Norský fašismus s komunistickou tváří
Převýchova, nucené sterilizace a vysídlování nenorského obyvatelstva šly ruku v ruce se sociálním inženýrstvím, resp. s tendencí uvádět do praxe tehdy módní eugenické teorie. Za tímto účelem byla již před 2. světovou válkou v Oslu zřízena tzv. Winderen Laboratory, zabývající se výzkumem „optimálního“ genofondu rodičů pro lepší rasové předpoklady jejich dětí. Šlo de facto o předchůdce smutně proslulého programu Lebensborn, který v nacistickém Německu zavedl vůdce SS Heinrich Himmler.
Obsazení Norska Německem v roce 1940 a následné podepsání smlouvy o spojenectví mezi těmito dvěma de facto fašistickými zeměmi vedlo mimo jiné i k masivnímu rozšíření eugenických praktik. Norové byli nacisty považováni za čistokrevné árijce a Himmlerův Lebensborn se zde dočkal nebývalých „úspěchů“. Odhaduje se, že norské ženy porodily německým vojákům 60 000 dětí, v 8000 případech pak byli otci příslušníci SS. Tyto matky byly oslavovány a dávány ostatním ženám za vzor, což se mělo po válce radikálně změnit.
Ačkoli Norsko stálo po boku svého spojence až do posledních dnů války (při kapitulaci německé armády v květnu 1945 se v ní nacházelo 50 000 norských vojáků) a norské jednotky SS nechvalně prosluly svou bestialitou při vraždění Židů na východní frontě, v zemi neproběhla prakticky žádné denacifikace. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť by to znamenalo uvěznit či popravit polovinu národa. Obětním beránkem se tak stal Vidkun Quisling a za norskou nacistickou minulostí byla udělána tlustá čára. Zůstal ale jeden „problém“, totiž desetitisíce dětí, které měly za otce Němce. Na pomoc byli jako už mnohokrát v norské historii přizváni eugeničtí „odborníci“, aby celou věc „vědecky“ vyřešili – a tak zatímco tito lidé ještě nedávno tvrdili, že děti německých mužů a norských matek jsou rasově nadprůměrné, nyní přišli s tvrzením o jejich méněcennosti a potenciální nebezpečnosti. Ke slovu se dostali nejuznávanější norští psychiatři, navrhující soustředit tyto „tyskebam“ (parchanty) do speciálních ústavů, kde měla probíhat jejich převýchova. Když uvážíme, že se jednalo o tří či čtyřleté děti, pak krutost tohoto opatření je šokující. Ještě více nás však musí zarazit „léčebné“ metody, jichž se používalo – bití, elektrošoky, ponořování do ledové vody a experimenty s LSD. Dodejme, že Norský svaz válečných dětí se dodnes marně domáhá alespoň symbolického odsouzení těchto zločinů ze strany státu.
Norsko bylo v té době stále ještě hospodářsky i kulturně zaostalou zemí a svět měl po válce dost jiných problémů, než aby se staral o to, co se děje kdesi ve Skandinávii. A tak marxistická Dělnická strana, vůdčí politická síla v Norsku ve spojení s tzv. Evangelickou luterskou církví mohly začít uskutečňovat svůj sociální plán, který měl dva cíle – odstranění sociálních nerovností a apolitizaci obyvatelstva. Fakticky šlo o konglomerát komunistických a fašistických ideí, přičemž cílem bylo vytvoření unifikované společnosti, v níž by všichni byli zhruba stejně bohatí (či spíše chudí) a zastávali shodné politické a náboženské názory. Tento přísně rovnostářský státní systém se postupem doby vyvinul až k takové „dokonalosti“, že se Norové obávali dávat najevo své city a emoce, aby na sebe neupozorňovali – za společensky nepřístojný byl např. považován hlasitý smích či naopak nadměrný smutek a orwellovská kontrola všech aspektů života přeměnila lidi na poslušné, bezduché automaty. Mělo však být ještě hůř...
Díky obrovskému ropnému boomu v sedmdesátých letech 20. století došlo v Norsku k nebývalému ekonomickému vzestupu. Vyřešení otázky „materiální základny“ však paradoxně znamenalo, že veškeré úsilí vládnoucích elit se nyní mohlo nerušeně soustředit na „ideologickou nadstavbu“, tj. ještě masivnější intervence státu do soukromí občanů. Neomarxističtí psychologové, povětšinou nadšení přívrženci ultralevicových teorií tzv. frankfurtské školy, se zaměřili na demontáž tradiční rodiny a začali propagovat tezi o přednostním právu státu na výchovu dětí, což následně vedlo k relativizaci přirozených vazeb dítěte na biologické rodiče. Nejdále zašla Kari Killenová, podle níž nemají rodiče vůči svým dětem žádná práva, ale pouze povinnosti a stát je tu od toho, aby dohlížel na jejich plnění, přičemž rodičovská pochybení při výchově se mají trestat odebráním dítěte a jeho předáním vyškoleným pěstounům. Tato praxe trvá v Norsku dodnes, Kari Killenová je zde považována za nezpochybnitelnou autoritu a její teoretické postuláty převedl do praxe obávaný Barnevernet.
Nabízí se samozřejmě otázka, proč si tento státní terorismus nechají Norové líbit. Odpověď lze najít v mentalitě obyvatel, kteří byli po několik generací vychováváni k absolutní oddanosti státu – dnešní průměrný Nor si vůbec nepřipouští myšlenku, že by státní moc mohla jednat nesprávně či dokonce zločinně a samozřejmě je mu též naprosto cizí představa nějaké občanské neposlušnosti či dokonce odporu. Loajalita vůči státu je považována za jednu z hlavních ctností a za všech okolností má přednost před právy či zájmy jedince. Možná nám to může připadat absurdní, ale nezapomínejme, že i v naší zemi se čím dál víc oklešťují lidská práva a nikde není napsáno, že norský společenský „model“ nebude jednou zaveden i u nás, zvláště za situace, kdy tolik politiků považuje Norsko za vzorovou zemi či přímo „superdemokracii“.
Obsazení Norska Německem v roce 1940 a následné podepsání smlouvy o spojenectví mezi těmito dvěma de facto fašistickými zeměmi vedlo mimo jiné i k masivnímu rozšíření eugenických praktik. Norové byli nacisty považováni za čistokrevné árijce a Himmlerův Lebensborn se zde dočkal nebývalých „úspěchů“. Odhaduje se, že norské ženy porodily německým vojákům 60 000 dětí, v 8000 případech pak byli otci příslušníci SS. Tyto matky byly oslavovány a dávány ostatním ženám za vzor, což se mělo po válce radikálně změnit.
Ačkoli Norsko stálo po boku svého spojence až do posledních dnů války (při kapitulaci německé armády v květnu 1945 se v ní nacházelo 50 000 norských vojáků) a norské jednotky SS nechvalně prosluly svou bestialitou při vraždění Židů na východní frontě, v zemi neproběhla prakticky žádné denacifikace. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť by to znamenalo uvěznit či popravit polovinu národa. Obětním beránkem se tak stal Vidkun Quisling a za norskou nacistickou minulostí byla udělána tlustá čára. Zůstal ale jeden „problém“, totiž desetitisíce dětí, které měly za otce Němce. Na pomoc byli jako už mnohokrát v norské historii přizváni eugeničtí „odborníci“, aby celou věc „vědecky“ vyřešili – a tak zatímco tito lidé ještě nedávno tvrdili, že děti německých mužů a norských matek jsou rasově nadprůměrné, nyní přišli s tvrzením o jejich méněcennosti a potenciální nebezpečnosti. Ke slovu se dostali nejuznávanější norští psychiatři, navrhující soustředit tyto „tyskebam“ (parchanty) do speciálních ústavů, kde měla probíhat jejich převýchova. Když uvážíme, že se jednalo o tří či čtyřleté děti, pak krutost tohoto opatření je šokující. Ještě více nás však musí zarazit „léčebné“ metody, jichž se používalo – bití, elektrošoky, ponořování do ledové vody a experimenty s LSD. Dodejme, že Norský svaz válečných dětí se dodnes marně domáhá alespoň symbolického odsouzení těchto zločinů ze strany státu.
Norsko bylo v té době stále ještě hospodářsky i kulturně zaostalou zemí a svět měl po válce dost jiných problémů, než aby se staral o to, co se děje kdesi ve Skandinávii. A tak marxistická Dělnická strana, vůdčí politická síla v Norsku ve spojení s tzv. Evangelickou luterskou církví mohly začít uskutečňovat svůj sociální plán, který měl dva cíle – odstranění sociálních nerovností a apolitizaci obyvatelstva. Fakticky šlo o konglomerát komunistických a fašistických ideí, přičemž cílem bylo vytvoření unifikované společnosti, v níž by všichni byli zhruba stejně bohatí (či spíše chudí) a zastávali shodné politické a náboženské názory. Tento přísně rovnostářský státní systém se postupem doby vyvinul až k takové „dokonalosti“, že se Norové obávali dávat najevo své city a emoce, aby na sebe neupozorňovali – za společensky nepřístojný byl např. považován hlasitý smích či naopak nadměrný smutek a orwellovská kontrola všech aspektů života přeměnila lidi na poslušné, bezduché automaty. Mělo však být ještě hůř...
Díky obrovskému ropnému boomu v sedmdesátých letech 20. století došlo v Norsku k nebývalému ekonomickému vzestupu. Vyřešení otázky „materiální základny“ však paradoxně znamenalo, že veškeré úsilí vládnoucích elit se nyní mohlo nerušeně soustředit na „ideologickou nadstavbu“, tj. ještě masivnější intervence státu do soukromí občanů. Neomarxističtí psychologové, povětšinou nadšení přívrženci ultralevicových teorií tzv. frankfurtské školy, se zaměřili na demontáž tradiční rodiny a začali propagovat tezi o přednostním právu státu na výchovu dětí, což následně vedlo k relativizaci přirozených vazeb dítěte na biologické rodiče. Nejdále zašla Kari Killenová, podle níž nemají rodiče vůči svým dětem žádná práva, ale pouze povinnosti a stát je tu od toho, aby dohlížel na jejich plnění, přičemž rodičovská pochybení při výchově se mají trestat odebráním dítěte a jeho předáním vyškoleným pěstounům. Tato praxe trvá v Norsku dodnes, Kari Killenová je zde považována za nezpochybnitelnou autoritu a její teoretické postuláty převedl do praxe obávaný Barnevernet.
Nabízí se samozřejmě otázka, proč si tento státní terorismus nechají Norové líbit. Odpověď lze najít v mentalitě obyvatel, kteří byli po několik generací vychováváni k absolutní oddanosti státu – dnešní průměrný Nor si vůbec nepřipouští myšlenku, že by státní moc mohla jednat nesprávně či dokonce zločinně a samozřejmě je mu též naprosto cizí představa nějaké občanské neposlušnosti či dokonce odporu. Loajalita vůči státu je považována za jednu z hlavních ctností a za všech okolností má přednost před právy či zájmy jedince. Možná nám to může připadat absurdní, ale nezapomínejme, že i v naší zemi se čím dál víc oklešťují lidská práva a nikde není napsáno, že norský společenský „model“ nebude jednou zaveden i u nás, zvláště za situace, kdy tolik politiků považuje Norsko za vzorovou zemi či přímo „superdemokracii“.
Žádné komentáře:
Okomentovat