DOBA LÁMÁNÍ CHARAKTERŮ...

Naděje přichází z Liberce

Hlas svědomí mluví jasně – prostě tam MUSÍM jet. Přes celou republiku, s bolavými zády, navíc doma tolik práce... Když však čtu na různých facebookových skupinách ta srdceryvná svědectví maminek, které brání své děti před covidovými fanatiky ve školách, jak bych se pak mohl těmto novodobým hrdinkám podívat do očí?

Respirátory se u nás v Brně už skoro nenosí, ani ten sekuriťák na nádraží žádný nemá, navíc mě upozorňuje na policajty za rohem, kteří by mohli dělat problémy. Rovněž ve vlaku (tedy ve vlacích) je vše OK, průvodčí mi nevytýkají neorespirátorovaný obličej, v klidu přijíždím do města, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl...

Liberec na mě působí dost strašidelným dojmem – jako by se tu zastavil čas, bez ladu a skladu jsou tu pomíchány paneláky z konce reálného socialismu s kýčovitými monstry prvobytně pospolného kapitalismu devadesátých let. Nikdo podle všeho neví, co se tu dnes koná, dokonce i  cestu k náměstí E. Beneše se mi daří zjistit až napočtvrté... 

Moc lidí nepřišlo. Pořadatelé jsou ale spokojení, účast prý je velká, já jsem čekal větší – asi proto, že jsem přijel z takové dálky. Perfektní Aleš Svoboda, neúnavný tahoun pelotonu, který má nyní zdolat ďábelský kopec, totiž zabránit povinnému očkování dětí. Kdo přistoupili na kompromis testování a roušek, nejspíš zradí své děti i podruhé a vymění svůj klid za jejich naočkování svinstvem, které jim zničí zdraví. 

Tady jsou však ti druzí. A je z nich cítit odhodlání prát se za svou pravdu až do konce. Ale jaký ten konec nakonec bude? Jsem křesťan a proto i realista, vím dobře, co se píše v poslední knize Nového zákona: „... aby byli pobiti všichni, kdo se neklanějí obrazu šelmy. Nutí také všechny, malé i velké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby si nechali udělat na pravou ruku nebo na čelo znamení, takže nikdo nemůže kupovat anebo prodávat, kdo nemá jako znamení jméno nebo číslo té šelmy.“ Jinými slovy – nastává Apokalypsa a ďábel si svou kořist už zřejmě vzít nenechá. Většina zaslepených vůbec nevidí, že očkování nemá se zdravím a zdravotnictvím nic společného, že jde o poznávací znamení těch, kdo se skloní před vládci tohoto světa. Tlak se stupňuje, reklamy propagující všemožné vakcíny jsou stále dotěrnější a stupidnější, útočí se na nejpřízemnější pudy – nažerete se, budete moci opět chlastat... Kdy přijde to známé „Budete jako Bůh“? A co ti, kteří nepůjdou s davem? Vidím to na odebírání dětí, násilné očkování, internační tábory pro odpírače... Znám rodinu, která se chystá emigrovat a jejich argumenty jsou naprosto opodstatněné. 

Na pódiu zpívá mladík vtipné protestsongy, je to povzbuzující pohled, vždyť teenagery se jim podařilo zmagořit snad nejvíc a hle – tohoto nikoli! A z téhle rázné ženské (snad se na mě za toto označení nebude zlobit, myslím to v dobrém a obdivuji ji) by si měli vzít příklad všichni ti podělaní chlapi, co si nechtějí pálit prsty a drží huby! Seznamuji se s jedním advokátem, úžasný člověk, pošle mi nějaké letáky, které chci rozdávat před brněnskými školami. Dobře mluví i Tereza Hyťhová, takto členka Trikolóry, je za návrat dětí do škol bez podmínek, jenže ouha... Byl jsem před časem na jiné demonstraci a mluvila tam jedna matka o tom, že jí a její dceři vyhrožuje ředitel školy policií, pokud nebude nosit roušku. Pan (nebo soudruh?) ředitel kandidoval před časem v komunálních volbách jako lídr jihomoravské Trikolóry...

Bezpečné vakcíny... O nich přinesla krásné (tedy velice smutné) svědectví paní, jejíž tatínek po Astře-Zenece (jmenuje se ten vitriol takhle?) zkolaboval a jen o vlásek unikl smrti. Jsou tady zástupci různých skupin a spolků, sympatické jsou mi třeba Jičínské matky, taky sem přijeli spanilé jízdy vlajkonošů, starosti mi ale dělá, jak to bude u voleb. Přísaha, Trikolóra, SPD, Občanské hnutí... Co když každý dostane čtyři procenta? To je dvacet procent vyhozených hlasů! Sjednotit se na něčem, to nám Čechům nikdy moc nešlo. A ani nám Moravákům.

Krásné počasí, i když podle předpovědi mělo být všelijak. Po celou dobu svítí sluníčko, teprve až jdu zpět k nádraží, visí nad Libercem hrozivé šedočerné mraky. Spouští se liják a krupobití, vcházím do haly a jediný bez respirátoru čekám na vlak. Paní u pokladen jsou však milé a usměvavé, doporučují mi nejlevnější variantu zpátečních lístků. Liberec, Pardubice, Brno, Šlapanice... Pak čtyři kilometry pěšky a o půl druhé v noci jsem doma. Nádherný den!

Ještě maličkost, na niž jsem málem zapomněl: „Hele mami, duha. A dvě!“ Radostný hlásek holčičky a opravdu – ty dvě duhy nás doprovázely snad hodinu.