VLADISLAV DUDÁK: SKRYTO VE SLOVECH

Fascinující kniha o metafyzické podstatě jazyka!

Jazyk, řeč... V našem případě tedy čeština. Máme v ní obrovské bohatství, což si většina z nás vůbec neuvědomuje a podle toho to také vypadá. Co chvíli (většinou po maturitních zkouškách) můžeme např. zaslechnout stesky na to, jak je složitá a komplikovaná a požadavky, aby se „to“ nějak zjednodušilo. Jako by čeština mohla za to, že jsou studenti stále hloupější!

Dovolím si tu dvě krátké osobní poznámky. Mám rád poezii a věnuji se skládání haiku, což je japonská básnická forma, při níž je nutné striktně dodržovat celou řadu lingvistických zásad. A mnohokrát se mi stalo, že jsem se při cizelování konečné podoby složitějších haiku dostával až na jakousi pomyslnou hranici transcendentního přesahu, kde slova náhle dostávají úplně nový význam a posouvají lidskou mysl za kontury hmotných a empirických reálií, do platónské říše čistých idejí...

Vzpomínám si rovněž, že náš chemikář na základní škole se při přednášce o oxidech jen tak mimochodem zmínil o tom, jakou má čeština ve srovnání s jinými jazyky obrovskou výhodu. Stalo se tak v souvislosti s osmi koncovkami, které od té doby umím dodnes nazpaměť (-ný, -natý, -itý, -ičitý, ičný/ečný, -ový, -istý, -ičelý) – jak kostrbatě, pomocí kuriózních opisů si tady musí vypomáhat např. němčina! 

No a pak přijde nějaký ňouma s IQ houpacího koně a stěžuje si, jaká je to nespravedlnost, když neprošel u maturity jenom proto, že si plete -mě a -mně, -i a -ý a nerozezná esej od fejetonu – copak to bude v životě k něčemu potřebovat?! A to by ještě nebylo to nejhorší – skutečnou tragédií je, že toto volání po snižování nároků na znalost mateřského jazyka dochází sluchu i u některých „odborníků“, takže to, s čím dnes zápolí student gymnázia, bylo dříve běžným učivem žáka na druhém stupni základní školy. Výsledek této nivelizační praxe je pak všeobecně známý – vysoké školy chrlí zástupy fachidiotů, kteří kromě své úzké specializace neumí nic jiného, chybí jim elementární kulturní rozhled a česká gramatika je pro ně (mírně řečeno!) španělskou vesnicí...

Proto je tak dobře, že občas vyjde kniha, která srozumitelnou a třeba i zábavnou formou předvede, jak je naše mateřština nejen krásná a libozvučná, ale i logická, jak v ní jednotlivé komponenty do sebe krásně zapadají a co všechno se jí dá vyjádřit. Jednu takovou nedávno vydalo nakladatelství Cattanan – autor Vladislav Dudák jí dal název Skryto ve slovech (aneb Co nám slova vlastně říkají) a po jejím přečtení mne napadlo, že by měla být povinnou četbou celého národa! Na současném knižním trhu je totiž možná jedinou publikací, která srozumitelně, vtipně a (v kladném smyslu toho slova) populárně osvětluje problematiku jazyka jakožto fenoménu primárně nikoli společenského a kulturního, ale metafyzického.
Říká se, že kolik řečí kdo umí, tolikrát je člověkem. Určitě to ale platí i tak, že čím důkladněji a více do hloubky známe svůj rodný jazyk, tím lépe nám „to myslí“. Starou známou pravdou totiž je, že prostřednictvím slov nejen mluvíme, ale též přemýšlíme. Prokázaným faktem je rovněž přímá úměra mezi slovní zásobou a inteligencí.
Co říci závěrem? V dnešní době je značný zájem o etiketu, vychází množství knih o tom, jak se správně chovat v té které situaci či v tom, nebo onom prostředí. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby lidé stejný zájem věnovali i etiketě svého mluveného a písemného projevu – není paradoxní, že na zevnějšku a společenském vystupování si zakládáme mnohem víc, než na své verbální výbavě?
Kniha Vladislava Dudáka Skryto ve slovech tak může být pro řadu z nás důležitým impulsem k tomu, abychom se jednak dozvěděli mnoho nového a nanejvýš zajímavého o samotné podstatě jazyka a též zapracovali na kultivaci „své“ češtiny...  

Ukázky z knihy:

Největším nebezpečím svobodného života není terorismus, ale postupné snižování našeho citu pro rozlišení dobrého a špatného, pravdivého a falešného. Ano, svět samozřejmě není takto černobílý (naštěstí), to ale neznamená, že je beztvarý, šedý a libovolně hodnotitelný. Může se však takovým stát, pokud nám začne být lhostejná volba slov, pokud přestaneme zkoumat a prověřovat, co se za slovy skrývá, a pokud nedokážeme rozlišit, zda nám slova pomáhají pojmenovat svět a stanovit naše místo v něm, anebo zda se „skryta za slovy“ nevytváří jen virtuální realita plná „alternativních pravd“, které se neopírají o kriticky posuzovaná fakta, ale jenom o to, co za pravdu prohlásit chceme…

Mašinérie dvojího metru

... Zcela nově se u nás na podzim roku 2017 objevilo sousloví  hlasovací mašinérie a dosud se bohužel nemá k tomu, aby vyklidilo prostor. To bylo tak: „demokratičtí“ odpůrci vítězů voleb se sjednotili do bloku, aby jednotným hlasováním nedopustili ustanovení sněmovny. Ale vystoupila proti nim „hlasovací mašinérie nedemokratických stran“. Musela to přece být mašinérie, protože v hlasování vyhráli, že. Protivník získal většinu. Jak nedemokratické! A může za to mašinérie! Když ale jindy vládu opozice přehlasovala, to o hlasovací mašinérii nešlo, to jen „většina poslanců v demokratickém hlasování návrh odmítla“.
Sousloví hlasovací mašinérie zní nesympaticky a již předem vyvolává podvědomý pocit, že ti, kteří hlasovali „mašinéristicky“, jsou špatní a hlasovali nemravně. A třeba ano, kdo ví. Jenomže použitím tohoto sousloví jako by odpadla sama potřeba takový názor věcně zdůvodnit nebo ho obhájit v diskusi. Stačí jen donekonečna opakovat negativní pojmenování a je to.
Aby bylo jasno, nehodnotím, kdo z obou stran je lepší a kdo horší. Nyní si všímám pouze slovníku a jeho zneužívání. Neboť ten, kdo řeč zneužívá, byť by se stokrát sám pasoval na demokrata, se pro mě stává málo věrohodným.

Pořizování v době penězové

Pro časové cykly našeho vlastního těla používáme často termín biologické hodiny. Těch máme v sobě spoustu: v tom nejširším smyslu je časovým cyklem celý náš život, v tom o něco menším jsou cykly tvořeny dětstvím, dospělostí a stářím. Ale v běžné konverzaci jsme si výraz biologické hodiny, snad pod vlivem četných telenovel a seriálů, v poslední době omezili na úsloví biologické hodiny tikají. Tikání biologických hodin si v seriálech většinou uvědomí emancipované ženy, které doposud veškerý čas a aktivitu věnovaly kariéře a zvyšování životního standardu a najednou zjistily, že mají nejvyšší čas, chtějí-li si ještě pořídit dítě.
Pořídit si dítě! Už jsme si na takový výraz v naší „době penězové“ a „době konzumní“, kdy se dá téměř všechno pořídit, natolik zvykli, že nás, pokud na to nejsme upozorněni, ani nezarazí.
Pořídit si můžeme koneckonců milence nebo milenku – třeba proto, že jsme osamělí nebo se nudíme a nepotkali jsme lásku. Láska se totiž pořídit nedá, ta se potkává a za to setkání s ní neplatíme, ale jsme za ni vděční.
A dítě – to by již vůbec nemělo být předmětem pořizování. Je-li plánováno jen jako položka následující po vybudování kariéry, stavbě domu s bazénem a cestě na Kanárské ostrovy, jistě je to rozumné. Každý zaměstnanec pojišťovny, která nám pomáhá se zabezpečit, pořídit si poukázku na štěstí, by to asi schválil. Je to ale opravdu lidsky dobrý přístup? Vždyť je to ve skutečnosti v principu stejné jako na první pohled opačná situace, kdy si některé rodiny naopak pořizují hodně dětí, aby pragmaticky využily sociálních dávek. Obojí totiž může pocházet z obdobné mentality.
Přeju všem dosud nenarozeným dětem, aby na svět přicházely a byly v něm s láskou uvítány. A aby pořizování zůstalo záležitostí pouze jejich výbavičky.

VÝVOJ SLUNÍČKÁŘE OBECNÉHO

PAVEL ŠAFR: OBRANA PŘED BABIŠEM

Zhrzený novinář jako kazatel mediální morálky...

Když se nezaujatě zamyslíme nad tím, jak se mohlo stát, že člověk typu Andreje Babiše ovládl českou politickou scénu, přivede nás to k jedné smutné pravdě. Slovenský oligarcha by si u nás (lidově řečeno) ani „neškrtl“, pokud by ODS a ČSSD jakožto dvě po léta dominantní strany nepřeměnily politiku na kolbiště kořistnických zájmů a nerozdělily si zemi na cosi na způsob dobytého území. Dlouholetá, většinou pouze k oklamání voličů předstíraná rivalita „pravice“ a „levice“ v podání těchto dvou kmotrovských uskupení, nemohla nakonec nevyústit ve znechucení většiny národa touto pseudopolitikou a v hledání nějaké alternativy ke zkorumpovaným „tradičním“ stranám. Bohužel došlo k tomu, že nezanedbatelný počet lidí si onen nový a čerstvý vítr, který provětrá zatuchlé politické bažiny, spojil s hnutím ANO, resp. s jeho zakladatelem Andrejem Babišem.

Ten se vlastně ani nemusel příliš namáhat. Úplně mu stačilo ocitnout se v pro sebe správnou dobu (tedy na začátku tzv. uprchlické krize) na správném místě (totiž na troskách demokratického systému po „opozičněsmluvním“ spoluvládnutí ODS s ČSSD) a chopit se moci. Fráze o boji s korupcí a rádoby vlastenecké slogany o českých národních zájmech mu okamžitě přinesly přízeň davů a dlouhodobě stabilní podporu třiceti procent voličského elektorátu, takže bez Babiše není a patrně ještě dlouho nebude možné sestavit vládu, která by získala důvěru Sněmovny.

Pavel Šafr se po dlouhá léta vyhříval na mediálním výsluní a dnes, kdy živoří v obskurním a marginálním internetovém webu s názvem Svobodné fórum, se patrně cítí odstrčen a nedoceněn. Pokud si ovšem svoji frustraci vybíjí na Babišovi, kterého očividně považuje za prapůvodní příčinu své profesní degradace, pak by si namísto pláče nad rozlitým mlékem měl nalít čistého vína. Třeba by si pak vzpoměl (když nyní tak vehementně kritizuje novináře MfDnes za jejich servilitu vůči svému chlebodárci Babišovi), jak se choval kdysi on sám. Nebyl to právě Šafr, kdo svého času přivedl heslo „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ k dokonalosti, když jako šéfredaktor téže Mladé fronty do puntíku plnil vše, co viděl na očích jejích (tehdy německých) majitelů? Junge Front Heute – tak se tomu plátku tenkrát u nás říkalo a Pavel Šafr se opravdu činil. Vzpomínám si třeba, jak před referendem o vstupu České republiky do EU vyšly „jeho“ noviny s úvodní stránkou, jíž vévodil obrovský nápis ANO. Jaký to paradox – dnes Šafr nemůže ANO a Babišovi přijít na jméno...

Netvrdím, že Šafr ve svém hodnocení Babiše nemá občas pravdu. Pozastavuji se však nad tím, jak se může člověk s jeho minulostí a nebetyčnou kupou másla na hlavě pasovat do role morálního arbitra, tepajícího prodejné novináře. Opravdu můžeme Pavlu Šafrovi věřit, že kdyby byl dnes šéfredaktorem Mladé fronty, nic by to nezměnilo na jeho striktně odmítavém postoji k Babišovi? Když se někdy podívám na Svobodné fórum, dost o tom pochybuji. Kromě primitivního antibabišismu jsou tam totiž Šafrovy články plné prvoplánového eurohujerství a infantilní rusofobie. Stejně je tomu ostatně i v knize Obrana proti Babišovi, v níž není řečeno prakticky nic, o čem by česká veřejnost už dávno nevěděla. Nasnadě je tedy otázka, čí názory v ní její autor prezentuje a proč vlastně byla vydána, když je fakticky zbytečná...  

NEZNÁMÝ J. H. K (6)

CÍTÍM SE TADY HŮŘ NEŽLI VĚZEŇ

v tomto zlém světě, mně tak cizím –

přišel jsem na něj císařským řezem

a stejně tak z něj brzy zmizím!

DLOUHÉ ZIMNÍ VEČERY VÁM ZPŘÍJEMNÍ KVALITNÍ KNIHY!

ZLOMÍ „NEPORAZITELNÉMU“ BABIŠOVI VAZ HOMOLOBBY?

 










Manželství gayů – poslední naděje havloidů na odstranění Babiše? 

Když se Andrej Babiš stal premiérem, kromě mnoha jiných siláckých prohlášení se kriticky vyjádřil i o tzv. neziskových organizacích, které od státu pobírají miliardové dotace a přitom mu svými neomarxistickými aktivitami fakticky škodí. Odvaha však Babišovi nevydržela dlouho – stačilo pár výhrůžných vyjádření na jeho adresu z úst českých Sorošovců a šéf ANO zkrotl. Evidentně mu došlo, že mocná nezisková mafie je státem ve státě a vstoupit s ní do otevřeného konfliktu je příliš nebezpečné i pro předsedu vlády a druhého nejbohatšího Čecha. Vše se tedy vrátilo do obvyklých kolejí – ze státního rozpočtu dál plynou miliardy na propagaci feminismu, genderu, homosexualismu, multikulturalismu a dalších liberálně-demokratických vymožeností a válečná sekera je pro tuto chvíli zakopána. To se ale může brzy změnit...

Babišův zbabělý ústup lze do jisté míry chápat. Jakožto bytostný pragmatik a utilitarista par excellence si spočítal, že zisk z razantního tažení proti neziskovkářským bossům by patrně nevyvážil riziko v podobě mediálního lynče, který by byl proti němu z jejich strany bezpochyby rozpoután. Ačkoli je typický probruselský sluníčkář, kterému jsou zájmy České republiky ukradené, podařilo se mu u části občanů navodit dojem, že v něm mají protiimigrantského a vůči EU kritického politika a pouze díky této póze lidového tribuna a bojovníka proti establishmentu drží v rukou všechny trumfy. A za tohoto stavu věcí nemá pochopitelně sebemenší zájem na tom, aby někdo tuto pracně ušitou škrabošku odhaloval a ukazoval jeho pravou tvář. Proto ty dalekosáhlé ústupky, proto ono potupné stažení ocasu mezi nohy a panický úprk od povolebních slibů – premiérovi došlo (popř. mu to někdo řekl), že sáhnout neziskovému syndikátu na peníze je něco jako porušení omerty...

Babišovi ovšem evidentně nedochází, že „klid na práci“ si nezajistí sebeštědřejšími finančními úlitbami. Neziskoví kmotři jej totiž nikdy nebudou považovat za „člena klanu“ a nic se na tom nezmění, ani kdyby jim snesl modré z nebe. Nevyzpytatelný, bezskrupulózní „čobol“, který si (byť jen na chvíli) dovolil ukázat na ně prstem, si zkrátka jejich důvěru nezíská – u kohoutku státního penězovodu chtějí mít povolnou, snadno manipulovatelnou loutku. Pokusy odstranit Babiše (a že jich bylo!) však dosud bez výjimky zkrachovaly. Ať už šlo o parlamentní obstrukce při sestavování vlády, všelijaké výzvy nejrůznějších „osobností“ k národu, aby vyšel do ulic, mediální štvanice na rodinné příslušníky – všechno vyšlo naprázdno. Když se zamyslíme, co po těchto nezdarech Babišovým protivníkům ještě zbývá „zkusit“, pak se logicky nabízí poslední možnost – a ta je ve hře právě nyní...

Asi už nezjistíme, kdo mu to otrávené jablko nabídl, ostatně na tom tolik nezáleží. Jisté je, že Babiš po něm sáhl a když mu několik patolízalů z jeho vlastního sdružení nakukalo, že „není vůbec jedovaté“, s chutí se zakousl. Jeho vláda je od r. 1989 první, která s tímto absurdním, protipřirozeným a pro lidskou společnost destruktivním nápadem přišla. Jinými slovy – Babišovi nepřátelé sotva mohli přijít na lepší způsob, jak nenáviděnému oligarchovi zlomit vaz, než podstrčit mu návrh zákona o manželství pro gaye. O tom, že jde o společnou akci pražské kavárny a neziskovek, svědčí masivní a agresivní kampaň, podle všeho velmi nákladná, která je vedena proti poslancům hnutí ANO. Homosexualističtí agitátoři na ně pořádají doslova hony, atakují je při příchodu na zasedání, pokřikují ze sněmovní galerie a sliby a demagogickými pseudoargumenty se je snaží dokopat ke „správnému“ hlasování. Veřejnosti je současně do omrzení namlouváno, že zatímco stanoviska ostatních stran jsou pevně daná, hnutí ANO je rozděleno na dva tábory a právě hlasy jeho členů budou při schvalování gaysvateb oním pomyslným jazýčkem na vahách. Sečteno a podtrženo – pokud se tento zvrácený zákon přijme, bude to prezentováno jako dílo poslaneckého klubu ANO. Nelze samozřejmě tvrdit, že ony dvě fanatické propagátorky homomanželství v ANO (hádejte, o koho jde!) Babiše zradily a „kopou“ za pražskou kavárnu proti němu – v každém případě však, byť nevědomky, plní roli užitečných idiotek a pilně pracují na jeho politickém pádu.

Těžko předvídat, jak by na případné schválení této zrůdnosti reagovala česká společnost. Nezapomínejme, že přes 100 000 lidí podepsalo petici proti homosňatkům a adopcím dětí homosexuály a může se lehce stát, že se hlasování zákonodárců proti vůli rozumnější části národa stane sociální rozbuškou s nepředvídatelnými důsledky. Je např. otázkou, zda by křesťanská Morava byla nadále ochotna akceptovat  úchylné zákony, přicházející z pomatené Prahy – hlasy, žádající odtržení od Čech, by určitě nabraly na síle.

Uvědomuje si Babiš, jaká habaďůra je proti němu rozehrána? Nejspíš ano, protože projednávání návrhu zákona „manželství pro všechny“ je neustále odkládáno se zřejmým záměrem patovou situaci nějak vyřešit. Premiér ví, že si na sebe neprozřetelně upletl bič a dal jej do ruky svým úhlavním nepřátelům. Paralela s katastrofou sociální demokracie, jež začala ztrácet přízeň voličů poté, co se dala na sociální inženýrství a kterou definitivně pohřbilo uzákonění šílené inkluze ve školství, tu bije do očí. 

Vypadá to, že osud svého šéfa mají v rukách jeho vlastní poslanci...

JIŘÍ HÁJÍČEK: MUŽ NA POKRAJI VZPLANUTÍ

Haiku? Ani náhodou!

Jiří Hájíček vydal na konci minulého roku v nakladatelství Host sbírku básní s názvem Muž na pokraji vzplanutí. Populární spisovatel k tomu poznamenává, že má ve zvyku zapisovat si poetické „momentky“, které mu tu a tam přichází na mysl a nyní se tedy o ně dělí se čtenáři. Jde o krásné a duchaplné verše a určitě bych k nim neměl žádné kritické připomínky, nebýt jednoho zásadního „ale“ – v podtitulu jsou prezentovány jako haiku, což bohužel není pravda...

Nejde samozřejmě o to, že je obcházena klasická forma sedmnácti slabik v poměru 5-7-5, neboť specifika češtiny dodržování „kanonických“ axiomů mnohdy neumožňují. A nikterak nevadí ani fakt, že Hájíčkova „haiku“ jsou ve skutečnosti senrjú – vymezení rozdílu mezi těmito dvěma útvary je mezi odborníky dávným a dodnes nevyřešeným předmětem sporu. V žádném případě však nelze odpustit elementární prohřešky vůči nejvnitřnější podstatě haiku jakožto ryze objektivního a od veškerých obvyklých básnických „okras“ oproštěného záblesku reality v lidské mysli. Co možná nejprostší zachycení jedinečnosti okamžiku, v němž se ovšem skrývá hluboký existenciální přesah – tak to je haiku!

Z právě řečeného vyplývá, že v haiku není místo pro metafory, epitetony či dysfemismy – slovní spojení typu rudá krev šípků, krystaly hvězd, šepot listů, smutná řeka, záludné slunce, vyrvaný zub atd. jsou zde nepřípustná. Právě takto se však ve svých „haiku“ Jiří Hájíček vyjadřuje:

na zbořeništi noci
červeně bliká
časomíra elektrické trouby

nitky ptačího zpěvu
protkaly šero za oknem
ráno je kimono gejši

rozbité noci
ráno na kuchyňské lince
slepuju svůj život

vanilková letuška
v uličce oblak parfému
pod námi Kyjev

v Jihlavě se přepřahá
z elektriky na diesel
seru si to do Brna!

Přesto však mezi osmi desítkami básnických miniatur lze několik haiku najít (mám-li být konkrétní, pak čtyři). Dokazují, že základní povědomí o tom, v čem tkví esence této japonské poetické formy, Jiří Hájíček má a pokud své pozoruhodné myšlenkové postřehy napříště zbaví nánosu nepatřičných „kudrlinek“, určitě vytvoří další podobně krásná haiku, jako jsou tato:

stačí zmáčknout knoflík
s kuchyňským robotem
už nejsem sám

oranžové blesky za oknem
po ulici rachotí
popelářský vůz

vlak poplašil husy
zahrádka u trati
rychle mizí

nažloutlé přítmí ubytovny
krucifix a televizor
biskupství Litoměřice

RADKA DENEMARKOVÁ: HODINY Z OLOVA

Mnoho povyku pro nic...

Vládne kolem toho nadšené pozdvižení, všude jsou slyšet samé chvalořeči a oslavný humbuk nebere konce. České literární snobstvo dostalo k přežvýkání další Denemarkovou, tentokrát pořádně tlustou a (jak je do omrzení připomínáno) po dlouhém pětiletém půstu. Tento s kvalitou napsaného nijak nekorelující fakt se u takovýchto autorů nikdy neopomene zdůraznit, neboť to u určitého typu čtenářů evokuje představu dlouhé a namáhavé práce nad textem, který proto bude jistě obsažný, ba hlubokomyslný. A když spřátelení kritikové ve svých recenzích utrousí zmínku o „provokativním díle“, „znepokojivé výpovědi“ či „odvážném nastavení morálního zrcadla despotické moci“, je prakticky vyhráno. Radka Denemarková má na hodně dlouho vystaráno, může poskytovat rozhovory jako na běžícím pásu a určitě se jí dostane přehršle pozvánek také ze zahraničí, aby svá moudra mohla hlásat i tam.

S tou Čínou to byl velice chytrý (ve smyslu vychytralý) nápad! O Říši středu se v posledních letech mluví čím dál víc, její politicko-ekonomické reálie jsou na Západě ve vášnivých diskuzích s diametrálně odlišnými závěry propírány od rána do večera a celkově jde o zemi, která je dnes hodně „in“. Zpočátku sice uniká logika toho, proč si všichni ti autorčini rozervaní jedinci odjeli léčit mindráky právě do Číny, když stejně dobře by mohli o svých zpackaných životech meditovat v Austrálii, Mexiku či Kongu. Záhy ale celé věci přijdeme na kloub...

Radka Denemarková totiž ve své knize nedělá nic jiného, než že hořekuje nad smutným osudem moderního člověka, který se nechal chytit do pasti konzumního hedonismu a teď se v ní bezmocně plácá. Toto tisíckrát a jednou obehrané a dávno vyčpělé téma už pochopitelně nikoho nezajímá a spisovatel, snažící se tímto způsobem udělat díru do světa, žádnou neudělá a ještě si ušije ostudu. Což ale změnit kulisy, přesunout celé to postmoderní dekadentství někam jinam, hodně daleko, do nějaké exotiky, třeba do... ano, do Pekingu! Mám takové neblahé tušení, že Denemarková uvažovala právě takto a snad si i mnula ruce nad tím, jak to šikovně spytlíkovala a vlastně zabila jednou ranou hned dvě mouchy – jejím tuctovým postavám se dostalo originálního „místa pobytu“ a navíc si připravila půdu pro moralistní mudrování v takřka planetárním měřítku. A že vítr nejspíš fouká skutečně odtud, nepřímo vysvítá z jejích postautogramiádových interview, v nichž se nijak netají svými ambicemi být etickým arbitrem v otázce přístupu k Číně ze strany politické reprezentace našeho státu...

Jistě – Denemarková v Číně nějakou dobu žila a poukazem na tento fakt může odbývat všechny výtky na její popis tamější situace. Opravdu ale platí, že dělící čára mezi zlými čínskými komunisty a hodnými demokraciemi EU a USA je tak zřetelná? Kdo vidí např. záběry policejní brutality ve Francii, kde je do lidí stříleno „jen“ gumovými projektily, takže nepřijdou o život, ale pouze o oči, těžko se dojme osudem nějakého disidenta v Šanghaji. Autorka občas sklouzává až ke zjevnému pokrytectví, když se rozhořčuje nad některými barbarskými praktikami, uplatňovanými čínským režimem, aniž by si zjistila něco o tom, jak se v podobných případech postupuje v tzv. „civilizovaných“ zemích. Pokud např. odsuzuje (podotýkám, že plným právem) nechvalně známou praxi nedobrovolného „dárcovství orgánů“ a přitom nemá sebemenší ponětí, jak se ledviny, srdce a játra k transplantacím získávají u nás (vágní definice mozkové smrti dovoluje mnohé!), je to na pováženou. A dávat ekonomický růst Číny do přímé souvislosti s konzumní mentalitou tamní společnosti a na tomto základě vynášet kategorické odsudky přízemního materialistična je toliko pláčem na nesprávném hrobě. Takto nastavená výchozí pozice nakonec nemohla Denemarkovou přivést ničemu jinému než k patetickému pronášení coelhovských rádobymouder, jimiž je její kniha zaplevelena vskutku dokonale. Heslovitě krátké věty, mající patrně zvýšit údernost textu, vyznívají naprosto ploše a svou bezobsažností jen umocňují ubohost celé té hry na velkou literaturu. Hodiny z olova jsou de facto bezobsažným mlácením prázdné slámy, pseudointelektuální sedmisetstránkovou parodií na otřepané přísloví, že kdo chce změnit svět, měl by změnit sebe. Pozice rebelky, do níž se chce Denemarková až příliš okatě nastylizovat, jí rovněž nevyjde. Veškeré její úsilí v tomto směru prokoukne pozorný čtenář hned zkraje, kdy se ukáže, že „buřičství proti establishmentu“ je pečlivě naaranžované tak, aby do puntíku korespondovalo s mainstreamovými požadavky na angažovanou literaturu v liberálně-demokratické společnosti...     

Radka Denemarková nikdy nebyla dobrá spisovatelka. Její psaní mi vždy přišlo upachtěné, strojené a šablonovité, jako by ty knihy psal počítač – sice předpisově naprogramovaný, ale bez duše. Hodiny z olova jsou v tomto ohledu jakýmsi vyvrcholením její urputné snahy o „propsání se“... ano, k čemu vlastně? Domnívám se, že ona sama tuší, že k spisovatelské velikosti nikdy nedospěje a její poslední kniha je dle mého názoru smutným svědectvím o tom, že literárně už kapitulovala a bere zavděk toliko popularitou, mrzkou to odměnou za „sluníčkovou“ propagandu a omílání dobových hesel...

MICHAEL CONNELLY: NOČNÍ SMĚNA

Renée je stejně skvělá jako Harry!

Řeknu vám, že ten Connelly si u mě tímto opravdu hodně šplhl! Pro spisovatele (a možná, že u „detektivkářů“ to platí dvojnásob) je tohle vždycky takříkajíc hra s ohněm a může skončit všelijak – třeba i špatně, že... Čtenáři jsou, jak známo, cháska nevděčná a když si na něco zvyknou, pak své zažité stereotypy mění jen neradi. Jinak řečeno – sklony k inovativním tendencím nevidí u svých spisovatelských oblíbenců zrovna rádi a řekneme-li to natvrdo, pak jim jsou po čertech podezřelé a dotyčný literární kreativec riskuje, že si to pěkně odskáče. Ptáte se jak? No třeba tak, že ze včerejších skalních fandů se přes noc stanou nespokojení kverulanti, dávající nekompromisně najevo, že na svého knižního hrdinu si nenechají sáhnout! Takový Sir Arthur Conan Doyle blahé paměti by mohl vyprávět... Stačilo, aby nechal Sherlocka Holmese zahynout na dně Reichenbašských vodopádů, a hned se mu pod okny začaly promenádovat davy nespokojenců s černými páskami na rukávech, dožadující se reinkarnace milovaného detektiva. Ale Michael Connelly do toho šel a... povedlo se mu to!

To jsem tu recenzi začal nějak divně, že. Pokusím se to ale napravit a být od teď konkrétní. Takže – Harry Bosch je dnes kultovní postavou par excellence, ovšem aby takovéto vpravdě všelidové oblíbenosti svého kriminalisty dosáhl, musel Connelly nějaký ten pátek tvrdě a poctivě makat. Je víc než pravděpodobné, že každý jiný na jeho místě by si nyní v poklidu užíval plodů své práce, psal další a další díly nekonečné série s osvědčeným protagonistou v hlavní roli a neměl by potřebu vymýšlet něco nového. Americký spisovatel se musel cítit hodně silný v kramflecích, když proti vší logice učinil velký krok do neznáma a stvořil novou literárně-detektivní postavu! S ní se nyní v knize Noční směna může díky nakladatelství Domino seznámit i český čtenář.

Renée Ballardová rozhodně není Harry Bosch v ženském těle. Některé povahové i „služební“ vlastnosti s ním však společné má, ať už jde o pohrdání konvencemi, neústupnost, zarputilost a obcházení zákonných postupů v situacích, kdy na nějaké lpění na teoretických poučkách z policejní školy není čas. Je jasné, že jedinci tohoto druhu bývají často na kordy s nadřízenými a je tomu tak i u Renée – ta byla před dvěma lety „odejita“ na podřadné místo poté, co si dovolila upozornit vyšší instanci na nevhodné chování svého šéfa. Teď tedy za trest chodí na noční směny, kde její  činorodá duše živoří v ponižujících podmínkách nudného papírování bez vyhlídky na nějaký velký a vzrušující případ. Lze se divit, že toho začíná mít plné zuby?

Tou příslovečnou poslední kapkou, jíž přeteče pohár její trpělivosti, se pro Renée Ballardovou stanou dvě události, k nimž jedné noci vyjíždí – krutě ztýraná žena, pohozená v jakési garáži a přestřelka s několika mrtvými v nočním klubu – a které ji obrazně i doslova zvednou ze židle a přimějí učinit zásadní krok. Je pevně rozhodnuta ty případy vyřešit a když její parťák neprojevuje v tomto směru žádnou iniciativu a naopak ji odrazuje od přílišné aktivity, hodí za hlavu všechna pravidla elementární subordinace a pustí se do pátrání „na černo“. To ji ovšem záhy přivede do nezáviděníhodné situace, když se začne ukazovat, že proti ní patrně stojí nebezpečný psychopat, libující si v násilí na ženách. Renée se tak ocitá ve dvojím ohni – její nadřízení pochopitelně nejsou úplní pitomci, takže tuší, že svérázná policistka si hraje na vlastním písečku a snaží se učinit jejím eskapádám přítrž. Kostky jsou tedy vrženy a na čtenáře čeká silný detektivní příběh s pečlivě propracovanou a mimořádně napínavou dějovou linkou, jak je ostatně u Connellyho dobrým zvykem.

Je Renée Ballardová toliko náhodnou epizodou v autorově tvorbě, po níž se Mistr vrátí zpět k Boschovi, nebo je tento jeho „tah dámou“ předzvěstí nové série? Zdá se mi, že platí druhá varianta, protože v Noční směně je v souvislosti s Renée plno odkazů na její „předdetektivní“ minulost, čímž si ji autor podle všeho připravuje na dlouhodobější „použití“. Ať už tomu však bude jakkoli, jedno můžeme předpokládat s naprostou jistotou – Noční směna je excelentní detektivka a pokud tedy v budoucnu Harry Bosch uvolní místo Renée Ballardové, čtenáři určitě o nic nepřijdou, protože případnou změnou v osobě hlavní postavy u „connellyovek“ nijak neutrpí jejich literární kvalita! 

 

NEZNÁMÝ J. H. K (5)

NAKONEC ZBYL MI ČERNÝ PETR

všechno je v tahu – chlast i básně

být voják, tak už stříhám metr

protože mám to za pár vlastně...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (176)

N e c h c i   z k l a m a t   t u h l e   d á m u

–  k o h o   a l e   n a j d e   k   s o b ě ?           

Š t ě p á n   j e   u ž   d á v n o   v   p á n u

J a k e š   j e d n o u   n o h o u   v   h r o b ě . . .

HAIKU (147)

V y p u š t ě n ý   r y b n í k

z   v o d y   z b y l a   c e d u l e

Z á k a z   k o u p á n í

HOMOMANŽELSTVÍ SE VŠÍM VŠUDY!

Manželství gayů v praxi...

Po případném schválení návrhu zákona o „manželství pro všechny“ dojde k dalekosáhlým změnám v mnoha oblastech společenského života. Bude například nutné novelizovat zákon o pohřebnictví tak, aby na českých hřbitovech nedocházelo k diskriminaci gayů a oni si mohli svobodně zvolit nápis na náhrobním kameni. Na Olšanech to tedy jednou může vypadat takto:

                     
                             Z d e   s n í   s v ů j   v ě č n ý   s e n


                                               m a n ž e l é


                                        K A R E L   a   V Á C L A V

                                                  H O M O U Š O V I


                                   B u d i ž   j i m   z e m ě   t e p l á ! 

HAIKU (146)

S t a r á   d e s k a  – 

m l a d é m u   G o t t o v i

p ř e s k a k u j e   h l a s

JEDEME DO RUSKA!

A není to nebezpečné? Vždyť v televizi říkali, že...

Pokud by člověk věřil všem těm blábolům a hoaxům, valících se na něj z České televize a mainstreamových médií, asi by si cestu do Ruska dvakrát rozmyslel. Vždyť je to zaostalá a nevzdělaná země, kde všichni pijí vodku a jejíž diktátor nepřemýšlí o ničem jiném, než jak by zničil naši krásnou a milovanou Evropskou unii! Dávno už s námi vede válku, zatím tedy jen hybridní, ale kdybychom polevili v bdělosti a ostražitosti, mohlo by to s námi zle dopadnout. Tak to aspoň tvrdí naši politici, generál Pavel a čekisté z BIS. Do takovéto zlé, zákeřné a nepřátelské země může jet jedině blázen, nebo zakuklený Putinův agent – no ne?

Jenomže pak objevíte jedny zajímavé webové stránky – a vše je jinak!

Zjistíte například, že všichni ti, kdo vykreslují Rusko v těch nejčernějších barvách, vám věší bulíky na nos a dělají z vás blbce! A to proto, že dnešní vládní garnitura, poslušna bruselských direktiv, má eminentní zájem na tom, aby lidi moc nemysleli a chovali se jako poslušné ovce. A co si budeme nalhávat – takový typický český rusofob je idiotem non plus ultra! Určitě nějakého znáte z televize, Junge Front HEUTE či Svobodného fóra, takže víte, o jaké lidi jde...

Lépe je jednou vidět, než stokrát slyšet...

Tak to říká jedno moudré přísloví, kterého se naši sluníčkáři, havloidi a pražští kavárníci bojí jako Halík kříže. Jen si představte tu hrůzu, kdyby si Češi řekli, že té antiruské hysterie je už moc, že se jim to nějak nezdá a že by se rádi na vlastní oči přesvědčili, jak to je ve skutečnosti. A rozklikli by webovky Jedeme do Ruska a... jeli by do Ruska!

A co by tedy český turista v Rusku viděl?

Tak v první řadě vyspělou a sebevědomou zemi s nádhernou přírodou a fascinujícím kulturním bohatstvím, v níž žijí pohostinní a přátelští lidé, hrdí na svého prezidenta, který svůj úřad narozdíl od našich politiků chápe jako službu vlasti. Jistě, v něčem je Rusko podle západních měřítek zaostalé – rozhodně tam neuvidíte žádný Gay Pride, děti se tam v občanské výchově namísto navlékání kondomů učí vlastenectví apod. Ale pokud zrovna nejste sodomita, učitel sexuální výchovy na základní škole či jiný fanatik, určitě vám v Rusku tyto „evropské hodnoty“ chybět nebudou. Spíše si řeknete, jak je krásné, že ještě existuje země, kde se lidé řídí zdravým rozumem...

Takže teď to hlavní!

No vidíte, málem bych na to zapomněl – adresa těch webových stránek je zde: https://www.jedemedoruska.cz/

Seznámíte se tam se dvěma mladými sympatickými lidmi, kteří mají s výlety do Ruska dlouholetou zkušenost a jejichž kvalitní práci ocenila již spousta Čechů před vámi. Pokud tedy máte chuť přesvědčit se, jak to v tom Rusku opravdu vypadá, pak jsou pro vás Ondra a Lucie (tak se ti dva jmenují) ti praví...

Na závěr jedno důležité upozornění...

Tedy spíše varování: Pokud jste rusofob, je možné či dokonce pravděpodobné, že se vrátíte jako rusofil – ale to vám snad vadit nebude, že...

ХАЙКУ (52)

С п у щ е н н ы й   п р у д
 
о т   в о д ы   о с т а л с я   з н а к
 
З а п р е т   н а   к у п а н и е

NEZNÁMÝ J. H. K (4)

V POSLEDNÍ DOBĚ SE NEMYJI, NEHOLÍM,

nic nejím, nepiju – jsem v hrozném stavu

jen ležím doma a nikam už nechodím

od chvíle, co jsem si prostřelil hlavu...

ХАЙКУ (51)

Б о ч к а   в   с а д у

п р е в р а щ а е т

д о ж д ь   в   в о д у

ŠIFRY LADIKA VĚTVIČKY

Laďa je betalne borec, bo piše, jak mu narustl zobak!

Když před lety začal na blogu iDnes uveřejňovat články jistý mladý muž, píšící svérázným ostravským „hantecem“, asi nikdo netušil, že začíná jeden z nejpozoruhodnějších příběhů na téma „jak se rodí mediální hvězda“. Zdánlivě nemožné se ale stalo skutečností a Ladislav Větvička je jméno, které dnes zná celá země. Pětinásobný vítěz ankety o nejlepšího blogera roku, uznávaný a stále žádanější komentátor společensko-politického dění a v poslední době i úspěšný spisovatel (kniha Helmut je jedním slovem úžasná!) – to je v kostce profil člověka, který svou politicky nekorektně prořízlou pusou mluví z duše většiny národa.

Ladislavu Větvičkovi daly mediální sudičky do vínku tři dary – zdravý selský rozum, výjimečnou inteligenci a originální humor. Když se tyto ingredience smíchají dohromady a celé se to okoření již zmíněnou „ostravštinou“, pak se může klidně stát, že výsledným produktem bude originální myšlenkový samorost, který hravě strčí do kapsy všechny mainstreamové pisálky. Nelze se tudíž příliš divit, že v páně Ladislavově fanklubu nenajdeme ani jednoho pražského kavárníka, sluníčkáře či havloida. Ti na něj naopak mají pěknou pifku a doslova se užírají vztekem, že největší hvězdou nejčtenějšího deníku je venkovský buran s předpotopními názory na genderismus a netající se svými sympatiemi k Zemanovi! 

Větvička dělá všem prorežimním novinářským podržtaškům vrásky na čele i z toho důvodu, že jim nastavuje zrcadlo, jak by se měla investigativní a zpravodajská žurnalistika dělat správně. Příkladem právě řečeného budiž třeba Ukrajina. Když tam vypukl Majdan a všichni naši mainstreamoví šmíráci, poslušni bruselských direktiv, papouškovali hoaxy z BBC a CNN, Laďa se na tu Ukrajinu rozjel, aby se na vlastní oči přesvědčil, co se tam vlastně děje. A to si pište, že jeho zkušenému zraku neuniklo nic. Takže jsme se mohli dovědět, že „všelidové povstání proti nenáviděnému Janukovičovi“ bylo pečlivě naplánovanou akcí v režii EU a USA s cílem vyvolat v této oblasti chaos a oslabit tak Rusko. „Nezákonná anexe Krymu“ následovala po regulérním a svobodném hlasování v referendu a díky Putinově prozíravosti se podařilo ušetřit krymské obyvatelstvo krutého osudu východních částí Ukrajiny, kde kyjevská junta dodnes masakruje nevinné lidi, de facto své vlastní občany.

Takovýto xenofobně-extrémistický světonázor pochopitelně působí na sluníčkáře jako rudý hadr na voly (pardon – na býky), a to tím spíše, že Větvička se k nim sklání s dobromyslností učitele, poučujícího natvrdlé žáky. Používá přitom jemný humor a ostrovtip, což je štve ještě víc, než kdyby z nich dělal blbce přímo. Národ se zkrátka baví a Havlovi pohrobci zuří – no nekupte to!

A tím se vlastně dostávám k té publikaci. Ano – kohosi prozíravého napadlo, že by vůbec nebylo od věci, kdyby se ty skvělé blogové články nekonformního Ostravaka vydaly knižně. Což se i stalo skutkem a světlo světa spatřily Šifry Ladika Větvičky. Je to parádní čtení, poučné a zábavné zároveň, takže závěrem už jen krátké shrnutí: V době, kdy multikulturně-promigrační propaganda, valící se na nás z České televize a dalších probruselských médií, nabývá rozměrů vskutku orwellovských, jsou Větvičkovy glosy a komentáře doslova balzámem na duši!  

MEDIÁLNÍ INKVIZITOŘI V NEDBALKÁCH...

... aneb hoaxy a fake news ve službách boje proti dezinformacím!

Zavětřit, jaký vítr vane z oficiálních míst a co je tedy třeba udělat, aby se malý český snaživec vlísal do přízně mocných – na to jsme byli vždycky kabrňáci. Protektorát, padesátá léta, normalizace – sviní, které tyto režimy svou fašistickou, komunistickou či reálně-socialistickou přičinlivostí udržovaly při životě, se u nás našlo pokaždé víc než dost. Časy (a režimy) se mění, lidská povaha však nikoli. A tak se asi nelze divit, že i dnes tu máme ideologicky uvědomělá individua, pasující se do role hlasatelů jediných pravd a lezoucí do zadků současných mocipánů se stejnou urputností, jako jejich předchůdci do pozadí Husákova a Brežněvova. Je to zkrátka stále jeden a tentýž druh lidí, pouze s tím rozdílem, že nyní jsou oděni do tzv. liberálně-demokratického hávu, který je právě tolik v módě. Buďme ale konkrétní.

Brusel a Berlín před časem vyjádřily znepokojení nad situací na sociálních sítích, kde se prý šíří hoaxy a ruská propaganda. U nás se pochopitelně hned našli poslušní političtí lokajové, kteří tyto bláboly vzali za bernou minci a vyzvali národ k obraně „evropských hodnot“ před záškodnickými aktivitami tzv. proruských webů. A jako by na tento povel čekaly, okamžitě se vyrojily podivné kreatury s udavačskými sklony a opanovaly veřejný prostor nahlašováním dle jejich zvráceného světonázoru závadných článků a nenávistných komentářů, kádrováním facebookových skupin a odhalováním dezinformačních center. Ti zvlášť ambiciózní exponenti pak založili vlastní weby, na nichž vysvětlují, komu a čemu máme věřit a na koho a na co si je naopak třeba dávat pozor.

Tato činnost by za určitých podmínek mohla být i bohulibá – hlásat pravdu a pranýřovat lež je přece správné a žádoucí. Vtip je v tom, že tito osvětoví bojovníci chápou své vznešené poslání značně svérázně. Tak třeba pátrají po hoaxech pouze v předem vyselektovaných „nepřátelských“ médiích, zatímco zjevné dezinformace v jiných nechávají bez povšimnutí. Řečeno jinak – svůj inkviziční zájem věnují výhradně těm, na koho jim ukáže vládnoucí establishment (Parlamentním listům, Aeronetu, Prvním zprávám, Protiproudu...), přičemž proti mainstreamu se neodváží říct ani ň. Odkud vítr fouká poznáme také podle toho, že tito výtečníci patří jeden vedle druhého do kategorie pražskokavárenských lepšolidí a byť se dělí do různých nižších podčeledí (sluníčkáři, havloidi, eurohujeři, Drahošovci atd.), společným jmenovatelem všech je přesvědčení, že mají patent na rozum.

Fakt, že tomu tak zdaleka není a že by se naopak mnozí z nich měli vrátit do základní školy, aby si doplnili elementární vzdělání, chci závěrem demonstrovat na příkladu jednoho z těchto rádoby antidezinformačních webů. Jmenuje se Manipulátoři.cz a když si na něm víceméně náhodně rozkliknete nějaký článek, nestačíte se divit. Jako třeba já tady:

Dezinformace provázely i kampaň před komunálními volbami na Slovensku

Autor: Antipropaganda.skPublikováno: 17.12.2018

Letáky, nálepky, internetové stránky a nedůvěryhodné profily na sociálních sítích. Těmito způsoby se před volbami na Slovensku šířily různé dezinformace.
Snad nejvýraznější antikampaň se vedla proti Matoušovi Valleovi, který se navzdory ní nakonec stal primátorem Bratislavy. Na facebookový profilech, webových stránkách a letáčkách byl Valla vykreslován jako dvorní architekt finanční skupiny Penta. Vallo se vůči tomu ohradil a podal trestní oznámení. Profil na Facebooku byl následně zrušen, ale ještě předtím ho viděli tisíce voličů.
Podobné to bylo se stránkou matusvallo.info. Po tom, co etičtí hackeři odhalili, kdo pomáhal s její tvorbou, oznámili to Vallovu týmu. Když dotyčného kontaktovali, doména přestala fungovat. Na druhé straně web matusvallo.com funguje dodnes.
Terčem antikampaně se však stali i protikandidáti Matouše Valleho. Ivo Nesrovnal a Václav Mika jsou přesvědčeni, že někdo platil jejich diskreditaci. V souvislosti s dosavadním primátorem Nesrovnalem se vzpomínala korupce na magistrátu, Mikovi vyčítali jeho kontakty s Mariánem Kočnerem. Trestní oznámení pro šíření falešných informací podle i Ján Mrva .
Falešné volební letáky očerňovali i Radoslava Števčíka, bývalého starostu bratislavské městské části Staré Město a jeho dva protikandidáty . Na vítěze voleb Podunajské Biskupice Zoltán Pekaa zas útočily letáky kvůli jeho sexuální orientaci. Ani bratislavské městská část Ružinov a Karlova Ves se neobešly bez falešné letákové kampaně.
Specifický případ nastal u Rudolfa Kusého, který obhajoval post starosty pro městskou část Nové Mesto. Na jeho facebookovém profilu ho před jednotlivými volbami od roku 2014 podporovaly falešní diskutéři. List N napsal, že existuje „… přes sto falešných účtů , které poslední čtyři roky podporovayi Rudolfa Kusého. S vysokou pravděpodobností to není konečné číslo“. Kusý spojitost s trolly odmítl a Novomešťané ho znovu zvolili starostou.
Kandidát na primátora v Piešťanech oznámil diskreditaci prostřednictvím nahrávky, která byla rozeslána zaměstnancům městského úřadu a dalším osobám.
Diskreditační kampaň se nevyhnula ani ve druhém největším městě Slovenska. Anonym na webu zveřejnil trestní oznámení manželky kandidáta Jaroslava Poláčka o tom, že sexuálně zneužíval jejich společného syna. Policie tento případ prošetřila, ale ukázalo se, že nic takového se nestalo. Obyvatelé Košic navzdory falešným zprávám Poláček zvolili za primátora. Ten ve své děkovné řeči vyzdvihl právě svého čtyřletého syna slovy: „Toto vítězství je pro něj.“

Tak se na to podívejme:

6. řádek: „letáčkách“ – správně letáčcích

9. řádek: „ještě předtím ho viděli tisíce voličů“ – správně viděly

20. řádek: „Falešné volební letáky očerňovali“ – správně očerňovaly

28. řádek: „podporovaly falešní diskutéři“ – správně podporovali

Když k těmto gramatickým hrubkám připočteme ještě slohové a tiskové hrůzy („Na facebookový profilech“, „Trestní oznámení pro šíření falešných informací podle i Ján Mrva“, „Diskreditační kampaň se nevyhnula ani ve druhém největším městě Slovenska“, „Obyvatelé Košic navzdory falešným zprávám Poláček zvolili za primátora“), pak web Manipulátoři.cz ode mě dostává kouli jak Brno, přičemž se zároveň ptám, jak může mít někdo takovou odvahu (spíše tedy drzost) vypotit elaborát na úrovni žáka pomocné školy a přitom se považovat za odborníka na potírání hoaxů a dezinformací.

A tak mě napadá – není na čase, aby začaly vznikat antiantidezinformační weby, které by odhalovaly dezinformace na antidezinformačních webech?  

        

NEZNÁMÝ J. H. K (3)

V KAFÁČI VITRIOL... ČEKÁM JEN NA PŮLNOC

cítím již, jak se mi sbíhají sliny –

Silvestrů s fernetem zažil už já vůl moc

proto ten poslední musí být jiný...

JAN NOVÁK a JAROMÍR 99: ZATÍM DOBRÝ

Výborná textová předloha + skvělé ilustrace =  vynikající komiks!

Kniha Zatím dobrý vyšla v roce 2004 a kromě toho, že byla oceněna v soutěži Magnesia Litera, vzbudila značné emoce, daleko překračující hranice literatury. Příběh bratří Mašínů dodnes rozděluje národ a otázka, zda byli hrdiny, jichž bychom si měli za jejich statečnost vážit, nebo naopak vrahy, nezasluhujícími nic jiného než pohrdání, nebude ještě dlouho (pokud vůbec) zodpovězena. Chceme-li pátrat po příčině, proč má tato dávná událost tak dramatický přesah až do dnešní doby, dospějeme posléze ke zjištění, že jí je patrně ambivalentní poměr české společnosti k fašismu a komunismu.

Jak známo, formálně jsou obě tyto ideologie a režimy, jež je reprezentovaly, stejnou měrou zavrženíhodné. Praxe ovšem vypadá úplně jinak a nejde ani tak o to, že např. tričko se srpem a kladivem lze nosit bez jakýchkoli problémů, zatímco hákový kříž okamžitě vzbudí zájem policie. To je totiž pouze důsledek neblahého společensko-politického konzensu, podle něhož je fašismus mnohem horší než komunismus, přičemž z tohoto úhlu pohledu je rovněž nahlíženo na ty, kdo proti oběma režimům nějakým způsobem bojovali.

Ten dvojí metr přímo bije do očí. Zatímco protinacistickým odbojářům za Protektorátu dnes nikdo nevyčítá, že stříleli české četníky (a někdy se dokonce jednalo o chladnokrevné vraždy), v případě bratří Mašínů je to zcela jinak. Podle nejrůznějších rozumbradů to jsou bestiální hrdlořezové, kteří zabili nevinného příslušníka Sboru národní bezpečnosti, udělali z jeho ženy vdovu a z dětí sirotky. Nikdo z nich se pochopitelně ani slovem nezmiňuje o tom, že komunistický režim mohl páchat svá zvěrstva pouze díky těm „hodným“ esenbákům, kteří jej drželi u moci. Mašínové byli navíc jediní, kdo proti komunistům bojovali se zbraní v ruce a je evidentní, že pro mnoho samozvaných „takyodbojářů“ jsou pro svou nekompromisnost a zásadovost černým svědomím...

Vraťme se ale ke knize Zatím dobrý. Nyní totiž vychází v komiksové podobě a hned dodám, že ve velmi zdařilé a sugestivní. Těch adjektiv bych mohl vyjmenovat ještě mnohem víc, protože Jaromír Švejdík je kreslíř, který své řemeslo ovládá bravurně. Přiznávám ovšem, že komiksům po odborné stránce, tedy co se týká stylu, moc nerozumím a dá se říct, že se mi líbí všechny. Pokud ale mohu v tomto konkrétním případě vyslovit něco „učeného“, pak se mi zdá, že si zde oba autoři výborně „kápli do noty“ – textová předloha Jana Nováka je totiž jako stvořená pro ilustrátora Švejdíkova typu.
Jak to vlastně s těmi komiksy je – čtou se, nebo prohlížejí? Já si myslím, že spíše to druhé, ale uznávám, že podobné akademické otázky nejsou vůbec důležité. Hlavní přece je, že komiksová podoba knihy Zatím dobrý se povedla na výbornou a určitě si najde své čtenáře i prohlížeče!

 

NEZNÁMÝ J. H. K (2)

ZAS ČUMIL PŘED OKNEM... ZHASÍNÁM ŽÁROVKU

– jak krutou platím daň z básnické slávy!

A bude ještě hůř, vždyť k mému náhrobku

jednou se den co den pohrnou davy...

HOMOFOBIE JE PŘIROZENÁ LIDSKÁ VLASTNOST

Nenechme se zastrašit agresivitou sodomitů!

Pro lepší porozumění následujícímu článku uvádím několik definic:

homosexuál – jedinec, sexuálně přitahovaný ke stejnému pohlaví

sodomita (gay) – praktikující homosexuál

homosexualismus – sodomitská ideologie, podle níž je praktikovaná homosexualita mravně i společensky rovnocennou „variantou“ lidské sexuality

V posledních letech začaly veřejný prostor zaplevelovat newspeaková slova, jejichž smyslem není vnést terminologicky přesné výrazivo do diskusí o aktuálních společenských otázkách, ale právě naopak svést od samého počátku dialog z věcné roviny do iracionálních poloh, popř. mu zcela zabránit. Tento nový jazyk se vyznačuje mimo jiné tím, že zneužívá psychiatrické termíny, aby mohl být skandalizaci odlišně smýšlejících propůjčen punc rádoby oficiality či dokonce vědeckosti. V souvislosti s uprchlickou krizí byl např. vymyšlen termín „islamofobie“, jehož pejorativní akcent má apriori diskvalifikovat všechny, kdo mají jiný než vstřícný postoj k muslimské migraci do Evropy. Dalším z těchto jazykových patvarů je „homofobie“, vytvořená za účelem dehonestační kampaně vůči lidem, kteří považují homosexualitu za sexuální anormalitu. Je přitom příznačné, že mezi lékařsky klasifikovanými fobiemi (a jsou jich stovky) se ani „islamofobie“, ani „homofobie“ nevyskytují a jde tudíž o uměle vytvořené pseudolingvistické konstrukty.

Homofobie je jejími tvůrci definována jakožto „strach z homosexuálů“. To je očividný nesmysl, protože slova fobie a strach nejsou synonyma, ale každé znamená něco jiného. Nabízí se tudíž otázka, proč homofobii nepřekládají do češtiny tak, jak by to mělo podle jejich logiky být, totiž jako fobii z homosexuálů. Důvod spočívá podle mne v tom, že fobie je termín spíše psychiatrický, takže člověk, trpící nějakým druhem fobie, se v morálním ohledu proti nikomu a ničemu neproviňuje. Klaustrofobie (fobie z uzavřených prostor), aerofobie (fobie z létání), arachnofobie (fobie z pavouků) a všechny další fobie jsou mravně irelevantní stavy lidské mysli, jež z podstaty věci není možné ostrakizovat či dokonce sankcionovat. Právě o to však homosexualistům ve skutečnosti jde a za tímto účelem také programově žonglují se základním pojmoslovím tak, aby byl vytvořen právní rámec pro kriminalizaci „homofobů“.

Je tedy zřejmé, že homofobie je jimi prezentována jako strach z homosexuálů zcela záměrně. Takováto pseudodefinice je totiž vhodným předstupněm k tomu, aby mohla „argumentace“  pokračovat žádoucím směrem. Stejně jako fobie, ani strach sice není žádným zločinem, ovšem sodomité tvrdí, že ze strachu pramení nenávist a na tu už je prý možné některé paragrafy trestního zákoníku aplikovat. „Homofob“ je tak v jejich pojetí člověk, u něhož strach z homosexuálů přerostl v nenávist, přičemž je jen otázkou času, kdy vůči nim začne používat fyzické násilí. Ano, až k takovým fantasmagoriím jsou schopni a ochotni sodomité zajít, což by ovšem ještě nebylo to nejhorší. Tou největší absurditou je fakt, že jejich demagogie nachází sluchu u politiků a zákonodárců, kteří jim následně zajišťují společenský status privilegované menšiny, vůči níž se nejen nedoporučuje, ale přímo zapovídá vznášet sebemenší kritiku.

Když se na „homofobii“ podíváme racionálně a bez ideologických předsudků, záhy zjistíme, že je všechno úplně jinak. Je totiž evidentní, že už samotný český překlad stojí na vodě, protože si nedovedu představit, že by někdo mohl mít z homosexuálů strach (já ho např. rozhodně nemám). To, co k nim lidé cítí, je především soucit, a tady se na chvíli zastavme. Jeden psychologický axiom totiž říká, že „toho, koho je nám líto, nemůžeme nenávidět“. Z toho je zřejmé, že nikdo, kdo s nimi soucítí, nemůže homosexuály zároveň nenávidět.

Homofobové zkrátka nemají strach z homosexuálů, nýbrž fobii z homosexuálních praktik. Nakolik je tato fobie oprávněná či naopak škodlivá, lze pochopitelně určit jen a pouze na základě rozboru oněch homopraktik. A tady docházíme k zajímavému zjištění – sami sodomité dělají vše pro to, aby se lidé nedověděli, co se děje za dveřmi jejich ložnic. Mají k tomu pochopitelný důvod...

Nechci tady detailně rozebírat homosexuální praktiky, protože na to nemám žaludek. I to málo, co jsem si před napsáním tohoto článku přečetl na některých LGBT webech, úplně stačilo, aby byl ze mě ještě větší homofob než předtím. A jsem přesvědčen, že každý normální člověk musí být nutně (takříkajíc od přírody) homofob – vůči tomu, co sodomité provádějí, nelze totiž pociťovat nic jiného než hnus a odpor.

Jak známo, sodomité si osobují právo vydávat se za reprezentanty a mluvčí homosexuálů. To je samozřejmě nebetyčná drzost, protože ve skutečnosti s nimi homosexuálové nechtějí mít nic společného, takže např. akce typu Prague Pride ignorují či dokonce odsuzují. Charakteristickou vlasností sodomitů je rovněž agresivita – ačkoli mají plná ústa líbivých frází o toleranci a lidských právech, vůči svým oponentům vystupují s až chorobnou nenávistí a nešetří přitom spíláním a výhrůžkami.

Otázka zní, zda se tím necháme zastrašit. Pokud ano, ovládnou sodomité veřejný prostor a budou šířit svou demagogickou propagandu bez jakýchkoli zábran. V této souvislosti bychom si měli připomenout prorocká slova G. Orwella: „Říkat pravdu v časech všeobecně rozšířené lži je revoluční čin.“