Fascinující kniha o metafyzické podstatě jazyka!
Jazyk, řeč... V našem případě tedy čeština. Máme v ní obrovské bohatství, což si většina z nás vůbec neuvědomuje a podle toho to také vypadá. Co chvíli (většinou po maturitních zkouškách) můžeme např. zaslechnout stesky na to, jak je složitá a komplikovaná a požadavky, aby se „to“ nějak zjednodušilo. Jako by čeština mohla za to, že jsou studenti stále hloupější!
Dovolím si tu dvě krátké osobní poznámky. Mám rád poezii a věnuji se skládání haiku, což je japonská básnická forma, při níž je nutné striktně dodržovat celou řadu lingvistických zásad. A mnohokrát se mi stalo, že jsem se při cizelování konečné podoby složitějších haiku dostával až na jakousi pomyslnou hranici transcendentního přesahu, kde slova náhle dostávají úplně nový význam a posouvají lidskou mysl za kontury hmotných a empirických reálií, do platónské říše čistých idejí...
Vzpomínám si rovněž, že náš chemikář na základní škole se při přednášce o oxidech jen tak mimochodem zmínil o tom, jakou má čeština ve srovnání s jinými jazyky obrovskou výhodu. Stalo se tak v souvislosti s osmi koncovkami, které od té doby umím dodnes nazpaměť (-ný, -natý, -itý, -ičitý, ičný/ečný, -ový, -istý, -ičelý) – jak kostrbatě, pomocí kuriózních opisů si tady musí vypomáhat např. němčina!
No a pak přijde nějaký ňouma s IQ houpacího koně a stěžuje si, jaká je to nespravedlnost, když neprošel u maturity jenom proto, že si plete -mě a -mně, -i a -ý a nerozezná esej od fejetonu – copak to bude v životě k něčemu potřebovat?! A to by ještě nebylo to nejhorší – skutečnou tragédií je, že toto volání po snižování nároků na znalost mateřského jazyka dochází sluchu i u některých „odborníků“, takže to, s čím dnes zápolí student gymnázia, bylo dříve běžným učivem žáka na druhém stupni základní školy. Výsledek této nivelizační praxe je pak všeobecně známý – vysoké školy chrlí zástupy fachidiotů, kteří kromě své úzké specializace neumí nic jiného, chybí jim elementární kulturní rozhled a česká gramatika je pro ně (mírně řečeno!) španělskou vesnicí...
Proto je tak dobře, že občas vyjde kniha, která srozumitelnou a třeba i zábavnou formou předvede, jak je naše mateřština nejen krásná a libozvučná, ale i logická, jak v ní jednotlivé komponenty do sebe krásně zapadají a co všechno se jí dá vyjádřit. Jednu takovou nedávno vydalo nakladatelství Cattanan – autor Vladislav Dudák jí dal název Skryto ve slovech (aneb Co nám slova vlastně říkají) a po jejím přečtení mne napadlo, že by měla být povinnou četbou celého národa! Na současném knižním trhu je totiž možná jedinou publikací, která srozumitelně, vtipně a (v kladném smyslu toho slova) populárně osvětluje problematiku jazyka jakožto fenoménu primárně nikoli společenského a kulturního, ale metafyzického.
Říká se, že kolik řečí kdo umí, tolikrát je člověkem. Určitě to ale platí i tak, že čím důkladněji a více do hloubky známe svůj rodný jazyk, tím lépe nám „to myslí“. Starou známou pravdou totiž je, že prostřednictvím slov nejen mluvíme, ale též přemýšlíme. Prokázaným faktem je rovněž přímá úměra mezi slovní zásobou a inteligencí.
Co říci závěrem? V dnešní době je značný zájem o etiketu, vychází množství knih o tom, jak se správně chovat v té které situaci či v tom, nebo onom prostředí. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby lidé stejný zájem věnovali i etiketě svého mluveného a písemného projevu – není paradoxní, že na zevnějšku a společenském vystupování si zakládáme mnohem víc, než na své verbální výbavě?
Kniha Vladislava Dudáka Skryto ve slovech tak může být pro řadu z nás důležitým impulsem k tomu, abychom se jednak dozvěděli mnoho nového a nanejvýš zajímavého o samotné podstatě jazyka a též zapracovali na kultivaci „své“ češtiny...
Říká se, že kolik řečí kdo umí, tolikrát je člověkem. Určitě to ale platí i tak, že čím důkladněji a více do hloubky známe svůj rodný jazyk, tím lépe nám „to myslí“. Starou známou pravdou totiž je, že prostřednictvím slov nejen mluvíme, ale též přemýšlíme. Prokázaným faktem je rovněž přímá úměra mezi slovní zásobou a inteligencí.
Co říci závěrem? V dnešní době je značný zájem o etiketu, vychází množství knih o tom, jak se správně chovat v té které situaci či v tom, nebo onom prostředí. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby lidé stejný zájem věnovali i etiketě svého mluveného a písemného projevu – není paradoxní, že na zevnějšku a společenském vystupování si zakládáme mnohem víc, než na své verbální výbavě?
Kniha Vladislava Dudáka Skryto ve slovech tak může být pro řadu z nás důležitým impulsem k tomu, abychom se jednak dozvěděli mnoho nového a nanejvýš zajímavého o samotné podstatě jazyka a též zapracovali na kultivaci „své“ češtiny...
Ukázky z knihy:
Největším nebezpečím svobodného života není terorismus, ale
postupné snižování našeho citu pro rozlišení dobrého a špatného,
pravdivého a falešného. Ano, svět samozřejmě není takto černobílý
(naštěstí), to ale neznamená, že je beztvarý, šedý a libovolně hodnotitelný. Může
se však takovým stát, pokud nám začne být lhostejná volba slov, pokud
přestaneme zkoumat a prověřovat, co se za slovy skrývá, a pokud
nedokážeme rozlišit, zda nám slova pomáhají pojmenovat svět a stanovit naše místo v něm, anebo zda se „skryta za slovy“ nevytváří jen virtuální realita plná „alternativních pravd“, které se neopírají o kriticky posuzovaná fakta, ale jenom o to, co za pravdu prohlásit chceme…
Mašinérie dvojího metru
... Zcela nově se u nás na podzim roku 2017 objevilo sousloví hlasovací mašinérie a dosud se bohužel nemá k tomu, aby vyklidilo prostor. To bylo tak: „demokratičtí“ odpůrci vítězů voleb se sjednotili do bloku, aby jednotným hlasováním nedopustili ustanovení sněmovny. Ale vystoupila proti nim „hlasovací mašinérie nedemokratických stran“. Musela to přece být mašinérie, protože v hlasování vyhráli, že. Protivník získal většinu. Jak nedemokratické! A může za to mašinérie! Když ale jindy vládu opozice přehlasovala, to o hlasovací mašinérii nešlo, to jen „většina poslanců v demokratickém hlasování návrh odmítla“.
Sousloví hlasovací mašinérie zní nesympaticky a již předem vyvolává podvědomý pocit, že ti, kteří hlasovali „mašinéristicky“, jsou špatní a hlasovali nemravně. A třeba ano, kdo ví. Jenomže použitím tohoto sousloví jako by odpadla sama potřeba takový názor věcně zdůvodnit nebo ho obhájit v diskusi. Stačí jen donekonečna opakovat negativní pojmenování a je to.
Aby bylo jasno, nehodnotím, kdo z obou stran je lepší a kdo horší. Nyní si všímám pouze slovníku a jeho zneužívání. Neboť ten, kdo řeč zneužívá, byť by se stokrát sám pasoval na demokrata, se pro mě stává málo věrohodným.
Pořizování v době penězové
Pro časové cykly našeho vlastního těla používáme často termín biologické hodiny. Těch máme v sobě spoustu: v tom nejširším smyslu je časovým cyklem celý náš život, v tom o něco menším jsou cykly tvořeny dětstvím, dospělostí a stářím. Ale v běžné konverzaci jsme si výraz biologické hodiny, snad pod vlivem četných telenovel a seriálů, v poslední době omezili na úsloví biologické hodiny tikají. Tikání biologických hodin si v seriálech většinou uvědomí emancipované ženy, které doposud veškerý čas a aktivitu věnovaly kariéře a zvyšování životního standardu a najednou zjistily, že mají nejvyšší čas, chtějí-li si ještě pořídit dítě.
Pořídit si dítě! Už jsme si na takový výraz v naší „době penězové“ a „době konzumní“, kdy se dá téměř všechno pořídit, natolik zvykli, že nás, pokud na to nejsme upozorněni, ani nezarazí.
Pořídit si můžeme koneckonců milence nebo milenku – třeba proto, že jsme osamělí nebo se nudíme a nepotkali jsme lásku. Láska se totiž pořídit nedá, ta se potkává a za to setkání s ní neplatíme, ale jsme za ni vděční.
A dítě – to by již vůbec nemělo být předmětem pořizování. Je-li plánováno jen jako položka následující po vybudování kariéry, stavbě domu s bazénem a cestě na Kanárské ostrovy, jistě je to rozumné. Každý zaměstnanec pojišťovny, která nám pomáhá se zabezpečit, pořídit si poukázku na štěstí, by to asi schválil. Je to ale opravdu lidsky dobrý přístup? Vždyť je to ve skutečnosti v principu stejné jako na první pohled opačná situace, kdy si některé rodiny naopak pořizují hodně dětí, aby pragmaticky využily sociálních dávek. Obojí totiž může pocházet z obdobné mentality.
Přeju všem dosud nenarozeným dětem, aby na svět přicházely a byly v něm s láskou uvítány. A aby pořizování zůstalo záležitostí pouze jejich výbavičky.
Mašinérie dvojího metru
... Zcela nově se u nás na podzim roku 2017 objevilo sousloví hlasovací mašinérie a dosud se bohužel nemá k tomu, aby vyklidilo prostor. To bylo tak: „demokratičtí“ odpůrci vítězů voleb se sjednotili do bloku, aby jednotným hlasováním nedopustili ustanovení sněmovny. Ale vystoupila proti nim „hlasovací mašinérie nedemokratických stran“. Musela to přece být mašinérie, protože v hlasování vyhráli, že. Protivník získal většinu. Jak nedemokratické! A může za to mašinérie! Když ale jindy vládu opozice přehlasovala, to o hlasovací mašinérii nešlo, to jen „většina poslanců v demokratickém hlasování návrh odmítla“.
Sousloví hlasovací mašinérie zní nesympaticky a již předem vyvolává podvědomý pocit, že ti, kteří hlasovali „mašinéristicky“, jsou špatní a hlasovali nemravně. A třeba ano, kdo ví. Jenomže použitím tohoto sousloví jako by odpadla sama potřeba takový názor věcně zdůvodnit nebo ho obhájit v diskusi. Stačí jen donekonečna opakovat negativní pojmenování a je to.
Aby bylo jasno, nehodnotím, kdo z obou stran je lepší a kdo horší. Nyní si všímám pouze slovníku a jeho zneužívání. Neboť ten, kdo řeč zneužívá, byť by se stokrát sám pasoval na demokrata, se pro mě stává málo věrohodným.
Pořizování v době penězové
Pro časové cykly našeho vlastního těla používáme často termín biologické hodiny. Těch máme v sobě spoustu: v tom nejširším smyslu je časovým cyklem celý náš život, v tom o něco menším jsou cykly tvořeny dětstvím, dospělostí a stářím. Ale v běžné konverzaci jsme si výraz biologické hodiny, snad pod vlivem četných telenovel a seriálů, v poslední době omezili na úsloví biologické hodiny tikají. Tikání biologických hodin si v seriálech většinou uvědomí emancipované ženy, které doposud veškerý čas a aktivitu věnovaly kariéře a zvyšování životního standardu a najednou zjistily, že mají nejvyšší čas, chtějí-li si ještě pořídit dítě.
Pořídit si dítě! Už jsme si na takový výraz v naší „době penězové“ a „době konzumní“, kdy se dá téměř všechno pořídit, natolik zvykli, že nás, pokud na to nejsme upozorněni, ani nezarazí.
Pořídit si můžeme koneckonců milence nebo milenku – třeba proto, že jsme osamělí nebo se nudíme a nepotkali jsme lásku. Láska se totiž pořídit nedá, ta se potkává a za to setkání s ní neplatíme, ale jsme za ni vděční.
A dítě – to by již vůbec nemělo být předmětem pořizování. Je-li plánováno jen jako položka následující po vybudování kariéry, stavbě domu s bazénem a cestě na Kanárské ostrovy, jistě je to rozumné. Každý zaměstnanec pojišťovny, která nám pomáhá se zabezpečit, pořídit si poukázku na štěstí, by to asi schválil. Je to ale opravdu lidsky dobrý přístup? Vždyť je to ve skutečnosti v principu stejné jako na první pohled opačná situace, kdy si některé rodiny naopak pořizují hodně dětí, aby pragmaticky využily sociálních dávek. Obojí totiž může pocházet z obdobné mentality.
Přeju všem dosud nenarozeným dětem, aby na svět přicházely a byly v něm s láskou uvítány. A aby pořizování zůstalo záležitostí pouze jejich výbavičky.
Žádné komentáře:
Okomentovat