Chovat včely je velké dobrodružství...
Jak je u mě při recenzování knih s přírodovědnou tématikou zvykem, začnu trochu zeširoka...
Když jsem před lety kandidoval v naší vesnici do obecního zastupitelstva, zazvonila u mě jednou jistá mladá dáma a chtěla vědět, zda bych byl v případě svého zvolení ochoten hájit zájmy místních včelařů. To mě překvapilo, neboť včely pro mě do té doby byly španělskou vesnicí. Abych však projevil dobrou vůli, provedl jsem sympatickou návštěvu svou zahradou, ukázal jí květinové záhony a dal tím najevo, že mám pro včely plné pochopení. Na oplátku se mi dostalo zevrubného výkladu o problematice včelařství a těžkostech, s nimiž se při jeho provozování ona a ostatní nadšenci musí v dnešní době potýkat. Stručně řečeno jde o to, že v důsledku industrializace zemědělství ubývá luk, malých polí a zahrad, tedy míst, kam včely létají sbírat pyl. Nejproblematičtějším obdobím je pak podzim, přesněji řečeno babí léto, kdy bývá krásné a pro včely velmi příznivé počasí, bohužel však už nic nekvete.
Vzal jsem si její slova k srdci, poradil se se svou ženou a vysadili jsme v naší zahradě další květiny, především tedy ty, které rozkvétají co možná nejpozději. Jde hlavně o astřičky (máme tři druhy – modré, světle růžové a fialové) a ořechokřídlec klandonský – ne, to není motýl, jak by se snad podle názvu mohlo zdát, ale keř s nádhernými modrofialovými květy. Právě teď, kdy píši recenzi na knihu Srdce včely má pět komor a občas se podívám oknem do zahrady, jsou astřičky i ořechokřídlec doslova obsypány včelami a já jen doufám, že krásné a slunné počasí posledních dnů vydrží co nejdéle...
No vida, to jsem celý já – mám psát recenzi a místo toho dělám průvodce po své zahradě. Věřím však, že mi to čtenáři odpustí, protože i Helen Jukes přišla na tu geniální myšlenku při procházce zahradou!
Tahle britská spisovatelka a učitelka tvůrčího psaní je podle všeho také milovnicí adrenalinových výzev, neboť jak jinak by jednoho krásného dne zničehonic přišla na nápad, že si pořídí včely. Bydlela zrovna v pronajatém domě se zahradou a myšlenka na včelaření, která jí tam v jisté chvíli prolétla hlavou, ji od té doby neopouštěla. Zkrátím to a řeknu, že Helen si koupila úl, přátelé jí obstarali včelstvo a... na světě bylo o jednu včelařku víc.
Ne, tak takhle jednoduché to zase nebylo – pokud se chce člověk tomuto koníčku věnovat důkladně a odpovědně, musí si opatřit spoustu informací. Na knize Srdce včely má pět komor je nejzajímavější to, že její autorka kombinuje vyprávění o svých nelehkých začátcích s exkurzemi do historie včelařství, o níž důkladným studiem získala obdivuhodný přehled. Dá se bez přehánění říct, že chovat včely je skutečná věda – už jen vybrat vhodný úl není nijak jednoduché, nemluvě o jeho vnitřním zařízení, které by těm malým pilným tvorečkům mělo poskytovat dostatečný komfort pro jejich složitou práci.
Jestliže už Goethe věděl, že „šedivá je všechna teorie a žití zlatý strom se zelená“, pak o včelaření to platí dvojnásob. Jde o to, že ani dnes zdaleka nevíme o včelách všechno a při jejich chovu musíme občas chtě nechtě postupovat metodou „pokus – omyl“. Naštěstí toho víme přece jen dost na to, aby těch omylů bylo co nejméně.
Helen Jukes nám v knize Srdce včely má pět komor nejen vylíčila dobrodružnou pouť za uskutečněním svého snu, ale jako „vedlejší produkt“ jí z toho vyšla i svérázná příručka pro začínající včelaře. Je to velmi příjemné, zábavné i poučné čtení a nakladatelství Kazda, které knihu vydalo, si za ni určitě zaslouží velkou pochvalu!
Vzal jsem si její slova k srdci, poradil se se svou ženou a vysadili jsme v naší zahradě další květiny, především tedy ty, které rozkvétají co možná nejpozději. Jde hlavně o astřičky (máme tři druhy – modré, světle růžové a fialové) a ořechokřídlec klandonský – ne, to není motýl, jak by se snad podle názvu mohlo zdát, ale keř s nádhernými modrofialovými květy. Právě teď, kdy píši recenzi na knihu Srdce včely má pět komor a občas se podívám oknem do zahrady, jsou astřičky i ořechokřídlec doslova obsypány včelami a já jen doufám, že krásné a slunné počasí posledních dnů vydrží co nejdéle...
No vida, to jsem celý já – mám psát recenzi a místo toho dělám průvodce po své zahradě. Věřím však, že mi to čtenáři odpustí, protože i Helen Jukes přišla na tu geniální myšlenku při procházce zahradou!
Tahle britská spisovatelka a učitelka tvůrčího psaní je podle všeho také milovnicí adrenalinových výzev, neboť jak jinak by jednoho krásného dne zničehonic přišla na nápad, že si pořídí včely. Bydlela zrovna v pronajatém domě se zahradou a myšlenka na včelaření, která jí tam v jisté chvíli prolétla hlavou, ji od té doby neopouštěla. Zkrátím to a řeknu, že Helen si koupila úl, přátelé jí obstarali včelstvo a... na světě bylo o jednu včelařku víc.
Ne, tak takhle jednoduché to zase nebylo – pokud se chce člověk tomuto koníčku věnovat důkladně a odpovědně, musí si opatřit spoustu informací. Na knize Srdce včely má pět komor je nejzajímavější to, že její autorka kombinuje vyprávění o svých nelehkých začátcích s exkurzemi do historie včelařství, o níž důkladným studiem získala obdivuhodný přehled. Dá se bez přehánění říct, že chovat včely je skutečná věda – už jen vybrat vhodný úl není nijak jednoduché, nemluvě o jeho vnitřním zařízení, které by těm malým pilným tvorečkům mělo poskytovat dostatečný komfort pro jejich složitou práci.
Jestliže už Goethe věděl, že „šedivá je všechna teorie a žití zlatý strom se zelená“, pak o včelaření to platí dvojnásob. Jde o to, že ani dnes zdaleka nevíme o včelách všechno a při jejich chovu musíme občas chtě nechtě postupovat metodou „pokus – omyl“. Naštěstí toho víme přece jen dost na to, aby těch omylů bylo co nejméně.
Helen Jukes nám v knize Srdce včely má pět komor nejen vylíčila dobrodružnou pouť za uskutečněním svého snu, ale jako „vedlejší produkt“ jí z toho vyšla i svérázná příručka pro začínající včelaře. Je to velmi příjemné, zábavné i poučné čtení a nakladatelství Kazda, které knihu vydalo, si za ni určitě zaslouží velkou pochvalu!
Žádné komentáře:
Okomentovat