Skutečné veledílo – Donna Tarttová dosáhla literárního Olympu!
Když jsem tuto knihu dočetl (a „špalek“ o více než pěti stech stranách jsem „udělal“ za necelý týden) a chystal se psát recenzi, položil jsem si otázku, co dělá tento temný, thrillerově mrazivý a čtenářsky náročný román tak podmanivě krásným a v tom nejlepším slova smyslu čtivým. Jistě – dokonalá psychologie postav, neméně úchvatné popisy všeho, na co spisovatelka upře svůj vnitřní zrak, fantaskní atmosféra tajemna a přízračného odéru zločinu... A také fakt, že Tarttová se před psaním knihy, v níž se tak často odkazuje na starořecké motivy, zajisté musela důkladně seznámit s danou historickou epochou a rovněž tak si osvojit základy řeckého jazyka – ano, to všechno nezanedbatelným dílem přispívá k ohromujícímu dojmu, který její dílo ve čtenáři vyvolává. Ovšem přesto tím nemůže být vysvětleno vše! A tak mně nezbývá nic jiného než vyslovit možná trochu kacířskou myšlenku – jsou případy, kdy se literární dílo nedá zhodnotit racionalisticky, neboť ono „jiskření mezi slovy“ (Petr Hruška) má v sobě cosi neuchopitelně jemného, ba transcendentního, co se vzpírá jakýmkoliv pokusům o analýzu.
Příběh to přitom sám o sobě není nikterak složitý. Richard Papen, který přijíždí z Kalifornie do malého univerzitního města na opačné straně země, se zde seznámí s pěticí mladých lidí, studujících u trochu svérázného profesora řečtinu. Posléze se s nimi sblíží, je přijat do skupiny a všichni společně prožívají radosti a strasti studentského života. Richard sice tu a tam zaznamená jisté podivnosti v chování svých nových přátel, jejich tajnůstkářství a zvláštní vrtochy mu vrtají hlavou a často o nich přemýšlí, ale nepřikládá jim zásadní význam. Všechno se změní poté, co se dozví šokující informaci...
Je třeba podotknout, že knihou se vine detektivní zápletka, a to v opačném gardu, než jak to obvykle bývá. Hned v úvodu se totiž dozvídáme o vraždě, jejíž obětí byl jeden z členů skupiny, přičemž není žádným tajemstvím, kdo jsou pachatelé. Mohlo by se zdát, že takovéto předem známé „rozdání karet“ ubere příběhu na dramatičnosti, popř. jej úplně „pohřbí“, v případě tohoto románu tomu tak však rozhodně není. A to proto, že americké spisovatelce jde o víc než o „pouhý“ kriminální čin, v centru jejího zájmu se nachází něco mnohem hlubšího a fundamentálnějšího, zmíněný detektivní prvek je sice nutnou, ale jinak vcelku marginální součástí jejího spisovatelského záměru.
Tím zásadním v jejím románu je zachycení psychologických nuancí v myšlenkových pochodech jednotlivých aktérů zločinu, zkoumání jejich osobnostní rozpolcenosti, patologických charakterových rysů a determinant v jejich jednání. Jde o psychologicky mistrný vhled do duší lidí, kteří se v situaci akutního nebezpečí rozhodují mezi dobrem a zlem, přičemž obě kategorie nemají úplně zřetelné kontury a nabízí se tudíž řada cest, od uznání viny a přijmutí trestu až po pokračování ve zločinném spolčení. Všechno je o to komplikovanější, že vina jednotlivých členů skupiny není stejná, což vnáší do vzájemných vztahů neustále se stupňující napětí a řadu negativních emocí. A právě fascinující popis a rozbor těchto složitých interakcí dává románu Donny Tarttové onen punc hrůzokrásné vznešenosti, o níž byla řeč v úvodu.
Román je rozdělen do dvou základních oddílů o prakticky stejné délce, které by se daly označit jako období před zločinem, resp. po něm. Vypravěčem je zmíněný Richard Papen, dnes osmadvacetiletý, který vzpomíná na dobu před osmi lety, kdy k oněm událostem došlo. V jeho vyprávění se střídá jednak hrůza ze spáchaného zločinu a strach z možného odhalení, hlavně však neustále potlačovaný, ale vždy znovu se vracející děs z toho, že výčitek svědomí, které se staly jako by neodmyslitelnou součástí jeho psyché, se nezbaví do konce života. Všechny tyto duševní procesy (a nejen u hlavní postavy, ale i ostatních protagonistů) rozpitvává Donna Tarttová do těch nejmenších podrobností a nejjemnějších záchvěvů s důkladností a pečlivostí nezúčastněného pozorovatele, který se snaží dobrat k samotným kořenům příčin morálního selhání a vyhýbá se nepodstatným podružnostem, jež by mohly tento analytický proces zavést na scestí. Jedinec zde stojí zcela obnažen, polehčující okolnosti žalostně selhávají před neúprosným hlasem svědomí a ukazuje se, že zločin s sebou osudově nese i trest, byť třeba nikoli v podobě lidské spravedlnosti. Stará moudrost, hlásající, že následkům svých činů nikdy neunikneme, se v podání Donny Tarttové představuje v děsivě působivém a přitom naprosto realisticky ztvárněném hororoidním dramatu.
Pozorný čtenář v knize najde nejeden důkaz toho, že americká autorka rozhodně nepopírá svobodu lidské vůle v procesu rozhodování mezi nabízejícími se možnostmi jednání. Vypravěč si retrospektivně vzpomíná na několik momentů, kdy se ještě mohl zastavit a takříkajíc vystoupit z rozjetého vlaku zdánlivě samospádem se řítících událostí. Román Tajná historie je tak i filosofickým zamyšlením nad otázkou, proč ti, které máme ve zvyku označovat termínem „slušní lidé“, se ve chvílích tíživého morálního dilematu většinou nejsou schopni zachovat slušně a čestně a podléhají té nejnižší formě sebezáchovného pudu, kdy obětují druhé v zájmu vlastního prospěchu.
Emocionální dopad tohoto veledíla na psychiku čtenáře je obrovský a určitě se jedná o jednu z těch knih, v nichž se skrývá opravdová, protože syrová a nic nezastírající životní moudrost, spočívající především v naléhavém apelu na odmítnutí prvního mravně pochybného kroku, neboť ten se může snadno rozrůst do nekončící spirály zla...
Příběh to přitom sám o sobě není nikterak složitý. Richard Papen, který přijíždí z Kalifornie do malého univerzitního města na opačné straně země, se zde seznámí s pěticí mladých lidí, studujících u trochu svérázného profesora řečtinu. Posléze se s nimi sblíží, je přijat do skupiny a všichni společně prožívají radosti a strasti studentského života. Richard sice tu a tam zaznamená jisté podivnosti v chování svých nových přátel, jejich tajnůstkářství a zvláštní vrtochy mu vrtají hlavou a často o nich přemýšlí, ale nepřikládá jim zásadní význam. Všechno se změní poté, co se dozví šokující informaci...
Je třeba podotknout, že knihou se vine detektivní zápletka, a to v opačném gardu, než jak to obvykle bývá. Hned v úvodu se totiž dozvídáme o vraždě, jejíž obětí byl jeden z členů skupiny, přičemž není žádným tajemstvím, kdo jsou pachatelé. Mohlo by se zdát, že takovéto předem známé „rozdání karet“ ubere příběhu na dramatičnosti, popř. jej úplně „pohřbí“, v případě tohoto románu tomu tak však rozhodně není. A to proto, že americké spisovatelce jde o víc než o „pouhý“ kriminální čin, v centru jejího zájmu se nachází něco mnohem hlubšího a fundamentálnějšího, zmíněný detektivní prvek je sice nutnou, ale jinak vcelku marginální součástí jejího spisovatelského záměru.
Tím zásadním v jejím románu je zachycení psychologických nuancí v myšlenkových pochodech jednotlivých aktérů zločinu, zkoumání jejich osobnostní rozpolcenosti, patologických charakterových rysů a determinant v jejich jednání. Jde o psychologicky mistrný vhled do duší lidí, kteří se v situaci akutního nebezpečí rozhodují mezi dobrem a zlem, přičemž obě kategorie nemají úplně zřetelné kontury a nabízí se tudíž řada cest, od uznání viny a přijmutí trestu až po pokračování ve zločinném spolčení. Všechno je o to komplikovanější, že vina jednotlivých členů skupiny není stejná, což vnáší do vzájemných vztahů neustále se stupňující napětí a řadu negativních emocí. A právě fascinující popis a rozbor těchto složitých interakcí dává románu Donny Tarttové onen punc hrůzokrásné vznešenosti, o níž byla řeč v úvodu.
Román je rozdělen do dvou základních oddílů o prakticky stejné délce, které by se daly označit jako období před zločinem, resp. po něm. Vypravěčem je zmíněný Richard Papen, dnes osmadvacetiletý, který vzpomíná na dobu před osmi lety, kdy k oněm událostem došlo. V jeho vyprávění se střídá jednak hrůza ze spáchaného zločinu a strach z možného odhalení, hlavně však neustále potlačovaný, ale vždy znovu se vracející děs z toho, že výčitek svědomí, které se staly jako by neodmyslitelnou součástí jeho psyché, se nezbaví do konce života. Všechny tyto duševní procesy (a nejen u hlavní postavy, ale i ostatních protagonistů) rozpitvává Donna Tarttová do těch nejmenších podrobností a nejjemnějších záchvěvů s důkladností a pečlivostí nezúčastněného pozorovatele, který se snaží dobrat k samotným kořenům příčin morálního selhání a vyhýbá se nepodstatným podružnostem, jež by mohly tento analytický proces zavést na scestí. Jedinec zde stojí zcela obnažen, polehčující okolnosti žalostně selhávají před neúprosným hlasem svědomí a ukazuje se, že zločin s sebou osudově nese i trest, byť třeba nikoli v podobě lidské spravedlnosti. Stará moudrost, hlásající, že následkům svých činů nikdy neunikneme, se v podání Donny Tarttové představuje v děsivě působivém a přitom naprosto realisticky ztvárněném hororoidním dramatu.
Pozorný čtenář v knize najde nejeden důkaz toho, že americká autorka rozhodně nepopírá svobodu lidské vůle v procesu rozhodování mezi nabízejícími se možnostmi jednání. Vypravěč si retrospektivně vzpomíná na několik momentů, kdy se ještě mohl zastavit a takříkajíc vystoupit z rozjetého vlaku zdánlivě samospádem se řítících událostí. Román Tajná historie je tak i filosofickým zamyšlením nad otázkou, proč ti, které máme ve zvyku označovat termínem „slušní lidé“, se ve chvílích tíživého morálního dilematu většinou nejsou schopni zachovat slušně a čestně a podléhají té nejnižší formě sebezáchovného pudu, kdy obětují druhé v zájmu vlastního prospěchu.
Emocionální dopad tohoto veledíla na psychiku čtenáře je obrovský a určitě se jedná o jednu z těch knih, v nichž se skrývá opravdová, protože syrová a nic nezastírající životní moudrost, spočívající především v naléhavém apelu na odmítnutí prvního mravně pochybného kroku, neboť ten se může snadno rozrůst do nekončící spirály zla...
Žádné komentáře:
Okomentovat