MARCUS DU SAUTOY: CO NEMŮŽEME POZNAT

Člověk vs. vesmír, duše vs. tělo, matematika vs. filosofie – kde jsou hranice našeho poznání?

Obrovský (a skoro se dá říct, že exponenciální) boom digitálních technologií vcelku logicky přivádí k otázce, zda tento vývoj bude pokračovat takříkajíc ad infinitivum, či někdy narazí na poslední (ve smyslu nepřekonatelné) limity. Těžko dnes můžeme předpovídat, která z těchto dvou eventualit se ukáže být tou správnou, jisté je ovšem jedno – pokud skutečně nějaké takové bariéry existují, pak jsme se k nim ještě ani nepřiblížili. Řečeno jinak – budoucí léta přinesou další závratný technologický pokrok a rozhodně se nebude opakovat situace, kdy jistý zaměstnanec patentového úřadu chtěl „zavřít krám“, protože dle jeho mínění už bylo všechno vynalezeno...

Co nás ale v tomto ohledu čeká v jiných oblastech, především tedy ve vědeckých disciplínách typu kvantové fyziky, neurobiologie, kosmologie – a hlavně matematiky? V knize s názvem Co nemůžeme poznat (Výprava na hranice vědění) se tímto problémem zabývá českým čtenářům nikoli neznámý Marcus du Sautoy (viz Hudba prvočísel) a hned dodejme, že tak činí velice čtivou a navzdory složitosti tématu i vcelku srozumitelnou formou. Dalším kladem knihy je to, že autor spíše než na vyhlašování kategorických závěrů se zaměřuje na nastolování kruciálních otázek, k jejichž zodpovězení sice nabízí, ale nevnucuje své dlouholeté zkušenosti matematika. Jde mu tedy v první řadě o to, aby čtenáře nadchl pro „metafyziku“ a dovedl ho tak na cestu vlastního promýšlení základních existenciálních problémů.
Velmi zajímavé jsou např. jeho názory na tzv. umělou inteligenci (ponechme nyní stranou, nakolik je tento módní termín toliko lingvistickou hříčkou, resp. snahou navodit dojem, že jde o něco víc než o „hrubou“, průmyslovou robotizaci). Jestliže naše znalosti o lidském mozku jsou čím dál přesnější a detailnější a povědomí o procesech, které v něm probíhají, stále komplexnější, neplyne z toho závěr, že jednou (v blízké či vzdálenější budoucnosti) se podaří „sestrojit“ něco na způsob „nelidského“ mozku? A hlavně a především – bude „vedlejším produktem“ této umělé inteligence i duše?
Marcus du Sautoy je materialista a uvažuje zhruba takto: Duše nemůže existovat samostatně a nezávisle, protože je evidentní, že je nějak (i když zatím nevíme, jak konkrétně) spojena s mozkem. U malých (řekněme dvouletých) dětí navíc žádnou uvědomělou duševní aktivitu neregistrujeme, zatímco u těch starších (např. pětiletých) již ano. Někdy v raném dětství tedy musí v mozku dojít k něčemu kvalitativně zásadnímu, kdy v jistém okamžiku „přeskočí jiskra“ a... objeví se duše!
S tím se dá ovšem jen těžko souhlasit – vždyť jde fakticky o pouhou „vylepšenou verzi“ Descartovy teorie o mozkové žláze (epifýza) jakožto „sídle duše“. Blíže pravdě je jak Spinoza se svým psychofyzickým paralelismem (každému ději hmotnému odpovídá děj duševní), tak křesťanská antropologie, považující duši za nehmotnou, od těla odlišnou entitu.
Fascinující závěry vyvozuje anglický matematik i z teorie Velkého třesku, přesněji řečeno z otázky, co bylo před ním. Znovu se však můžeme ptát, zda vesmír opravdu „přišel na svět“ právě tímto způsobem. Řada vědců dává přednost jiným teoriím a pokud mohu vyslovit svůj laický názor, tak mám za to, že tvrdit něco časově omezeného (vznik před 13,8 miliardy let) o nekonečném a neomezeném vesmíru je značně diskutabilní.
Marcus du Sautoy je vynikajícím matematikem, ovšem pouze průměrným filosofem. Jeho kniha Co nemůžeme poznat potvrzuje známou pravdu, že řešení výsostně filosofických problémů pomocí parciálních věd (včetně matematiky) je předem odsouzeno k nezdaru. Pro svůj vtipný a zdravě provokativní styl, jakým je napsána, si však určitě zasluhuje pozornost všech zvídavých čtenářů.         

NEZNÁMÝ J. H. K (12)

 
KDO JE TA ŽENA, CO KRÁČÍ HNED ZA RAKVÍ?!

Odkud ji jenom znám, ptám se furt znova

náhle ji poznávám – přitom mne zamrazí

omyl je vyloučen... je to má vdova!

POETICKÉ KOMENTÁŘE (192)

D o   F r a n c i e ,  d o   N ě m e c k a

p ř i š l i   v á l č i t   z a   i s l á m

Č e š i ,  c h r a ň t e   s v o j e   d ě c k a

a ť   n e p ř i j d o u   t a k y   k   n á m !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (191)

J á   b y c h   t o   t é   c t ě n é   p a n í

v ů b e c   n e p s a l   t a k h l e   s t r u č n ě

s p í š e   b y c h   j í   m í s t o   p s a n í

r o z m l u v i l   t e n   i s l á m   r u č n ě

HAIKU (168)

B z u k o t   č m e l á k a

v e   c h v í l í c h   t i c h a

k v ě t i n a

DÖRTE HANSENOVÁ: POLEDNÍ HODINA

Člověk v soukolí časoprostorových determinant – geniální román německé spisovatelky hledá odpovědi na základní existenciální otázky 

Starý kraj – tak se jmenoval debutový román Dörte Hansenové a vzpomínám si, jak jsem po jeho přečtení fascinovaně přemýšlel o tom, kde se v této začínající německé autorce vzala ta úžasná imaginativní síla, jež doslova sálala z každé stránky. Nyní tu máme Polední hodinu, její druhou knihu, k níž jsem přistupoval s jistým napětím a otázkou, zda je vůbec možné zopakovat kvalitu té první. O „syndromu druhé knihy“ (jak jsem si tento literární fenomén pojmenoval) by se toho mohlo napsat hodně – stručně řečeno jde o to, že u řady nadějných začátečníků se posléze ukázalo, že jejich prvotina byla zároveň labutí písní, neboť další psaní již bohužel mělo sestupnou trajektorii.

Panta rhei... Ano, vše plyne, čas se nedá zastavit a je vcelku pochopitelné, že se s tímto faktem smiřujeme velmi těžce. Ovšem smutek a nostalgie nejsou to jediné, co je nám souzeno zakoušet při pozorování věčného koloběhu zrodů a zániků, jehož jsme chtě nechtě součástí. Jako rozumem nadané bytosti máme totiž jedinečnou možnost tento základní zákon veškerého stvoření vnímat takříkajíc „sub specie aeternitatis“, a pod tímto úhlem se zdánlivá absurdita našeho pozemského údělu může ukázat v úplně jiném světle. Jistě, většina z nás se k takovémuto navýsost filosofickému výkonu vlastními silami nedopracuje. Naštěstí nám přichází na pomoc ti, kdo schopnost této existenciální reflexe mají, v prvé řadě tedy umělci a mezi nimi i spisovatelé...

„Deset hodin orloj na radnice bije

z přítomnosti je už vráska historie

není absolutna v téhle panice

všechno splývá, nevíš, kde jsou hranice

stěží vyvolávám matné snímky dění

pranic netrvá a všechno je i není...“

Vítězslav Nezval (abych uvedl jeden příklad za všechny) to ve svém Edisonovi vyjádřil vskutku nádherně. Poema nevyznívá pesimisticky, byť je plná veršů jako
„Naše životy jsou tvrdé krajíce
každodenně trochu umírajíce
modelujem svoje embryální hlavy
jednou tomu řekli nemoc, jindy zdraví
je to tentýž měsíc, vždycky jiná čtvrt
naše životy jsou sto let dlouhá smrt...“
a její hrdina v závěru umírá – básníkovi se totiž podařilo „zastavit čas“ či (řečeno jinak) soustředit životní dráhu velkého vynálezce do jediného ohniska, jímž je věčnost (omlouvám se za případné nepřesnosti v citaci Nezvala, psal jsem to „z hlavy“). Jiným skvělým příkladem právě řečeného je podle mého názoru Hrubínova Zlatá reneta.

Jak to ale souvisí s Dörte Hansenovou a jejím románem Polední hodina? Velmi úzce – německé spisovatelce se v něm podařilo to, co výše zmíněným autorům, totiž zkrotit neúprosný běh času tím, že jej „přetransformovala“ do Absolutna, kde již neexistují „naše“ časová měřítka na škále minulost–budoucnost, ale pouze jediné a všeobsáhlé „Teď“...

Je vcelku logické, že u literárních veleděl tohoto druhu nazáleží na tom, do jakého prostředí či historického rámce je příběh zasazen, protože o něj fakticky ani tolik nejde. Přesto si Dörte Hansenová v tomto ohledu „naložila“ pravděpodobně nejtěžší možné břemeno – psát o proměně vesnice v industriální epoše totiž znamená složité manévrování mezi Skyllou afektovaného naturalismu, k němuž konec éry sedláků a venkovských řemeslníků přímo svádí a Charybdou sentimentální adorace rádoby idylického sepětí člověka s půdou. Když se podíváme, kolik spisovatelů při tomto pokusu žalostně ztroskotalo, jaké slaboduché parodie na venkovský život splácali, pak nás literární výkon Dörte Hansenové v její Polední hodině ohromí tím více!
Ingwer Feddersen má výčitky svědomí, protože se nestal hostinským a sedlákem v rodné vsi, jak od něj očekával otec, ale zvolil si životní dráhu městského „inteligenta“. Nyní je zpátky, aby pečoval o zestárlé rodiče a gejzír vzpomínek, který v něm vytryskne na místech jeho dětství, odstartuje proces mravní sebereflexe. Maloměšťák na prahu „abrahámovin“ se zamýšlí nad svým neutěšeným životem, Polední hodina je velkolepě ztvárněným dramatem jedince, konfrontovaného s „psychologií“ svérázného vesnického společenství. Závěr, vyznívající „do ztracena“, ponechává na samotném čtenáři, aby si nevyřčené domyslel sám...
Když jsem se snažil najít na Wikipedii nějaké informace o Brinkebüllu, v němž se příběh odehrává, nenašel jsem nic – jak jsem posléze zjistil, jedná se o vesnici, existující toliko v autorčině fantazii. To samozřejmě nemění nic na tom, že podobných míst existuje spousta – a kdo ví, možná celý svět je jeden velký Brinkebüll a každý člověk má v sobě kousek Ingwera Feddersena, tápavě hledajícího cestu domů...
Starý kraj byl úchvatný, Polední hodina je geniální. U obou knih je rovněž nutno zmínit skvělý překlad Viktorie Hanišové a grafickou úpravu Lucie Zajíčkové. Nakladatelství Host odvedlo vskutku profesionální práci!

VÁLKA V SÝRII V PODÁNÍ KAVÁRENSKÉHO MAINSTREAMU

Těžké časy havloidních pisálků – náhle neví, která bije...

Nedivím se těm našim prorežimním pseudonovinářům, že od okamžiku zahájení turecké agrese proti Sýrii hrají mrtvé brouky. Jindy všeználkovští Pytlíci, kteří všude byli a všemu rozumějí, teď zoufale sledují západní média, aby zjistili, jaká je teď ta správná politicky-korektní linie, aby náhodou nešlápli vedle, ovšem moc chytří z toho podle všeho nejsou. A ani být nemohou – např. v Süddeutsche Zeitung v těchto dnech vychází protiturecké články, které by se tam jako islamofobní ještě před pár dny nemohly objevit. O průběhu války se tedy dozvídáme s dvoudenním zpožděním, až si kavárenská Česká televize a Bakalův Respekt přežvýkají západní zpravodajství.

I sexygenerál Pavel Petr (nebo Petr Pavel, nějak se mně to plete) mlčí jak zařezaný. Co by ale asi tak mohl chudák říct, že... Ta jeho mantra, že za všechno může Rusko, je dávno obehraná a navíc by za současné situace působila vyloženě infantilně – vždyť jedině Putin s Asadem dnes mohou celý konflikt zastavit.

Mimochodem Asad – Kurdové ho v těchto chvílích vítají jako zachránce! Není se co divit, když se ukazuje, že ti hodní protiasadovští bojovníci za demokracii v Sýrii (jak je ještě nedávno nazývala pražská kavárna) jsou ve skutečnosti hrdlořezové, které Erdogan poslal do první linie, aby za něj udělali černou práci. A že jsou to vskutku udatní bojovníci, vidí celý svět – vždyť si své hrdinské činy proti ženám a neozbrojeným civilistům nahrávají na mobily...

K nějakému chlapskému slovu se zatím neprokoktal ani Petříček, od toho to ale ani nikdo nečeká. To spíš u knížete by se dalo předpokládat, že něco řekne a třeba polituje mrtvé, zraněné a z domovů vyhnané Kurdy – Karel se však jako správný diplomat pro jistotu odebral k zimnímu spánku. 

O tom, co se v Sýrii aktuálně děje, nevíme tedy z našich oficiálních médií nic, jediné relevantní informace se objevují pouze v Parlamentních listech a Pravém prostoru. To jsou ale (říkali to v ČT!) štvavé, dezinformační, proruské a protiturecké weby, které žádný správný Čech nečte, že...     

BRIAN W. KERNIGHAN: JAK POROZUMĚT DIGITÁLNÍMU SVĚTU

Pokud jste digitální „zelenáči“ (a už jimi být nechcete), přečtěte si tuto knihu!

Jednou z největších absurdit dnešní doby je podle mne to, že lidé si sice kupují a používají nejmodernější digitální přístroje, nemají však sebemenší ponětí o tom, jak vlastně všechny ty mobily, tablety, notebooky a smartphony fungují. Jistě, do značné míry tomu tak je i v případě méně komplikovaného „zboží“ – u aut nám např. stačí vědět, kde mají spojku, brzdu a plyn, popř. kudy se do nich tankují pohonné hmoty, a můžeme vyrazit na silnice. Takovýchto „svátečních“ řidičů ovšem mnoho není, naopak většina z těch, kdo usedají za volant, má alespoň základní povědomí o funkci motoru, převodovky či brzdných systémů a jsou mezi nimi i takoví, kteří si umí sami poradit s menšími opravami. Lidé, které všude kolem sebe vidíme s mobily v rukou, však ví jen to, kde mají zmáčnout které tlačítko či čeho se dotknout na displeji a ostatní je pro ně španělskou vesnicí. Neříkám to samozřejmě nijak pejorativně – vždyť jedním z těchto „digitálních analfabetů“ jsem i já...

Zároveň ale patřím k těm, kdo se za tuto svoji technologickou omezenost tak trochu stydí a chtěli by s tím „něco udělat“, tj. alespoň trochu pochopit, na jakém principu ona shora zmíněná zázračná „udělátka“ pracují. A zrovna teď k nám jako na zavolanou přichází na slovo vzatý odborník Brian W. Kernighan se svou knihou Jak porozumět digitálnímu světu, jejíž podtitul (Vše, co potřebujete vědět o internetu, bezpečnosti a soukromí) naznačuje, že nám chce zprostředkovat základní informace o této pro nás tak tajuplné „zemi za zrcadlem“. 
Když jsem se jednomu známému (který je počítačovým programátorem) zmínil o tom, že právě recenzuji Kernighana, byl okamžitě „v obraze“. Věděl toho o něm tolik, že jsem nestačil zírat a o jeho knize prohlásil, že „je to taková hodně polopatisticky napsaná encyklopedie o počítačích a internetu pro úplné začátečníky“. Dlužno říct, že já jsem se jejími stránkami prokousával nanejvýš obtížně a mnohé věci chápal jen s vypětím veškerých intelektuálních sil... Ale – nakonec jsem těm zpočátku naprosto novým a nepochopitelným věcem ke svému vlastnímu překvapení přece jen porozuměl!

Brian Wilson Kernighan je totiž člověk, u něhož se v obdivuhodné symbióze spojuje takříkajíc teorie s praxí. Vymyslel třeba tzv. programovací jazyk C a celkově hodně přispěl k vývoji softwaru, načež se stal učitelem (a ne ledajakým, když mezi jeho působiště patří Harvard a Princeton) a spisovatelem, či lépe řečeno autorem knih o internetu a programování. Pokud tedy někdo přemýšlí o tom, jak porozumět digitálnímu světu, měl by si určitě pořídit Kernighanovu knihu s „podobným“ názvem – Jak porozumět digitálnímu světu...
Ve známé a právem oceňované edici ZIP ji společně vydala nakladatelství Dokořán a Argo.  

KAREL GOTT PRÝ ROZDĚLUJE SPOLEČNOST...

Opravdu? Vždyť ho miluje (až na pár havloidů) celý národ! 

Šafr, Halík, Schwarzenberg... no a teď ještě jakýsi Just. Je v tom závist, škodolibost, špatné svědomí či nějaká duševní porucha? Těžko říct, faktem však je, že před pátečním rozloučením s Karlem Gottem se pravdoláskaři všeho druhu dostávají do stavu zuřivé nepříčetnosti, kdy spílají všem, kdo se chystají na Žofín přijít a dát tak poslední sbohem člověku, jehož měli (a mají) upřímně rádi...

Díval jsem se v posledních dnech na německé zprávy a vzpomínkové pořady a nemohl jsem necítit hrdost na svého velkého krajana, který je tam tak oslavován a na něhož vzpomínají celé generace Němců s dojetím a úctou. Na ně se Šafr s Halíkem své jedovaté sliny plivat neodvažují – asi jim je jasné, že by pořádně narazili. O to víc si vylévají vztek na svých spoluobčanech, neboť tuší, že jich ke Gottově rakvi přijdou davy a pietní akt se tak zároveň stane národní demonstrací za normální a lidský svět, z něhož se Havlovi pohrobci svými snahami o nastolení liberálně-demokratického fašismu dávno vyčlenili.

I já se v pátek chystám do Prahy. Původně jsem to v úmyslu neměl, poté však, co jsem si dnes přečetl výpotek Vladimíra Justa, se rád přidám k zástupu „mediálně negramotných bláznů, kteří oplakávají zpěváka“. Těším se, že nás tam budou statisíce...

HAIKU (167)

U k l i ď   h r a č k y !  –

m a t k a   t o   u ž   p o p á t é

ř í k á   n a p o s l e d

CHYTÁNÍ ZA SLOVÍČKO (2)

„Projevit úctu k uměleckému talentu zemřelého je jedna věc, šílený a nevkusný nápad s národním pohřbem v katedrále věc druhá. V tomto pokusu o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu jde nejenom o projev naprosté devalvace hodnot a morální kýč, nýbrž i o politicky účelovou interpretaci našich moderních dějin a také o další pokus zatáhnout náboženské a církevní symboly do politiky zemanovsko-babišovského populismu.“   (Tomáš Halík)

Tomáši, nezdá se ti, že vidíš třísku v oku Karla Gotta, trám ve svém vlastním ale nevidíš? Abych se tě však zeptal konkrétně – co jsi dělal za komunistického režimu ty? Víš, vzpomínám si na jeden pokleslý normalizační film (tuším z roku 1983), v němž se divákům představuješ v roli socialistického psychologa, píšícího kádrové posudky na své pacienty. Proč máš potřebu v tomto posuzování svých bližních pokračovat i dnes, navíc v souvislosti s člověkem, který toho pro naši zemi udělal mnohem víc, než ty? 
Karel Gott za normalizace krásně zpíval, ty jsi blbě hrál. Přesto se dnes pasuješ do role arbitra, majícího právo rozhodovat o tom, zda se ten či onen člověk choval za minulého režimu dobře či špatně. Karel tenkrát nesloužil komunistické moci, ale rozdával radost svými písněmi – navíc mnoha pronásledovaným lidem nezištně pomohl.
Jediné vysvětlení tvé nenávisti vůči zemřelému vidím v tom, že Karel Gott v posledních letech svého života velmi dobře pochopil, co z naší krásné země chtějí udělat všichni ti tzv. „liberální demokraté“ (jejichž hlásnou troubou je jistý Tomáš Halík) a že se nebál na jejich pikle upozorňovat...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (190)

J a r o ,  l é t o ,  p o d z i m ,  z i m a

c e l ý   r o k   s e   m ě n í   k l i m a . . .

J á   b y c h   p ř á l   s i   ( „ F u c k   y o u ,  G r é t o “ )

a b y   b y l o   p o ř á d   l é t o !

HELEN JUKES: SRDCE VČELY MÁ PĚT KOMOR

Chovat včely je velké dobrodružství...

Jak je u mě při recenzování knih s přírodovědnou tématikou zvykem, začnu trochu zeširoka...

Když jsem před lety kandidoval v naší vesnici do obecního zastupitelstva, zazvonila u mě jednou jistá mladá dáma a chtěla vědět, zda bych byl v případě svého zvolení ochoten hájit zájmy místních včelařů. To mě překvapilo, neboť včely pro mě do té doby byly španělskou vesnicí. Abych však projevil dobrou vůli, provedl jsem sympatickou návštěvu svou zahradou, ukázal jí květinové záhony a dal tím najevo, že mám pro včely plné pochopení. Na oplátku se mi dostalo zevrubného výkladu o problematice včelařství a těžkostech, s nimiž se při jeho provozování ona a ostatní nadšenci musí v dnešní době potýkat. Stručně řečeno jde o to, že v důsledku industrializace zemědělství ubývá luk, malých polí a zahrad, tedy míst, kam včely létají sbírat pyl. Nejproblematičtějším obdobím je pak podzim, přesněji řečeno babí léto, kdy bývá krásné a pro včely velmi příznivé počasí, bohužel však už nic nekvete.
Vzal jsem si její slova k srdci, poradil se se svou ženou a vysadili jsme v naší zahradě další květiny, především tedy ty, které rozkvétají co možná nejpozději. Jde hlavně o astřičky (máme tři druhy – modré, světle růžové a fialové) a ořechokřídlec klandonský – ne, to není motýl, jak by se snad podle názvu mohlo zdát, ale keř s nádhernými modrofialovými květy. Právě teď, kdy píši recenzi na knihu Srdce včely má pět komor a občas se podívám oknem do zahrady, jsou astřičky i ořechokřídlec doslova obsypány včelami a já jen doufám, že krásné a slunné počasí posledních dnů vydrží co nejdéle...
No vida, to jsem celý já – mám psát recenzi a místo toho dělám průvodce po své zahradě. Věřím však, že mi to čtenáři odpustí, protože i Helen Jukes přišla na tu geniální myšlenku při procházce zahradou!
Tahle britská spisovatelka a učitelka tvůrčího psaní je podle všeho také milovnicí adrenalinových výzev, neboť jak jinak by jednoho krásného dne zničehonic přišla na nápad, že si pořídí včely. Bydlela zrovna v pronajatém domě se zahradou a myšlenka na včelaření, která jí tam v jisté chvíli prolétla hlavou, ji od té doby neopouštěla. Zkrátím to a řeknu, že Helen si koupila úl, přátelé jí obstarali včelstvo a... na světě bylo o jednu včelařku víc.
Ne, tak takhle jednoduché to zase nebylo – pokud se chce člověk tomuto koníčku věnovat důkladně a odpovědně, musí si opatřit spoustu informací. Na knize Srdce včely má pět komor je nejzajímavější to, že její autorka kombinuje vyprávění o svých nelehkých začátcích s exkurzemi do historie včelařství, o níž důkladným studiem získala obdivuhodný přehled. Dá se bez přehánění říct, že chovat včely je skutečná věda – už jen vybrat vhodný úl není nijak jednoduché, nemluvě o jeho vnitřním zařízení, které by těm malým pilným tvorečkům mělo poskytovat dostatečný komfort pro jejich složitou práci.
Jestliže už Goethe věděl, že „šedivá je všechna teorie a žití zlatý strom se zelená“, pak o včelaření to platí dvojnásob. Jde o to, že ani dnes zdaleka nevíme o včelách všechno a při jejich chovu musíme občas chtě nechtě postupovat metodou „pokus – omyl“. Naštěstí toho víme přece jen dost na to, aby těch omylů bylo co nejméně.
Helen Jukes nám v knize Srdce včely má pět komor nejen vylíčila dobrodružnou pouť za uskutečněním svého snu, ale jako „vedlejší produkt“ jí z toho vyšla i svérázná příručka pro začínající včelaře. Je to velmi příjemné, zábavné i poučné čtení a nakladatelství Kazda, které knihu vydalo, si za ni určitě zaslouží velkou pochvalu!   

POETICKÉ KOMENTÁŘE (189)

D ě j e p i s   s e   o p a k u j e

t e n t o k r á t   j a k   f r a š k a

l ů z a   o p ě t   o s l a v u j e

d e m e n t n í h o   š a š k a

HALINA BIRENBAUMOVÁ: NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ

Bez této knihy bychom o holokaustu nevěděli všechno...

Je to zvláštní – pokaždé, když jsem si myslel, že se už v memoárové literatuře, týkající se holokaustu, sotva mohu setkat s něčím novým a neznámým, vždy jsem se mýlil. Rudolf Vrba (Utekl jsem z Osvětimi), Richard Glazar (Treblinka, jméno jak z dětské říkanky), Ruth Elias (Naděje mi pomohla přežít), Imre Kertész (Člověk bez osudu) – copak v těchto knihách už nebylo řečeno vše? Potom ale přišla Eva Slonimová (Hvězdy nad námi), po ní Heda Margoliová Kovályová (Hitler, Stalin...a já), pak Primo Levy (Je-li toto člověk) – a v každém z těchto svědectví se skrýval další originální kamínek do mozaiky hrůz hitlerovské vyhlazovací mašinérie. 

A teď tedy Halina Birenbaumová a její Naděje umírá poslední. Hned v úvodu řeknu, že vzpomínky této polské Židovky jsou v mnohém unikátní a naše informovanost o holokaustu by bez nich byla ochuzena minimálně o jeden zásadní aspekt, jímž je nebývale sugestivní vylíčení každodenních hrůz, odehrávajících se ve varšavském židovském ghettu.
Na území o rozloze pouhých 2,6 kilometrů čtverečních, obehnaného třímetrovou zdí, se od podzimu 1940 tísnilo skoro půl milionu Židů, kteří zde měli čekat na „cestu na východ“. Tento nacistický eufemismus ovšem ve skutečnosti znamenal transport do Treblinky a smrt v plynových komorách. V ghettu se ocitla i desetiletá Halina a i když o svých tehdejších zážitcích napsala až o dvě desetiletí později, její vyprávění nás uchvátí surrealistickou autentičností, naturalistickým vyobrazením příšerných scén a děsivými podrobnostmi o tom, jak tyto hrůzy vnímala duše malého dítěte. 
Je to především popis takřka hororové „hry na schovávanou“, kdy Němci podnikali každodenní výpady do ghetta, aby zajali a odtáhli na „Umschlagplatz“ (jakési provizorní nádraží, odkud odjížděly transporty do vyhlazovacího tábora) předepsaný počet Židů, kteří se naopak ukrývali v nejroztodivnějších skrýších a za velké štěstí považovali, když si o den či dva prodloužili život. Halině a její statečné a vynalézavé matce se dařilo takto unikat až do doby, kdy v ghettu vypuklo povstání, které prožili za strašných podmínek v podzemním bunkru. Poté, co zlomili poslední odpor, začali Němci se systematickou likvidací ghetta a honem na zbylé Židy. Na Halinu nyní čekala další křížová cesta – tentokrát po německých koncentrácích...
I tady s ní prožijeme mnohé „originální“ (dá-li se to tak říct) situace, při nichž nám bude tuhnout krev v žilách – zmíním alespoň tu, kdy se se skupinou dalších vězeňkyň ocitne v plynové komoře, odkud je posléze vyženou ven, protože došel plyn!
Knihu uzavírá nesmírně emocionální kapitola s názvem Cesta do minulosti, v níž se autorka (žijící od roku 1947 v Izraeli) vypisuje ze svých pocitů z cesty do Polska, uskutečněné čtyřicet let po válce. Během ní navštívila místa (Varšava, Treblinka, Majdanek, Osvětim), kde si prošla nelidským utrpením a přišla o své nejbližší. Zaujal mne tu mimo jiné tento odstavec: „Svíce nezapálím ani se nebudu modlit. Neuteču od vzpomínek. Nevykoupím si tento dluh zapálením svíce nebo mumláním modlitby. Neuteču k Bohu. K Bohu, který právě v tomto táboře ukázal jednou provždy svou neexistenci, a to tak zřetelně a jednoznačně!“
Psychologicky nesmírně zajímavé téma, totiž dopad prožitků z koncentračních táborů na víru v Boha, teprve čeká na své zpracování. Halina Birenbaumová a Elie Wiesel ji ztratili, jiní (např. Edith Steinová či Maximilián Kolbe) nikoli a naopak právě v osvětimském pekle dokázali své křesťanské přesvědčení demonstrovat s heroismem, který překvapil i jejich mučitele a vrahy...
Knihu Naděje umírá poslední vydalo nakladatelství Jota již v roce 2010. Nyní vychází znovu, což oceníme především my, kdo jsme si ji tenkrát bohužel nechali ujít!  

POETICKÉ KOMENTÁŘE (188)

F l á k á   š k o l u  –  t o   j e   p s i n a !

( p r ý   j í   v a d í   h o r k é   k l i m a ) 

a   m á   p r a v d u  –  š v é d s k é   k r á v ě

p ř e h ř í v á   s e   m o z e k   v   h l a v ě . . .

„AŽ NÁS PŮJDOU MILIÓNY“

aneb kdybychom si všichni hodili mašli, zachráníme planetu!

„Uhlí patří pod zem!“

Jdu po brněnské Rašínově ulici a z průvodu, co jde proti mně, zaznívají výkřiky proti uhlí. Připadá mi to hloupé, absurdní a z mého úhlu pohledu naprosto nepochopitelné – co to nešťastné uhlí komu udělalo, že se stalo terčem takové nenávisti? Na druhou stranu však – ten skandující dav je tvořen středo a vysokoškoláky a ti by snad měli být dost inteligentní na to, aby svá hesla dovedli zdůvodnit, ne?

„K čemu škola – klima volá!“

V čele průvodu kráčí dívka s tlampačem a předříkává, co se má provolávat. Ulít se ze školy je jistě příjemné, ale jak se tím pomůže klimatu, to opravdu nevím. Nebylo by lepší a smysluplnější, kdyby se ta postpubertální mládež raději učila a pokusila se (když jim na tom životním prostředí tolik záleží) vymyslet nějaké ekologičtější pohonné hmoty pro auta a letadla? Ono je totiž velice snadné křičet:

„Uhlí, ropa, plyn – patří do dějin!“

– udělat ale něco pro to, abychom je tam mohli skutečně poslat, protože jsme objevili něco lepšího a ekologičtějšího, to by byla jiná!

„Planeta nás nepotřebuje – my ji ano!“

Jistě, ovšem to mně připadá jako výzva ke kolektivní sebevraždě lidstva!

„Tvoje máma měla lepší klima!“ 

Tak o tom bych si dovolil pochybovat – za socialismu se přece oslavoval „dým z továren“ a např. cementárna nedaleko mého bydliště zasypávala prachem desítky obcí kolem dokola. Dnes tu máme čisto...

„Nechceme tady poušť – vystrčte hlavy z písku!“

Pořád mně není jasné, na koho se ti protestující vlastně obracejí – na vládu, Babiše, Společnost přátel žehu, Organizaci spojených národů? Tady kdosi konečně nese heslo, kterému se dá trochu rozumět:

„Držím se při zemi – nelétám!“

Buď zdráv, můj mladý příteli, já také nelétám! Bohužel tě nepotěším – létal bych rád, ale mám aerofobii. A mezi námi – nevím, proč bych tuto ryze osobní informaci měl psát na papundekl a chodit s ním po Brně jako ty...

Svazačka v čele zrovna vykřikuje:

„Chceme žít!“

a já bych se té sympatické dívčiny rád zeptal, co si myslí o hormonální antikoncepci. Ta přece znečišťuje řeky a podzemní vody víc než cokoli jiného – proč tedy neprotestuje také proti ní? To bych se do průvodu s radostí přidal a i nějaký úderný slogan vymyslel, třeba:

„Chraň si zdraví, šetři kačky – nežer hormonální sračky!“

Žádat po naší sluníčkové mládeži, aby v rámci boje za klima omezila svůj hedonistický způsob života, je ale asi moc...

 

HAIKU (166)

V á n o č n í   t r a d i c e

i   l e t o s   j s e m   d o s t a l

ž l u č n í k o v ý   z á c h v a t

MARCUS DU SAUTOY: HUDBA PRVOČÍSEL

Neuvěřitelná matematická detektivka – na tajemství prvočísel si vylámaly zuby celé generace géniů!

Před časem proběhla světovými sdělovacími prostředky senzační zpráva o tom, že se podařilo vyřešit jednu se sedmi největších matematických záhad, tzv. Poincarého domněnku. Podobné informace se ve světě učenců přijímaly vždy s nedůvěrou – případů, kdy vyšlo najevo, že údajně „neprůstřelný“ důkaz neobstál v konfrontaci s nejlepšími mozky planety a byl posléze vyvrácen, existovala spousta. Tentokrát se však ukázalo, že ruský matematik Grigorij („Gríša“) Jakovlevič Perelman opravdu trefil hřebíček na hlavičku – v jeho objasnění záhadného problému se ani po letech nepodařilo najít sebemenší chybu, takže byl oficiálně uznán za vyřešený. 

Pro zajímavost dodejme, že Perelman odmítl obrovskou finanční částku, která mu za jeho epochální objev náležela, přičemž tak učinil se slovy: „Vím, jak pohnout vesmírem – proč bych se tedy měl zajímat o milion dolarů?“

Mezi šesti zbývajícími matematickými „oříšky“ zaujímá výsadní postavení tzv. Riemannova hypotéza. Právě jí je věnována kniha Hudba prvočísel, v níž Marcus du Sautoy seznamuje čtenáře s fascinujícím příběhem neuspěšných pokusů o nalezení důkazu pro tvrzení, s kterým před 160 (!) lety přišel německý matematik Bernhard Riemann. Už samotné nastínění toho, o co přesně v tomto „hlavolamu“ jde, je (alespoň tedy pro mne, matematického eléva) příliš složité a nezbývá mi tudíž nic jiného než se odvolat na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Riemannova_hypot%C3%A9za), popř. na následující skvělé video, v němž je tohle všechno dokonale vysvětleno: https://www.youtube.com/watch?v=tHm7MnPkBiI.

V každém případě je z knihy zřejmé, že Riemanna lze považovat za možná největšího matematického génia, který kdy žil. Aspoň já jsem tento dojem získal poté, co jsem si přečetl jeho životopis, resp. informace o tom, jak hluboce dokázal proniknout do problematiky prvočísel. Marcus du Sautoy dokonce přichází s teorií, že Bernhard Riemann patrně pravdivost své hypotézy uměl dokázat – některé indicie naznačují, že případné nalezení jeho ztraceného deníku by v tomto směru mohlo přinést senzační odhalení. Další cenný zdroj je bohužel nenávratně ztracen – jde o zápisky, které při úklidu bytu velkého matematika spálila jeho až příliš iniciativní hospodyně...

Ačkoli Riemannova hypotéza nebyla dodnes dokázána, důležitých kroků na této složité cestě se učinilo víc než dost. Zajímavé je, že často se tak stalo nepřímo – někdo např. řešil jiný problém, aby následně zjistil, že „neúmyslně“ dospěl k významnému objevu v úplně odlišné, totiž „riemannovské“ matematice. Někdy dokonce ani nešlo o zkoumání matematická, ale fyzikální či dokonce hudební! Během četby jsem nabyl přesvědčení, že se na celou věc nejspíš musí jít nějak jinak – konkrétně jde o 6. kapitolu, v níž jsou prezentovány originální ideje, s nimiž svého času přišel fenomenální Ind Šrínivása Rámanudžan, nazývaný „matematický mystik“.  
V knize Hudba prvočísel se tak stáváme svědky úžasného dobrodružství, autorem velmi trefně charakterizovaným jako „výstup na matematický Mount Everest“. Na jeho vrchol, jakkoli občas vykoukne z mraků a zdá se být na dosah, se dosud nikdo nedostal a i u zatím posledního „horolezce“, tvrdícího, že tam stanul (Michael Atiyah, 24. 9. 2018), se podle všeho jedná toliko o přání, které se stalo otcem myšlenky...
Pokusy o zdolání závratné mety nepodnikají jen matematičtí „profesionálové“, ale v naději, že se na ně usměje štěstí, se do Riemannovy hypotézy pouští i „amatéři“. Odměna, vypsaná za její vyřešení (1 000 000 dolarů) je lákavá, ovšem skrývá i nejedno nebezpečí – v knize jsou třeba zmíněny případy lidí, kterým dlouhodobé a vypjaté matematické úsilí přivodilo duševní poruchu.
Má rada na závěr tedy zní: Hudbu prvočísel si určitě přečtěte, je to neuvěřitelně napínavé čtení, které vás (a nejen „matematicky“) nesmírně obohatí – ovšem před Riemannovou hypotézou se mějte na pozoru!    

ХАЙКУ (59)

В и д   н а   к л а д б и щ е

б р о к е р   з н а к о м и т   м е н я

с   п р е и м у щ е с т в а м и   к в а р т и р ы

HAIKU (165)

V e l k á   ú r o d a  –

p o   j e d n é   o d v á ž í m

d ý n ě   z   p o l e

HAIKU (164)

P i e r c i n g  –

j a k   j e   o š k l i v á

t a   k r á s n á   d í v k a

WALTER ISAACSON: LEONARDO DA VINCI

Monumentální kniha o renesančním velikánovi – Leonardo da Vinci je (nyní i díky Walteru Isaacsonovi) stále živý... 

Troufnout si na životopis génia Leonardova formátu – to chce opravdu hodně odvahy! A také zdravého sebevědomí, okořeněného (rovněž zdravou) drzostí a snad i jistým fanfarónstvím – podívejte se, co dovedu! Je známo, že autor memoárové literatury Walter Isaacson disponuje zmíněnými vlastnostmi a duševními dispozicemi v míře vskutku vrchovaté – čtenáři „jeho“ Steveho Jobse, Alberta Einsteina a Benjamina Franklina dobře vědí, s jakou bravurou dokázal tyto notoricky známé osobnosti přiblížit „obyčejným“ lidem, neorientujícím se v subtilních záležitostech moderních technologií, fyzikálních teorií či společensko-politických problémů.

Leonardo da Vinci je ale přece jen „jiná káva“. Jde o to, že jeho ohromující všestrannost ve spojení s fascinujícím „fortelem“ (dařilo se mu – lidově řečeno – všechno, na co sáhl) z něj dělají duchovního titána, o jehož výsadním postavení v dějinách není pochyb. Před jeho životopisci tudíž stojí zásadní problém, totiž jak s alespoň přibližnou proporcionální vyvážeností „vypíchnout“ z úchvatně mnohovrstevného příběhu renesančního velikána to, co je nejpodstatnější. Řečeno jinak – každý, kdo o něm píše, se musí rozhodnout, zda dá větší prostor Leonardovi-malíři před Leonardem-vynálezcem, upřednostní jeho optické pokusy a objevy na úkor anatomických, zohlední víc člověka, vědce nebo umělce...

Walter Isaacson si byl této potíže evidentně vědom a rozhodl se pro variantu, která se vyznačuje (aniž by to ovšem jakkoli vadilo!) jistou mírou subjektivity – Leonarda nám představuje především jako malíře, resp. objevitele inovativních metod u portrétování, jemuž se díky pochopení zákonitostí perspektivy podařilo vytvořit veledíla, nad nimiž žasli nejen jeho současníci, ale kterým se obdivujeme dodnes. Podrobný popis toho, čím je tak výjimečná Mona Lisa, jaké postupy byly uplatněny u Dámy s hranostajem či co je nejzajímavějšího na obraze Salvator Mundi  – to vše na mě udělalo obrovský dojem. Celkově lze konstatovat, že Isaacson se přímo úzkostlivě snažil o to, aby „jeho“ Leonardo byl co možná nejvíce totožný s historickým „originálem“ – vidí v něm svérázného kreativce, uchváceného obrovskými výzvami své doby, přemýšlivého „podivína“ s obsedantní touhou přijít na kloub všemu, co ho nějak zaujalo, duchovní bytost, povznesenou nad všechno nízké a hrubě materialistické...  

V knize zaujmou i pasáže, popisující mnohdy až úsměvné trable, které si velký umělec užil se snoby své doby. Isabella d´Este, toužící mít od něj svůj  portrét a Leonardovy výmluvy, s nimiž tuto zakázku odmítal, neboť těžko mohl vznešené dámě otevřeně říct, že některé detaily na její fyziognomii (kulantně řečeno) zrovna nekorespondují  s ideálem ženské krásy – u toho jsem se zasmál opravdu od srdce. Fakt, že malíř není řemeslník, musel zkousnout i zadavatel Poslední večeře – u proslulé nástěnné malby se k jeho nelibosti vždy znovu posunovaly termíny dokončení a celý spor ukončila až Leonardova pohrůžka, že tvář netrpělivého mecenáše zvěční na postavě Jidáše.

Jediná věc, která mně na knize vadila, byla autorova skoro až umanutá snaha dokázat, že Leonardo da Vinci byl homosexuál. Jestliže žijeme v době, kdy všelijaké sexuální deviace jsou nejen tolerovány, ale přímo povinně oslavovány, pak to samozřejmě může svádět k tomu, aby se i u slavných osobností minulosti pátralo po pikantnostech v jejich soukromí. To, že této tendenci podlehl i spisovatel Isaacsonova kalibru, je podle mne smutným svědectvím o stavu dnešní západní civilizace. Leonardova údajná homosexualita se na stránkách knihy opírá o tak slabé důkazy, že ji můžeme odsunout do říše bajek.
Za knihou je vidět obrovské penzum práce jejího autora, text doprovází bohatá fotografická příloha, složitost Leonardovy (nejen malířské) tvorby je „zjednodušena“ natolik, aby byla pochopitelná i lidem, kteří by se v ní za „normálních okolností“ vyznali jen stěží. Doporučit tento literární skvost pozornosti čtenářské obce je pro mne velkou ctí!      

HAIKU (163)

P o r y v   v ě t r u  –

z   t v é   d l o u h é   s u k n ě

j e   n á h l e   m i n i

NEJDE O KONĚVA, ALE O MÁCHU!

Z Petřína má zmizet socha předního představitele českého poetického romantismu 

Překvapivý vývoj nastal v mediálně výbušné kauze Koněvova pomníku, která podle všeho brzy vyústí do mnohem závažnějšího problému. Investigativní cestou bylo totiž zjištěno, že zahalení sochy sovětského maršála mělo posloužit pouze jako indikátor toho, nakolik je veřejnost ochotna tolerovat odstraňování politicky nekorektních sochařských reliktů z ulic a náměstí Prahy. Interní směrnice magistrátu, jejíž text unikl z Kavčích hor, svědčí o tom, že po Koněvovi má stejný osud potkat i Karla Hynka Máchu na Petříně. Zápis z porady nejmenované pražské části nenechává nikoho na pochybách, co zastupitelé z liberálně-demokratického bloku plánují:

Předseda Klouzek:

„Jediným bodem dnešního programu je návrh na odstranění sochy zpátečnického rusofilního agenta K. H. Máchu, která dodnes hyzdí krásný Petřín. Slovo má kolegyně Šeredová.“

Šeredová:

„Jmenovaný Mácha se ve vztahu ke své ženě dopouštěl sexismu a protigenderových provokací. Jeho antifeministické postoje jsou ostatně zdokumentovány i v Máji – zatímco se to tam jen hemží Vilémy a Hynky, Jarmila je jen jedna. Proporcionální zastoupení ženských jmen v poezii tomutu tmářskému šovinistovi evidentně nic neříkalo. Socha takové zrůdy je ostudou Prahy!“

Klouzek:

„Děkuji a předávám slovo kolegyni Teplé.“

Teplá:

„Vztah K. H. Máchy ke komunitě LGBT je sice stále předmětem výzkumů ze strany humanoidních odborníků Karlovy univerzity, dosavadní výsledky ale naznačují, že tento rádoby básník se ke svým spoluobčanům s odlišnou sexuální orientací choval přezíravě, pokud ne přímo pohrdavě. Lásku a sex chápal zcela bigotně a homofobně – jako vztah mezi mužem a ženou! V jeho díle nenajdeme jediný pozitivní verš na adresu transsexuálních osob, které se právem cítí uraženy a omezeny ve svých právech. Můj názor je jasný – Máchova nesnášenlivá ideologie je v příkrém rozporu s politikou tolerance a respektu k jinakosti.“

Předseda Klouzek:

„Pane Snědý, co máte vy?“

Snědý:

„Karel Hynek Mácha označoval své rómské spoluobčany hanlivým termínem „cikáni“. Dokonce se nestyděl nazvat takto jednu ze svých knih, o jejíž přejmenování z Cikánů na Menšinové etnikum již několik let usiluji. Rasista a pravicový extrémista Máchova formátu poškozuje dobré jméno hlavního města i celé České republiky v zahraničí. Čím dříve jeho socha zmizí, tím rychleji si gádžové uvědomí, kdo je tady pánem!“

Předseda Klouzek:

„Hlásí se slečna Zelená.“

Zelená:

„Mácha byl typem člověka, který přímo programově odmítal teorii globálního oteplování. Je sice pravda, že hasil požáry, ovšem to bylo všechno – starost o přehřívající se Zemi mu byla cizí. Z jeho verše „po modrém blankytu bělavé páry hynou“ je navíc evidentní, že hrubě podceňoval skleníkový efekt, byly mu zcela lhostejné klimatické změny a ignoroval problematiku emisních limitů. Byl to zkrátka nepřítel naší krásné planety a to, že napsal pár básniček s přírodními motivy, na tom nic nezmění.“

Předseda Klouzek:

„Závěrečný příspěvek přednese Františka Sauerová.“

Sauerová:

„Chci zdůraznit, že soch je v Praze příliš mnoho a plán na jejich redukci je naprosto adekvátní, rozumný a pirátský. Mácha si demolici plně zaslouží – kdyby žil dnes, určitě by psal posměšnou satiru na Evropskou unii, četl Parlamentní listy a volil Trikolóru. Věřím, že Koněv a Mácha jsou pouze první vlaštovky, po nichž budou následovat další. Hlavně však nesmíme ztrácet ze zřetele náš konečný cíl, kterým je demontáž sousoší koně na Václaváku.

Předseda Klouzek:

„Z vašich vystoupení je zřejmé, že Máchovu sochu v Praze nechceme. Zbývá tedy doladit detaily jejího odstranění. Dávám slovo řediteli firmy Plachta a spol.“

Plachta:

„Jak ukazuje celá záležitost s Koněvem, stejnou taktiku půjde použít i v případě pana Máchy. Harmonogram prací je tedy následující:

1. Polití sochy červenou akrylátovou barvou.

2. Výstavba lešení kolem pomníku.

3. Zahalení monumentu plachtou.

4. Odstranění Máchy.

5. Instalace nové, pokrokové osobnosti.

6. Slavnostní odhalení sochy Gréty Thunbergové.

Mezi jednotlivými kroky (tak jako u Koněva) doporučeje naše firma zhruba týdenní pauzy, aby si veřejnost postupně zvykala na to, že jde o nevratný proces.“

Předseda Klouzek:

„Děkuji. V nejbližší době tedy vydám příslušné rozkazy České televizi, aby celou akci veřejnoprávně pokryla a vyváženě informovala diváky, že ti, kdo Máchu brání, jsou agenti Putina a antiunijní živly.“

KOLÁŘŮV ZVRÁCENÝ ÚHEL POHLEDU...

... osvobodil Osvětim a většinu Československa – copak takový zloduch může být lidem na očích?!

Politováníhodné události okolo sochy maršála Koněva mají naštěstí i jeden vysoce pozitivní efekt – pražská kavárna se opět odkopala a ukázala národu, jaké pořádky by ráda zavedla v celém státě, kdyby se dostala k moci jako v hlavním městě. Nejde pochopitelně o záležitost jednoho aktivistického starosty – ten by se své protipomníkové eskapády sotva odvážil, kdyby v zádech necítil politické krytí. A opravdu – hysterie v mainstreamových médiích pod taktovkou České televize vypukla naplno, z úst prominentních sluníčkářů slyšíme, že za všechno může Zeman, který se paktuje s Putinem, mluví se o ruských agentech, co u nás vedou hybridní válku a jak to už je v našem Absurdistánu zvykem, jsou vandalové, kteří pomník zneuctili, málem oslavováni jako národní hrdinové, zatímco o člověka, který sundal z Koněva obludnou plachtu, se zajímá policie...

Propast mezi Prahou a zbytkem republiky se před námi zase jednou rozevřela v celé své nahotě. Těžko si totiž představit (abych použil příměr ze svého města), že by třeba někdo v Brně postříkal sochu maršála Malinovského a zastupitelé následně rozhodli, že ji raději odstraní, protože zmíněný vojevůdce velel vojskům, tvořeným trestanci ze sovětských věznic. „Maliňák“ prostě je a zůstane dominantním brněnským náměstím, protože na Moravě stojí zdravý selský rozum nad politikou.

V Praze jsou v tomto směru očividně dál. K homosexualismu, multikulturalismu a genderovému šílenství se – jak ukazuje kauza Koněvova pomníku – začínají přidávat další „pokrokové“ ideologie. Třeba antisemitismus (ozvou se židovské organizace, když je dehonestován osvoboditel Osvětimi?), neonacismus a primitivní antiruský šovinismus.

Pražští kavárníci tomu říkají liberální demokracie...

LÍVIA, SI SKVELÁ!

Jak to vypadalo na průvodu hrdosti v Košicích...

Co za lidi chodí na gejprejdy, jaký světonázor vyznávají, jsou opravdu takoví, za jaké se vydávají – totiž přátelští, pohodoví a láskyplní? Dokáží věrohodně argumentovat, resp. umí svou sexuální orientaci a otázky s ní spojené rozumově zdůvodnit? Lze najít eventuální spojitost (a jestli ano, jakou) mezi homosexualitou a IQ daného jedince? Neexistuje asi lepší způsob, jak toto zjistit, než se na nějaký Gay Pride osobně vydat a dát se s jeho účastníky do řeči...

A právě to udělala slovenská studentka Lívia, když během homopochodu v Košicích rozmlouvala s muži, ženami a dalšími pohlavími a jejich duchaplné názory zaznamenala na následující video. Kromě řady jiných cenných informací je z něho patrné především to, že díky své inteligenci a schopnosti racionální analýzy mezipohlavních problémů gayové nepředstavují pro většinovou společnost žádné nebezpečí. Jsou to všechno mírumilovné, nekonfliktní, takřka astrálně-éterické bytosti, žijící v duchovních sférách, které jsou nám, obyčejným smrtelníkům, zcela nedostupné. V této říši čistých a teplých idejí zkrátka nemá místo xenofobní logika, ale pouze láska, Láska, Lááskááá!

A kdo neřve s nimi, je neonacista, homofob, ruský agent a protiunijní svině!!

Tady se na to můžete podívat:

https://www.youtube.com/watch?v=bXGaFM29xWk    

HAIKU (162)

D a l e k á   c e s t a  –

l e t a d l o   s t a r t u j e

s m ě r e m   k   m ě s í c i

ХАЙКУ (58)

Д о л г и й   п у т ь

с а м о л ё т   в з л е т а е т
 
н а в с т р е ч у   л у н е

DEUTSCHES HAIKU (14)

S t e r n e n h i m m e l  –

g a n z   s t i l l   i m   A l l

n a c h   d e m   U r k n a l l

HAIKU (161)

V ý h l e d   n a   h ř b i t o v  –

m a k l é ř   m ě   s e z n a m u j e

s   p ř e d n o s t m i   b y t u

ХАЙКУ (57)

З в е з д н о е   н е б о

п о с л е   Б о л ь ш о г о   в з р ы в а

в е з д е   т и ш и н а

HAIKU (160)

N i k d o   s e   n e d í v á  –

n a   d ě t s k é m   h ř i š t i

s e d á m   s i   n a   h o u p a č k u

HAIKU (159)

S o u s e d s k á   h á d k a

s l o v a   o d   č i n ů

d ě l í    p l o t

HAIGA (15)

 A   t o   j s e m   s i   m y s l e l

ž e   p a v o u c i   n e p l á č o u

POETICKÉ KOMENTÁŘE (187)

T o   j e   a l e   č t v e r á k !

S l u n k a   p u k n o u   z l o b o u

k d y ž   i   s o u d r u h   S v ě r á k

r o z h o d   s e   j í t   s   d o b o u

DEUTSCHES HAIKU (13)

R ü c k k e h r   v o m   F i s c h f a n g               
 
e i n   K a r p f e n   u n d   z w e i   H a i k u

DEUTSCHES HAIKU (12)

N a c h b a r s   S t r e i t

W o r t e   v o n   T a t e n

t r e n n t   d e r   Z a u n

HAIKU (158)

B e z v ě t ř í  –

p l a č í c í   d ě t i

o d c h á z í   z e   s t r n i š t ě

NEZNÁMÝ J. H. K (11)

VE DNE I ZA NOCÍ, UŽ TOLIK ROKŮ

můj pes mne provází na každém kroku

A jakou láskou lne ke svému pánu!

často i smrti mě vytrhl z chřtánu –

tím, jak vždy varovně štěká a kvílí

když si chci žiletkou podřezat žíly...

NEZNÁMÝ J. H. K (10)

CHTĚL BYCH BÝT NEHMOTNOU, ASTRÁLNÍ BYTOSTÍ

odumřít tělu a žít už jen... čemu?

To právě nevím a přemožen lítostí

sním si svůj marný sen, lhostejný k všemu


Zmítám se v záchvatech vzteku a bezmoci

které se stupňují úměrně s věkem –

Prý se mám léčit... Proč? Vždyť trpím nemocí

na kterou pouze smrt může být lékem!