Povídky podprůměrné kvality aneb čínský autor klesá do literárního propadliště...
Liou Cch'-sin se po celém světě proslavil (a myslím, že plným právem) trilogií Vzpomínka na Zemi, pokud jde ale o jeho další science-fiction tvorbu, jsem z ní dosti rozpačitý. Román Kulový blesk ještě „ušel“, ovšem Věk supernovy již nikoli. Nyní v nakladatelství Host vyšel soubor deseti povídek s názvem Toulavá země, který mou naději na „změnu k lepšímu“ asi definitivně pohřbil. Rozhodně nechci říct, že se jedná o naprostý „propadák“, ovšem můj dojem z četby je tristní – v celé knize jsem našel jen dvě průměrné povídky, zbytek je fantaskní mudrování bez jakéhokoli relevantního obsahu. Kde hledat příčinu takového „sešupu“ do literárního podprůměru?
Je mimo jakoukoliv pochybnost, že Liou Cch'-sin má fenomenální znalosti z celé řady vědeckých oborů a dovede je umně využívat ke konstruování smělých futurologických hypotéz. Fascinován svými vizemi se ovšem podle mne přestává kontrolovat a ve snaze přicházet stále s něčím novým a překvapujícím upadá do výstředností, působících přesně opačně, než bylo zamýšleno. Jeho povídkovou knihou se tak jako příslovečná červená nit vinou monstrózní spekulace, zarážející svou naivitou a prvoplánovostí. Kratší literární útvary navíc evidentně nejsou jeho „parketou“, takže se ve výsledku nelze divit, že nás čínský autor „kvalitou“ svých povídek nutí nevěřícně kroutit hlavou.
Mikroéra, Čínské slunce, Požírač atd. – to jsou slohové práce na úrovni žáka 2. stupně základní školy. Pro Liou Cch'-sinovy povídky je bohužel charakteristické i to, že jejich vcelku nadějný začátek bývá přerušen „vařením z vody“, autor jako by náhle nevěděl, kterým směrem se vydat a posléze se utápí v popisech technologických vymožeností postpostmoderní éry. Samotné exhibování vědeckou erudicí však k vytvoření dobrého příběhu nestačí. Unifikovaná psychologie většiny postav navíc vytváří dojem, že člověka budoucnosti si máme představit jako skvělého specialistu ve svém oboru, u nějž však absentují lidské city a elementární morální principy.
Snad jen povídky Láska z Tchaj-Jüanu a Oči v batohu je možné „vzít na milost“. V první z nich je použit známý a dnes již celkem banální motiv „vzpoury strojů“, který je ovšem rozvinut do nebývale věrohodného vylíčení katastrofických následků hackerského útoku. Jestliže stále víc záležitostí v lidské společnosti obstarávají počítače, co se stane, když se vymknou kontrole? A to nikoli samy od sebe, ale prostřednictvím psychicky narušené osoby?
V té druhé jde o zamyšlení nad tragédií definitivní odloučenosti jedince od „zbytku světa“, což je rovněž téma, které není nové. Vzpomeňme jen na vědecko-fantastické romány o cestách do vesmíru, kdy v kosmických lodích, pohybujících se těsně podsvětelnou rychlostí, ubíhá čas značně odlišně od pozemského. Co se však může stát, když se raketa s lidskou posádkou vydá do hlubin Země? V povídce Oči v batohu se o tom dozvíme leccos zajímavého...
Jak však již bylo řečeno, dvě ucházející povídky z deseti jsou málo. Toulavá země způsobila, že Liou Cch'-sin je pro mě uzavřená kapitola...
Žádné komentáře:
Okomentovat