zážitcích z koncentračních, vyhlazovacích a pracovních táborů (ať už v nacistickém Německu, stalinistickém Sovětském svazu, Pol-potově Kambodži, Kimově Severní Koreji či někde jinde) napsala celá řada přeživších vězňů, Gustaw Herling-Grudzinski je přece jen v jedné věci specifický. „Jiný svět je nejen svědectvím, ale i literárním dílem.“ O pravdivosti této věty, kterou jsem citoval z předmluvy, se v knize přesvědčujeme prakticky neustále. Na začátek si však dovolím malé historické expozé.
V září 1939 došlo po jeho porážce k rozdělení Polska mezi totalitní mocnosti – Německo a Sovětský svaz. Obyvatelé ještě nedávno suverénního státu se náhle ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny a pro mnohé z nich to znamenalo strašlivé dilema – který z obou režimů je méně zrůdný, resp. v které okupované části bychom měli žít? Když se po čase ukázalo, že na obou stranách demarkační linie vládne naprosto stejný nelidský teror, mnozí raději ze své vlasti uprchli. O útěk se pokusil i tehdy dvacetiletý Gustaw Herling-Grudzinski, byl však zadržen ruskými orgány a po nějaké době poslán na nucené práce do Jerceva u Archangelska.
Především je třeba říct, že autor knihy Jiný svět je mistrný psycholog, schopný proniknout až na dřeň problému, o němž zrovna píše. Nelze neobdivovat např. jeho brilantní analýzu postupně se měnících duševních stavů těch, kdo se ocitli ve spárech NKVD. Vyplývá z ní, že na zatčení, výslechy, odsouzení a první dny v táboře reagují lidé sice do značné míry stejně, zároveň však i zde platí, že co člověk, to originální bytost. A právě na tyto „výjimky z pravidla“ zaměřuje svou hlavní pozornost. Pečlivému a neúprosnému zkoumání zároveň podrobuje i své vlastní nitro a často je zděšený tím, co tam nalézá. Sebezpytné pasáže na str. 122-123 na mě udělaly úchvatný dojem!
Gustaw Herling-Grudzinski mimo jiné popisuje životní osudy spoluvězňů, které mu tito buď sami vyprávěli, nebo se o nich dozvěděl z doslechu. Je to většinou mrazivé čtení, neboť z něj vyplývá, že monstrózní policejní aparát Sovětského svazu pracoval nejen krutě, ale i naprosto nepředvídatelně. Takřka nikdo si nemohl být jistý, že zítra nepřijdou právě pro něho. Jak známo, Velký teror z let 1937-38 zasáhl i nomenklaturní kádry a naplnil sovětské věznice a tábory lidmi, kteří roztáčeli kola bolševické revoluce, aby jimi byli nakonec sami semleti. Název jedné z podkapitol zní Stalinův vrah a vypráví o bývalém režimním prominentovi a jeho předsmrtném vystřízlivění ze všech iluzí. Dojemný příběh donského kozáka Pamfilova (str. 129-132) takřka vhání slzy do očí. V kapitole Drei Kamaraden se zase seznamujeme s trojicí německých komunistů, kteří uprchli před Hitlerem do „dělnického ráje“. I oni skončili v gulagu, stejně jako třeba repatriovaní sovětští zajatci z rusko-finské války...
Život v táboře je vykreslen s naturalistickou otevřeností na jedné, i jímavými momentkami ze života odsouzenců na straně druhé. Neustále jsme konfrontováni s podivnými paradoxy, jež zde vládnou. Tak např. ubikace jsou chatrčemi, v nichž se v nelidských podmínkách tísní lidé v hadrech, zatímco nemocnice je moderní budova s čistě povlečenými postelemi a na sovětské poměry luxusním vybavením. Občasné návštěvy rodinných příslušníků, popř. volné dny a jiné výjimečné události jsou pojaty hlavně v jejich psychologických dimenzích. Ukazuje se, že to, co by mělo být vítanou změnou v každodenní jednotvárnosti, je ve skutečnosti jen další trýzní...
První kapitola druhé části knihy má název Hlad a zde výjimečně musím s některými tvrzeními autora polemizovat. Podle něj je to totiž tak, že lidská morálka snese hladovění pouze do určitého bodu zlomu, za nímž se z člověka stává bezcitný egoista, ochotný a schopný udělat za trochu jídla cokoliv. Opravdu jsme ale všichni takto osudově determinováni? Připomeňme si ve stručnosti, co se v době, kdy Gustaw Herling-Grudzinski pobýval v Jercevu, událo v Osvětimi. 14. srpna 1941 tam ve sklepení obávaného bloku č. 11 umírá katolický kněz Maxmilián Maria Kolbe. Zhruba 14 dní předtím došlo v jeho skupině k útěku vězně, načež následoval obvyklý trest – bylo vybráno a do podzemní cely posláno 10 nešťastníků, které zde čekala smrt hladem a žízní. Ačkoli Kolbe mezi nimi být neměl, požádal esesáckého dozorce, aby jej vyměnil za jednoho spoluvězně...
Kniha Jiný svět je nesmírně hutná, není v ní jediné zbytečné slovo. Autorův literární talent se projevuje jak při líčení „běžných“ táborových scén („Byl to konec, konec dalšího dne. Jak strašlivě těžké byly ty ruce, jak píchaly v plicích ledové jehličky dechu, jak se pod žebry svíral prázdný žaludek, jak bolely kosti na rukou a nohou! Na znamení dané strážným jsme vstali od ohně, někteří se opírali o hole, které si vyrobili při práci. Kolem šesté hodiny už ze všech stran prázdné bílé roviny táhla k táboru komanda jako smuteční pohřební průvody stínů, které nesou na zádech své vlastní mrtvoly.“), tak i přírodních scenérií („... obrovské archangelské jedle, jež vyvrátil severní vítr, trčely k nebi s roztaženými hnáty svých kořenů obalených zmrzlým blátem, jako by z nejhlubších útrob země natahovaly mrtvé ruce, z nichž odpadlo shnilé maso.“) Mnohokrát jsem měl dojem, že čtu báseň v próze!
Je nesnadné vyjádřit na malém prostoru recenze sugestivnost a děsivou krásu této výjimečné knihy. Ten, kdo si ji přečte, se k ní bude určitě vracet. V mé knihovně zaujme čestné místo mezi bestsellery!
Žádné komentáře:
Okomentovat