Neuvěřitelná matematická detektivka – na tajemství prvočísel si vylámaly zuby celé generace géniů!
Před časem proběhla světovými sdělovacími prostředky senzační zpráva o tom, že se podařilo vyřešit jednu se sedmi největších matematických záhad, tzv. Poincarého domněnku. Podobné informace se ve světě učenců přijímaly vždy s nedůvěrou – případů, kdy vyšlo najevo, že údajně „neprůstřelný“ důkaz neobstál v konfrontaci s nejlepšími mozky planety a byl posléze vyvrácen, existovala spousta. Tentokrát se však ukázalo, že ruský matematik Grigorij („Gríša“) Jakovlevič Perelman opravdu trefil hřebíček na hlavičku – v jeho objasnění záhadného problému se ani po letech nepodařilo najít sebemenší chybu, takže byl oficiálně uznán za vyřešený.
Pro zajímavost dodejme, že Perelman odmítl obrovskou finanční částku, která mu za jeho epochální objev náležela, přičemž tak učinil se slovy: „Vím, jak pohnout vesmírem – proč bych se tedy měl zajímat o milion dolarů?“
Pro zajímavost dodejme, že Perelman odmítl obrovskou finanční částku, která mu za jeho epochální objev náležela, přičemž tak učinil se slovy: „Vím, jak pohnout vesmírem – proč bych se tedy měl zajímat o milion dolarů?“
Mezi šesti zbývajícími matematickými „oříšky“ zaujímá výsadní postavení tzv. Riemannova hypotéza. Právě jí je věnována kniha Hudba prvočísel, v níž Marcus du Sautoy seznamuje čtenáře s fascinujícím příběhem neuspěšných pokusů o nalezení důkazu pro tvrzení, s kterým před 160 (!) lety přišel německý matematik Bernhard Riemann. Už samotné nastínění toho, o co přesně v tomto „hlavolamu“ jde, je (alespoň tedy pro mne, matematického eléva) příliš složité a nezbývá mi tudíž nic jiného než se odvolat na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Riemannova_hypot%C3%A9za), popř. na následující skvělé video, v němž je tohle všechno dokonale vysvětleno: https://www.youtube.com/watch?v=tHm7MnPkBiI.
V každém případě je z knihy zřejmé, že Riemanna lze považovat za možná největšího matematického génia, který kdy žil. Aspoň já jsem tento dojem získal poté, co jsem si přečetl jeho životopis, resp. informace o tom, jak hluboce dokázal proniknout do problematiky prvočísel. Marcus du Sautoy dokonce přichází s teorií, že Bernhard Riemann patrně pravdivost své hypotézy uměl dokázat – některé indicie naznačují, že případné nalezení jeho ztraceného deníku by v tomto směru mohlo přinést senzační odhalení. Další cenný zdroj je bohužel nenávratně ztracen – jde o zápisky, které při úklidu bytu velkého matematika spálila jeho až příliš iniciativní hospodyně...
Ačkoli Riemannova hypotéza nebyla dodnes dokázána, důležitých kroků na této složité cestě se učinilo víc než dost. Zajímavé je, že často se tak stalo nepřímo – někdo např. řešil jiný problém, aby následně zjistil, že „neúmyslně“ dospěl k významnému objevu v úplně odlišné, totiž „riemannovské“ matematice. Někdy dokonce ani nešlo o zkoumání matematická, ale fyzikální či dokonce hudební! Během četby jsem nabyl přesvědčení, že se na celou věc nejspíš musí jít nějak jinak – konkrétně jde o 6. kapitolu, v níž jsou prezentovány originální ideje, s nimiž svého času přišel fenomenální Ind Šrínivása Rámanudžan, nazývaný „matematický mystik“.
V knize Hudba prvočísel se tak stáváme svědky úžasného dobrodružství, autorem velmi trefně charakterizovaným jako „výstup na matematický Mount Everest“. Na jeho vrchol, jakkoli občas vykoukne z mraků a zdá se být na dosah, se dosud nikdo nedostal a i u zatím posledního „horolezce“, tvrdícího, že tam stanul (Michael Atiyah, 24. 9. 2018), se podle všeho jedná toliko o přání, které se stalo otcem myšlenky...
Pokusy o zdolání závratné mety nepodnikají jen matematičtí „profesionálové“, ale v naději, že se na ně usměje štěstí, se do Riemannovy hypotézy pouští i „amatéři“. Odměna, vypsaná za její vyřešení (1 000 000 dolarů) je lákavá, ovšem skrývá i nejedno nebezpečí – v knize jsou třeba zmíněny případy lidí, kterým dlouhodobé a vypjaté matematické úsilí přivodilo duševní poruchu.
Má rada na závěr tedy zní: Hudbu prvočísel si určitě přečtěte, je to neuvěřitelně napínavé čtení, které vás (a nejen „matematicky“) nesmírně obohatí – ovšem před Riemannovou hypotézou se mějte na pozoru!
Ačkoli Riemannova hypotéza nebyla dodnes dokázána, důležitých kroků na této složité cestě se učinilo víc než dost. Zajímavé je, že často se tak stalo nepřímo – někdo např. řešil jiný problém, aby následně zjistil, že „neúmyslně“ dospěl k významnému objevu v úplně odlišné, totiž „riemannovské“ matematice. Někdy dokonce ani nešlo o zkoumání matematická, ale fyzikální či dokonce hudební! Během četby jsem nabyl přesvědčení, že se na celou věc nejspíš musí jít nějak jinak – konkrétně jde o 6. kapitolu, v níž jsou prezentovány originální ideje, s nimiž svého času přišel fenomenální Ind Šrínivása Rámanudžan, nazývaný „matematický mystik“. V knize Hudba prvočísel se tak stáváme svědky úžasného dobrodružství, autorem velmi trefně charakterizovaným jako „výstup na matematický Mount Everest“. Na jeho vrchol, jakkoli občas vykoukne z mraků a zdá se být na dosah, se dosud nikdo nedostal a i u zatím posledního „horolezce“, tvrdícího, že tam stanul (Michael Atiyah, 24. 9. 2018), se podle všeho jedná toliko o přání, které se stalo otcem myšlenky...
Pokusy o zdolání závratné mety nepodnikají jen matematičtí „profesionálové“, ale v naději, že se na ně usměje štěstí, se do Riemannovy hypotézy pouští i „amatéři“. Odměna, vypsaná za její vyřešení (1 000 000 dolarů) je lákavá, ovšem skrývá i nejedno nebezpečí – v knize jsou třeba zmíněny případy lidí, kterým dlouhodobé a vypjaté matematické úsilí přivodilo duševní poruchu.
Má rada na závěr tedy zní: Hudbu prvočísel si určitě přečtěte, je to neuvěřitelně napínavé čtení, které vás (a nejen „matematicky“) nesmírně obohatí – ovšem před Riemannovou hypotézou se mějte na pozoru!
Žádné komentáře:
Okomentovat