BALADA O OVCÍCH KOVIDOVÝCH

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Tuto báseň jsem napsal v reakci na stále agresivnější verbální výpady Naočkovaných, když spatří mé tričko s nápisem: NEOČKUJI SE – ZDRAVÍ MÁM JEN JEDNO! Vždyť kolik lidí již zemřelo poté, co si nechali píchnout ty nevyzkoušené patoky! Další budou mít doživotní dýchací potíže po déle než rok trvajícím nošení roušek a respirátorů. Děti ve školách omdlévají z nedostatku kyslíku, přesto je stále testují a nutí nosit hadr na obličeji...)

 

Rádio nemám, telku též

jen iDnes čtu, když večeřím

i tam však občas přečtu lež

prý covid, roušky... nevěřím!

 

Nakoupit jdu dnes pečivo  

už se tam chystám měsíc snad 

venku je sice deštivo

musím však zahnat něčím hlad

 

Sotva však vyjdu ze dveří

zůstávám stát jak na povel

kdo neuvidí, nevěří!

i na nákup jsem zapomněl

 

Připadám si jak ve zlém snu

nejspíš mne asi šálí zrak?!

Ne – koukám, ani nehlesnu

dali jim roušky na rypák!

 

Těch postav v hnusném hábitu

jsou všude plné ulice!

Mějte si hadr na ksichtu

– proč však i já mám dusit se?

 

Děťátka s šátkem na tváři!

„Maminky, jste fakt praštěné?“

Zlostně se na mne zatváří

a dál si žvaní nadšeně: 

„Kdy půjdeš... co ty... já už dvě!“

– horší než všechny virózy

jsou lidi s rouškou na hubě 

oběti státní psychózy

 

Tolik se bojí covidu

že nejspíš umřou na ten strach

a v maskách jdou i do Lídlu

cítím se tu jak na jehlách

 

Koupit si chleba problém je

za zadkem magor chodí ti

pokladní, ženské prodejné

řvou na něj, ať mě odchytí!

 

Uličku hanby u kasy

vystát si musím s kretény

na čelo fízl ťuká si

furt mele ty své refrény

 

„Občane... rouška... tak to je...

povinnost... všichni... zákony...“

čím větší kdo dnes pako je

tím pevněj sedí na koni

 

A tančí, jak jim pískají

těší se na svou vakcínu

spílají těm, kdo říkají

co je v tom svinstvu za špínu

 

Jak se jim směje Billy Gates

netuší ani náhodou

dají si šlehnout třeba AIDS

a křičí: „Už jsme za vodou!“

 

Noste si hadry na hubě

třeba si fenol píchněte

kráčejte vstříc své záhubě

mne z toho ale vynechte!