Bez této knihy bychom o holokaustu nevěděli všechno...
Je to zvláštní – pokaždé, když jsem si myslel, že se už v memoárové literatuře, týkající se holokaustu, sotva mohu setkat s něčím novým a neznámým, vždy jsem se mýlil. Rudolf Vrba (Utekl jsem z Osvětimi), Richard Glazar (Treblinka, jméno jak z dětské říkanky), Ruth Elias (Naděje mi pomohla přežít), Imre Kertész (Člověk bez osudu) – copak v těchto knihách už nebylo řečeno vše? Potom ale přišla Eva Slonimová (Hvězdy nad námi), po ní Heda Margoliová Kovályová (Hitler, Stalin...a já), pak Primo Levy (Je-li toto člověk) – a v každém z těchto svědectví se skrýval další originální kamínek do mozaiky hrůz hitlerovské vyhlazovací mašinérie.
A teď tedy Halina Birenbaumová a její Naděje umírá poslední. Hned v úvodu řeknu, že vzpomínky této polské Židovky jsou v mnohém unikátní a naše informovanost o holokaustu by bez nich byla ochuzena minimálně o jeden zásadní aspekt, jímž je nebývale sugestivní vylíčení každodenních hrůz, odehrávajících se ve varšavském židovském ghettu.
Na území o rozloze pouhých 2,6 kilometrů čtverečních, obehnaného třímetrovou zdí, se od podzimu 1940 tísnilo skoro půl milionu Židů, kteří zde měli čekat na „cestu na východ“. Tento nacistický eufemismus ovšem ve skutečnosti znamenal transport do Treblinky a smrt v plynových komorách. V ghettu se ocitla i desetiletá Halina a i když o svých tehdejších zážitcích napsala až o dvě desetiletí později, její vyprávění nás uchvátí surrealistickou autentičností, naturalistickým vyobrazením příšerných scén a děsivými podrobnostmi o tom, jak tyto hrůzy vnímala duše malého dítěte.
Je to především popis takřka hororové „hry na schovávanou“, kdy Němci podnikali každodenní výpady do ghetta, aby zajali a odtáhli na „Umschlagplatz“ (jakési provizorní nádraží, odkud odjížděly transporty do vyhlazovacího tábora) předepsaný počet Židů, kteří se naopak ukrývali v nejroztodivnějších skrýších a za velké štěstí považovali, když si o den či dva prodloužili život. Halině a její statečné a vynalézavé matce se dařilo takto unikat až do doby, kdy v ghettu vypuklo povstání, které prožili za strašných podmínek v podzemním bunkru. Poté, co zlomili poslední odpor, začali Němci se systematickou likvidací ghetta a honem na zbylé Židy. Na Halinu nyní čekala další křížová cesta – tentokrát po německých koncentrácích...
I tady s ní prožijeme mnohé „originální“ (dá-li se to tak říct) situace, při nichž nám bude tuhnout krev v žilách – zmíním alespoň tu, kdy se se skupinou dalších vězeňkyň ocitne v plynové komoře, odkud je posléze vyženou ven, protože došel plyn!
Knihu uzavírá nesmírně emocionální kapitola s názvem Cesta do minulosti, v níž se autorka (žijící od roku 1947 v Izraeli) vypisuje ze svých pocitů z cesty do Polska, uskutečněné čtyřicet let po válce. Během ní navštívila místa (Varšava, Treblinka, Majdanek, Osvětim), kde si prošla nelidským utrpením a přišla o své nejbližší. Zaujal mne tu mimo jiné tento odstavec: „Svíce nezapálím ani se nebudu modlit. Neuteču od vzpomínek. Nevykoupím si tento dluh zapálením svíce nebo mumláním modlitby. Neuteču k Bohu. K Bohu, který právě v tomto táboře ukázal jednou provždy svou neexistenci, a to tak zřetelně a jednoznačně!“
Psychologicky nesmírně zajímavé téma, totiž dopad prožitků z koncentračních táborů na víru v Boha, teprve čeká na své zpracování. Halina Birenbaumová a Elie Wiesel ji ztratili, jiní (např. Edith Steinová či Maximilián Kolbe) nikoli a naopak právě v osvětimském pekle dokázali své křesťanské přesvědčení demonstrovat s heroismem, který překvapil i jejich mučitele a vrahy...
Knihu Naděje umírá poslední vydalo nakladatelství Jota již v roce 2010. Nyní vychází znovu, což oceníme především my, kdo jsme si ji tenkrát bohužel nechali ujít!
Na území o rozloze pouhých 2,6 kilometrů čtverečních, obehnaného třímetrovou zdí, se od podzimu 1940 tísnilo skoro půl milionu Židů, kteří zde měli čekat na „cestu na východ“. Tento nacistický eufemismus ovšem ve skutečnosti znamenal transport do Treblinky a smrt v plynových komorách. V ghettu se ocitla i desetiletá Halina a i když o svých tehdejších zážitcích napsala až o dvě desetiletí později, její vyprávění nás uchvátí surrealistickou autentičností, naturalistickým vyobrazením příšerných scén a děsivými podrobnostmi o tom, jak tyto hrůzy vnímala duše malého dítěte.
Je to především popis takřka hororové „hry na schovávanou“, kdy Němci podnikali každodenní výpady do ghetta, aby zajali a odtáhli na „Umschlagplatz“ (jakési provizorní nádraží, odkud odjížděly transporty do vyhlazovacího tábora) předepsaný počet Židů, kteří se naopak ukrývali v nejroztodivnějších skrýších a za velké štěstí považovali, když si o den či dva prodloužili život. Halině a její statečné a vynalézavé matce se dařilo takto unikat až do doby, kdy v ghettu vypuklo povstání, které prožili za strašných podmínek v podzemním bunkru. Poté, co zlomili poslední odpor, začali Němci se systematickou likvidací ghetta a honem na zbylé Židy. Na Halinu nyní čekala další křížová cesta – tentokrát po německých koncentrácích...
I tady s ní prožijeme mnohé „originální“ (dá-li se to tak říct) situace, při nichž nám bude tuhnout krev v žilách – zmíním alespoň tu, kdy se se skupinou dalších vězeňkyň ocitne v plynové komoře, odkud je posléze vyženou ven, protože došel plyn!
Knihu uzavírá nesmírně emocionální kapitola s názvem Cesta do minulosti, v níž se autorka (žijící od roku 1947 v Izraeli) vypisuje ze svých pocitů z cesty do Polska, uskutečněné čtyřicet let po válce. Během ní navštívila místa (Varšava, Treblinka, Majdanek, Osvětim), kde si prošla nelidským utrpením a přišla o své nejbližší. Zaujal mne tu mimo jiné tento odstavec: „Svíce nezapálím ani se nebudu modlit. Neuteču od vzpomínek. Nevykoupím si tento dluh zapálením svíce nebo mumláním modlitby. Neuteču k Bohu. K Bohu, který právě v tomto táboře ukázal jednou provždy svou neexistenci, a to tak zřetelně a jednoznačně!“
Psychologicky nesmírně zajímavé téma, totiž dopad prožitků z koncentračních táborů na víru v Boha, teprve čeká na své zpracování. Halina Birenbaumová a Elie Wiesel ji ztratili, jiní (např. Edith Steinová či Maximilián Kolbe) nikoli a naopak právě v osvětimském pekle dokázali své křesťanské přesvědčení demonstrovat s heroismem, který překvapil i jejich mučitele a vrahy...
Knihu Naděje umírá poslední vydalo nakladatelství Jota již v roce 2010. Nyní vychází znovu, což oceníme především my, kdo jsme si ji tenkrát bohužel nechali ujít!
Žádné komentáře:
Okomentovat