JAN HOFÍREK: PODRUHÉ DNES UŽ VYCHÁZÍ SLUNCE

 

Haiku není nikdy dost!

Poté, co nedávno vyšla knížka Šálek dál hřeje dlaně, což je sborník haiku od českých a slovenských autorů, přichází nyní jeden z nich s vlastní básnickou sbírkou. Jan Hofírek se v ní ohlíží za svým dlouholetým putováním krajinou této původně japonské poetické formy a vybírá pro čtenáře to nejlepší, co se mu cestou podařilo uvidět. Haiku – to je především symbióza slovního minimalismu s duchovním maximalismem. Řečeno jinak – ve třech (nebo dokonce pouze ve dvou) řádcích má být vyjádřen smyslový vjem, působící na duše čtenářů závanem jakési mimočasové krásy. Nakolik se to v knížce Podruhé dnes už vychází slunce zdařilo, nejlépe posoudí právě oni. U haiku je totiž mimo jiné pozoruhodné to, že je svým způsobem hádankou, čekající na bystré hlavy, které ji rozluští.

Autor svou knihu pojal tak trochu i jako učebnici – případným zájemcům vysvětluje základy teorie haiku a dává jim rady, jak se postupně zdokonalovat v chápání jeho podstaty. Tajným přáním Jana Hofírka je, aby se počtem zatím nevelká česká haiku-komunita rozrostla o nové nadšence. 

UKÁZKY Z KNIHY

Z úvodu:

Proč jsem se rozhodl vydat svá haiku knižně? Jednak mne několik lidí, jejichž názoru si vážím, k tomuto kroku již delší dobu vyzývalo, a také jsem chtěl (snad to nevyzní příliš ambiciózně) rozšířit poněkud úzkou nabídku české „haikuové“ literatury a přispět tak svým skromným dílem k popularizaci této jedinečné básnické formy. Hlavně a především jsem ale toužil vyznat se z lásky k naší rodné řeči a varovat před nebezpečím její degradace na pouhý komunikační prostředek. Co chvíli totiž můžeme z úst nejrůznějších „odborníků“ slyšet nářky na složitost a komplikovanost češtiny a výzvy, aby se nějak zjednodušila. Jak k tomu prý přijdou chudáci děti, které se musí učit všechna ta i/y, mě/mně a další pravopisné záludnosti! Ulehčeme jim život, netrapme je biflováním vyjmenovaných slov, nenuťme je učit se něco, co možná nebudou nikdy potřebovat... 

Ti, kteří tato „moudra“ hlásají, si patrně neuvědomují, že dětem, kterým chtějí údajně pomoci, by tímto ve skutečnosti nesmírně ublížili. Okradli by je totiž o bohatství a květnatost slovní zásoby a tím i o schopnost abstraktního myšlení, takže by z nich vyrostly duchovně ploché bytosti bez estetického cítění, vnímavosti pro krásu a mimo jiné též zcela nezpůsobilé rozumět poezii...

Ta by ostatně po takovýchto jazykových „reformách“ záhy zemřela! 

Z kapitoly Haiku na nás čekají všude:

Před časem probíhala oprava jisté brněnské ulice. Postavili tam takovou tu trojúhelníkovou dopravní značku, na níž chlapík přehazuje lopatou hromadu písku či čeho – z autoškoly si pamatuji, že to znamená Pozor, práce na silnici. Problém ovšem spočíval v tom, že kdykoli jsem tím místem projížděl, nikdo tam nepracoval, takže značka působila dosti podivně. Bylo mi jasné, že je to situace jako stvořená pro legrační haiku (senrjú), dlouho mi však žádné nenapadalo. Až jednou, když jsem se opět zahleděl na toho dělníka na značce a liduprázdnou rozkopanou ulici, mi náhle blesklo hlavou:

Práce na silnici –

maká tu jen

chlap na značce

 

Knížku je možné si objednat na emailové adrese autora: jan.hofirek@seznam.cz

 

(Autor děkuje majiteli firmy POLYPRESS s.r.o. Richardu Šmídovi za skvělou a nadstandardní spolupráci při přípravě a tisku knihy!)