Suverénní Karin Lednická – jímavá krása románu Šikmý kostel má sílu prorazit krunýř našich zlhostejnělých srdcí!
Ačkoli
jej máme většinou spojen s tajemnými zákoutími starobylých měst, termín
genius loci může mít ve skutečnosti i mnoho jiných podob. Pokud jsme
dostatečně citliví a vnímaví k jeho „neviditelné“ kráse, dokáže nás (a
často k našemu vlastnímu překvapení) okouzlit i místo zcela
„neromantické“. Právě řečené jsem si velmi silně uvědomil při četbě
románové prvotiny Karin Lednické Šikmý kostel – je možné, že „duch
Ostravska“ nezní právě libozvučně, ale z té knihy doslova sálá a
umožňuje nám nový a v pozitivním smyslu toho slova „netradiční“ pohled
na historii kraje, osudově spojeného s uhlím a hornictvím – podtitul
knihy zní Románová kronika ztraceného města, léta 1894 – 1921.
„Černé
zlato“, ukryté hluboko pod zemí, znamenalo pro zdejší končiny požehnání
i prokletí. Jistota práce, stabilního výdělku a na tehdejší dobu vcelku
slušné životní úrovně byla vykupována těžkou dřinou, zdraví ničícím
pracovním prostředím a všudypřítomným nebezpečím výbuchů a zavalů. K
největšímu z těchto neštěstí došlo v noci ze 14. na 15. červen 1894, kdy
při mohutných explozích v několika navzájem propojených šachtách
zahynulo 235 havířů a záchranářů. I když majitel dolů Jindřich
Larisch-Mönnich poskytl pozůstalým finanční odškodnění, mrtvým mužům to
život vrátit nemohlo a jejich rodiny se s následky krutého traumatu
vypořádávaly všelijak. A právě do tohoto časového rámce zasazuje Karin
Lednická začátek svého románu – Barbora Matuzsková, která při zmíněné
tragédii přišla o muže a syna, prodává a opouští dům, aby se pokusila
pro sebe a hlavně pro své děti (zbyly jí dvě a brzy se má narodit třetí)
vybudovat nový domov.
Přiznám
se, že od románu Šikmý kostel jsem si toho zpočátku moc nesliboval.
Jako dlouholetému recenzentovi je mi totiž dobře známa situace v
současné české ženské próze, charakteristická obludnou nadprodukcí
kýčovitého braku. Všechny
ty Tučkové, Hůlové, Soukupové, Denemarkové atd. (píšící navíc úplně
stejně) zaplevelily pulty našich knihkupectví tak dokonale, že člověk
už jaksi automaticky předpokládá, že v jejich stopách půjde i každá
další nová tvář, protože „tak se přece dneska píše“! Absence literárního talentu nahrazovaná pseudofilosofickými moudry, totální
rezignace na duchovní aspekty lidské existence, obsedantní fascinace
stokrát omletými „společenskými tabu“, podbízení se literárnímu
(ne)vkusu „dnešního člověka“ a dokonce i na neblahé normalizační časy
upomínající angažovanost při výběru těch „správných“ témat (uprchlíci,
odsun Němců, domácí násilí, práva menšin) a jejich uvědomělé (rozuměj
politicko-korektní) zpracování – ano, to sice stačí na získávání
všemožných literárních cen a nadšené jásání „renomovaných“ kritiků,
ovšem když se objeví skutečná Paní spisovatelka (a nyní se tedy vracím
ke Karin Lednické a její knize), hned se ukáže, jak je psaní výše
jmenovaných dam ubohé a pokleslé...
Ano,
mohu s radostí konstatovat, že se nejenže nenaplnily mé počáteční
chmurné předpovědi, ale Šikmý kostel byl pro mne naopak neobyčejně
příjemným překvapením. Troufám si dokonce říct, že je zde konečně román,
na který česká literatura už dlouho čekala. Po Anně Bolavé a Viktorii
Hanišové se v našem ženském spisovatelském suchopáru objevila květina, u
níž jsou všechny předpoklady, že rozkvete do krásy. Šikmý kostel je
mimo jakoukoliv pochybnost výjimečná kniha, která kromě jiného dokazuje,
že tvůrčí sebekázeň a vypravěčská uměřenost vůbec nemusejí v konečném
důsledku znamenat plytkost, prvoplánovost a nezáživnost. U každého
velkého literárního díla je totiž rozhodujícím faktorem jeho atmosféra,
jejíž navození není nutně závislé na kvantitě výrazových prostředků a
nejrůznějších spisovatelských „kudrlinkách“ – krása spočívá v
jednoduchosti a pro oblast literatury to platí možná dvojnásob.
V
Šikmém kostelu k nám přichází velkolepá románová sága, kterou její
tvůrkyně vystavěla na fundamentu regionálně-historických reálií, jimž
dokázala vdechnout úchvatnou existenciální nadčasovost. Jak velkým
uměním to je, poznáváme neomylně z toho, že v knize se vlastně neděje
nic mimořádného (vyprávění o dávno zapomenutých časech a zdánlivě
všedních lidských osudech by za jiných okolností působilo triviálně),
přesto jsme však od první stránky konfrontováni s dechberoucí
dramatičností a elektrizujícím napětím. Příčin té výbušné síly textu je
určitě mnoho a jednou z nich je psychologické mistrovství autorky, jejíž
postavy doslova ožívají před našimi užaslými zraky. Za zvláštní zmínku
pak stojí pozoruhodná schopnost vcítění se do nejjemnějších záchvěvů
dětské duše (Lednická jí disponuje ve vrchovaté míře),
díky níž máme v některých pasážích mrazení v zádech a slzy na krajíčku.
A opět – žádné patetické fráze, ani afektovanost či verbalistní balast,
nýbrž hluboké myšlenky vyjádřené těmi nejprostšími slovy.
Když
sleduje osudy hlavních postav, rozvětvuje se dějová linie do mnoha
směrů, kniha však přesto působí vzácně jednolitě. Ani občasné mezery v
chronologii vyprávění nejsou nijak rušivé, naopak dodávají příběhu na
čtivosti, stejně jako decentně uměřené užívání místních slangových
výrazů. A nakonec to hlavní – při četbě zřetelně cítíme, že Šikmý kostel
byl psán se srdcem na dlani a s takřka mateřskou láskou k rodnému kraji
a je tudíž možné, že jeho mohutná imaginativní síla pramení právě z
těchto hlubinných zdrojů...
Kniha
má v mnoha ohledech i značnou historicko-informativní hodnotu –
dozvídáme se z ní např. o neznámých či přesněji řečeno dodnes
utajovaných skutečnostech, doprovázejících ve zdejším regionu rozpad
Rakouska-Uherska. Kdo například ví, co byla tzv. Sedmidenní válka, během
níž českoslovenští vojáci obsadili Těšínsko, přičemž jejich brutalita
zasela v srdcích místních Poláků na hodně dlouho hlubokou protičeskou
nenávist? Kdyby se nějaký dějepisec začal pídit po relevantních
informacích z oné doby, brzy by vyšlo najevo, že náš zbožňovaný
„prezident Osvoboditel“ se zde projevil jako válečný štváč, mající
nepopiratelný podíl viny na bestiálních vraždách, spáchaných na polských
vojácích a civilistech. Obskurní masarykovský kult, pečlivě budovaný od
okamžiku vzniku samostatného státu až po současnost, pochopitelně
nepotřeboval, aby se svatozář nad „tatíčkovou“ hlavou jakkoli
zpochybňovala. A tak nezávislému historickému bádání stojí už sto let v
cestě politické zájmy. Jak dlouho ještě?
Ke
knize bych měl snad jen jeden kritický postřeh a ten se týká autorčina
zjednodušeného chápání významu náboženské víry v lidském životě. Je
známo, že naprostou většinu obyvatel regionu tvořili hluboce věřící
katolíci – ostatně v blízkosti kostela sv. Petra z Alkantary (tedy
Šikmého kostela) dal Jindřich Larisch-Mönnich vystavět nový obrovský chrám. Jestliže Karin Lednická nechává některé postavy
dospět k názoru, že Bůh neexistuje, protože by přece nedopustil důlní
neštěstí, pak mi takováto logika připadá přinejmenším diskutabilní. Marxismus
sice pokládal náboženství za „opium lidu“, pomocí něhož buržoazie
ovládá pracující masy, ve skutečnosti tomu však bylo přesně naopak –
právě díky křesťanské víře si zdejší „proletariát“ navzdory svému
těžkému životnímu údělu uchoval lidskou důstojnost a vnitřní sílu k
překonávání životních pohrom, a to včetně ztráty nejbližších rodinných
příslušníků.
Co
říct závěrem? Ivan Sergejevič Turgeněv někde píše, že při četbě
Sevastopolských povídek Lva Tolstého „plakal a křičel hurá“! Aniž bych
chtěl používat takovéto expresívní výrazy, musím přiznat, že románový
debut Karin Lednické ve mně vyvolával podobné nadšení. Šikmý kostel má
být prvním dílem zamýšlené trilogie, takže (pokud si autorka i nadále
uchová spisovatelskou bravuru a tvůrčí nadšení, což jí ze srdce přeji)
se máme jako čtenáři určitě na co těšit!
- - -
„Když
se dnes procházím po lesních cestách, které byly kdysi ulicemi města,
anebo po loukách, kde stávaly velkolepé budovy, potkávám bývalé
karwinské, kteří na těch opuštěných místech hledají svoje ztracené
dětství, mládí, zkrátka dřívější život. Především k poctě těmto lidem,
jejichž život byl opakovaně vykořeňován, jsem tuto knihu napsala.“
Žádné komentáře:
Okomentovat