KATKA SOUSTRUŽNÍKOVÁ: HAIKU

Poetický náhrdelník s perlami zvanými haiku

Haiku je poetická forma japonského původu, kterou charakterizují tyto tři základní atributy:
1) Sedmnáct slabik, rozdělených do tří řádků v poměru 5-7-5
2) Zachycení jedinečného okamžiku v jeho objektivní danosti (haiku je cizí jakýkoliv druh subjektivismu, takže se v něm nepoužívají metafory, zdrobněliny atd.)
3) Přírodní motiv
Prakticky totožné s haiku je tzv. senrjú, lišící se pouze tím, že místo přírodního motivu je zde použit nějaký jiný, nejčastěji městský – nádraží, ulice, hřbitov...
Dodejme, že zmíněná sedmnáctislabiková vnější forma se nedá dogmaticky aplikovat na jiné jazyky, často diametrálně odlišné od japonštiny, takže ani v češtině se nevyžaduje její striktní dodržování. V zásadě ovšem platí, že výrazové prostředky mají být co nejstřídmější – dokonalé haiku je to, které co nejméně slovy vyjádří co možná nejhlubší obsah.
Mezi japonskými tvůrci zaujímá naprosto jedinečné místo Macuo Bašó (1644 – 1694), jehož slavná Žába je haiku, s nímž se zájemce o tento druh poezie určitě setká jako s prvním:

Prastará tůňka
jen když tam skočí žába
uslyšíme žbluňk

Na zmapování historie haiku zde pochopitelně není místo, pro účel naší recenze však jistě stačí zmínit fakt, že haiku je dnes mimořádně oblíbené, zažívá takříkajíc celosvětový „boom“, v řadě zemí vznikly haikuistické společnosti, pořádají se národní i mezinárodní soutěže apod.
A co u nás? Tady bych zmínil dva impulsy, které přispěly k tomu, že i v naší zemi je vcelku „slušný“ počet těch, které haiku zaujalo natolik, že si je nejen zamilovali, ale začali i s vlastní tvorbou. Tím prvním byly překlady japonských mistrů od profesora Antonína Límana, díky nimž se povědomí o haiku a jeho kráse dostalo mezi širší veřejnost. Roman Szpuk, v současnosti náš patrně nejlepší znalec teorie haiku a současně i vynikající „praktik“, dal pak mnoha začátečníkům cenné rady ohledně toho, jak při psaní správně postupovat. Jestliže tedy dnes u nás máme celou řadu skvělých haikuistů, pak je to do značné míry zásluha právě těchto dvou.
Na literárním portálu Písmák se můžeme setkat s nádhernými haiku, jejichž autorkou je Katka Soustružníková. Jemná žena, jejíž senzitivní pohled na svět jí umožňuje spatřit záblesky reality, které většina z nás míjí bez povšimnutí, shrnula svou dosavadní tvorbu do brožurky s prostým názvem Haiku.
Dodám ještě, že vysvětlit, co to haiku vlastně je, bývá velmi obtížné a namísto teoretického výkladu je mnohem lepší použít praktické ukázky. A v tomto ohledu se dá říct, že knížka Katky Soustružníkové je i vynikající učebnicí haiku!

Měním kalendář – 
z loňského roku zůstal 
obrys na stěně.

Čas po Všech svatých.
Vzpomínáme na stuhách
svinuje vítr.

Blikání svíčky – 
tváří sestry se mihl 
maminčin úsměv.

Rostoucí stíny – 
maminka s bříškem zvedá 
bělené pleny.

Bouře utichla –
ve výmolech pěšiny
se chvějí hvězdy.

V náruči prádlo –
na šňůře přibývají
dešťové kapky.

S rukama vzhůru –
na bramborovém poli
zápolím s drakem.

Strniště v dešti -
nevěš hlavu, strašáku,
zase zasejí.

HON NA AMERICKÉ MUŽE MÁ PRVNÍ OBĚŤ

Amerikou obchází sexuální mccarthismus 

Amerika se pyšní tím, že je zemí neomezených možností – v poslední době to ovšem platí hlavně v negativním smyslu slova. Ti (tedy spíše ty), co chtějí snadno přijít k velkým penězům, tam mají možnosti, které jsou vskutku neohraničené. Jde jen o to, zda máte ten správný „tah na branku“ a neostýcháte se jít třeba i přes mrtvoly.
A to doslova! Včera se totiž zastřelil Dan Johnson, republikánský člen parlamentu v Kentucky, který byl obviněn ze sexuálního násilí na jedné mladé ženě. K tomu mělo dojít na Silvestra 2012, kdy se tehdy sedmnáctiletá (!) žalobkyně nacházela ve sklepě (!) Johnsonova domu. I když policejní vyšetřování nevedlo k jeho obvinění, Dan Johnson neunesl silný psychický tlak, propadl depresím a nakonec spáchal sebevraždu.
Nikdo zajisté nechce obhajovat skutečné sexuální zvrhlíky, ovšem nekončící vytahování desítky let starých „případů“ je dost podezřelé. Těchto obvinění je totiž možné velmi snadno zneužít, neboť muž je případné lžisemetrice vydán na milost a nemilost – může se sice bránit, ale vždy jde o tvrzení proti tvrzení a i kdyby spor vyhrál, přesto na něm do konce života ulpí větší či menší podezření. Kdyby tyto ženy tvrdily, že jim obžalovaní muži ukradli kabelku nebo přejeli psa, dalo by se to celkem snadno dokázat či vyvrátit, zatímco obvinění ze sexuálního harašení je „neprůstřelné“.
Stupňujícím se útokům stejného druhu je v poslední době opět vystaven i Donald Trump. Co si však myslet o tom, když jej jedna žena nařkne, že ji před dvanácti roky políbil a jiná přijde s tím, že ji kdysi před léty během soutěže o královnu krásy „okukoval, jako kdybych byla kus masa“?
Řešením těchto „neřešitelných“ kauz by mohlo být např. to, že v případě, kdy se u obvinění prokáže jeho neopodstatněnost, by měla žalobkyně automaticky na krku paragraf za pomluvu. I to by možná přispělo k tomu, aby si naše domácí feministky dobře rozmyslely brát si v tomto příklad ze svých amerických soudružek.

JUSSI ADLER-OLSEN: ŽENA V KLECI

Přes některé nedostatky zajímavá a napínavá detektivka

Nevím, jak se jim říká v Dánsku, ale u nás se pro ně vžil slangový termín „pomníčky“. Nevyřešené případy jsou noční můrou všech kriminalistů, zvláště pak, když se týkají těch nejhorších trestných činů. Vědomí, že někde mezi námi žije např. vrah mladé ženy, který ani po mnoha letech nebyl odhalen, je jistě frustrující a to nejen kvůli nebezpečí, že by třeba mohl svůj čin zopakovat. Domnívám se, že pro detektivy je pátrání po takovémto zločinci vnímáno jako svého druhu intelektuální souboj a je jasné, že vyjít z něj jako poražený musí být hodně těžké – pocity ponížení, vzteku, bezmoci a lítosti si za této situace jistě umíme představit všichni.
Co se s takovými případy děje dál? Jsou prostě odloženy ad acta, aby se na ně po čase zapomenulo? Tomu se mi nechce věřit a spíše si myslím, že na nich (možná, že už ne tak intenzívně, ale přece jen) nějaké speciální kriminalistické oddělení nadále pracuje. Významná stopa se totiž může objevit i po mnoha letech, nehledě na to, že některé vyšetřovací metody (např. testy DNA) nebyly v době spáchání zločinu známé. A právě jeden takovýto pomníček je i ústředním tématem detektivního románu, jehož autor, dánský spisovatel Jussi Adler-Olsen, jím zahájil svou čtenáři i kritikou po právu oceňovanou sérii, v níž je hlavní postavou sympatický, byť poněkud kontroverzní detektiv.
Carl Morck právě prožívá složité životní období a vypadá to dokonce, že jeho dny u policie jsou sečteny. Nadřízení velmi nelibě nesou svérázné vyšetřovací praktiky, jimiž je nechvalně proslulý a po jedné akci, během níž je zabit policista, je jejich trpělivost u konce. Šéf si nechá Morcka předvolat a oznámí mu, že na oddělení vražd končí. Jeho novým působištěm od nynějška bude oddělení Q – jde o kriminalistický archiv, v němž jsou uchovávány dokumenty, týkající se starých nevyřešených případů. Šéfův záměr je jasný – Morck bude šikovně „uklizen“ na místo, kde nehrozí, že by mohl zase něco zpackat. Stane se z něj neškodná kancelářská krysa, přehrabující se v zažloutlých papírech a poslušně plnící příkazy shora.
Autor nejdříve skvěle vykreslí duševní rozpoložení zneuznaného detektiva, aby vzápětí stejně brilantně předvedl, že být kriminalistou není povolání, ale srdeční záležitost. Když je Morck konfrontován s případem Merete Lynggaardové, političky, která před pěti lety záhadně zmizela, vzpírá se uvěřit, že se jednalo o sebevraždu, jak je mu podsouváno a dává se do pátrání. Dostává se tím sice do konfliktů se svým parťákem, ovšem Morckova zarputilost a fanatická vůle po nalezení pravdy o Lynggaardové Asada nakonec vždy strhnou a přimějí stát po jeho boku. Oba muži, zcela rozdílní svými povahami a temperamentem, se v pátrání po pohřešované ženě přes všechny dílčí neshody skvěle doplňují a vytvářejí dvojici, o níž nepochybujeme, že by mohla existovat i v „reálu“.
Už z názvu je jasné, že oběť je stále naživu a někdo ji vězní, navíc tento fakt potvrzují i pasáže, v nichž jsou popisována duševní traumata, jimiž si nešťastná žena prochází. Zde se ovšem dánský spisovatel dostává poněkud na scestí, když svou knihu rozděluje na dvě sekvence, odlišné bohužel i svou literární kvalitou. Naturalisticky vykreslená, autentická „žena v kleci“ stojí v literárním ohledu někde úplně jinde (rozuměj mnohem výš) než dvojice detektivů, resp. způsob, jakým je prezentován postup jejich vyšetřování. Jakkoli jsou nám totiž oba hlavní hrdinové sympatičtí, nemůžeme na druhou stranu nevidět, že jim autor až příliš ochotně umetává cestičku k sice zaslouženému, ale přece jen trochu snadnému happyendu...
Dá se říct, že Jussi Adler-Olsen napsal čtivou a napínavou detektivku, v níž se styl nordkrimi umně propojuje s žánrovou klasikou. Čtenář se při ní rozhodně nenudí a byť mnohé z toho, co bude následovat, dokáže tu a tam předvídat a některé situační pasáže mu mohou připadat překombinované, celkový dojem z knihy je pozitivní. Ostatně Carl Morck má dnes (po dalších dílech série Oddělení Q) již pevné a nezpochybnitelné místo mezi literárními postavami kriminalistických es.

NOČNÍ MŮRA ČESKÝCH SOROŠOVCŮ

Multikulturní fanatici se děsí inteligentního mladíka, který se (jich) nebojí!

Člověk jako jedinec je tvor značně nedokonalý, z čehož logicky vyplývá, že lidstvo jako celek na tom nebude jinak. Kolik problémů s sebou přináší např. už jen život na malé vesničce s dvěma sty obyvateli, z nichž každý usiluje o co možná nejvýhodnější místo na slunci – a o své jedinečné místo na planetě se hašteří celé miliardy lidí s různou barvou kůže, odlišným náboženstvím, rozdílnými stravovacími návyky etc. Je to dobře, nebo špatně? Spokojme se konstatováním, že tomu tak prostě jednou je, že lidi jsou holt lidi a nic se s tím nedá dělat.
Tedy – ne že by se o to všelijaké osvícené hlavy občas nepokoušely. Výsledek byl ale bohužel pokaždé tristní, a když se na jejich úsilí o lepší svět díváme s delším časovým odstupem, s překvapením se ptáme, jak těm jejich nesmyslům mohl vůbec někdo věřit! Vezměme si třeba takového soudruha Hitlera – ten měl zato, že stačí vyhubit tzv. podřadné rasy a obsadit jejich území a hned tu bude tisíciletá říše. Co bude pak, až těch tisíc let uplyne, to sice nevěděl, ale i tak se našly miliony jeho soukmenovců, kteří s nadšením v srdci a písní na rtech za tuto vidinu bojovaly a umíraly.
Vůdce Lenin to viděl podobně – v cestě ke světlým zítřkům brání lidstvu jedna zlotřilá společenská třída. Až proletáři buržousty porazí, dějiny fakticky skončí (a to na věčné časy, kam se Adolf hrabe), protože nastane komunistický věk, kdy všichni budou mít všechno a zároveň nikdo nic a tím pádem budou šťastní.
Dodejme, že jak Hitler, tak i Lenin ty své převratné myšlenky zanechali ve svých knihách příštím generacím, takže každý z nás si dnes může přečíst Můj boj a Stát a revoluce, dobře se těmi bláboly pobavit a zároveň se nevěřícně ptát, jak se mohli lidé takovými voly nechat oblbnout.
Fašismus i komunismus jako zaručené recepty na štěstí se ukázaly být svým pravým opakem a mohlo by se zdát, že lidé jsou již imunní vůči teoriím o tom, jak by mohlo být dobře, kdyby za to vzali ti správní soudruzi a vůdcové. Chyba lávky! Jistě, Hitler a Lenin na to šli špatně, ale pokud se jejich chyb vyvarujeme, určitě se to tentokrát povede! Ti, kteří takto uvažují, si říkají multikulturalisté a vyznávají zásadu, že když se budou mít všichni lidé, co jich na světě je, upřímně rádi, pak mezi sebou nepovedou války, no a když nebudou války, bude logicky mír, že!
Bohužel existují vyvrhelové, kteří tuto ideu všeobjímající lásky mezi všemi členy velké lidské rodiny nesdílejí a dokonce tvrdí, že by to mohlo zase špatně dopadnout. Ačkoli se dělí na různé druhy (extrémisté, rasisté, fašisté, pravicoví radikálové – nezaměňovat s levicovými radikály, ti jsou O.K., homofobové, rusomilové...), všechny je spojuje nenávist ke konečnému vítězství pravdy a lásky napříč kontinenty.
Multikulturalismus se však zastavit nedá! Xenofobní psi štěkají a karavana lidstva jde nezadržitelně dál směrem k Novému světovému řádu. Přesto však je možné a žádoucí tuto pouť urychlit, přičemž svou trochou do mlýna může přispět každý, i ty, bratře čtenáři, který sdílíš naše ideály. Jak? Třeba tím, že budeš pátrat na internetu a hledat závadné weby – a nejen hledat, ale i nahlašovat, udávat, dehonestovat a kompromitovat ty, kdo nesdílí naše společné multikulturně-politickokorektní hodnoty.
Ať žije Velký Muftí! My jsme česká odnož, bosse jménem Soroš!!

Ano, toto všechno se dnes v mediálním prostoru děje – špiclováním a udáváním se přitom zabývají lidé, kteří se jinak hlásí k demokratickým a liberálním hodnotám. Jistě, každý si může myslet a psát, co chce, ovšem o tom, co si může myslet a psát, o tom rozhodujeme my – takové je jejich krédo...

Je potěšitelné, že proti této multikulturní páté koloně povstal inteligentní mladý muž a na tyto praktiky českých sorošovců humorným způsobem upozorňuje – Skutečně nekorektně a František Kubásek: https://www.youtube.com/watch?v=gh7KjuEKPFU!

O ISLÁMU BEZ EMOCÍ

Centrum pro studium politického islámu ČR vede osvětovou kampaň na základě racionálního zkoumání koránu, síry a hadísů

Otázka, zda je islám náboženství či nikoli, resp. zda je primárně totalitní ideologií, se v současné době objevuje stále častěji. Příčinou je příchod migrantů z muslimských zemí, kteří ve statisících zaplavili západní Evropu a dramaticky tam zhoršili již tak vyhrocenou bezpečnostní situaci. Veškeré snahy o začlenění muslimských přistěhovalců do evropského prostředí přitom dlouhodobě selhávají a dá se říct, že vedly a vedou k přesnému opaku – všude tam (Paříž, Marseille, Berlín, Londýn, Brusel, Stockholm, Malmö...), kde se etabluje muslimská komunita, dochází k vytváření no-go zón, k násilí na místním obyvatelstvu a mnohdy i teroristickým útokům. A zatímco se politikové zdráhají přiznat neúspěch svých multikulturních snah a nadále pokračují v pokusech o integraci, stále většímu počtu lidí v Evropě se otevírají oči a začínají si klást zásadní otázku, která byla zmíněna v úvodu. Co je to vlastně islám, proč se jeho přívrženci chovají tak, jak se chovají, kdo nebo co stojí za jejich tak masivní expanzí do Evropy a je vůbec reálně možné muslimy „převychovat“ k respektování demokratických principů?
Osobní zkušenosti s muslimy zkrátka logicky vedou k teoretickým úvahám o podstatě islámu, které jediné mohou na zmíněné otázky nalézt relevantní odpověď. Dosud tomu je ovšem v naprosté většině případů tak, že v mediálním prostoru je udělováno slovo jen jedné straně, resp. lidem, kteří prezentují islám jakožto náboženství, mnohdy dokonce s přívlastky „mírumilovné“ a „tolerantní“ a všechny zločiny, páchané jeho vyznavači, svádějí na tzv. islamismus, který s tím „pravým“ islámem údajně nemá nic společného. V diskuzích se pak zásadně vyhýbají argumentační rovině sporu, který se vždy snaží zavést do emocionálních střetů, kde pak své názorové oponenty diskvalifikují pomocí pejorativních nálepek typu „xenofobové“, „rasisté“, „extrémisté“, v poslední době též „okamurovci“ apod. Bohužel, tato taktika jim často vychází, částečně i proto, že jejich protivníci se právě k takovéto formě „diskuze“ mnohdy nechávají strhnout.
Naštěstí se u nás v poslední době vyprofilovalo několik osvětových iniciativ, které k problematice islámu přistupují věcně, racionálně a přísně vědecky. Ukazuje se, že metoda, vycházející ze studia jeho fundamentálních textů, dokáže islám spolehlivě identifikovat a odhalit jeho podstatu. Za patrně nejvýznamnější z těchto platforem považuji Centrum pro studium politického islámu ČR, které zásadním způsobem přispívá k pravdivému pohledu na islám mezi našimi občany.
Asi není nijak překvapivé, že závěry, k nimž CSPI dospělo, jsou pro islám zdrcující. Toto „náboženství“ je ve skutečnosti politicko-ideologickou doktrínou, ze své podstaty neslučitelnou s demokracií a lidskými právy. Mezi islámem a islamismem neexistuje kvalitativní rozdíl, jsou to dvě strany téže mince, lišící se jen v názoru na způsob boje s „nevěřícími“. Násilí je imanentní součástí islámu.
Toto jsou základní premisy, k nimž vědecké zkoumání koránu, síry a hadísů vede, případné zájemce o hlubší studium této problematiky pak odkazuji na webové stránky centra https://www.cspii.org/cz.

ХАЙКУ (36)

А в г у с т о в с к а я   н о ч ь

у ж е   н е   з н а ю

ч т о   е щ е   п о ж е л а т ь

„PRORUSKÉ WEBY“ aneb STRAŠÁK NA OBČANY UŽ NEFUNGUJE...

Já si myslím, že Rusko není náš nepřítel... Je to trestné?

Nejspíše to byl bývalý ministr vnitra, možná někdo jiný, ale to není zas až tak důležité. V každém případě se ten termín mezi některými novináři ujal natolik, tak často byl papouškován a do omrzení předhazován veřejnosti jako to největší myslitelné zlo, až u nás takříkajíc zdomácněl a žije si nyní už svým vlastním životem. A to navzdory tomu, že ti, kdo jej jakožto ideální bič na své názorové oponenty vymysleli, mezitím skončili v povolebním propadlišti. Bohužel, zanechali nám tu po sobě mediální Augiášův chlívek a tak ještě dnes můžeme tu a tam slyšet z úst některých neúspěšných politiků či zhrzených novinářů varování před tzv. „proruskými weby“, jak je svého času nazval pan Chovanec.
Přitom je evidentní, že všechny dosavadní případy strašení Ruskem jsou klasickými hoaxy, slaboduchými konspiračními teoriemi či poplašnými zprávami, za které kupodivu nikdo není volán k zodpovědnosti. Jako údajně nejhorší proruský web je těmito lidmi pranýřován Aeronet. Těžko říct, zda je tomu tak proto, že se jim nelíbí jeho zaměření, nebo byl k této roli enfant terrible mediálního prostoru vybrán náhodně. Kloním se spíše k druhé možnosti, neboť ať v článcích na Aeronetu hledám nějakou „ruskou stopu“ sebepečlivěji, nikdy jsem dosud žádnou nenašel. A stejně tak negativně vyznělo mé pátrání i na Parlamentních listech, po Aeronetu prý druhém nejvíce „proruském“ webu.
Zajímavé a podle všeho i signifikantní je především to, že hledáním těch tak strašně nebezpečných a naše prozápadní směřování ohrožujících prorusky orientovaných webů jsou nejvíce posedlí ti, kdo sami provozují obskurní internetové portály, podle jejich názoru ovšem (jak jinak, že) nezávislé, demokratické a svobodné, protože vzorově prounijní a prozápadní. Je až úsměvné, s jakým zápalem hraničícím s fanatismem bojují za objektivní žurnalistiku lidé ve Svobodném fóru či na Aktuálně.cz. Když si tam občas přečtu něco od Pavla Šafra či Martina Fendrycha, pak se vždy s údivem ptám, jak mohou právě tito lidé obviňovat někoho z neobjektivity, tendenčnosti či proruskosti.
Celá věc dokonce zašla tak daleko, že samotné „nepřátelské weby“ už nestačí. Prý jsme fakticky s Ruskem ve válce (zatím tedy „hybridní“, ale i tak) a ruští hackeři mimo jakoukoliv pochybnost ovlivňují volby po celém světě, např. i ty nedávné parlamentní u nás. Tuto hysterii sdílí i kandidát pražské kavárny na prezidenta, který už dopředu avizoval, že pokud nebude zvolen, bude v tom mít prsty Rusko. Komické je, že toto nenáviděné Rusko je neustále vykreslováno jako beznadějně zaostalá země na pokraji hospodářského kolapsu, jejíž diktátorský prezident každou chvíli padne (během sedmnácti let, po které je svobodně zvolený Putin v úřadu, se to mělo stát už asi padesátkrát). A zároveň tentýž stát, kde prý jsou sto let za opicemi, disponuje takovou technologií, že má pod palcem celý svět! Vskutku originální logika...
A tak bych chtěl vzkázat všem, kdo tyto mé řádky budou číst, aby se řídili svým zdravým selským rozumem a nic si nedělali z toho, když je Šafři a Fendryši onálepkují jako neprozápadní či dokonce proruské. Tyto nálepky byly vymyšleny zcela účelově v době, kdy ČSSD a ODS rukou společnou a nerozdílnou plundrovaly stát a potřebovaly vystrašit ty, kdo měli jiné než to správné „státotvorné“ přesvědčení.
Čtěte tedy Parlamentní listy, Aktuálně.cz, Aeronet, Svobodné fórum, Protiproud a všechno ostatní a svůj názor na to či ono si nakonec udělejte sami. Jako svobodní lidé přece nepotřebujete, aby vám někdo radil, co si máte myslet.

ХАЙКУ (35)

Р а з о р в а н н а я   н и т ь

п о е д и н о к   с о   з м е й о м

в ы и г р а л   в е т е р

HAIKU (121)

„ M i m o   p r o v o z “

a u t o m a t   n a   j í z d e n k y

a   s p r o s t á   s l o v a

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (3)

Něco mně říká, že to bude literární lahůdka...

Anotace k této knize (jakkoli jsem v tomto směru zdrženlivý) slibuje výborný čtenářský zážitek, druhým plus je jméno autora. Co mne ale navnadilo nejvíc, je atmosféra „starého dobrého“ (tedy z hlediska náruživého čtenáře detektivek) Londýna, kterým tak často procházeli Sherlock Holmes s věrným přítelem doktorem Watsonem, když je nějaký neodkladný případ přiměl opustit útulný pokoj na Baker Street 221b a vydat se do zapadlých zákoutí proslulého města na Temži, zahaleného v husté mlze, kterou jen tu a tam mdle prosvítala světla plynových lamp...
A Ve svitu plynových lamp (tak zní název knihy) se odehrává i příběh, který nám bude vyprávět kanadský spisovatel Steven Price. Jak už jsem zmínil, všechno nasvědčuje tomu, že se máme na co těšit a já věřím, že mě můj literární čich na dobré knihy nezklame ani tentokrát.
Milý čtenáři mého blogu, mohli bychom to také třeba udělat následovně. Až ta knížka vyjde (má to být 1. 2. 2018), požádám nakladatelství Host o recenzní výtisk. Ty tam má na starosti slečna Helenka Hrstková, která na moje prosby reaguje zásadně kladně. Takže – já si ve svitu elektrických žárovek doma v obýváku Ve svitu plynových lamp přečtu, napíšu recenzi, dám ji na Databázi knih, vy ji zhodnotíte a podle toho se pak zařídíte.
Dobrý nápad, ne?

HAYLEN BECK: BYLY TADY, A UŽ NEJSOU

První kniha irského autora, přeložená do češtiny, určitě nebude poslední!

Už jsem to možná v některé recenzi psal, ale přece jen bych to rád zopakoval – jsou knihy, u nichž už po přečtení několika prvních stránek vím, že budou čtivé a zajímavé, na rozdíl od jiných, kdy rovněž hned zkraje mám nepříjemný pocit, že tentokrát to „nebude ono“. Kniha Byly tady, a už nejsou irského spisovatele Haylena Becka patří rozhodně do té první kategorie – dvě či tři úvodní kapitoly úplně stačí, aby čtenář spolehlivě poznal, že má co do činění s autorem, perfektně ovládajícím umění stručného a jasného popisu spojeného s navozením atmosféry, jakou v ten který moment zrovna potřebuje.
Jedenáctiletý Sean a šestiletá Louise sedí na zadním sedadle auta, které už několik dní řídí jejich matka na cestě přes celé Státy k přítelkyni, která jí nabídla možnost ubytování a psychické rekonvalescence po traumatických letech s násilnickým manželem. Cesta se už naštěstí chýlí ke konci, brzy budou v cíli svého dlouhého putování a potom si nejen důkladně odpočinou, ale i... Taková smůla! Proč právě teď je musí zastavit policejní auto? Co se dá dělat, snad se nejedná o nic vážného, co by mohlo narušit Audřin cestovní plán...
Vzápětí se ovšem ukáže, že celá věc je mnohem složitější – místní šerif je poněkud ostrý chlapík, který se s nikým nemazlí, a když navíc najde v kufru auta balíček s marihuanou, trvá na tom, že řidička musí na policejní stanici, pro její auto přijede odtahovka a o děti se mezitím postará jeho kolegyně. Vyděšená Audra netuší, kde se v jejím autě mohly vzít drogy, nechápe, proč by její děti měly kamsi odjet s policistkou, ale nakonec jí nezbývá nic jiného než se podřídit šerifovým rozkazům a doufat, že všechno dobře dopadne...
Naprostá bezmocnost tváří v tvář státní mašinérii v podobě policisty, který by přece měl „pomáhat a chránit“, ponižování lidské důstojnosti, které od okamžiku zadržení musí Audra zažívat takřka permanentně, její strach o osud dětí, odvezených (či spíše unesených?!) kdovíkam, postupné uvědomování si strašlivé pravdy, že se patrně stala obětí dosud sice jen nejasně tušeného, ale o to hrozivějšího zločineckého spiknutí – to všechno je autorem popsáno vskutku bravurně. Čtenář si může celou situaci skoro hmatatelně představit a cítí upřímné rozhořčení nad tím, čím vším si hlavní hrdinka musí procházet, drží jí palce, aby všechna příkoří vydržela a nenechala se zlomit k podepsání falešného přiznání a s napětím čeká, jak tento zdánlivě bezmocný boj proti temným silám zla nakonec dopadne.
Kniha má výborný spád, drží čtenáře v ustavičném napětí a kromě toho jej nepřímo nutí k zamýšlení se nad fungováním státních institucí, resp. nad tím, proč je lze tak snadno zneužít různými vlky v beránčím rouše, kteří se bez velkých problémů mohou stát klidně i policisty a využívat své moci k páchání třeba až tak zavrženíhodných činů, jako v případě Audry a jejích dětí. Čtenářovo znepokojení je sice poněkud zmírněno vědomím, že „to se stává jen v knížkách“, ovšem nepříjemný pocit možné zneužitelnosti státního aparátu přetrvává...
Byly tady, a už nejsou je zkrátka psychologickým thrillerem se vším všudy a irský autor Haylen Beck si určitě získá čtenáře i v České republice. Ti, kdo si tuto jeho první knihu v českém jazyce přečtou, si totiž Beckovo jméno zajisté spojí s uměním zručného vystavění dramatického příběhu, spisovatelskou poctivostí i psychologickým mistrovstvím.

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (2)

Pavel Juráček a jeho Deníky – úchvatná četba o vnitřním světě „samotářského podivína“

Nakladatelství Torst přišlo v létě s prvním z Deníků Pavla Juráčka, které si tento literární a režisérský solitér psal v rozmezí několika desetiletí a v nichž (na dobovém pozadí šedé socialistické každodennosti) popisuje své duševní stavy – hledání ideálu krásné a inteligentní ženy, úsilí o básnickou a literární dokonalost, hrdost, že se nezařadil do poslušné konformní masy novodobých maloměšťáckých „soudruhů“ a současně obavy o budoucnost společenského vyděděnce... Je to fascinující četba, tisíc stran textu jsem přečetl za necelé dva týdny!
Mají vyjít celkem čtyři díly, ten druhý ještě v tomto roce a bude to pro mě opět literární událost par excellence. Juráčkovy skvělé psychologické sondy do vlastního nitra mají univerzální výpovědní hodnotu a třebaže s ním v lecčems asi nebudeme souhlasit, nelze na druhou stranu neobdivovat jeho upřímnost, kritičnost k sobě samému a snahu o lidskou i tvůrčí opravdovost.

DONNA TARTTOVÁ: TAJNÁ HISTORIE

Skutečné veledílo – Donna Tarttová dosáhla literárního Olympu!

Když jsem tuto knihu dočetl (a „špalek“ o více než pěti stech stranách jsem „udělal“ za necelý týden) a chystal se psát recenzi, položil jsem si otázku, co dělá tento temný, thrillerově mrazivý a čtenářsky náročný román tak podmanivě krásným a v tom nejlepším slova smyslu čtivým. Jistě – dokonalá psychologie postav, neméně úchvatné popisy všeho, na co spisovatelka upře svůj vnitřní zrak, fantaskní atmosféra tajemna a přízračného odéru zločinu... A také fakt, že Tarttová se před psaním knihy, v níž se tak často odkazuje na starořecké motivy, zajisté musela důkladně seznámit s danou historickou epochou a rovněž tak si osvojit základy řeckého jazyka – ano, to všechno nezanedbatelným dílem přispívá k ohromujícímu dojmu, který její dílo ve čtenáři vyvolává. Ovšem přesto tím nemůže být vysvětleno vše! A tak mně nezbývá nic jiného než vyslovit možná trochu kacířskou myšlenku – jsou případy, kdy se literární dílo nedá zhodnotit racionalisticky, neboť ono „jiskření mezi slovy“ (Petr Hruška) má v sobě cosi neuchopitelně jemného, ba transcendentního, co se vzpírá jakýmkoliv pokusům o analýzu.
Příběh to přitom sám o sobě není nikterak složitý. Richard Papen, který přijíždí z Kalifornie do malého univerzitního města na opačné straně země, se zde seznámí s pěticí mladých lidí, studujících u trochu svérázného profesora řečtinu. Posléze se s nimi sblíží, je přijat do skupiny a všichni společně prožívají radosti a strasti studentského života. Richard sice tu a tam zaznamená jisté podivnosti v chování svých nových přátel, jejich tajnůstkářství a zvláštní vrtochy mu vrtají hlavou a často o nich přemýšlí, ale nepřikládá jim zásadní význam. Všechno se změní poté, co se dozví šokující informaci...
Je třeba podotknout, že knihou se vine detektivní zápletka, a to v opačném gardu, než jak to obvykle bývá. Hned v úvodu se totiž dozvídáme o vraždě, jejíž obětí byl jeden z členů skupiny, přičemž není žádným tajemstvím, kdo jsou pachatelé. Mohlo by se zdát, že takovéto předem známé „rozdání karet“ ubere příběhu na dramatičnosti, popř. jej úplně „pohřbí“, v případě tohoto románu tomu tak však rozhodně není. A to proto, že americké spisovatelce jde o víc než o „pouhý“ kriminální čin, v centru jejího zájmu se nachází něco mnohem hlubšího a fundamentálnějšího, zmíněný detektivní prvek je sice nutnou, ale jinak vcelku marginální součástí jejího spisovatelského záměru.
Tím zásadním v jejím románu je zachycení psychologických nuancí v myšlenkových pochodech jednotlivých aktérů zločinu, zkoumání jejich osobnostní rozpolcenosti, patologických charakterových rysů a determinant v jejich jednání. Jde o psychologicky mistrný vhled do duší lidí, kteří se v situaci akutního nebezpečí rozhodují mezi dobrem a zlem, přičemž obě kategorie nemají úplně zřetelné kontury a nabízí se tudíž řada cest, od uznání viny a přijmutí trestu až po pokračování ve zločinném spolčení. Všechno je o to komplikovanější, že vina jednotlivých členů skupiny není stejná, což vnáší do vzájemných vztahů neustále se stupňující napětí a řadu negativních emocí. A právě fascinující popis a rozbor těchto složitých interakcí dává románu Donny Tarttové onen punc hrůzokrásné vznešenosti, o níž byla řeč v úvodu.
Román je rozdělen do dvou základních oddílů o prakticky stejné délce, které by se daly označit jako období před zločinem, resp. po něm. Vypravěčem je zmíněný Richard Papen, dnes osmadvacetiletý, který vzpomíná na dobu před osmi lety, kdy k oněm událostem došlo. V jeho vyprávění se střídá jednak hrůza ze spáchaného zločinu a strach z možného odhalení, hlavně však neustále potlačovaný, ale vždy znovu se vracející děs z toho, že výčitek svědomí, které se staly jako by neodmyslitelnou součástí jeho psyché, se nezbaví do konce života. Všechny tyto duševní procesy (a nejen u hlavní postavy, ale i ostatních protagonistů) rozpitvává Donna Tarttová do těch nejmenších podrobností a nejjemnějších záchvěvů s důkladností a pečlivostí nezúčastněného pozorovatele, který se snaží dobrat k samotným kořenům příčin morálního selhání a vyhýbá se nepodstatným podružnostem, jež by mohly tento analytický proces zavést na scestí. Jedinec zde stojí zcela obnažen, polehčující okolnosti žalostně selhávají před neúprosným hlasem svědomí a ukazuje se, že zločin s sebou osudově nese i trest, byť třeba nikoli v podobě lidské spravedlnosti. Stará moudrost, hlásající, že následkům svých činů nikdy neunikneme, se v podání Donny Tarttové představuje v děsivě působivém a přitom naprosto realisticky ztvárněném hororoidním dramatu.
Pozorný čtenář v knize najde nejeden důkaz toho, že americká autorka rozhodně nepopírá svobodu lidské vůle v procesu rozhodování mezi nabízejícími se možnostmi jednání. Vypravěč si retrospektivně vzpomíná na několik momentů, kdy se ještě mohl zastavit a takříkajíc vystoupit z rozjetého vlaku zdánlivě samospádem se řítících událostí. Román Tajná historie je tak i filosofickým zamyšlením nad otázkou, proč ti, které máme ve zvyku označovat termínem „slušní lidé“, se ve chvílích tíživého morálního dilematu většinou nejsou schopni zachovat slušně a čestně a podléhají té nejnižší formě sebezáchovného pudu, kdy obětují druhé v zájmu vlastního prospěchu.
Emocionální dopad tohoto veledíla na psychiku čtenáře je obrovský a určitě se jedná o jednu z těch knih, v nichž se skrývá opravdová, protože syrová a nic nezastírající životní moudrost, spočívající především v naléhavém apelu na odmítnutí prvního mravně pochybného kroku, neboť ten se může snadno rozrůst do nekončící spirály zla...

LUCIE FAULEROVÁ: LAPAČI PRACHU

Talentovaná autorka v osidlech stereotypu

Deník Mladá fronta vydává jednou týdně přílohu s názvem Ona Dnes, s podtitulem Čtení o ženách, jaké opravdu jsou. Mám ovšem za to, že lépe by bylo změnit ten slogan na „Čtení o ženách, jaké nejsou“ či alespoň upozornit na fakt, že magazín preferuje jen a pouze jistý „druh“ žen, resp. že ostatní ženy, nesplňující nastavená kritéria, se na jeho stránkách neobjevují. A jaképak že ty požadavky na zveřejněníhodné ženy konkrétně jsou? Zalistujte si libovolným číslem a hned budete v obraze.
Proč to ale píšu, když chci recenzovat románový debut Lucie Faulerové? Inu, protože si vydavatel posloužil v anotaci ke knize podobnou frází, když ji představuje čtenářům jako „nesentimentální a drásavou výpověď o dnešní mladé ženě“. Opět se tu tedy setkáváme s výše zmíněným klišé, kdy se určitá (a dodejme, že veskrze marginální) část krásnější poloviny lidstva vydává za jeho jediného reprezentanta a o tomto zkratovitém pohledu na ženu (ženy) se již více nediskutuje, ale je přijímán jako nezpochybnitelný axiom.
Možná, že vzato samo o sobě by toto stereotypní vnímání zástupkyň něžného pohlaví nezasluhovalo nějaké větší pozornosti, ovšem celá věc se zásadně mění, když se konsekvence takového trendu začnou takříkajíc z oblasti teorie převádět do praxe. Politováníhodné důsledky na těchto premisách založeného sociálního inženýrství pak vidíme všude kolem, gender ideologií počínaje a ženskými kvótami v politice, finančním zvýhodňováním tzv. singles před klasickými rodinami a zájmem státu na co nejrychlejším návratu žen do pracovního procesu po mateřské „dovolené“ konče. Komické (či spíše tragikomické) je, že tato tendence se odráží i v oblasti umění a kultury, literaturu nevyjímaje.
Před časem vyvolal obrovský čtenářský zájem román Anny Bolavé Do tmy. Jistě, v první řadě to bylo mimořádně kvalitním zpracováním neobvyklého tématu, ovšem svůj podíl na všeobecné fascinaci tímto dílem měla určitě i hlavní postava. Samotářská, trochu podivínská sběračka bylin asi není jednou z oněch médii vyfabulovaných „žen, jaké jsou“, to ji ovšem nejenže nedělá méně živoucí a autentickou, ale právě naopak – čtenáři instinktivně vycítili, že právě tato „bláznivá ženská“ má v sobě víc ženskosti než všechny ty umělohmotné hrdinky z Bábovek, Macech a Sítí, řešící jako přes kopírák ty samé hrozně trýznivé existenciální problémy typu co na sebe či koho pod sebe.
Není sebemenšího sporu o tom, že Lucie Faulerová píše o několik „ženských délek“ lépe než Hůlová, Nesvadbová, Kocábová, Třeštíková a podobné „spisovatelky“, jejichž „bestsellery“ vévodí výlohám knihkupectví a za chvalozpěvů marketingových stratégů se celkem úspěšně prodávají. Na jejím románovém debutu je jasně vidět, že Faulerová takto psát nechce, že její nazírání na literární tvorbu je mnohem opravdovější a hlubší, autorka Lapačů prachu se ze všech sil snaží být poctivá k sobě i čtenářům a s až pedantickou pečlivostí se vyhýbá všemu, co by mohlo zavánět banalitou a prvoplánovitostí. Bohužel ani ona se nedokázala vymanit – a v této souvislosti neváhám použít výraz tvůrčí tragédie – z tenat sice nevysloveného, ale všudypřítomně pociťovaného požadavku na unifikaci ženských postav v současné literatuře, i ona se stala další (kolikátou už?) obětí pro spisovatelskou tvorbu smrtícího tíhnutí ke zglajchšaltování složité ženské duše na jeden (a jediný!) určitý typ. Což je škoda o to větší, že Faulerová se právě tomuto zploštění svých hrdinek na pouhé společenskými tlaky (navíc takřka vždy pouze domnělými) determinované ubožačky brání, ovšem základní směr, který ke své škodě přijala za svůj, ji neomylně strhuje do proudu stereotypů a stokrát obehraných, rádoby duchaplných scén, ve skutečnosti však žalostně plytkých a povrchních.
Když se na celou věc podíváme trochu z nadhledu, pak s jistým překvapením zjišťujeme, že se jedná o stejný druh literatury, kterému se dříve říkalo socialistický realismus, pouze s opačnými znaménky. Zatímco tenkrát se psávalo tak, že hlavní hrdina s ukázkově kladným vztahem k socialistickému zřízení vedl vyčerpávající názorové střety s méně uvědomělými spoluobčany, načež je posléze přesvědčil o své pravdě a příběh tak mohl šťastně skončit, dnešní „kapitalistický realismus“ v literatuře požaduje, aby v centru dění stála vnitřně rozervaná bytost (nejlépe oběť traumat z dětství, školní či pracovní šikany, drogové závislosti, mužské nadřazenosti apod.), která se tak či onak pere se životem, aby to nakonec celé vyznělo tak nějak do ztracena a mohla být postavena na pranýř zlá společnost, nesoucí primární vinu na neštěstí lidského jedince, kterého semlela svým nelítostným soukolím nezájmu a byrokracie.
Jestliže se podíváme na Annu z Lapačů prachu, pak přes krycí nátěr vcelku umného psychologizování viditelně prosvítá v úvodu zmiňovaný klišoidní obraz „ženy dnešní doby“, neustále a takřka obsedantně řešící své pseudoproblémy. Anna na sobě pociťuje všemožné vnější tlaky a instinktivně se jim vzpírá, když se však na to, co ji konkrétně „vytáčí“, podíváme trochu zblízka, hned zjistíme, že tak trochu zaspala dobu. Opravdu dnes společnost vyvíjí na ženy tlak v tom smyslu, aby se vdaly, měly děti a pečovaly o rodinný krb? Není tomu ve skutečnosti přesně naopak? Nejsou ženy (a to dokonce nikoli ze strany společnosti, ale přímo státu) nasměrovávány k tomu, aby se nevdávaly, neměly děti a když už, tak je co nejdříve odložily do jeslí a šly se „realizovat“? Anna se urputně vlamuje do dveří, které jsou dávno otevřené a z nouze neochoty dát svému životu nějaký smysl dělá ctnost nad přízemní starosti obyčejných lidí povznesené rebelky.
Je dávno známou skutečností, že averze vůči většinové společnosti, snaha o nekonvenčnost a vůbec všechny druhy revolty se zákonitě změní pouze na jiný druh konformity. Tak „svobodní“ a „nezávislí“ mladí lidé, beznadějně stejní ve způsobu oblékání, názorech i postojích k životu, jsou přesvědčeni, že bojují proti zkostnatělé generaci svých rodičů. A v těchto osidlech končí i literární Anna Lucie Faulerové, snad jen s tím rozdílem, že její pseudotraumata jsou pro větší efekt hypertrofována takřka ad absurdum. V reálném světě by se nejspíš léčila s psychiatrickou diagnózou, v tom literárním ji autorka nechává plahočit se bez pomoci od jednoho pádu k druhému...
Lapači prachu byli literární kritikou přijati s obdivem, ba nadšením. Je smutné, když ti, kdo by měli začínajícímu autorovi podat pomocnou ruku, mu mažou med kolem pusy a utvrzují ho v přesvědčení, že všechno je v nejlepším pořádku a jen tak dál. Snad si Lucie Faulerová, jejíž velké literární nadání je evidentní, udrží od těchto lichotníků odstup, neusne na vavřínech pochybné popularity a bude na sobě tvrdě pracovat.

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (1)

Závěrečný díl trilogie Vzpomínka na Zemi má vyjít na jaře příštího roku!

V poslední době mě velmi příjemně překvapil čínský spisovatel Liou Cch´-sin svou trilogií Vzpomínka na Zemi. Tedy – přesněji řečeno – dosud přeloženými a brněnským nakladatelstvím Host vydanými prvními dvěma díly (Problém tří těles, Temný les). Je dost obtížné vyjmenovat všechny přednosti této rozsáhlé futurologické epopeje, neboť je jich opravdu hodně. Ve stručnosti se dá říct, že autor si mne (a podle nadšených ohlasů i další čtenáře) získal především fascinující obeznámeností s problematikou technologického „statu-quo“ současného lidstva v celé řadě vědních disciplín, včetně nastínění možných vývojových směrů na cestě k dokonalejším počítačům, rychlejším kosmickým lodím, účinnějším obranným systémům apod. To samo o sobě by však k vytvoření silného příběhu pochopitelně nestačilo.
Tím zásadním a obdivuhodným je u čínského autora psychologie, a to v obou jejích základních parametrech, tj. psychologii jedince a „davu“. Ve složité situaci osudového planetárního ohrožení se jak jednotlivé postavy, tak i celé společenské skupiny a třídy chovají naprosto „přirozeně“ – lhostejnost a apatie, život podle hesla „jezme a pijme, protože zítra zemřeme“ u jedněch, vědomí odpovědnosti za své potomky i za osud celého lidstva u druhých, to vše je popsáno naprosto dokonale.
Zmínit musím i bravurní „hru se čtenářem“, v níž se autor doslova vyžívá, když hlavní dějovou linii neustále rozvětvuje do tenkých vlásečnic nejrůznějších odboček, v první chvíli zdánlivě nelogických, aby do sebe posléze všechno na milimetr přesně zapadlo a mozaika jeho spisovatelského záměru zazářila v plné kráse.
Nevím, jak na tom jsou v tomto ohledu jiní čtenáři, ale já nemám ani v nejmenším jasno, co bude obsahem závěrečného dílu a jak to celé vposledku dopadne. Jsem ale přesvědčen, že Liou Cch´-sin má všechno pod kontrolou a svůj příběh „ukočíruje“ do zdárného konce.

HAIKU (120)

Z a s t á v k a   n a   z n a m e n í

m u ž   s   u d i c e m i

m á v á   p o d b ě r á k e m

POETICKÉ KOMENTÁŘE (153)

M i l á   H a n k o ,  h l a v n ě   k l í d e k

z a   r o k   n e b o   d v a   r o k y

j i s t ě   s i   t ě   n a j d e   t ý p e k

s t e j n ě   h n u s n ý   j a k o   t y

DEMAGOGICKÝ BLOK

Kalouskova poslední bitva vzplála...

Je opravdu víc než smutné sledovat maškarádu, kterou nám dnes a denně předvádějí vůdci některých poražených stran, ještě měsíc po volbách neschopní střízlivého zhodnocení situace, o nějaké osobní sebereflexi ani nemluvě. Jako svůj zatím poslední „vynález zkázy“ nám teď tedy s teatrálním patosem a plnými ústy siláckých slov představili svůj Demokratický blok, aniž by si uvědomili, že podobnými huráakcemi jen ženou vodu na Babišův mlýn. Vždyť oligarcha si teď může mnout ruce – „pravicové“ strany se definitivně vybarvily a celému národu názorně předvedly, že nemají a podle všeho ani před volbami neměly žádný racionální program, žádnou vizi budoucího vývoje společnosti a všechny jejich nabubřelé fráze sledovaly pouze jediný cíl – zamaskovat primitivní antibabišismus, tedy to jediné, s čím šly do voleb a o čem se domnívaly, že by mělo na lidi zabrat. Jak se ukazuje, přání zde bylo otcem myšlenky a šok z toho, jak nakonec hlasování dopadlo, je určujícím faktorem všech aktivistických eskapád, které nám „lídři pravicových stran“ v povolebním čase servírují doslova jako na běžícím páse.
Jistě, je možné, že staří psi se novým kouskům nenaučí. Chtít po Kalouskovi, Fialovi, Němcové, Staňjurovi, Bělobrádkovi, Jurečkovi a dalších, aby nějak reagovali na novou situaci a provedli analýzu toho, kam naši zemi dovedli, je patrně předem ztracená věc. Ovšem sledovat, jak tato parta politických klaunů není schopna a ani ochotna byť jen náznakem změnit své dosavadní smýšlení a postoje, je vskutku tristní. A co si myslet o dnešním dogmatickém lpění na jakýchsi efemérních „zásadách“, o „odpovědnosti vůči voličům“, když dříve jim byli jejich voliči ukradení a všechny zásady, morální ohledy i národní zájmy víc než ochotně házeli přes palubu, jakmile se to ukázalo být pro ně výhodné či na ně zadupal někdo z EU? To se už asi nedá označit jinak než do očí bijící pokrytectví a populismus nejhrubšího ražení.
Tzv. „pravicové“ strany, jakkoli se snaží dělat ramena a neustále přicházet se „zásadními prohlášeními“, hrají ve skutečnosti roli užitečných idiotů, kteří jen zvyšují Babišovu popularitu a získávají mu stále nové a nové příznivce. Uraženectví, ješitnost a neschopnost strávit volební debakl jsou špatnými rádci a Demokratický blok, který právě na tomto pochybném základě vznikl, je jen dalším hřebíčkem do rakve české demokracie...

DOBRÝ COPYWRITER - NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (4)

KOPYTARAJŤÁCI

Jak jsem už zmínil, najít dobrého copywritera není vůbec lehké. Mnohem snadnější je bohužel narazit na „kopytarajťáka“ (můj termín pro ty, kdo se vydávají za copywritery, ve skutečnosti jsou ale... prostě kopyta), který Vás ohromí anglickými výrazy, naslibuje hory doly a skutek uteče. Kopytarajťáky mám rozdělené do sedmi přihrádek dle toho, jakým konkrétním způsobem projevují svoji neschopnost:  

1. SVALOVEC

Vyznačuje se halasným písemným projevem, všechno zná a ví, všechno je pro něj hračka. Svou neprofesionalitu skrývá za nabubřelými frázemi, které si nastudoval na pouličních billboardech a jimiž ohromuje zájemce o své služby. Slibuje napsání článků na témata, kterým rozumí jako koza petrželi.

2. ZABIJÁK

Jedná se většinou o tzv. „SEOfanatika“. Články píše tak, že je přeplácá svým „SEOprojevem“ až do konečné úspěšné nepoužitelnosti.

3. PEČLIVEC 

Píše jako počítač – v negativním slova smyslu samozřejmě. Je natolik unešen odbornými výrazy, že v jeho mozku už nezbylo žádné místo pro člověčinu.

4. MIMOZEMŠŤAN

U tohoto typu „copywritera“ máte jistotu, že nikdy nepochopí, co po něm chcete. Článek, v němž se má zaměřit na nové trendy ve stavebnictví pojme jako výzvu k sepsání eseje na téma Výstup na Mount Everest.

5. GRAFOMANIAK

Vyznává zásadu „čím víc - tím houšť“. Pro jeho „tvorbu“ jsou charakteristická do omrzení používaná vycpávková slova a povrchní klišé, jimiž svůj text nafoukne až... k plynatosti.

6. KREATUR

Jde vlastně o opak mimozemšťana. Ví, že kreativita je dnes trhem velmi preferované slovo a tak kreativuje. V konečném důsledku pak tady máme Milouše Jakeše kříženého s Nietzschem.

7. STRAŠÁK

Pořád se bojí, aby neudělal chybu. To samo o sobě není špatný copywriterský postup, u něho je však přiveden ad absurdum. Ve snaze o bezchybnost vytvoří dílo, které nemá chybu, protože je blbé jako celek.

Tolik tedy můj stručný přehled. Chtěl bych ještě připomenout, že nikdy neexistuje tzv. „čistý“ typ. Např. zabijáci se dále dělí na zabijáky grafomaniacké a svalovcové, bázlivci bývají nejčastěji kreaturní či mimozemní apod.

(pokračování)

LIOU CCH´-SIN: TEMNÝ LES

Druhý díl trilogie – čínský autor bravurně rozvíjí vizi střetu vesmírných civilizací 

Odpověď na otázku, zda jsme ve vesmíru sami či někde v jeho nedozírných prostorách přece jen existuje nějaká vyspělá civilizace, se podle dosavadních výzkumů kloní spíše na stranu první možnosti. Je to dobře, nebo špatně? Zdá se, že většina lidí by byla raději, kdyby naše Země nebyla jedinou oázou inteligentního života v kosmu a je to podle všeho i přání renomovaných vědců, vynakládajících nemalé úsilí na zachycení relevantního signálu z mezihvězdných prostor, dávajícího když ne jistotu, tak alespoň naději, že tam někde žijí bytosti podobné nám.
Je zvláštní, že málokdo si v této souvislosti uvědomuje eventuální nebezpečí, které by takováto vesmírná civilizace (zvláště, pokud by byla vyspělejší), mohla pro nás znamenat. Jaksi automaticky předpokládáme, že případný kontakt s mimozemšťany by se odehrával na bázi přátelství a spolupráce a vůbec si nepřipouštíme např. možnost, že by z jejich strany mohlo být lidstvo shledáno zdegenerovaným (důkazů pro to by se našlo dost – války, terorismus, brutální politické režimy, jaderné zbraně) a možná i neschopným pozitivního vývoje. Nebylo by pak z jejich pohledu lepší takovouto zločinnou civilizaci zničit dřív, než začne expandovat mimo sluneční soustavu a tím vlastně ohrožovat celý vesmír? A právě na této temné futurologické vizi založil svůj velkolepý vědecko-fantastický epos Liou Cch´-sin.
Jak si jistě všimli pozornější čtenáři prvního dílu jeho trilogie Vzpomínka na Zemi, čínský spisovatel je mimo jiné mistrem v konstruování nejrůznějších „vedlejších větví“ příběhu, takže vlastně až v samotném závěru Problému tří těles jsme se dozvěděli, co bude tou hlavní dějovou linií. Zachycení radiového signálu z kosmického prostoru a následné navázání kontaktu s civilizací Trisolaranů je tak umně zasazeno do širšího kontextu společensko-politického stavu čínské společnosti, resp. lidstva jako celku, že dlouho není jasné, jakým směrem se autorův literární záměr bude ubírat. Celou věc navíc komplikuje zdánlivě nelogická internetová hra a existence jakési tajemné organizace, aby se ovšem posléze ukázalo, jak je to všechno skvěle promyšlené a jak jednotlivé zpočátku nesourodě působící komponenty dávají vzniknout úchvatnému celku.
Na začátku druhého dílu jsme tedy v situaci, kdy se mnohé vyjasnilo a kostky následného dramatu jsou vrženy. K Zemi míří válečná výprava z vesmíru s cílem vyhladit lidstvo jakožto nepodařenou odnož inteligentního života. Čtyři sta let, které má naše civilizace k dispozici, než Trisolarané dorazí, se zdá být hodně i málo zároveň. Snad by se za tuto dobu dal uspíšit technologický pokrok tak, aby naše planeta byla vůči útočníkům obranyschopná, jinou možností je pak ponechání Země jejímu osudu a vyslání určitého „lidského vzorku“ do jiné galaxie, kde by se naše civilizace mohla opět rozvinout a pokračovat ve své existenci. Obě tyto možnosti však narážejí na nepřekonatelná morální dilemata, jejichž dokonalá analýza patří k vrcholům tohoto druhého dílu. Liou Cch´-sin se kromě literárních dovedností ukazuje být i vynikajícím psychologem a jeho popis toho, jak by konkrétní lidé na danou situaci pravděpodobně reagovali, je mrazivě autentický. Některé by zánik civilizace nechal klidnými, vždyť oni se ho již nedožijí, jiní by cítili odpovědnost vůči svým potomkům a je možné, že by skutečně vznikl i onen „útěkový fond“, do něhož by přispívali ti, kteří by jednou chtěli mít pro své prapravnuky zajištěné místo v raketách, odlétajících do bezpečnějších končin vesmíru...
Tváří v tvář takovéto hrozbě netušených rozměrů by ale přece jen nakonec nejspíš došlo k tomu, co předpokládá i čínský spisovatel a lidstvo by se semklo a společně udělalo všechno pro to, aby svou planetu zachránilo. Jistě by to nebylo snadné a právě výčet všech možných eventualit a jejich následné rozvíjení je osou druhého dílu, který pod názvem Temný les opět ukazuje svého autora na výši jak po stránce literární, tak i „technické“. Jinak řečeno, Liou Cch´-sin je natolik erudovaným fyzikem a znalcem moderních technologií, že i druhý díl jeho trilogie působí v tomto ohledu naprosto přirozeně a realisticky. Ukazuje se, že ve spojení se sociologickými a psychologickými znalostmi je to pro autora futurologické literatury vskutku vynikající kombinace. Čtenář ani nutně nemusí být příznivcem tohoto žánru a přesto si může vychutnávat brilantně vystavěné romány, v nichž ani nejmodernější technika nemůže nahradit lidského jedince, resp. jeho odborné, hlavně však morální kvality.
Ačkoli Temný les napovídá mnohé o tom, jakým směrem se asi bude ubírat děj závěrečného dílu trilogie, Liou Cch´-sin už dokázal v těch úvodních dvou několikrát překvapit a dokonale zmást všechny, kdo si byli jisti dalším vývojem příběhu. O to víc se tedy můžeme těšit na to, jak nakonec všechno dopadne – možné je totiž cokoliv!

ХАЙКУ (34)

„ И   з д е с ь  –  ж е л ч н ы й   п у з ы р ь “ ,  –

м е д с е с т р а

п р е д с т а в л я е т   м е н я   в р а ч у

VÝLET a la´ ARTHUR RIMBAUD (1)

Kdo se zamýšlí vydat na nějakou dalekou cestu, většinou ji dlouhodobě plánuje. Výlet na Severní pól, do Patagonie či na místo dopadu tunguzského meteoritu asi těžko někdo podnikne bez toho, aby se důkladně připravil na všemožné eventuality, které jej v těchto vzdálených a nehostinných končinách mohou čekat. Takováto přípravná fáze se všeobecně považuje za něco naprosto logického, rozumného a vlastně i nutného.
A teď si naopak představte (jestli si to tedy vůbec představit lze) člověka (řekněme typického Středoevropana, žijícího v malé vesničce nedaleko Brna), který si jednoho večera usmyslí, že nazítří ráno vyrazí do... ano, už výběr cílové destinace je zajímavý, protože se o žádné konkrétní místo nejedná! Prostě jde jen o to, aby to bylo hodně daleko, to je jediná podmínka. A jestli se ocitnu v Turecku, Bangladéši, Kamerunu nebo Chile, to už ponechám náhodě, osudu či dopravnímu prostředku, do něhož bez jakéhokoliv záměru nastoupím. Patrně jste zaregistrovali, že jsem začal psát v 1. osobě jednotného čísla, jinak řečeno v ich-formě. Ano – píšu skutečně o sobě!
Jistě vás napadne, že právě popsaná cesta do Nazdařbůh je nemyslitelná – když už pro nic jiného, tak z toho prostého důvodu, že přece není možné si jen tak přes noc obstarat letenky, víza a všemožné jiné doklady a potvrzení. Pokud uvažujete takto, máte samozřejmě pravdu, ovšem můj způsob cestování je jiný, zcela se vymykající zaběhnutým zvyklostem. Abych ale nechodil kolem horké kaše – já si prostě vezmu jeden malý batůžek, do nějž si dám trochu jídla pro první den cesty, zubní pastu a kartáček, několik většinou dávno prošlých dokladů a pár dalších drobností a vyrážím rovnou za nosem, přesněji řečeno kam mě nohy donesou.
Začalo to už mnohem dřív, takříkajíc „za komunistů“, kdy jsem si jednou (myslím, že v roce 1988) řekl, že se vydám do světa a nebudu přitom žadonit o výjezdní doložku, devizový příslib a další ptákoviny, kterými se tehdejší režim snažil svým občanům co nejvíce znemožnit „výjezd do nesocialistických států a Jugoslávie“. Soudruzi to měli vymyšlené velmi precizně, ovšem to nepočítali s tím, že jeden Honza z moravské dědiny ty jejich fígle prokoukne a bez problémů a navíc elegantně zmizí za kopečky. A pak se pomocí stejné taktiky zase vrátí. Možná se o tomto dávném výletu někdy rozepíši podrobněji, teď jej zmiňuji jen proto, aby bylo zřejmé, že sklony k extravagantním cestovatelským kouskům jsem měl takřka odjakživa. Teď se ale vrátím zpět do současnosti.
Jednoho červencového dne letošního roku jsem si v Levných knihách koupil za 19 Kč beletrizovaný životopis svého oblíbence Arthura Rimbauda od Bruce Duffyho s názvem Neštěstí bývalo mým Bohem. Je to napsáno celkem dobře, rozhodně však ne tak zajímavě jako jiný (a podle mého názoru nejlepší, který znám) životopis „božského rošťáka“ od dvojice autorů Henri Matarasso a Pierre Petitfils. Jak jsem tak byl v „rimbaudovské“ náladě, začetl jsem se i do něj a v jednu chvíli mne napadlo, že by mohlo být zajímavé aspoň jednou zkusit provést to, co Rimbaud dělával víceméně pravidelně, totiž vydat se jen tak, bez nějakého plánu či záměru, do světa „na zkušenou“. Konkrétně mne zaujala ta z Arthurových cest, kdy v létě 1876 vstoupil do holandského vojska a odjel lodí po trase Southampton, Gibraltar, Neapol, Suez a Sumatra do Batávie na Jávě, kde si vyzvedl žold a následně z vojska uprchl, aby se po dlouhé cestě tropickým pralesem dostal k přístavu Samarang, tam se nalodil na plachetnici a vrátil se (Kapské město, Svatá Helena, Azory, Queenstown, Liverpool, Paříž) domů do Charleville. Tento „výlet“ trval Rimbaudovi přesně na den půl roku a když jsem toho letního rána odjížděl autobusem do Brna, říkal jsem si, kdy se asi vrátím domů já. Když má však člověk před sebou takovouto dobrodružnou výpravu, je nutné odhodit všechen sentiment a plně se soustředit na nejbližší hodiny, ba minuty. „I cesta může být cíl...“. To se zpívá v jedné písničce a právě takto by se dal stručně vyjádřit i můj cíl, kterým nebylo nic jiného než vydat se prostě na cestu a příliš se nezaobírat tím, kam a na jak dlouho mě zavede...

ŘÍKAJÍ SI SVOBODNÉ FÓRUM...

aneb věřte Šafrovi, soudruzi!

V poslední době se u nás roztrhl pytel se zpravodajskými weby, údajně hájícími svobodu slova v situaci, kdy je tato evidentně pomalu, ale jistě potlačována. To je na první pohled zpráva zajisté pozitivní, ovšem pouze do okamžiku, než se na tyto podivnými osobami spravované a podle všeho štědře financované (kým?) portály podíváme poněkud zblízka. Tady je příběh jednoho z nich.
Říkají si Svobodné fórum, Fórum24 či Free Czech Media. Čert aby se v těch názvech vyznal, v každém případě však nám mnohé napoví sestava, která se zde sešla, aby zachránila českou žurnalistiku. Takže – Pavel Šafr, Jan Jandourek, Tomáš Klvaňa, Barbora Tachecí, Jefim Fištejn... Už samotný výčet těchto jmen by mohl stačit, abychom si o úrovni Svobodného fóra učinili odpovídající obrázek a ztratili o něm jakékoliv iluze – stará parta z Mladé fronty si tu domluvila dostaveníčko, dala hlavy dohromady a zkouší pod novou firmou provozovat „objektivní“ novinařinu v naději, že lidé už třeba zapomněli, co tyto podivné existence psávaly dřív.
Jak se zdá, hlavní náplní práce těchto lidí je kydání špíny na ty, kdo zůstali v Mladé frontě i za Babiše, nezachovali se „profesionálně“ a zdiskreditovali tak nejen sebe, ale i nezávislou žurnalistiku jako takovou. Jistě – o beznadějně zbulvarizovaném Babišově deníku si myslím svoje, nebylo to ale náhodou tak, že tento proces zahájil jistý Pavel Šafr, když v něm svého čau šéfoval a poslušně plnil zadání svých německých chlebodárců? Proč už tenkrát nebyl zásadový jako je dnes a neodmítl v předvečer referenda o vstupu České republiky do Evropské unie umístit na první stránku obří nápis ANO? Soudím, že Šafr je ten poslední, kdo může dnes Pleslovi vyčítat kolaborantství s Babišem...
Apropó Babiš. Snad by se dalo ocenit, že Svobodné fórum si slovenského oligarchu bere tak často na mušku a odhaluje jeho křivárny, kdyby to celé nebylo tak neprofesionální, okaté a prvoplánové. Navíc – zveřejňování rádoby výbušných kauz, převzatých od kdoví koho, se stává kontraproduktivním v okamžiku, kdy se tyto ukáží být klasickým hoaxem. Mám dokonce podezření, zda to celé není jen další Šafrova habaďůra na čtenáře – ten antibabišovský primitivismus je tak do očí bijící, že bych se vůbec nedivil, kdyby se posléze ukázalo, že Šafr je ve skutečnosti Babišovým koněm a celé slavné Svobodné fórum oligarchovým lišáckým projektem na oklamání veřejnosti!
Averze, ba nenávist vůči prezidentu Miloši Zemanovi je dalším z nezpochybnitelných atributů Šafrovy komandy a právě tady čouhá Svobodnému fóru sláma z pražskokavárenských bot asi nejvíce. Oslavné ódy na údajnou moudrost, vyzrálost, kultivovanost a osobnostní charisma Jiřího Drahoše jsou na denním pořádku, protěžování tohoto „proevropsky vyprofilovaného“ protikandidáta nenáviděného Zemana hraničící s adorací má však spíše opačný efekt. Proevropské a prouprchlické postoje se dnes už nenosí, lidé mají dost planých řečí pseudointelektuálů a „morálních autorit“ tváří tvář nepopiratelným faktům o „ubohých“ migrantech a „prozíravé politice“ EU.
Asi nejotřesnějšími příklady žurnalistické pokleslosti Svobodného fóra jsou případy, kdy je pro dosažení určitého mediálního efektu využito osobního neštěstí konkrétních lidí. Tady bych zmínil především fakt, že v kauze unesených dětí paní Evy Michalákové se redaktoři SF plně postavili na stranu smutně proslulého norského Barnevernetu, i když i jim muselo být známo, že tato instituce se na únosy dětí z rodin a jejich předávání „pěstounům“ zaměřuje dlouhodobě a že podobným traumatem jako paní Eva si v Norsku procházejí desítky a možná stovky dalších rodičů.
Poměrně často jsme u „svobodofóráků“ svědky jakési iracionální zbrklosti, kdy se včerejší euforická oslava nějakého jedince náhle změní na dnešní zatracení dotyčné osoby. Svého času byl např. miláčkem Svobodného fóra ředitel České televize, protože „se nebál Babiše“ a v jakémsi pořadu se otevřeně mluvilo o miliardářových podivných praktikách při ovládnutí konkurenčních firem. Pak ale Dvořák odmítl vysílat před volbami film Selský rozum a rázem se z něj stal zrádce a Babišův poskok. Stejnou ambivalentnost ostatně vykazuje i vztah k již zmíněnému Drahošovi – stačila jediná jeho pozitivní věta na adresu Babiše, aby Šafrovi bylo rázem všechno jasné a napsal článek s dramatickým názvem „Vstoupil už Drahoš do služeb Andreje Babiše? Bohužel to tak vypadá.“
Když k tomu všemu přidáme s hysterií hraničící rusofobii, kdy redakční tým SF hledá a podle všeho i nalézá Putinovy agenty takřka ve všech českých médiích, pak slova o tom, že „internetový deník FORUM 24 vznikl díky snaze skupiny demokraticky smýšlejících novinářů bránit prostor pro svobodné šíření informací v době, v níž významná česká média patří ministrovi financí Andreji Babišovi...“, znějí nejen nedůvěryhodně, ale troufám si říct i pokrytecky. Ale  – jak už jsem zmínil – třeba je všechno jinak a Šafr se dokáže tak skvěle maskovat, že ani on sám už neví, čí je. Jak bychom to pak měli vědět my?

PETR RYSKA: PRAHA NEZNÁMÁ (III)

Petr Ryska nás už potřetí zve do krásné neznámé Prahy!

V létě jsme si s mojí ženou udělali dvoudenní výlet do Prahy, abychom si prohlédli zdejší památky. Naše kroky ovšem nevedly na Karlův most, Hradčany či Staroměstské náměstí, jak by se dalo předpokládat, ale do úplně jiného „světa“ našeho hlavního města. Abych byl konkrétní – nejdříve jsme se vydali tramvají č. 8 na stanici Baterie, kde jsme vystoupili, následně vystoupali na blízký kopec (na němž v roce 1757 stála pruská děla, ostřelující Prahu) a odtud se pustili směrem dolů do Střešoviček. Jako průvodce nám sloužila jedna skvělá knížka, plná fotografií a informací o historii i současnosti míst, která jsme měli v plánu navštívit...
V jednu chvíli šla proti nám do kopce dvojice lidí zhruba našeho věku, patrně rovněž manželů, což samo o sobě by nebylo ničím překvapivým. Jedna věc mne ale přece jen zaujala – paní držela v ruce tutéž knihu jako moje žena! Nějak jsme se dali do řeči a ukázalo se, že i je vylákalo hezké počasí na toulku Prahou, přičemž inspirací jim stejně jako nám byla kniha Petra Ryska Praha neznámá...
Autorovi se podařil vskutku husarský kousek, když se přesně trefil do vkusu těch (a že jich je!), pro něž je Praha srdeční záležitostí, mají ji ale (tedy co se týká nejznámějších pamětihodností) prochozenou křížem krážem a začínají pokukovat po něčem netradičním a neznámém, co „matka měst“ nabízí. A byl to právě ohromný čtenářský ohlas, co po prvním dílu Prahy neznámé přimělo Petra Rysku tak říkajíc „mimo plán“ pokračovat dílem druhým, aby posléze ani ten nebyl „konečnou stanicí procházek po netradičních místech a zákoutích pražských“, ale spíše mezistanicí k Praze neznámé III!
Takže – opět se můžeme kochat nepřeberným množstvím starých i současných fotografií, srovnávat, jak to tu či onde vypadalo kdysi a jaké je to dnes a pochopitelně plánovat výlety. My s mojí ženou tak už činíme, zatím jsme se ale nesjednotili na konkrétní trase – zatímco ji láká procházka ze starých Hlubočep Prokopským údolím do Klukovic, já bych dal přednost nouzovým koloniím Na Hájku a Na Kotlasce. Vypadá to tedy znovu na dvoudenní výlet, abychom si mohli v klidu prohlédnout obě místa...
Díky nakladatelství Grada a jejich recenzním výtiskům jsem mohl své dojmy z předchozích dvou dílů popsat zde: http://kniznirecenzeetc.blogspot.cz/2017/05/petr-ryska-praha-neznama-iii.html. Vůbec jsem ale netušil, že Petr Ryska tak rychle zareaguje na zájem čtenářů o další díl, takže jsem byl notně překvapen, když mně před pár dny pošťák doručil balíček z Grady s „trojkou“! A povídá se, že ani tento díl by nemusel být posledním...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (152)

Č e p u j í   t u   e s k y m a !

v ž d y ť   t o   t a d y   p í š o u  –

n a t o č t e   m i   t e d y   d v a

v e l k é   m r o ž e   s   m í š o u