Psychothriller a detektivka – a ještě něco víc!
Tato kniha není detektivka – a přece je v ní tak skvělá detektivní zápletka, že by se za ni nemusel stydět ani Michael Connelly. Za psychothriller se označit asi také nedá – ovšem je tam tolik „thrillerového psychična“ té nejvyšší kvality, kolik ho nenajdeme u leckterého „severského“ autora. Okem vrány je prostě originální kniha, v níž je takříkajíc od všeho trochu, což ale v žádném případě není samoúčelné – DeSales Harrison se ve svém literárním debutu zabývá „neliterárním“ (protože filosoficko-etickým) fenoménem osobní odpovědnosti člověka za důsledky jeho činů, přičemž detektivně-psychologické kulisy jsou mu toliko prostředkem k co možná nejpůsobivějšímu vyznění ústředního tématu...
Tím je bezesporu zamýšlení se nad výsadním postavením svědomí v hierarchii lidského duševna, onoho neodbytného obviňujícího hlasu, před nímž není možné utéct a který nelze ošálit sebepromyšlenějšími rozumovými konstrukcemi. Daniel Abend, hlavní postava knihy, by jakožto úspěšný newyorský psychoterapeut mohl vést poklidný a pravděpodobně i šťastný život. Příčina, proč tomu tak není, tkví ve skoro dvě desítky let starých událostech, kdy jako student pobýval v Paříži a seznámil se zde s Miriam, psychicky labilní dívkou, složitě hledající svou životní cestu. Dávná minulost náhle ožívá poté, co mu začnou přicházet dopisy z Francie, jejichž neznámý odesílatel je podle všeho dokonale obeznámen se všemi detaily jeho tehdejšího pařížského pobytu i vztahu s Miriam.
Přijít na kloub této záhadě je jedna věc – Daniel si ale postupně uvědomí, že v sázce je ještě něco dalšího, mnohem závažnějšího a ve svých důsledcích i nebezpečnějšího. Tajemný fantóm mu své informace sděluje v podivně zašifrované formě, z níž je ale přesto možné vydedukovat, o co mu jde. I jako odborník na lidskou psychiku si Daniel Abend musí přiznat, že existují mravní kategorie, které se vzpírají racionální analýze, protože pocházejí přímo od Boha. Jednou z nich je i požadavek, aby ten, kdo způsobil nějaké zlo, svůj čin napravil či odpykal – a to i v případě, kdy podle světských zákonů je „nevinný“...
V psychologicky mistrném a v nejlepším smyslu toho slova provokativním románu jsou podle mého názoru v brilantní symbióze „zužitkována“ dvě témata. Tím prvním je – jak už bylo řečeno – kategorický imperativ svědomí. A ze stránek knihy k nám též zaznívá ozvěna známé myšlenky z Malého prince: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“
Musím zmínit ještě to, jakým způsobem příběh vyvrcholí. U takovýchto knih to často bývá tak, že jejich autoři je nedovedou zakončit a ony pak vyznívají do ztracena. Tady je naopak konec zároveň logický i navýsost překvapivý, což se vidí opravdu málokdy. Takže další plus, proč Okem vrány doporučit!
Žádné komentáře:
Okomentovat