„Na nenávist v jejich očích nikdy nezapomenu!“ (slova ženy, zraněné madridskými policisty při barcelonském masakru)
Mlčí Merkelová i Macron. Juncker se rovněž zatím nezmohl ani na slovo. A z logiky věci vyplývá, že také česká sluníčka oněměla a zoufale čekají, jaký že to signál zazní z Paříže, Berlína a Bruselu, aby mohla papouškovat ty správné eurounijní fráze bez rizika nějakého politicky nekorektního přešlapu.
Ti, kteří jindy mají plná ústa lidských práv, demokracie a evropských hodnot, se nyní vyděšeně koukají jeden na druhého v naději, že konečně někdo udá ten správný tón a ostatní se unisono přidají. Na nějaké alespoň symbolické odsouzení barcelonského masakru od eurounijních elit však stále čekáme marně – a asi ještě dlouho čekat budeme. Vždyť kdo z těchto papalášů si troufne otevřeně říct, že zásah proti katalánským voličům de facto schvaluje, protože Evropu si přece rozvracet nedáme?
Okecat se to již nedá. Těch videí, na nichž madridští gestapáci mlátí hlava nehlava každého, kdo jim přijde do rány, koluje na sociálních sítích bezpočet. Lidi s rozbitými hlavami či obrovskými modřinami od gumových projektilů jsme dosud vídali jen ve zpravodajstvích z Pákistánu, Sýrie nebo Venezuely. Jestliže se podobné záběry staly během „krvavé neděle“ realitou i v jedné ze zemí Evropské unie – a to za mlčenlivého přihlížení jejích vrcholných představitelů –, pak je zřejmé, že se začíná naplňovat přísloví o chcípající kobyle, která nejvíc kope.
Opravdu chceme být nadále členy spolku, který s takovou brutalitou pošlapává vše, co jsme dosud považovali za základní demokratické hodnoty? Pokud je tomu tak, že na jedné straně z úst bruselského establishmentu neustále slýcháme vznešené fráze o nezadatelných právech každého občana EU, která má však pouze do té doby, než se rozhodne hlasovat podle vlastního uvážení, neznamená to pro nás nepřeslechnutelnou výzvu k odchodu?
Ti, kteří jindy mají plná ústa lidských práv, demokracie a evropských hodnot, se nyní vyděšeně koukají jeden na druhého v naději, že konečně někdo udá ten správný tón a ostatní se unisono přidají. Na nějaké alespoň symbolické odsouzení barcelonského masakru od eurounijních elit však stále čekáme marně – a asi ještě dlouho čekat budeme. Vždyť kdo z těchto papalášů si troufne otevřeně říct, že zásah proti katalánským voličům de facto schvaluje, protože Evropu si přece rozvracet nedáme?
Okecat se to již nedá. Těch videí, na nichž madridští gestapáci mlátí hlava nehlava každého, kdo jim přijde do rány, koluje na sociálních sítích bezpočet. Lidi s rozbitými hlavami či obrovskými modřinami od gumových projektilů jsme dosud vídali jen ve zpravodajstvích z Pákistánu, Sýrie nebo Venezuely. Jestliže se podobné záběry staly během „krvavé neděle“ realitou i v jedné ze zemí Evropské unie – a to za mlčenlivého přihlížení jejích vrcholných představitelů –, pak je zřejmé, že se začíná naplňovat přísloví o chcípající kobyle, která nejvíc kope.
Opravdu chceme být nadále členy spolku, který s takovou brutalitou pošlapává vše, co jsme dosud považovali za základní demokratické hodnoty? Pokud je tomu tak, že na jedné straně z úst bruselského establishmentu neustále slýcháme vznešené fráze o nezadatelných právech každého občana EU, která má však pouze do té doby, než se rozhodne hlasovat podle vlastního uvážení, neznamená to pro nás nepřeslechnutelnou výzvu k odchodu?
Žádné komentáře:
Okomentovat