V ý s t i ž n é a e x p r e s i v n í
p o u z e t r o c h u m a t o u c í
b o r d e l t o t i ž n ě k d y č i n í
t é ž o s o b y ž á d o u c í
čtvrtek 15. září 2016
THILO BODE: PODVODY NA TALÍŘI (Jak nás obelhávají potravinářské koncerny)
Kniha, zásadním způsobem odhalující obludný byznys s nekvalitními potravinami!
Jíst zdravě chce asi každý z nás, zároveň však většina lidí konzumuje potraviny (či „potraviny“?), které si kupuje v dnes tak populárních super a hypermarketech. Je jistě příjemné přijet s autem, nakoupit zásoby jídla na týden dopředu a odvézt si je domů do ledničky. Odvrácená strana takovéhoto počínání je přitom dobře známá – s kvalitou jsou tyto potraviny na štíru a zákazníkům jsou mnohdy nabízeny vyslovené jedy. Jak je to možné, resp. jak je to možné v kapitalismu, kde prý neviditelná ruka trhu všechno vyřeší?
Tato otázka mě vždycky zajímala, protože v jiných oblastech funguje kapitalismus velmi dobře. Vezměme si např. výrobu aut – konkurence je zde taková, že si nikdo nedovolí dát na trh nějaký nedokonalý, neřku-li zmetkový produkt. Taková firma by určitě okamžitě zkrachovala, neboť by v krátké době přišla spolu s dobrým jménem i o zákazníky. Proč to tedy u automobilů, praček, rybářských prutů, střešních tašek, sedacích souprav a předokenních rolet „jde“, u potravin však nikoli?
Vždycky, když se prodávají „šunty“ a lidé je přesto kupují, je to známka toho, že si nemohou vybrat, že absentuje konkurence, která by nekvalitní výrobce postavila mimo hru. Znamená to tedy, že potravinové řetězce si vzájemně nekonkurují, že mezi sebou nesvádějí boj o zákazníky? Ač se to zdá nelogické a hlavně „nekapitalistické“, všechno ukazuje právě tímto směrem!
Tento překvapivý, ale podle všeho pravdivý závěr vyvolává zajisté další otázky, např. jak se mohl takový klasicky socialistický, rovnostářský postoj uhnízdit v kapitalistickém systému? Proč největším výrobcům potravin nezáleží na jejich dobré pověsti, proč vědomě a patrně i cílevědomě šidí zákazníky na kvalitě svého zboží?
Důvodem podle mne nemůže být nic jiného, než že zde existuje obrovské „protizákaznické“ spiknutí, jehož se účastní nejen samotné potravinářské koncerny (tím, že všechny prodávají – po vzájemné dohodě?! – stejně nekvalitní „potraviny“), ale i státní instituce, které toto tolerují (jistě, občas se s velkou slávou něco „odhalí“, někdo dostane – ve srovnání se svými tržbami směšnou – pokutu, lidé na chvíli nabudou dojmu, že je přece jen někdo na jejich straně, ale podvodný systém pokračuje nerušeně dál) a hodně bych se divil, kdyby v celé věci „nejeli“ i politici.
Takže – stručně řečeno – je to asi tak, že po odstranění konkurence v podobě malých prodejen a ovládnutí trhu jsou supermarkety pro většinu lidí jedinou možností, jak se najíst. A protože nekvalitní potraviny se na první pohled poznají jen těžko a chemie dnes dokáže zázraky, jsou regály plné rybích prstů bez ryb, jablečných džusů bez jablek a mléka bez mléka. Mimochodem, teď už pomalu začínám rozumět tomu, proč to je možné právě u potravin – motorky bez řídítek nebo hodiny bez ručiček by se přece jen prodávaly dost obtížně...
Thilo Bode o tomto všem napsal vynikající knihu, u níž je jasné, proč se setkává s nadšeným přijetím na jedné i nenávistnou reakcí na druhé straně. Německý spisovatel totiž ťal do živého, ukázal na obludnou mašinérii, distribuující po celém světě potraviny, které by se za normálních okolností nikdy nemohly dostat do obchodů. V úvodu své recenze jsem se na celou záležitost zaměřil spíše teoreticky, v Podvodech na talíři je byznys s nekvalitními potravinami naopak odhalován na obrovském množství konkrétních příkladů. Úžasná kniha!
Tato otázka mě vždycky zajímala, protože v jiných oblastech funguje kapitalismus velmi dobře. Vezměme si např. výrobu aut – konkurence je zde taková, že si nikdo nedovolí dát na trh nějaký nedokonalý, neřku-li zmetkový produkt. Taková firma by určitě okamžitě zkrachovala, neboť by v krátké době přišla spolu s dobrým jménem i o zákazníky. Proč to tedy u automobilů, praček, rybářských prutů, střešních tašek, sedacích souprav a předokenních rolet „jde“, u potravin však nikoli?
Vždycky, když se prodávají „šunty“ a lidé je přesto kupují, je to známka toho, že si nemohou vybrat, že absentuje konkurence, která by nekvalitní výrobce postavila mimo hru. Znamená to tedy, že potravinové řetězce si vzájemně nekonkurují, že mezi sebou nesvádějí boj o zákazníky? Ač se to zdá nelogické a hlavně „nekapitalistické“, všechno ukazuje právě tímto směrem!
Tento překvapivý, ale podle všeho pravdivý závěr vyvolává zajisté další otázky, např. jak se mohl takový klasicky socialistický, rovnostářský postoj uhnízdit v kapitalistickém systému? Proč největším výrobcům potravin nezáleží na jejich dobré pověsti, proč vědomě a patrně i cílevědomě šidí zákazníky na kvalitě svého zboží?
Důvodem podle mne nemůže být nic jiného, než že zde existuje obrovské „protizákaznické“ spiknutí, jehož se účastní nejen samotné potravinářské koncerny (tím, že všechny prodávají – po vzájemné dohodě?! – stejně nekvalitní „potraviny“), ale i státní instituce, které toto tolerují (jistě, občas se s velkou slávou něco „odhalí“, někdo dostane – ve srovnání se svými tržbami směšnou – pokutu, lidé na chvíli nabudou dojmu, že je přece jen někdo na jejich straně, ale podvodný systém pokračuje nerušeně dál) a hodně bych se divil, kdyby v celé věci „nejeli“ i politici.
Takže – stručně řečeno – je to asi tak, že po odstranění konkurence v podobě malých prodejen a ovládnutí trhu jsou supermarkety pro většinu lidí jedinou možností, jak se najíst. A protože nekvalitní potraviny se na první pohled poznají jen těžko a chemie dnes dokáže zázraky, jsou regály plné rybích prstů bez ryb, jablečných džusů bez jablek a mléka bez mléka. Mimochodem, teď už pomalu začínám rozumět tomu, proč to je možné právě u potravin – motorky bez řídítek nebo hodiny bez ručiček by se přece jen prodávaly dost obtížně...
Thilo Bode o tomto všem napsal vynikající knihu, u níž je jasné, proč se setkává s nadšeným přijetím na jedné i nenávistnou reakcí na druhé straně. Německý spisovatel totiž ťal do živého, ukázal na obludnou mašinérii, distribuující po celém světě potraviny, které by se za normálních okolností nikdy nemohly dostat do obchodů. V úvodu své recenze jsem se na celou záležitost zaměřil spíše teoreticky, v Podvodech na talíři je byznys s nekvalitními potravinami naopak odhalován na obrovském množství konkrétních příkladů. Úžasná kniha!
středa 14. září 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (24)
D o b ř e - t a k s e z a m y s l í
n e z n á m a l e ž á d n é p á k y
j a k t o , c o z d e n a s y s l í
d o s t a t o d t ě c h l u m p ů z p á t k y
MOJE PERLIČKY (15)
Lidé si dnes hodně půjčují a někteří i hodně.
Tatínek mi na pouti ustřelil růži.
Na hřbitov nosíme květiny, abychom si vzpomněli na dušičky.
Biopotraviny se od ostatních potravin odlišují svou lepší poživačností.
Přirozeným prostředím pro rybu je např. nevypuštěný rybník.
Gentlemani jsou muži, kteří se podle toho chovají.
Kukačky jsou starodávné hodiny, které kdysi starodávné nebyly.
Někteří ptáci na zimu táhnou.
Pavlov byl učenec, který se proslavil svými psími kusy.
Kanibalové se živí svým vlastním druhem.
POETICKÉ KOMENTÁŘE (23)
R o d i č e s e p t a j í p r á v e m
k d o s e s k r ý v á p o d t í m h á v e m -
v š e m j i m t o t i ž h n u l o ž l u č í
c o s e j e j i c h d ě t i u č í
úterý 13. září 2016
CLIFFORD A. PICKOVER: MATEMATICKÁ KNIHA
Dobrodružné putování tajemně krásným světem matematiky...
Matematická kniha amerického autora Clifforda A. Pickovera, vydaná u nás v roce 2012, se nyní dočkala dotisku, který ukazuje na velký ohlas, s nímž se mezi českými čtenáři setkala. Dodejme, že plným právem, neboť se jedná nejen o mimořádně zajímavý a poutavý pohled na vědu, mnohými vnímanou jako strohou a suchou, ale i nádherně zpracovanou, řekl bych přímo skvostnou knihu, při jejímž vydání spojily své síly nakladatelství Dokořán a Argo a výsledek opravdu stojí za to.
Dlouhý podtitul „Od Pythagora po 57. dimenzi: 250 milníků v dějinách matematiky“ nám vlastně ve stručnosti sděluje, s čím se v knize setkáme, totiž s významnými matematiky, jejich neméně významnými objevy i nejrůznějšími těžkostmi a problémy, doprovázejícími vývoj matematického bádání od nejstarších časů až po dnešek. Důležité je, že autor nás po těchto krkolomných cestách, vyhrazených jen těm nejinteligentnějším mozkům, vede takřka za ruku, snaží se – a velmi úspěšně – podat sebesložitější záležitost tak, aby ji pochopil i „normální“ člověk bez matematické průpravy. Výsledkem je nakonec dobrodružné putování historií matematických objevů, které dokáže nadchnout i ty, kdo matematice zrovna „nefandí“.
Pokud se podíváme na konkrétní příklady, zjistíme, že v knize se nachází i mnoho hlavolamů, kuriozit, logických hříček a paradoxů, jež mají ovšem vždy za společného jmenovatele matematiku. Víte například, že hra Go je podle všeho složitější než šachy? Zatímco výkonné šachové počítače dnes bez problémů poráží nejsilnější velmistry, u Go je tomu naopak – dosud nebyl zkonstruován stroj, který by v této hře mohl soupeřit s člověkem. Jihoameričtí Inkové zase vyvrátili dlouho zastávaný názor, podle kterého se určitá civilizace může v oboru matematiky začít rozvíjet až poté, co objeví písmo. Inkové se svými kipu, což byly soustavy provázků s uzly, dokázali provádět složité matematické úkony a písmo přitom neznali. A co tzv. Möbiova páska? Německý matematik August Ferdinand Möbius na konci svého života přišel na paradoxní trik, který je přitom tak jednoduchý, že si jej může každý sám vyzkoušet: Vezměme proužek papíru (který má pochopitelně dvě strany), jeden jeho konec obraťme o 180 stupňů k tomu druhému a oba konce takto spojme. Zdá se to být neuvěřitelné, ale nyní má proužek papíru nikoli dvě, ale jen jednu stranu! Zmíním ještě rakouského učence Kurta Gödela (1906 – 1978), považovaného za největšího logika 20. století – ten dokonce přišel s mimořádně promyšleným důkazem Boží existence, který vychází z matematiky.
Jak již bylo řečeno, těch historických milníků a zajímavostí ze světa matematiky je v knize 250. A ať už se jedná o Aristotelův paradox, Eratosthenovo síto, Fermatovu spirálu, Buffonovu jehlu, Rittyho pokladnu, Feigenbaumovu konstantu či Kleinovu láhev, čtenář je matematikou, její složitostí i krásou, vždy znovu fascinován. Každá kapitola je navíc doprovozena nádhernou fotografií, což zážitek z četby jen umocňuje.
Matematická kniha je zkrátka unikátní publikace, kterou jistě ocení každý zvídavý a přemýšlivý čtenář.
Dlouhý podtitul „Od Pythagora po 57. dimenzi: 250 milníků v dějinách matematiky“ nám vlastně ve stručnosti sděluje, s čím se v knize setkáme, totiž s významnými matematiky, jejich neméně významnými objevy i nejrůznějšími těžkostmi a problémy, doprovázejícími vývoj matematického bádání od nejstarších časů až po dnešek. Důležité je, že autor nás po těchto krkolomných cestách, vyhrazených jen těm nejinteligentnějším mozkům, vede takřka za ruku, snaží se – a velmi úspěšně – podat sebesložitější záležitost tak, aby ji pochopil i „normální“ člověk bez matematické průpravy. Výsledkem je nakonec dobrodružné putování historií matematických objevů, které dokáže nadchnout i ty, kdo matematice zrovna „nefandí“.
Pokud se podíváme na konkrétní příklady, zjistíme, že v knize se nachází i mnoho hlavolamů, kuriozit, logických hříček a paradoxů, jež mají ovšem vždy za společného jmenovatele matematiku. Víte například, že hra Go je podle všeho složitější než šachy? Zatímco výkonné šachové počítače dnes bez problémů poráží nejsilnější velmistry, u Go je tomu naopak – dosud nebyl zkonstruován stroj, který by v této hře mohl soupeřit s člověkem. Jihoameričtí Inkové zase vyvrátili dlouho zastávaný názor, podle kterého se určitá civilizace může v oboru matematiky začít rozvíjet až poté, co objeví písmo. Inkové se svými kipu, což byly soustavy provázků s uzly, dokázali provádět složité matematické úkony a písmo přitom neznali. A co tzv. Möbiova páska? Německý matematik August Ferdinand Möbius na konci svého života přišel na paradoxní trik, který je přitom tak jednoduchý, že si jej může každý sám vyzkoušet: Vezměme proužek papíru (který má pochopitelně dvě strany), jeden jeho konec obraťme o 180 stupňů k tomu druhému a oba konce takto spojme. Zdá se to být neuvěřitelné, ale nyní má proužek papíru nikoli dvě, ale jen jednu stranu! Zmíním ještě rakouského učence Kurta Gödela (1906 – 1978), považovaného za největšího logika 20. století – ten dokonce přišel s mimořádně promyšleným důkazem Boží existence, který vychází z matematiky.
Jak již bylo řečeno, těch historických milníků a zajímavostí ze světa matematiky je v knize 250. A ať už se jedná o Aristotelův paradox, Eratosthenovo síto, Fermatovu spirálu, Buffonovu jehlu, Rittyho pokladnu, Feigenbaumovu konstantu či Kleinovu láhev, čtenář je matematikou, její složitostí i krásou, vždy znovu fascinován. Každá kapitola je navíc doprovozena nádhernou fotografií, což zážitek z četby jen umocňuje.
Matematická kniha je zkrátka unikátní publikace, kterou jistě ocení každý zvídavý a přemýšlivý čtenář.
POETICKÉ KOMENTÁŘE (22)
C o j e p s á n o - t o j e d á n o
l e p š í a l e b u d e n a n ě
k a ž d ý v e č e r , b a i r á n o
s t á t t u s p u š k o u n a č e k a n é
pondělí 12. září 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (21)
T o j e t r o c h u b l á h o v é -
j a k b y v š a k b y l k r á s n ý s v ě t
k d y b y t i h l e g r á z l o v é
v r a c e l i v ž d y k y t k y z p ě t . . .
ICH SCHREIBE FÜR BÜRGERSTIMME (1)
Demokratie: Herrschaft der manipulierten Mehrheit
Wege der Macht zum Staatsfaschismus
Der Zerfall der traditionellen Werte der westlichen Demokratie spielt sich auf verschiedenen Ebenen ab. Man kann zum Beispiel beobachten, dass es sich im Zusammenhang mit den politischen Parteien (vor allem mit denen, die – wie man gewöhnt ist zu sagen – “etabliert” sind) um eigentlich eine “normale” und sozusagen logische Entwicklung handelt.
Jede Partei nämlich, die schon längere Zeit “etabliert” ist, die innere Dynamik verliert und nicht mehr imstande ist, sich den neuen Aufforderungen entgegegzustellen. Das ist offensichtlich auch der Fall bei der CDU in Deutschland. Natürlich, diese Partei hat mit dem Christentum, mit den christlichen Werten und vor allem mit der christlichen Morallehre nichts Gemeinsames.
Trotzdem – man könnte mindestens erwarten, dass der angeblich christlichen Rhetorik hier und da auch Beispiele der christlichen Taten folgen werden. Darauf wartet man leider (seit Jahrzehnten!) vergeblich. Im Gegenteil – die CDU macht alles dafür, dass sie mit dem Christentum gar nicht verbunden werden kann. Man könnte natürlich voraussetzen, dass diese politische Heuchelei nicht lange dauern wird, bzw. dass so eine Partei niemand wählen wird. Die Wirklichkeit sieht aber ganz anders aus – 41 Prozent für Merkel!
Schuldig an dieser tragischen Entwicklung der Demokratie sind also nicht nur die politischen Parteien, denn auch im gesellschaftlich-politischen Bereich gilt das Gesetz des Angebotes bzw. der Nachfrage. Was anderes die Politiker tun als das, was von ihnen erwartet wird? Und die Mehrheit der Bevölkegung in Westländern (und natürlich auch in den früheren Ostblocksstaaten) will die Erhaltung des sogenannten sozialen Staates, der die Sorgen der Bürger übernimmt, auch wenn es mit der radikalen Beschränkungen ihrer Freiheit verbunden ist.
Die Tatsache (um ein Beispiel zu zeigen), dass Merkel die beliebteste Politikerin in Deutschland ist, spricht vor allem von dem totalen Verlust der Millionen von Deutschen an dem, was man gewöhnlich “der gesunde Verstand” nennt, aus. Diese Frau, deren intellektuelle Fähigkeiten bei normalen Verhältnissen kaum dazu genügen würden, die Leiterin eines Obst-Gemüsse-Geschäftes zu sein, wird wahrscheinlich für ewige Zeiten Bundeskanzlerin bleiben, d. h. eine der mächtigsten Frauen der Welt. Man kann sich nur schwierig etwas Absurderes vorstellen als die Tatsache, dass die Mehrheit der Deutschen gerade so etwas nicht nur will, sondern auch Merkel zujubelt und überzeugt ist, dass sie für Deutschland die beste Alternative ist.
Dann überrascht es nicht mehr, dass die herrschenden politischen Parteien so leicht mit der “öffentlichen Meinung” manipulieren und diese Manipulation fast zur Vollendung bringen konnten. Wollen ja die Menschen selbst nicht belogen werden? Haben also die politischen Eliten kein Recht, diese Nachfrage zu befriedigen? Machen sie also nicht nur das, was von der Mehrheit der Bürger gefordert wird? Orwells Vision ist derzeit zu ihrer Verwirklichung gekommen – Lüge ist Wahrheit, Sklaverei ist Freiheit. Und nicht nur das.
Die Patrioten sind “Faschisten”, Protestierende gegen Multiwahnsinn “Feinde des Staates”, Bürger, die besorgt um ihre und ihrer Kinder Zukunft sind, nennt man “Extremisten”, diejenigen, die ihre Meinung über Asylpolitik zu äußern wagen, werden als “Fremdhasser” gestempelt. Man kann zwar sagen, dass es ja keine politischen Gefangenen gibt. Stimmt, aber zeugt nicht alles dafür, dass es nicht mehr langen dauern wird und Menschen wieder wie in der Nazi-Zeit wegen Homophobie, Islamophobie, Fremdhass und andere “Verbrechen” verfolgt und gefangengenommen werden?
Ihr
Jan Hofirek
POETICKÉ KOMENTÁŘE (20)
Š a l a m o u n s k y n a p s a n é
b y ť i t r o c h u n a h r a n ě –
k o u ř i t s e t u s i c e n e s m í
ř í ď a v á s v š a k z a t o n e s n í
POETICKÉ KOMENTÁŘE (19)
P o s t á v e j t e h e z k y v e n k u
p r o m ě z a m ě t ř e b a v d e š t i
k d o m i v l e z e d o v ý k l e n k u
t a k t e n p o z n á m o j e p ě s t i ! ! ! !
sobota 10. září 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (18)
T o j e t e d y v á ž n ě k z l o s t i
n o , ř e k n ě t e s a m i
k d y ž l é t a j í z o k n a k o s t i
z e s e v e r n í s t r a n y . . .
FEMINISTKY Z POVOLÁNÍ
Slovo feminismus nemá v našich luzích a hájích právě nejlepší zvuk. Jeho nositelky bývají totiž obvykle spojovány s představou jakýchsi podivných ženštin, zápasících za nejroztodivnější „práva“ a „svobody“, které jim jsou údajně upírány současnou na tzv. genderových stereotypech a mužské nadřazenosti založenou společností. Tento status quo je třeba co nejrychleji změnit a přinést ženám, úpícím pod nadvládou mužů, vytoužené osvobození. Zkrátka, feministky jsou normálními lidmi (a to jak muži, tak ženami!) vnímány buď jako jakési moderní Amazonky, bojující svou svatou dívčí válku proti zlému světu mužů (či – přesněji řečeno – světu zlých mužů) nebo naopak jako beznadějně zakomplexované podivínky, neschopné (ať již z důvodu svého fyzického vzhledu nebo mentální retardace) najít si muže a založit rodinu a vybíjející si svůj vztek postpubertálně hysterickou rétorikou.
Ó, jak velice se mýlíte všichni vy, kdož jste si o feministkách vytvořili takovéto či podobné názory! Vy, kdo je považujete za hloupé nány, „nechytající se“ v běžném životě a léčící si svá psychosociální bebí hojivými obklady antimužských výlevů. A vedle jako jedle jste i vy, kdo si slovo feminismus spojujete s pojmy jako sociální obsese, frigidita či psychosomatická anomálie...
Ne!! Dnešní feministka je něco zcela jiného. Je to v prvé řadě žena pragmatická, cílevědomá a utilitární. Žena, jejíž mladistvé ideály byly dávno vystřídány konformitou a chladným kalkulem. Je to kariérní horolezkyně, která si uvědomila, že permanentní revoluce je blbost a že v určitém věku (zhruba kolem čtyřicítky) je dobré začít sklízet ovoce svých dlouholetých revolučních zápasů. Zkrátka a dobře, současná uvědomělá feministka je žena, která dávno vyměnila nehostinné zákopy protimužské války za pohostinnou útulnost dobře vytopené kanceláře (třeba na některém ministerstvu) – a tedy žena navýsost realistická, mediálně zdatná a mimořádně chytrá. Nebo spíš vychytralá?!
Je čas, abychom opustili oblast pouhých teoretických úvah a spekulací a přešli na půdu ryze praktickou. Jako názorný příklad nám může posloužit např. tzv. „obecně prospěšná společnost“ s názvem Gender Studies. Její internetové stránky nám o současných feministkách prozradí víc, než by bylo milé možná i jim samotným.
Tak tedy – Gender Studies je spolek několika žen, tvrdících hned na úvod, že „až nastane rovnost mezi muži a ženami, odejdeme“. Tím nám vlastně nepřímo říkají, že tu hodlají zůstat na věčné časy, neboť absolutní rovnost je komunistická utopie.
Ačkoli ona „rovnost“ je jejich do omrzení opakovanou mantrou, svou organizaci vytvořily na principu přísné hierarchizace. Je zde ředitelka, zástupkyně ředitelky, několik projektových manažerek, tzv. „fundraiserka“ (nevím, co to je), informační specialistka, jakási odbornice na gay otcovství a queer teorii (to taky nevím co je), knihovnice a dokonce i právnička. Mužům je členství v tomto spolku patrně zakázáno, neb se tam žádný nevyskytuje, snad z důvodu rovnoprávnosti pohlaví – nebo spíš přísného utajení?!
A čím se tyto ženy zabývají? Tak třeba „podporou realizace partnerství k rodinné politice na místní a regionální úrovni a procesů komunitního plánování v oblasti pracovního a rodičovského života“. Není nad jasnost a srozumitelnost!
Mezi další akce patří tzv. „genderově citlivé vzdělávání“. A taky projekt „Byla jednou jedna princezna aneb jak to bylo doopravdy - pohádková opravna“. Tedy všechno aktivity velice chvályhodné, společensky potřebné a bohumilé.
Proč ale o tom všem píšu? Copak se každý nemůže svobodně rozhodnout, čím chce naplnit svůj život? Nemají ony ženy (ať už si o jejich počínání myslíme cokoli) plné právo dělat to, co dělají?
Samozřejmě mají! Ovšem za jednoho předpokladu, a totiž, že si to budou financovat takříkajíc ze své kapsy. A dělají to? Nenechte se vysmát – vždyť náš stát je dost bohatý, aby jim nějakou tou korunou přispěl a tak proč by se naše milé feministky neřídily oním známým „hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere“?
Co říci závěrem? Asi ono orwellovské „všechny ženy si jsou rovné, ale některé jsou si rovnější“. Jsou ženy, které za nedůstojných finančních podmínek pracují jako pokladní v supermarketech nebo zdravotní sestry v nemocnicích. Naše milé feministky (třeba zrovna ty z Gender Studies) si to umí zařídit lépe. Vytvořily si svůj „ženský ráj to na pohled“, navíc z peněz nás všech. A pak že jsou feministky hloupé!
Ó, jak velice se mýlíte všichni vy, kdož jste si o feministkách vytvořili takovéto či podobné názory! Vy, kdo je považujete za hloupé nány, „nechytající se“ v běžném životě a léčící si svá psychosociální bebí hojivými obklady antimužských výlevů. A vedle jako jedle jste i vy, kdo si slovo feminismus spojujete s pojmy jako sociální obsese, frigidita či psychosomatická anomálie...
Ne!! Dnešní feministka je něco zcela jiného. Je to v prvé řadě žena pragmatická, cílevědomá a utilitární. Žena, jejíž mladistvé ideály byly dávno vystřídány konformitou a chladným kalkulem. Je to kariérní horolezkyně, která si uvědomila, že permanentní revoluce je blbost a že v určitém věku (zhruba kolem čtyřicítky) je dobré začít sklízet ovoce svých dlouholetých revolučních zápasů. Zkrátka a dobře, současná uvědomělá feministka je žena, která dávno vyměnila nehostinné zákopy protimužské války za pohostinnou útulnost dobře vytopené kanceláře (třeba na některém ministerstvu) – a tedy žena navýsost realistická, mediálně zdatná a mimořádně chytrá. Nebo spíš vychytralá?!
Je čas, abychom opustili oblast pouhých teoretických úvah a spekulací a přešli na půdu ryze praktickou. Jako názorný příklad nám může posloužit např. tzv. „obecně prospěšná společnost“ s názvem Gender Studies. Její internetové stránky nám o současných feministkách prozradí víc, než by bylo milé možná i jim samotným.
Tak tedy – Gender Studies je spolek několika žen, tvrdících hned na úvod, že „až nastane rovnost mezi muži a ženami, odejdeme“. Tím nám vlastně nepřímo říkají, že tu hodlají zůstat na věčné časy, neboť absolutní rovnost je komunistická utopie.
Ačkoli ona „rovnost“ je jejich do omrzení opakovanou mantrou, svou organizaci vytvořily na principu přísné hierarchizace. Je zde ředitelka, zástupkyně ředitelky, několik projektových manažerek, tzv. „fundraiserka“ (nevím, co to je), informační specialistka, jakási odbornice na gay otcovství a queer teorii (to taky nevím co je), knihovnice a dokonce i právnička. Mužům je členství v tomto spolku patrně zakázáno, neb se tam žádný nevyskytuje, snad z důvodu rovnoprávnosti pohlaví – nebo spíš přísného utajení?!
A čím se tyto ženy zabývají? Tak třeba „podporou realizace partnerství k rodinné politice na místní a regionální úrovni a procesů komunitního plánování v oblasti pracovního a rodičovského života“. Není nad jasnost a srozumitelnost!
Mezi další akce patří tzv. „genderově citlivé vzdělávání“. A taky projekt „Byla jednou jedna princezna aneb jak to bylo doopravdy - pohádková opravna“. Tedy všechno aktivity velice chvályhodné, společensky potřebné a bohumilé.
Proč ale o tom všem píšu? Copak se každý nemůže svobodně rozhodnout, čím chce naplnit svůj život? Nemají ony ženy (ať už si o jejich počínání myslíme cokoli) plné právo dělat to, co dělají?
Samozřejmě mají! Ovšem za jednoho předpokladu, a totiž, že si to budou financovat takříkajíc ze své kapsy. A dělají to? Nenechte se vysmát – vždyť náš stát je dost bohatý, aby jim nějakou tou korunou přispěl a tak proč by se naše milé feministky neřídily oním známým „hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere“?
Co říci závěrem? Asi ono orwellovské „všechny ženy si jsou rovné, ale některé jsou si rovnější“. Jsou ženy, které za nedůstojných finančních podmínek pracují jako pokladní v supermarketech nebo zdravotní sestry v nemocnicích. Naše milé feministky (třeba zrovna ty z Gender Studies) si to umí zařídit lépe. Vytvořily si svůj „ženský ráj to na pohled“, navíc z peněz nás všech. A pak že jsou feministky hloupé!
ENTOMOLOGICKÝ PUČ
Českým ultramonopolním antiúřadem zmítá v posledních dnech aféra, charakterizovaná vzájemným osočováním spojeným s množstvím trestních oznámení pro pomluvu a nactiutrhání. Deníku Alte Front Gestern se podařilo zjistit ze zdroje, který si přeje být jmenován, že sekretářka generálního ředitele Jiřího Běláska Naděžda Hnidopišová obvinila vedení úřadu a konkrétně i svého nadřízeného z přípravy státního převratu. Podle ní jsou totiž do vedení úřadu přednostně přijímáni lidé, zabývající se entomologií. Entomologem je prý i sám generální ředitel.
Ten ovšem obvinění své podřízené rezolutně odmítá a chystá se na ni v nejbližších dnech podat trestní oznámení pro nactiutrhání. „Nejsem entomolog a nikdy jsem jím nebyl! Tvrzení slečny Hnidopišové je účelově vykonstruovaná lež, mající za cíl poškodit mé dobré jméno. Nikdy bych nevěřil, že se dokáže snížit až k takovým odporným pomluvám, přirovnávajícím mne k individuím, zajímajícím se o hmyz a podobnou havěť!“
Hnidopišová ovšem trvá na svém: „Několikrát jsem měla možnost slyšet ředitelův osobní telefonát s manželkou. Vždy jej končil slovy ,Měj se hezky, beruško…´” Tento velice vážný argument pak ještě podepírá další, snad ještě závažnější skutečností: „Nedávno byli z našeho úřadu propuštěni dva zaměstnanci, stíhaní policií za pašování vzácných druhů sklípkanů a exotických afrických sarančat. Na jejich místa přišli dva noví lidé - Ing. Květoslav Otakárek a Bc. Stela Stonožková!“
Židle pod ředitelem Běláskem se povážlivě kývá, neboť do celé záležitosti se vložila i Česká entomologická společnost. Její tiskový mluvčí Květomil Ovád vydal následující prohlášení: „Ředitel Bělásek se svým vyjádřením dopustil minimálně dvou trestných činů, a to entomologofobie a hanobení hmyzu, rasy a přesvědčení. Naši právní zástupci na něj v nejbližší době podají trestní oznámení.“
Pozadu nezůstal ani ministr pro lidská práva Květosos Sosák: „Celou věc jsem konzultoval s právními experty ministerstva a jejich názor je jednomyslný: Běláskovy výroky jednoznačně naplňují skutkovou podstatu trestného činu propagace fetišismu a jiných hnutí, potlačujících práva a svobody včelích rojů!“
Slyšet se nechala i Největší státní nástupkyně Beáta Všetečná, která na narychlo svolané tiskové konferenci označila Běláska za „největšího ničitele životního prostředí od dob lovců mamutů“ a podala návrh na jeho vzetí do vazby. Bude-li uznán vinným, hrozí Běláskovi 10-15 let vězení, případně i trest výjimečný.
Těsně před uzávěrkou přišla zpráva, že bývalý generální ředitel Českého ultramonopolního antiúřadu J. B. spáchal ve vazbě sebevraždu. Cizí zavinění bylo zjištěno. Novou ředitelkou byla jmenována N. Hnidopišová.
Ten ovšem obvinění své podřízené rezolutně odmítá a chystá se na ni v nejbližších dnech podat trestní oznámení pro nactiutrhání. „Nejsem entomolog a nikdy jsem jím nebyl! Tvrzení slečny Hnidopišové je účelově vykonstruovaná lež, mající za cíl poškodit mé dobré jméno. Nikdy bych nevěřil, že se dokáže snížit až k takovým odporným pomluvám, přirovnávajícím mne k individuím, zajímajícím se o hmyz a podobnou havěť!“
Hnidopišová ovšem trvá na svém: „Několikrát jsem měla možnost slyšet ředitelův osobní telefonát s manželkou. Vždy jej končil slovy ,Měj se hezky, beruško…´” Tento velice vážný argument pak ještě podepírá další, snad ještě závažnější skutečností: „Nedávno byli z našeho úřadu propuštěni dva zaměstnanci, stíhaní policií za pašování vzácných druhů sklípkanů a exotických afrických sarančat. Na jejich místa přišli dva noví lidé - Ing. Květoslav Otakárek a Bc. Stela Stonožková!“
Židle pod ředitelem Běláskem se povážlivě kývá, neboť do celé záležitosti se vložila i Česká entomologická společnost. Její tiskový mluvčí Květomil Ovád vydal následující prohlášení: „Ředitel Bělásek se svým vyjádřením dopustil minimálně dvou trestných činů, a to entomologofobie a hanobení hmyzu, rasy a přesvědčení. Naši právní zástupci na něj v nejbližší době podají trestní oznámení.“
Pozadu nezůstal ani ministr pro lidská práva Květosos Sosák: „Celou věc jsem konzultoval s právními experty ministerstva a jejich názor je jednomyslný: Běláskovy výroky jednoznačně naplňují skutkovou podstatu trestného činu propagace fetišismu a jiných hnutí, potlačujících práva a svobody včelích rojů!“
Slyšet se nechala i Největší státní nástupkyně Beáta Všetečná, která na narychlo svolané tiskové konferenci označila Běláska za „největšího ničitele životního prostředí od dob lovců mamutů“ a podala návrh na jeho vzetí do vazby. Bude-li uznán vinným, hrozí Běláskovi 10-15 let vězení, případně i trest výjimečný.
Těsně před uzávěrkou přišla zpráva, že bývalý generální ředitel Českého ultramonopolního antiúřadu J. B. spáchal ve vazbě sebevraždu. Cizí zavinění bylo zjištěno. Novou ředitelkou byla jmenována N. Hnidopišová.
MOJE PERLIČKY (14)
Horníci jsou lidé, kteří se živí pod zemí.
Naše vlajka se skládá z látky a tří barev.
Sovy jsou ptáci, kteří to mají obrácené.
Československo se rozpůlilo na dva rozdělené státy.
Ropucha je na jedné straně užitečná, na druhé ale ošklivá.
Většina ptáků si staví pěkná hnízda, ale třeba holub se za to svoje nestydí.
Specialista je lékař, který nesmí léčit víc jak jednu nemoc.
Dříve lidé umírali často na úplně jednoduché nemoci, jako byla např. kojenecká úmrtnost.
Dějiny lidstva se dělí na pravěk, středověk, novověk a dnešek.
Lidé, kteří mají sklon k obezitě, by si měli dávat pozor na vlastní tělo víc, než bez sklonu.
čtvrtek 8. září 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (17)
T ř í d i t o d p a d ? P o t ě š k o š t ě !
V y l o u č e n o - v t o m h l e s m ě r u
h á z í m e j e v š e c h n y p r o s t ě
d o j e d n o h o k o n t e j n e r u
BÁSNĚNÍ (16)
APOKALYPTIKUM
Každou noc vzhlížím k ní otvorem ve stropu
jsem rád, že (než umřu) ještě ji zažiji -
podle všech výpočtů zasáhne Evropu
a také Afriku a celou Asii
jsem rád, že (než umřu) ještě ji zažiji -
podle všech výpočtů zasáhne Evropu
a také Afriku a celou Asii
Všude se povídá jen o té kometě
nikdo ji nečekal, všichni jsou zděšení
Hrůza z ní jako mor šíří se po světě
- pro mě je naopak objektem těšení
nikdo ji nečekal, všichni jsou zděšení
Hrůza z ní jako mor šíří se po světě
- pro mě je naopak objektem těšení
Co chvíli brouzdám teď radostně po netu
s nadšením vnímám tu člověčí paniku
- nebe jim sesílá betlémskou kometu
za všechny zločiny, co mají na triku
s nadšením vnímám tu člověčí paniku
- nebe jim sesílá betlémskou kometu
za všechny zločiny, co mají na triku
Za zvrhlé zákony, na míru ušité
pro tlusté kmotry, co vysmátí náramně
páchají zločiny větší než tušíte
za které měli by houpat se na ráhně
pro tlusté kmotry, co vysmátí náramně
páchají zločiny větší než tušíte
za které měli by houpat se na ráhně
Za děti przněné zblblými kantory
"výchovou ke zdraví" po vzoru Sodomy
kteří jim vtloukají (rodičům navzdory)
do hlavy, jak správně navlékat kondomy
kteří jim vtloukají (rodičům navzdory)
do hlavy, jak správně navlékat kondomy
Za hnusné gejprejdy pod sochou Václava
za všechna miminka, zabitá potraty
přichází Boží trest, konečně nastává
konec všem zločinům, soudný den odplaty
za všechna miminka, zabitá potraty
přichází Boží trest, konečně nastává
konec všem zločinům, soudný den odplaty
Včerejší neznaboh začal dnes modlit se
ze strachu před hrůzou pekelné nicoty
většina chce však jen nažrat a opít se
- vždyť pro co jiného žijí své životy?!
ze strachu před hrůzou pekelné nicoty
většina chce však jen nažrat a opít se
- vždyť pro co jiného žijí své životy?!
A všichni piští jak zvířátko chycené
do klece, ze které není už cesty zpět
- půl roku, možná rok, rozhodně více ne
a výheň plamenů zachvátí celý svět
do klece, ze které není už cesty zpět
- půl roku, možná rok, rozhodně více ne
a výheň plamenů zachvátí celý svět
Vše shoří a z lidí nezbude jediný
- vítám tě, Jitřenko, hvězdo mých očí
Tahleta kometa přepíše dějiny
které s ní (bohudík!) zároveň skončí...
- vítám tě, Jitřenko, hvězdo mých očí
Tahleta kometa přepíše dějiny
které s ní (bohudík!) zároveň skončí...
MOJE PERLIČKY (13)
Co se týká užitečnosti, jsou motýli jen krásní.
O pávovi se říká, že je pyšný, ale on za ta krásná barevná ocasní péra nemůže.
Mikroskop je přístroj na zviditelňování toho, na co se chceme podívat očima.
I když je u nás hodně lidí, kteří jedí zdravě, pořád je víc těch, co jí nemocně.
Vězení je místo, kde jsou lidé vlastní vinou odříznuti od okolního světa.
Voda má tu zvláštní vlastnost, že by bez ní nemohl na Zemi existovat život.
Jak jsme přišli každý z nás na svět víme, ale kde se na světě vzal člověk je pořád záhada.
Darwinovi nevěřím, protože jeho teorií se vždycky oháněli komunisté v čele s Hitlerem.
Čeština je těžký jazyk, ale krásná řeč.
Země obíhá kolem Slunce, i když slovo „obíhá“ by se vzhledem k Zemi a Slunci mělo nahradit něčím astronomičtějším.
POETICKÉ KOMENTÁŘE (16)
J á b y c h p o m o h , c o ž p a k o t o
n e j s e m ž á d n é n e m e h l o
j e n s e p t á m - k d y ž v i d í m f o t o :
S l u n e č n í k j í v e z m e k d o ?
středa 7. září 2016
POETICKÉ KOMENTÁŘE (15)
O k o z u j e p o s t a r á n o
j e š t ě l í p n e ž v K a m e r u n u
d á v á m e j í k a ž d é r á n o
d o k r m i v a l á h e v r u m u
BÁSNĚNÍ (15)
AUTOMATIKUM
Zelený zákal
požádal o skalpel prosím
na modré rohožce oka barvy mloka
mozková kůra
zešedla jako můra
gamma sama
bílá Čapkova nemoc
je literární fikcí
moru
moruše má svého bource
a hedvábí svůj padák
krev černokněžníka je modrá
víc než si myslí
Ktedomofmuj
žluč je asi žlutá
podobně jako žloutenka
spavá bezmoc
cecemuch
má žlutou barvu mucholapky visící
a ty černé tečky na ní jsou právě ony
ale s tím chininem opatrně
protože Tonic je hořký
sám o sobě
natož osobě do 6 let
lék na ajc
teprve bude
vyvinut homofóbem
a vyzkoušen na narkobaronovi z Barmy
Kosovo je bossovo
a Bosna zhercegovinatěla
na balkánové střelnici
národnostních třenic
prapory mají různé barvy
ale černá dominuje
na všech frontách
bojeschopného obyvatelstva
koupěschopnost poklesla
na Kanárských ostrovech
to není o nic lepší
taky žlutá s modrou moře
barvoslepost není nemoc
ale oční vada
lidí, co vidí
všechno v černých barvách
pesimistických penzistů
nevěřících na valorizaci
důchodového věku
s odchodem na odpočívadlo
zbytku života
všech těch, kdo ho berou
jako pošťáka, který chodí
jak ho napadne
sníh nebo pes bez
Pitbulova náhubku
oddělujícího Bílé tesáky
od vykrvácení
nejcennější lidské tekutiny
na dlažbu chodníku
nebo pažit zahrady
pečlivě udržované
za účelem obdivu
kolemjdoucích pohledů
které jsou žluté
závistí
a podrážděným žlučníkem
jako následku přecpání žaludku
tučnou potravou
zapitou nepitným režimem
piva neurčité barvy
nažloutlé doby
prošlé mimo čas
napsaný na etiketě flašky
cizího tuzemáku
původem z metanolové aféry
zakopaných nádrží
při útěku do daňového ráje
podzemních skrýší
kdesi na Vysočině
s dobrou nocí lišky Bystroušky
kterou napsal nevím kdo
protože jsem si zrovna tenkrát
četl pod lavicí
cosi od Těsnohlídka
POETICKÉ KOMENTÁŘE (14)
D o v o l t e m i ř í c t s v ů j n á z o r :
J e m i z a v á s s t y d n o , p á n i
j e s t l i s e v á m d á v a t z a v z o r
m u s í m a l í I n d i á n i . . .
INGRID DESJOURSOVÁ: JEJÍ ŽIVOT V OČÍCH PANENKY
Pseudopsychologická slátanina bez jakékoliv literární hodnoty...
Kniha pro mě byla velkým zklamáním, četbu jsem vysloveně protrpěl. Údajný psychologický thriller je ve skutečnosti neuvěřitelnou slátaninou všeho možného, od rádoby napínavého (de facto ovšem totálně prvoplánového) děje přes pseudopsychologické rozumování o ničem až k obrovskému množství nelogických zkratů, pomocí nichž autorka prodloužila svůj výtvor minimálně o 200 stran... Pojďme se na to ve stručnosti podívat:
Barbara v roli hlavní postavy si plní svůj velký sen – kupuje si další panenku do své sbírky, která čítá asi padesát „kousků“. Cestou domů je v noci v parku přepadena a znásilněna. Podle brutality, s níž byl útok proveden a který je do všech detailů popisován, by se dalo předpokládat, že bude muset počkat, až ji někdo v jejím zuboženém stavu najde a přivolá záchranku. Namísto toho Barbara klidně přijde domů a těší se, jak brzy nastoupí na své vytoužené pracoviště, totiž do masážního salonu.
Po nějaké době se z ní zničehonic stane prostitutka – svou „práci“ vykonává v jakési zadní místnosti, a ačkoli ji její šéfová a dvě spolupracovnice neustále špehují, nikdy ji tam nenachytají. Tuto nelogičnost posléze autorka odstranila tím, že Barbara své „klienty“ přijímá v hotelích.
U dívky ale přesto došlo k nějakému posttraumatickému syndromu – často hovoří se svou panenkou, resp. ta jí udílí rady a rozkazy, které ovšem vyzývají k páchání násilí. Barbara to odmítá, občas se ale přece jen neovládne – v tu chvíli se z ní stává „Barbie“, mstící se svým „zákazníkům“ za své psychické problémy tím, že jim vypichuje oči. Tady se Ingrid Desjoursová opět vyžívá v přesných popisech toho, jak celá věc probíhá. Jen tak mimochodem – i s vypíchnutýma očima si ti muži s Barbarou-Barbie dál povídají...
Do hry vstupuje kapitán Marc Percolés a náhle se stává hlavním hrdinou on. Čtenář se dozvídá, co všechno tento superman v poslední době prožil a přesto nerezignoval, ale dál se chce rvát se životem – občas sice hraje ruskou ruletu, ale kohoutek vždycky cvakne naprázdno...
Barbara mezitím vypíchala oči už několika mužům a ačkoli je její teritorium omezeno na pár hotelů, policie si s případem neví rady. I hotelové kamery jako naschvál nikdy nezachytí Barbařin obličej, a tak horor může pokračovat dál... No, pokračovat – spíše je to dokola pořád to samé, snad jen s tou výjimkou, že Barbara na příkaz Sweet Doriane (tak se jmenuje ta mluvící panenka) chystá ve svých aktivitách novinku – mužům bude uřezávat penisy!
Ne, dál vyprávět nebudu, ostatně ani není o čem. Zmíním jen ještě jednu nelogičnost, která doslova bije do očí – v páté a osmé kapitole 3. části se na scéně objevuje jakýsi kultivovaný a zřejmě i bohatý muž, do kterého se Barbara zamiluje, protože mu nejde o sex. Dívka je nadšená, dělá si plány do budoucna, muž jí nabízí schůzku a... tím to končí. Tajemný ctitel zmizel tak náhle, jak se objevil, už se o něm do konce knihy nic nedočteme.
Jestli měl být příběh „okořeněn“ vzájemným vztahem hlavní hrdinky a její slepé matky, tak zůstalo jen u nepodařeného pokusu. Obě ženy si pravidelně vyznávají lásku, aby si vzápětí vynadaly a jedna druhou ujistila, jak ji nenávidí. Randění Barbory s automechanikem Raoulem, táhnoucí se přes půl knihy a vůbec do ní nezapadající, má evidentně „vycpávkový“ účel a žalostný a trapný konec pak dílo zkázy dokonává.
Na zadní straně obálky se můžeme dočíst, že jde o „mistrovský psychologický thriller, v němž autorka manipuluje nejen svými postavami, ale i čtenáři“. Co k tomu říct? Snad jen tolik, že mistrovský psychologický thriller se nekoná ani náhodou, s tou manipulací čtenáři to naopak je pravda – pět oslavné ódy na takovýto literární brak se totiž jinak než manipulací nazvat nedá...
Barbara v roli hlavní postavy si plní svůj velký sen – kupuje si další panenku do své sbírky, která čítá asi padesát „kousků“. Cestou domů je v noci v parku přepadena a znásilněna. Podle brutality, s níž byl útok proveden a který je do všech detailů popisován, by se dalo předpokládat, že bude muset počkat, až ji někdo v jejím zuboženém stavu najde a přivolá záchranku. Namísto toho Barbara klidně přijde domů a těší se, jak brzy nastoupí na své vytoužené pracoviště, totiž do masážního salonu.
Po nějaké době se z ní zničehonic stane prostitutka – svou „práci“ vykonává v jakési zadní místnosti, a ačkoli ji její šéfová a dvě spolupracovnice neustále špehují, nikdy ji tam nenachytají. Tuto nelogičnost posléze autorka odstranila tím, že Barbara své „klienty“ přijímá v hotelích.
U dívky ale přesto došlo k nějakému posttraumatickému syndromu – často hovoří se svou panenkou, resp. ta jí udílí rady a rozkazy, které ovšem vyzývají k páchání násilí. Barbara to odmítá, občas se ale přece jen neovládne – v tu chvíli se z ní stává „Barbie“, mstící se svým „zákazníkům“ za své psychické problémy tím, že jim vypichuje oči. Tady se Ingrid Desjoursová opět vyžívá v přesných popisech toho, jak celá věc probíhá. Jen tak mimochodem – i s vypíchnutýma očima si ti muži s Barbarou-Barbie dál povídají...
Do hry vstupuje kapitán Marc Percolés a náhle se stává hlavním hrdinou on. Čtenář se dozvídá, co všechno tento superman v poslední době prožil a přesto nerezignoval, ale dál se chce rvát se životem – občas sice hraje ruskou ruletu, ale kohoutek vždycky cvakne naprázdno...
Barbara mezitím vypíchala oči už několika mužům a ačkoli je její teritorium omezeno na pár hotelů, policie si s případem neví rady. I hotelové kamery jako naschvál nikdy nezachytí Barbařin obličej, a tak horor může pokračovat dál... No, pokračovat – spíše je to dokola pořád to samé, snad jen s tou výjimkou, že Barbara na příkaz Sweet Doriane (tak se jmenuje ta mluvící panenka) chystá ve svých aktivitách novinku – mužům bude uřezávat penisy!
Ne, dál vyprávět nebudu, ostatně ani není o čem. Zmíním jen ještě jednu nelogičnost, která doslova bije do očí – v páté a osmé kapitole 3. části se na scéně objevuje jakýsi kultivovaný a zřejmě i bohatý muž, do kterého se Barbara zamiluje, protože mu nejde o sex. Dívka je nadšená, dělá si plány do budoucna, muž jí nabízí schůzku a... tím to končí. Tajemný ctitel zmizel tak náhle, jak se objevil, už se o něm do konce knihy nic nedočteme.
Jestli měl být příběh „okořeněn“ vzájemným vztahem hlavní hrdinky a její slepé matky, tak zůstalo jen u nepodařeného pokusu. Obě ženy si pravidelně vyznávají lásku, aby si vzápětí vynadaly a jedna druhou ujistila, jak ji nenávidí. Randění Barbory s automechanikem Raoulem, táhnoucí se přes půl knihy a vůbec do ní nezapadající, má evidentně „vycpávkový“ účel a žalostný a trapný konec pak dílo zkázy dokonává.
Na zadní straně obálky se můžeme dočíst, že jde o „mistrovský psychologický thriller, v němž autorka manipuluje nejen svými postavami, ale i čtenáři“. Co k tomu říct? Snad jen tolik, že mistrovský psychologický thriller se nekoná ani náhodou, s tou manipulací čtenáři to naopak je pravda – pět oslavné ódy na takovýto literární brak se totiž jinak než manipulací nazvat nedá...
úterý 6. září 2016
KOUČINK aneb ŠARLATÁNSTVÍ VE VĚDECKÉM HÁVU
Když jsem o tom četl poprvé, domníval jsem se, že jde o aprílový žert nebo něco podobného - celé mně to totiž přišlo natolik stupidní, až se to zdálo být nemožné. Ano, zdálo, ovšem (jak známo) zdání někdy klame a tak tomu bylo i v tomto případě. Zkrátka - nešlo o novinářskou kachnu či kanadský nebo nějaký jiný žertík, ale o nový, naprosto vážně pojímaný a praktikovaný fenomén - koučink!
O co tady jde? Stručně řečeno o výborný nápad, jak tahat z důvěřivých lidí peníze pod pláštíkem vznešených a laikovi celkem libě znějících frází, které celému tomuto podniku dodávají punc serióznosti a dokonce snad i vědeckosti. Doba se mění a s ní logicky i způsoby, jak se celkem pohodlně a bez větší námahy dostat k penězům. Astrologie, hádání z ruky, věštkyně, kartářky? Nenechte se vysmát, to je dnes už minulost! Pojďte s dobou a svěřujte se se svými problémy opravdovým odborníkům - ať žije koučink!
Koučink provozuje (jedná-li se o muže) kouč, žena pak je koučka. Kouč je vlastně anglický výraz pro trenéra, ale uznejte sami - trenér, trenérka, trénování... to nezní nijak vznešeně, o vědeckosti ani nemluvě. To kouč, koučka, koučování - to je jiné kafe! Takže:
Nějaký člověk (tedy kouč, koučka) vám nejdříve namluví, že jste totálně nemožné individuum: Neumíte hospodařit s penězi, hádáte se s manželkou kvůli blbostem, máte problémy v zaměstnání, jejichž příčina tkví ve vaší nekomunikativnosti, antikreativnosti, nedostatku osobní vyzrálosti nebo v nízkém sebevědomí, jste trémista, bázlivý slaboch či naopak výbušný cholerik, jste melancholik, sangvinik, flegmatik... zkrátka, jste úplná nula. A protože se logicky ze svých problémů nejste schopen vyhrabat sám, potřebujete někoho, kdo vás z vaší bryndy vytáhne za vás - potřebujete kouče, který vás bude koučovat. Každý z nás má zajisté nějaké osobní trable nebo povahové rysy, kterými se nemůže pyšnit a tak leckdo při této mediální masáži znejistí a řekne si - ano, jsem nesmělý (cholerický, neasertivní, pesimistický, přehnaně optimistický, nezdravě sebevědomý, konfliktní, antiflexibilní...) a asi opravdu potřebuji někoho, s kým bych si o tom promluvil, komu bych se mohl svěřit, kdo by mě... koučoval.
Dlužno poznamenat, že kouči (nebo koučové?!) a koučky mají jednu velkou výhodu - jejich klienti o koučinkových metodách nikdy s nikým nemluví. Je to pochopitelné - kdo se např. v kruhu svých přátel či známých bude chlubit tím, že je hlupák, který neumí to nebo ono a proto hledá pomoc, kde se dá? Jako člověk před ostatními tají např. návštěvy u kartářky, protože se stydí za svoji pověrčivost, tak i to, že se dal do služeb kouče, si nechává každý raději pro sebe.
A co tedy kouči a koučky konkrétně dělají? No přece - koučují! Představit si pod tím můžeme cokoli, vždycky však jde (navzdory různosti používaných metod) o jedno a to samé - totiž o udělování banálních rad, majících za účel "osobnostní růst" klienta a o "vědecké" přednášky na téma "zaručeně nejmodernějších poznatků z oblasti vývojové psychologie, antropologie, behaviorální terapie...", přičemž nezanedbatelnou roli hraje i svérázně aplikovaná metoda cukru a biče - klientovi se neustále předhazuje, jak je nemožný a neschopný, občas se ale poznamená, že "jde nahoru" a "osobnostně roste". Přínos těchto "lekcí" je pro koučovaného pochopitelně nulový, pokud ne přímo záporný. Když se takovýto nešťastník po několika koučinkových seancích nad sebou zamyslí, má dojem, že je hloupější, než byl předtím. S tím rozdílem, že nyní musí řešit další problém, totiž ten, jak vystačit s penězi do příští výplaty, protože koučink není právě laciná záležitost...
Přátelé, spoléhejme se na svůj zdravý selský rozum! Ten nám říká, že naše problémy za nás nikdo nevyřeší, že se ze svých kaší musíme vylízávat sami. Nevěřme na jednoduchá řešení ani na složité procedury. A hlavně - nenechávejme sebou koučovat!
O co tady jde? Stručně řečeno o výborný nápad, jak tahat z důvěřivých lidí peníze pod pláštíkem vznešených a laikovi celkem libě znějících frází, které celému tomuto podniku dodávají punc serióznosti a dokonce snad i vědeckosti. Doba se mění a s ní logicky i způsoby, jak se celkem pohodlně a bez větší námahy dostat k penězům. Astrologie, hádání z ruky, věštkyně, kartářky? Nenechte se vysmát, to je dnes už minulost! Pojďte s dobou a svěřujte se se svými problémy opravdovým odborníkům - ať žije koučink!
Koučink provozuje (jedná-li se o muže) kouč, žena pak je koučka. Kouč je vlastně anglický výraz pro trenéra, ale uznejte sami - trenér, trenérka, trénování... to nezní nijak vznešeně, o vědeckosti ani nemluvě. To kouč, koučka, koučování - to je jiné kafe! Takže:
Nějaký člověk (tedy kouč, koučka) vám nejdříve namluví, že jste totálně nemožné individuum: Neumíte hospodařit s penězi, hádáte se s manželkou kvůli blbostem, máte problémy v zaměstnání, jejichž příčina tkví ve vaší nekomunikativnosti, antikreativnosti, nedostatku osobní vyzrálosti nebo v nízkém sebevědomí, jste trémista, bázlivý slaboch či naopak výbušný cholerik, jste melancholik, sangvinik, flegmatik... zkrátka, jste úplná nula. A protože se logicky ze svých problémů nejste schopen vyhrabat sám, potřebujete někoho, kdo vás z vaší bryndy vytáhne za vás - potřebujete kouče, který vás bude koučovat. Každý z nás má zajisté nějaké osobní trable nebo povahové rysy, kterými se nemůže pyšnit a tak leckdo při této mediální masáži znejistí a řekne si - ano, jsem nesmělý (cholerický, neasertivní, pesimistický, přehnaně optimistický, nezdravě sebevědomý, konfliktní, antiflexibilní...) a asi opravdu potřebuji někoho, s kým bych si o tom promluvil, komu bych se mohl svěřit, kdo by mě... koučoval.
Dlužno poznamenat, že kouči (nebo koučové?!) a koučky mají jednu velkou výhodu - jejich klienti o koučinkových metodách nikdy s nikým nemluví. Je to pochopitelné - kdo se např. v kruhu svých přátel či známých bude chlubit tím, že je hlupák, který neumí to nebo ono a proto hledá pomoc, kde se dá? Jako člověk před ostatními tají např. návštěvy u kartářky, protože se stydí za svoji pověrčivost, tak i to, že se dal do služeb kouče, si nechává každý raději pro sebe.
A co tedy kouči a koučky konkrétně dělají? No přece - koučují! Představit si pod tím můžeme cokoli, vždycky však jde (navzdory různosti používaných metod) o jedno a to samé - totiž o udělování banálních rad, majících za účel "osobnostní růst" klienta a o "vědecké" přednášky na téma "zaručeně nejmodernějších poznatků z oblasti vývojové psychologie, antropologie, behaviorální terapie...", přičemž nezanedbatelnou roli hraje i svérázně aplikovaná metoda cukru a biče - klientovi se neustále předhazuje, jak je nemožný a neschopný, občas se ale poznamená, že "jde nahoru" a "osobnostně roste". Přínos těchto "lekcí" je pro koučovaného pochopitelně nulový, pokud ne přímo záporný. Když se takovýto nešťastník po několika koučinkových seancích nad sebou zamyslí, má dojem, že je hloupější, než byl předtím. S tím rozdílem, že nyní musí řešit další problém, totiž ten, jak vystačit s penězi do příští výplaty, protože koučink není právě laciná záležitost...
Přátelé, spoléhejme se na svůj zdravý selský rozum! Ten nám říká, že naše problémy za nás nikdo nevyřeší, že se ze svých kaší musíme vylízávat sami. Nevěřme na jednoduchá řešení ani na složité procedury. A hlavně - nenechávejme sebou koučovat!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)