Kdo se zamýšlí vydat na nějakou dalekou cestu, většinou ji dlouhodobě plánuje. Výlet na Severní pól, do Patagonie či na místo dopadu tunguzského meteoritu asi těžko někdo podnikne bez toho, aby se důkladně připravil na všemožné eventuality, které jej v těchto vzdálených a nehostinných končinách mohou čekat. Takováto přípravná fáze se všeobecně považuje za něco naprosto logického, rozumného a vlastně i nutného.
A teď si naopak představte (jestli si to tedy vůbec představit lze) člověka (řekněme typického Středoevropana, žijícího v malé vesničce nedaleko Brna), který si jednoho večera usmyslí, že nazítří ráno vyrazí do... ano, už výběr cílové destinace je zajímavý, protože se o žádné konkrétní místo nejedná! Prostě jde jen o to, aby to bylo hodně daleko, to je jediná podmínka. A jestli se ocitnu v Turecku, Bangladéši, Kamerunu nebo Chile, to už ponechám náhodě, osudu či dopravnímu prostředku, do něhož bez jakéhokoliv záměru nastoupím. Patrně jste zaregistrovali, že jsem začal psát v 1. osobě jednotného čísla, jinak řečeno v ich-formě. Ano – píšu skutečně o sobě!
Jistě vás napadne, že právě popsaná cesta do Nazdařbůh je nemyslitelná – když už pro nic jiného, tak z toho prostého důvodu, že přece není možné si jen tak přes noc obstarat letenky, víza a všemožné jiné doklady a potvrzení. Pokud uvažujete takto, máte samozřejmě pravdu, ovšem můj způsob cestování je jiný, zcela se vymykající zaběhnutým zvyklostem. Abych ale nechodil kolem horké kaše – já si prostě vezmu jeden malý batůžek, do nějž si dám trochu jídla pro první den cesty, zubní pastu a kartáček, několik většinou dávno prošlých dokladů a pár dalších drobností a vyrážím rovnou za nosem, přesněji řečeno kam mě nohy donesou.
Začalo to už mnohem dřív, takříkajíc „za komunistů“, kdy jsem si jednou (myslím, že v roce 1988) řekl, že se vydám do světa a nebudu přitom žadonit o výjezdní doložku, devizový příslib a další ptákoviny, kterými se tehdejší režim snažil svým občanům co nejvíce znemožnit „výjezd do nesocialistických států a Jugoslávie“. Soudruzi to měli vymyšlené velmi precizně, ovšem to nepočítali s tím, že jeden Honza z moravské dědiny ty jejich fígle prokoukne a bez problémů a navíc elegantně zmizí za kopečky. A pak se pomocí stejné taktiky zase vrátí. Možná se o tomto dávném výletu někdy rozepíši podrobněji, teď jej zmiňuji jen proto, aby bylo zřejmé, že sklony k extravagantním cestovatelským kouskům jsem měl takřka odjakživa. Teď se ale vrátím zpět do současnosti.
Jednoho červencového dne letošního roku jsem si v Levných knihách koupil za 19 Kč beletrizovaný životopis svého oblíbence Arthura Rimbauda od Bruce Duffyho s názvem Neštěstí bývalo mým Bohem. Je to napsáno celkem dobře, rozhodně však ne tak zajímavě jako jiný (a podle mého názoru nejlepší, který znám) životopis „božského rošťáka“ od dvojice autorů Henri Matarasso a Pierre Petitfils. Jak jsem tak byl v „rimbaudovské“ náladě, začetl jsem se i do něj a v jednu chvíli mne napadlo, že by mohlo být zajímavé aspoň jednou zkusit provést to, co Rimbaud dělával víceméně pravidelně, totiž vydat se jen tak, bez nějakého plánu či záměru, do světa „na zkušenou“. Konkrétně mne zaujala ta z Arthurových cest, kdy v létě 1876 vstoupil do holandského vojska a odjel lodí po trase Southampton, Gibraltar, Neapol, Suez a Sumatra do Batávie na Jávě, kde si vyzvedl žold a následně z vojska uprchl, aby se po dlouhé cestě tropickým pralesem dostal k přístavu Samarang, tam se nalodil na plachetnici a vrátil se (Kapské město, Svatá Helena, Azory, Queenstown, Liverpool, Paříž) domů do Charleville. Tento „výlet“ trval Rimbaudovi přesně na den půl roku a když jsem toho letního rána odjížděl autobusem do Brna, říkal jsem si, kdy se asi vrátím domů já. Když má však člověk před sebou takovouto dobrodružnou výpravu, je nutné odhodit všechen sentiment a plně se soustředit na nejbližší hodiny, ba minuty. „I cesta může být cíl...“. To se zpívá v jedné písničce a právě takto by se dal stručně vyjádřit i můj cíl, kterým nebylo nic jiného než vydat se prostě na cestu a příliš se nezaobírat tím, kam a na jak dlouho mě zavede...
A teď si naopak představte (jestli si to tedy vůbec představit lze) člověka (řekněme typického Středoevropana, žijícího v malé vesničce nedaleko Brna), který si jednoho večera usmyslí, že nazítří ráno vyrazí do... ano, už výběr cílové destinace je zajímavý, protože se o žádné konkrétní místo nejedná! Prostě jde jen o to, aby to bylo hodně daleko, to je jediná podmínka. A jestli se ocitnu v Turecku, Bangladéši, Kamerunu nebo Chile, to už ponechám náhodě, osudu či dopravnímu prostředku, do něhož bez jakéhokoliv záměru nastoupím. Patrně jste zaregistrovali, že jsem začal psát v 1. osobě jednotného čísla, jinak řečeno v ich-formě. Ano – píšu skutečně o sobě!
Jistě vás napadne, že právě popsaná cesta do Nazdařbůh je nemyslitelná – když už pro nic jiného, tak z toho prostého důvodu, že přece není možné si jen tak přes noc obstarat letenky, víza a všemožné jiné doklady a potvrzení. Pokud uvažujete takto, máte samozřejmě pravdu, ovšem můj způsob cestování je jiný, zcela se vymykající zaběhnutým zvyklostem. Abych ale nechodil kolem horké kaše – já si prostě vezmu jeden malý batůžek, do nějž si dám trochu jídla pro první den cesty, zubní pastu a kartáček, několik většinou dávno prošlých dokladů a pár dalších drobností a vyrážím rovnou za nosem, přesněji řečeno kam mě nohy donesou.
Začalo to už mnohem dřív, takříkajíc „za komunistů“, kdy jsem si jednou (myslím, že v roce 1988) řekl, že se vydám do světa a nebudu přitom žadonit o výjezdní doložku, devizový příslib a další ptákoviny, kterými se tehdejší režim snažil svým občanům co nejvíce znemožnit „výjezd do nesocialistických států a Jugoslávie“. Soudruzi to měli vymyšlené velmi precizně, ovšem to nepočítali s tím, že jeden Honza z moravské dědiny ty jejich fígle prokoukne a bez problémů a navíc elegantně zmizí za kopečky. A pak se pomocí stejné taktiky zase vrátí. Možná se o tomto dávném výletu někdy rozepíši podrobněji, teď jej zmiňuji jen proto, aby bylo zřejmé, že sklony k extravagantním cestovatelským kouskům jsem měl takřka odjakživa. Teď se ale vrátím zpět do současnosti.
Jednoho červencového dne letošního roku jsem si v Levných knihách koupil za 19 Kč beletrizovaný životopis svého oblíbence Arthura Rimbauda od Bruce Duffyho s názvem Neštěstí bývalo mým Bohem. Je to napsáno celkem dobře, rozhodně však ne tak zajímavě jako jiný (a podle mého názoru nejlepší, který znám) životopis „božského rošťáka“ od dvojice autorů Henri Matarasso a Pierre Petitfils. Jak jsem tak byl v „rimbaudovské“ náladě, začetl jsem se i do něj a v jednu chvíli mne napadlo, že by mohlo být zajímavé aspoň jednou zkusit provést to, co Rimbaud dělával víceméně pravidelně, totiž vydat se jen tak, bez nějakého plánu či záměru, do světa „na zkušenou“. Konkrétně mne zaujala ta z Arthurových cest, kdy v létě 1876 vstoupil do holandského vojska a odjel lodí po trase Southampton, Gibraltar, Neapol, Suez a Sumatra do Batávie na Jávě, kde si vyzvedl žold a následně z vojska uprchl, aby se po dlouhé cestě tropickým pralesem dostal k přístavu Samarang, tam se nalodil na plachetnici a vrátil se (Kapské město, Svatá Helena, Azory, Queenstown, Liverpool, Paříž) domů do Charleville. Tento „výlet“ trval Rimbaudovi přesně na den půl roku a když jsem toho letního rána odjížděl autobusem do Brna, říkal jsem si, kdy se asi vrátím domů já. Když má však člověk před sebou takovouto dobrodružnou výpravu, je nutné odhodit všechen sentiment a plně se soustředit na nejbližší hodiny, ba minuty. „I cesta může být cíl...“. To se zpívá v jedné písničce a právě takto by se dal stručně vyjádřit i můj cíl, kterým nebylo nic jiného než vydat se prostě na cestu a příliš se nezaobírat tím, kam a na jak dlouho mě zavede...
Žádné komentáře:
Okomentovat