Petr Sojka se už podruhé vydává do pohádkové říše, ukryté za rušnými ulicemi našeho hlavního města!
Zdá se mi, že to všechno „spískal“ (myšleno pochopitelně v kladném smyslu toho slova!) Petr Ryska, když před několika lety vydal v nakladatelství Grada knihu Praha neznámá (dodejme, že poté následovaly další čtyři díly). Následně se na pultech našich knihkupectví objevila publikace s názvem 25 tajemství Prahy, jejíž autor David Černý rovněž „neusnul na vavřínech“ a brzy přišel s pokračováním. A do třetice tu máme Petra Sojku, který se zaměřuje na „odvrácenou tvář“ našeho hlavního města, totiž na pražské dvorky. Nyní trochu odbočím a svěřím se se svým nedávným zážitkem...
Okouzleni knihou Praha neznámá V jsme se s mojí ženou rozhodli navštívit a prozkoumat tzv. Haštalskou čtvrť neboli „pražská Stínadla“. Když jsme se pak v pozdním odpoledni vydali k Hlavnímu nádraží, spatřil jsem v jedné ulici nedaleko Václaváku pootevřená domovní vrata. Vzpomněl jsem si na knihu Pražské dvorky a neodolal pokušení zjistit, co se za nimi skrývá. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ocitli na malém, pečlivě udržovaném prostranství, připomínajícím nám zahrádku našeho domku – uprostřed porytý záhon, kolem něj lavičky a křesílka, všude plno květináčů a ozdobných předmětů, svědčících o tom, že zde žijí lidé se smyslem pro krásu a útulnou intimitu. Zkrátka a dobře – pár kroků od rušné ulice člověk objeví skrytou oázu klidu a pokoje, v níž jako by se zastavil čas...
Podobných půvabných zákoutí, ukrytých uvnitř domovních bloků, je v Praze bezpočet. Přesvědčila mne o tom již zmíněná kniha Petra Sojky Pražské dvorky, stejně jako její 2. díl s názvem Příběhy pražských dvorků. Autor v úvodu předesílá, že tentokrát se víc než na přítomnost zaměřil na historii a opravdu je tomu tak – o dvorcích, s kterými nás seznamuje, se dozvídáme množství pozoruhodných informací z dob nedávno, ale i dávno minulých. Zdaleka tedy nejde jen o architektonický popis těchto míst, nýbrž též (a především) o historky a pověsti, jež se k nim vážou, což spolu s osudy zajímavých lidi, kteří zde žili, umocňuje čtenářův velkolepý dojem. Současné i dobové fotografie umožňují udělat si obrázek o tom, jak se na tom či onom objektu podepsal „zub času“, nebo naopak obdivovat mistrovství restaurátorů tam, kde se dřívější „zřícenina“ opět skví v původní kráse. Právě tato historická perspektiva, resp. decentní symbióza minulosti s přítomností mne na knize Příběhy pražských dvorků fascinovala nejvíc.
Celá recenze zde:
Žádné komentáře:
Okomentovat