Historické
zhodnocení období tzv. protektorátu Böhmen und Mähren je u nás vcelku
jednoznačné a dodnes navazuje na interpretaci, která se ujala
bezprostředně po válce a následně za komunistického režimu. Stejně
kategorický (rozuměj negativní) je i názor na Dr. Emila Háchu, jehož
působení v tehdejší politicko-společenské situaci je prezentováno jako
poslušné plnění nacistických direktiv, pokud se na ně nepohlíží přímo
jako na zradu českých národních zájmů. Je pravda, že v poslední době byl protektorátní prezident poněkud „vzat na milost“, ovšem na jeho obrazu záporné postavy naší historie se toho příliš nezměnilo. Zásadní trhliny do těchto ustálených dějinných klišé přináší kniha U obětovaného prezidenta, vydaná nedávno nakladatelstvím Academia.
Josef Kliment, Háchův tajemník a člověk, stojící mu v těžkých protektorátních časech nablízku (zúčastnil se mimo jiné i návštěvy u Hitlera v předvečer obsazení zbytku Československa), nám ve svých pamětech dává nahlédnout do duše osudem těžce zkoušeného muže, který se ve svých 66 letech namísto zaslouženého odchodu na odpočinek postavil do čela státu, okupovaného brutálním diktátorem. Ukazuje se, že odsuzování Háchy za kolaboraci s nacisty je naprostým nepochopením jeho obratné lavírovací politiky, zaměřené na zachování alespoň elementárních práv a jistot českého národa v časech, kdy mu reálně hrozila fyzická likvidace.
Hácha nebyl politik a prezidentské ambice nikdy neměl. Na Hrad se dostal víceméně proti své vůli vinou tragických událostí po zradě západních mocností, odstoupení Sudet a odchodu Edvarda Beneše do exilu. Hned v prvních dnech protektorátu se osvědčil jako vynikající stratég, když rozpustil parlament a zabránil tak Němcům, aby jej zneužívali ve své protičeské politice. Mimořádně prozíravým činem bylo i vytvoření Národního souručenství jakožto všenárodní české politické organizace, čímž se zabránilo etablování domácí fašistické strany. Díky chytrému využívání vzájemných animozit mezi špičkami okupační moci se Háchovi dařilo eliminovat plány na zavedení mnohem represivnějšího režimu ze strany K. H. Franka, který jej za to nenáviděl a neustále proti němu intrikoval. Kromě této takříkajíc „velké politiky“ se Emil Hácha angažoval i v té „malé“ – neúnavnými intervencemi u nacistických úřadů pomohl mnoha perzekuovaným osobám a zasadil se i o zmírnění některých hrdelních trestů.
Diplomatická obratnost protektorátního prezidenta pochopitelně narazila na své limity poté, co byl z Hitlerova pohledu benevolentní a pročeský Konstantin von Neurath nahrazen bezohledným Reinhardem Heydrichem a jeho vládou teroru. Ani za těchto dramaticky zhoršených poměrů se však Hácha nestal povolnou loutkou v rukou nového zastupujícího protektora, i když usmiřovací taktika, kterou zvolil, mohla připomínat kolaboraci.
Josef Kliment byl po válce odsouzen na doživotí, v roce 1960 se dostal na svobodu díky amnestii. V knize U obětovaného prezidenta na řadě míst dokládá, jak svévolně a alibisticky si v jeho případě tzv. retribuční soud počínal a i když můžeme možná oprávněně namítnout, že si některé věci upravuje ve svůj prospěch, nelze na druhou stranu nevidět evidentní poválečné nespravedlnosti vůči těm, kdo se za protektorátu snažili uchránit národ od nejhoršího, byť za cenu mnoha kompromisů. Co se týká protektorátního prezidenta Dr. Emila Háchy, jsou paměti jeho tajemníka dle mého názoru velkou výzvou k přehodnocení historické křivdy, která je na něm dodnes páchána.
Žádné komentáře:
Okomentovat