Země, v níž už přes sto let vládne demokratický fašismus
Norsko dokázalo v posledních letech pomocí obratné propagandy dosáhnout toho, že je v zahraničí vnímáno jako vzorová demokratická země s vysokou životní úrovní, propracovaným sociálním systémem, pokrokovým zákonodárstvím a důsledným dodržováním lidských práv. Prostřednictvím tzv. Norských fondů jsou na účely sebeprezentace vynakládány obrovské finanční prostředky, posílané na účty tzv. neziskových organizací v mnoha zemích světa, které následně před svými občany glorifikují tento skandinávský stát ve výše zmíněném duchu. I u nás mnozí politici vidí v Norsku svůj vzor a rádi by v řadě oblastí společenského života (školství, rodinné právo) převzali „norský model“.
Mainstreamová média pochopitelně pečlivě skrývají skutečnost, že „je něco shnilého v království norském“, takže o faktickém stavu věcí se dozvídáme až v okamžiku, kdy se nějaká aféra rozroste natolik, že ji už nelze zamést pod koberec. Tak např. s praktikami Barnevernetu, norského úřadu na ochranu dětí, se mohla česká veřejnost seznámit až poté, co byly touto organizací odebrány děti naší občance paní Evě Michalákové.
V této souvislosti ovšem začala vyplouvat na povrch i mnohá jiná otřesná fakta, která ukazují, že metody Barnevernetu nejsou nějakou výjimkou z pravidla a že norská společnost má v sobě hluboce zakořeněné sociálně patologické rysy, charakteristické pro totalitní režimy. Pochopit dnešní šokující realitu tudíž nelze bez toho, abychom podnikli exkurzi do historie, konkrétně do doby, kdy se fašizoidní tendence v Norsku začaly formovat a prosazovat.
Vzniku samostatného státu v roce 1905 předcházela dlouhé a obtížné cesta, takže Norové od samého počátku začali vnímat svou suverenitu jako svého druhu posvátnou věc. Toto „zbožštění“ země jakožto společného údělu všech Norů mělo svůj původ v duchovní mentalitě obyvatel, charakteristické eklektickou směsicí přírodních náboženství, severské mytologie a luteránského sektářství. Nový stát, založený na přísně kmenovém základě, stál mimo jiné před otázkou, jaké postavení v něm mají mít příslušníci jiných etnik, především tedy Laponci a Tataři. Bylo rozhodnuto a v ústavě právně zakotveno, že tito lidé jsou povinni přijmout norské státní občanství a pokud tak neučiní, mají Norsko opustit. Toto nařízení se sice nedařilo důsledně realizovat mezi kočovníky v severských oblastech mimo civilizaci, ostatní „Nenorové“ v dosahu státní moci se však stali objektem převýchovných metod, mnohdy nebývale krutých. Dodejme, že Norsko museli po přijetí ústavy opustit i Židé a katolíci. Dá se říct, že právě v době krátce po vzniku samostatného státu se rasismus a šovinismus staly oficiální doktrínou, jejíž neblahé dědictví přetrvává v Norsku dodnes.
Když se podíváme na konkrétní metody, jichž se v procesu násilné asimilace používalo, neubráníme se zděšení. Tak se např. zcela vážně uvažovalo o tom, že Tataři budou fyzicky vyhubeni. K tomu sice nedošlo, ovšem zákon z roku 1934, nařizující sterilizaci Tatarů, platil v Norsku až do roku 1948, neoficiálně se v těchto praktikách pokračovalo ještě dalších dvacet let. Běžnou praxí bylo i odebírání tatarských a laponských dětí rodičům a jejich umísťování do ústavů za účelem převýchovy (podobnost s dnešním Barnevernetem bije do očí). Děti zde měly přísně zakázáno mluvit rodným jazykem a byly bestiálně mučeny, pokud se proti tomuto nařízení provinily. Už v roce 1908 byl zřízen tatarský koncentrační tábor, kde byli vězni podrobováni drastickým lékařským zákrokům (kastrace, lobotomie). Ti, kteří tato zvěrstva nepřežili, končili v masových hrobech – několik jich bylo objeveno nedaleko Osla.
Ve výčtu těchto zločinů, které prováděl norský státní aparát na „nepřizpůsobivých“, by se dalo pokračovat ještě dlouho. Je zřejmé, že fašismus ve své nejzvrácenější podobě v této zemi zapustil kořeny mnohem dřív než v Německu. Nacisté se ostatně při tvorbě svých nechvalně proslulých rasových zákonů nechali v mnoha směrech inspirovat „norským modelem“.
Mainstreamová média pochopitelně pečlivě skrývají skutečnost, že „je něco shnilého v království norském“, takže o faktickém stavu věcí se dozvídáme až v okamžiku, kdy se nějaká aféra rozroste natolik, že ji už nelze zamést pod koberec. Tak např. s praktikami Barnevernetu, norského úřadu na ochranu dětí, se mohla česká veřejnost seznámit až poté, co byly touto organizací odebrány děti naší občance paní Evě Michalákové.
V této souvislosti ovšem začala vyplouvat na povrch i mnohá jiná otřesná fakta, která ukazují, že metody Barnevernetu nejsou nějakou výjimkou z pravidla a že norská společnost má v sobě hluboce zakořeněné sociálně patologické rysy, charakteristické pro totalitní režimy. Pochopit dnešní šokující realitu tudíž nelze bez toho, abychom podnikli exkurzi do historie, konkrétně do doby, kdy se fašizoidní tendence v Norsku začaly formovat a prosazovat.
Vzniku samostatného státu v roce 1905 předcházela dlouhé a obtížné cesta, takže Norové od samého počátku začali vnímat svou suverenitu jako svého druhu posvátnou věc. Toto „zbožštění“ země jakožto společného údělu všech Norů mělo svůj původ v duchovní mentalitě obyvatel, charakteristické eklektickou směsicí přírodních náboženství, severské mytologie a luteránského sektářství. Nový stát, založený na přísně kmenovém základě, stál mimo jiné před otázkou, jaké postavení v něm mají mít příslušníci jiných etnik, především tedy Laponci a Tataři. Bylo rozhodnuto a v ústavě právně zakotveno, že tito lidé jsou povinni přijmout norské státní občanství a pokud tak neučiní, mají Norsko opustit. Toto nařízení se sice nedařilo důsledně realizovat mezi kočovníky v severských oblastech mimo civilizaci, ostatní „Nenorové“ v dosahu státní moci se však stali objektem převýchovných metod, mnohdy nebývale krutých. Dodejme, že Norsko museli po přijetí ústavy opustit i Židé a katolíci. Dá se říct, že právě v době krátce po vzniku samostatného státu se rasismus a šovinismus staly oficiální doktrínou, jejíž neblahé dědictví přetrvává v Norsku dodnes.
Když se podíváme na konkrétní metody, jichž se v procesu násilné asimilace používalo, neubráníme se zděšení. Tak se např. zcela vážně uvažovalo o tom, že Tataři budou fyzicky vyhubeni. K tomu sice nedošlo, ovšem zákon z roku 1934, nařizující sterilizaci Tatarů, platil v Norsku až do roku 1948, neoficiálně se v těchto praktikách pokračovalo ještě dalších dvacet let. Běžnou praxí bylo i odebírání tatarských a laponských dětí rodičům a jejich umísťování do ústavů za účelem převýchovy (podobnost s dnešním Barnevernetem bije do očí). Děti zde měly přísně zakázáno mluvit rodným jazykem a byly bestiálně mučeny, pokud se proti tomuto nařízení provinily. Už v roce 1908 byl zřízen tatarský koncentrační tábor, kde byli vězni podrobováni drastickým lékařským zákrokům (kastrace, lobotomie). Ti, kteří tato zvěrstva nepřežili, končili v masových hrobech – několik jich bylo objeveno nedaleko Osla.
Ve výčtu těchto zločinů, které prováděl norský státní aparát na „nepřizpůsobivých“, by se dalo pokračovat ještě dlouho. Je zřejmé, že fašismus ve své nejzvrácenější podobě v této zemi zapustil kořeny mnohem dřív než v Německu. Nacisté se ostatně při tvorbě svých nechvalně proslulých rasových zákonů nechali v mnoha směrech inspirovat „norským modelem“.
(pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat