neděle 22. července 2018
HAIKU (135)
M u ž v b e r m u d á c h –
z i m n í r á n o s e m i z d á
j e š t ě c h l a d n ě j š í
sobota 21. července 2018
HAIKU (134)
H i s t o r i c k ý š e r m
d' A r t a g n a n o p ř e s t á v c e
ť u k á d o m o b i l u
pátek 13. července 2018
INNA ROTTOVÁ: NORKOVÝ KOŽICH ZA HRST VLOČEK
Povídky z obleženého města aneb jiná podoba války...
Blokáda Leningradu... Jedna z nejděsivějších událostí 2. světové války je z hlediska historického bádání stále ještě plná bílých míst. Od září 1941 až do ledna 1944 bylo nádherné město na Něvě obklíčeno německými vojsky a podle Hitlerova šíleného plánu mělo být zničeno systematickým bombardováním a jeho obyvatelé vyhladověni. V Leningradě skutečně propukl hladomor (uvádí se, že v jeho důsledku během dlouhých 900 dnů blokády zahynulo okolo půl miliónu lidí), neboť jediná zásobovací trasa přes zamrzlé Ladožské jezero nemohla zabezpečit dostatek potravin. Heroický boj obránců však nedovolil Němcům druhé největší sovětské město dobýt...
Inna Rottová se narodila v roce 1935 a jako „dítě blokády“ prožila a po nepředstavitelném strádání nakonec i přežila strašnou dobu, kdy v obleženém městě dennodenně řádila smrt v nejrůznějších i nejhrůznějších podobách. Posléze se z ní stala spisovatelka, a to velmi plodná – její bibliografie čítá na tři desítky knih různých žánrů. Povídková kniha Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku se mezi nimi nejenže neztrácí, ale patrně zaujímá svým způsobem privilegované postavení – dospělá žena se vrací do časů dětství, které ovšem sotva můžeme nazvat šťastným. Mezi šestým a devátým rokem viděla kolem sebe jako malá dívka tolik utrpení a hrůzy, že by to stačilo na několik životů. Vzpomínkový návrat do obleženého Leningradu není pochopitelně literaturou faktu, zároveň jej však v žádném případě nelze označit za pouhou historickou fikci. I malé dítě si zajisté může v paměti uchovat množství prožitků, bohužel tím spíše, jedná-li se o traumata spojená s každodenním zápasem o holý život a smrtí milovaných lidí. Otázka, nakolik lze jednotlivé příběhy považovat za autentické, tak vlastně ztrácí své opodstatnění – možná, že se vše neudálo přesně tak, jak je to popisováno, ale o pravdivosti fundamentální linie vyprávění nemá čtenář nejmenších pochyb.
Hlad, zima, umírání – tato tři slova se objevují v bezpočtu variací v každé povídce a vlastně tomu ani nemůže být jinak. Kdo by si však myslel, že „jednostranná“ zaměřenost knihy jí ubere na čtivosti, hluboce by se mýlil. Podle jednoho základního scénáře napsané a tudíž do jisté míry „stejné“ povídky jsou totiž zároveň naprosto odlišné, každá je originálem svého druhu, neboť apokalyptické vize zničeného města jsou toliko vnějšími kulisami, za nimiž se odehrávají dramata jednotlivých lidí, kteří v extrémních životních podmínkách nemohou jinak než odhalit a projevit svůj skutečný charakter. A hned dodejme, že hrdinství, nezištnost a obětavost měly jasně navrch nad zbabělostí, hrabivostí a poraženeckými náladami.
Přes všechna zmíněná pozitiva má kniha bohužel i jedno negativum, nemůže však za něj autorka, nýbrž vydavatel. Těch tiskových chyb! Co dělal (či spíše nedělal) odpovědný redaktor, že poslal do tiskárny takovou hrůzu? U tak výjimečné publikace by se snad slušelo, aby byla dokonalá po všech stránkách! Myslí si snad nakladatelství Bondy, že si získá čtenáře a prorazí na knižním trhu, když bude šetřit na korektorech?
Knihu Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku si ale určitě pořiďte. Jedná se de facto o psychothriller, možná dokonce horor, ovšem nikoli vymyšlený, ale prožitý a protrpěný. Inna Rottová nám dává nahlédnout do nejtajnějších zákoutí lidských duší v situaci, kdy hranice mezi životem a smrtí splývají a nikdo neví, zda se v příští vteřině neocitne „na druhé straně“...
Blokáda Leningradu... Jedna z nejděsivějších událostí 2. světové války je z hlediska historického bádání stále ještě plná bílých míst. Od září 1941 až do ledna 1944 bylo nádherné město na Něvě obklíčeno německými vojsky a podle Hitlerova šíleného plánu mělo být zničeno systematickým bombardováním a jeho obyvatelé vyhladověni. V Leningradě skutečně propukl hladomor (uvádí se, že v jeho důsledku během dlouhých 900 dnů blokády zahynulo okolo půl miliónu lidí), neboť jediná zásobovací trasa přes zamrzlé Ladožské jezero nemohla zabezpečit dostatek potravin. Heroický boj obránců však nedovolil Němcům druhé největší sovětské město dobýt...
Inna Rottová se narodila v roce 1935 a jako „dítě blokády“ prožila a po nepředstavitelném strádání nakonec i přežila strašnou dobu, kdy v obleženém městě dennodenně řádila smrt v nejrůznějších i nejhrůznějších podobách. Posléze se z ní stala spisovatelka, a to velmi plodná – její bibliografie čítá na tři desítky knih různých žánrů. Povídková kniha Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku se mezi nimi nejenže neztrácí, ale patrně zaujímá svým způsobem privilegované postavení – dospělá žena se vrací do časů dětství, které ovšem sotva můžeme nazvat šťastným. Mezi šestým a devátým rokem viděla kolem sebe jako malá dívka tolik utrpení a hrůzy, že by to stačilo na několik životů. Vzpomínkový návrat do obleženého Leningradu není pochopitelně literaturou faktu, zároveň jej však v žádném případě nelze označit za pouhou historickou fikci. I malé dítě si zajisté může v paměti uchovat množství prožitků, bohužel tím spíše, jedná-li se o traumata spojená s každodenním zápasem o holý život a smrtí milovaných lidí. Otázka, nakolik lze jednotlivé příběhy považovat za autentické, tak vlastně ztrácí své opodstatnění – možná, že se vše neudálo přesně tak, jak je to popisováno, ale o pravdivosti fundamentální linie vyprávění nemá čtenář nejmenších pochyb.
Hlad, zima, umírání – tato tři slova se objevují v bezpočtu variací v každé povídce a vlastně tomu ani nemůže být jinak. Kdo by si však myslel, že „jednostranná“ zaměřenost knihy jí ubere na čtivosti, hluboce by se mýlil. Podle jednoho základního scénáře napsané a tudíž do jisté míry „stejné“ povídky jsou totiž zároveň naprosto odlišné, každá je originálem svého druhu, neboť apokalyptické vize zničeného města jsou toliko vnějšími kulisami, za nimiž se odehrávají dramata jednotlivých lidí, kteří v extrémních životních podmínkách nemohou jinak než odhalit a projevit svůj skutečný charakter. A hned dodejme, že hrdinství, nezištnost a obětavost měly jasně navrch nad zbabělostí, hrabivostí a poraženeckými náladami.
Přes všechna zmíněná pozitiva má kniha bohužel i jedno negativum, nemůže však za něj autorka, nýbrž vydavatel. Těch tiskových chyb! Co dělal (či spíše nedělal) odpovědný redaktor, že poslal do tiskárny takovou hrůzu? U tak výjimečné publikace by se snad slušelo, aby byla dokonalá po všech stránkách! Myslí si snad nakladatelství Bondy, že si získá čtenáře a prorazí na knižním trhu, když bude šetřit na korektorech?
Knihu Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku si ale určitě pořiďte. Jedná se de facto o psychothriller, možná dokonce horor, ovšem nikoli vymyšlený, ale prožitý a protrpěný. Inna Rottová nám dává nahlédnout do nejtajnějších zákoutí lidských duší v situaci, kdy hranice mezi životem a smrtí splývají a nikdo neví, zda se v příští vteřině neocitne „na druhé straně“...
čtvrtek 12. července 2018
MILAN ŠVIHÁLEK: ZA SVĚDKY MINULOSTI
Dojímavé povídání o „zlatých českých ručičkách“
Všichni určitě víme, co je to srp, nůše, cep či trakař. Možná však, že mnozí z nás by už trochu zaváhali, pokud by měli říct, k čemu slouží (sloužil) takový verpánek nebo žentour. A nejspíše jen někteří by si dokázali spojit něco konkrétního se slovy jako povříslo, dratev, milíř...
Vědecko-technický pokrok pochopitelně nejde zastavit a je to tak určitě dobře. Nikdo si dnes už nedovede představit martýrium, které museli dřív lidé podstupovat, aby si např. mohli upéct chleba a všichni jsme rádi za moderní zemědělské stroje. A přece cítíme, jak se nás zmocňuje nostalgie po starých časech a mizejících a mnohdy už zapomenutých řemeslech pokaždé, když navštívíme nějakou výstavu spojenou s názornou ukázkou, jak se kdysi dělalo to či ono. Asi je to tak, že v duši každého člověka je latentně přítomná jakási prapůvodní zvídavost, která nás občas „nutí“ podívat se na svět kolem jakoby dětskýma očima a užasnout nad tím, jak se v dobách našich prababiček tlouklo máslo, pekl chléb a (abych nezapomněl na pradědečky) šily boty.
Vzpomínám si, že svého času běžel v televizi jistý soutěžní pořad, v němž se před účastníky položil nějaký „předpotopní“ nástroj a jejich úkolem bylo uhádnout, k čemu asi tak sloužil. A bylo opravdu zábavné i poučné dozvídat se, jaká všemožná „udělátka“ si naši předkové dokázali vyrobit, aby si zjednodušili a zpříjemnili namáhavou a jednotvárnou práci. Právě na tuto skvělou vědomostní soutěž jsem si vzpomněl, když mi z nakladatelství Jota přišel recenzní výtisk knihy Za svědky minulosti (s podtitulem Výpravy za technickými památkami a mizejícími řemesly Čech, Moravy a Slezska). Její autor Milan Švihálek stál před nelehkým úkolem, protože evidentně plánoval tématicky hodně široce pojatou publikaci, v níž by bylo „od všeho trochu“. Záměr se zdařil na výbornou a čtenář se může pokochat nádhernou a v nejlepším slova smyslu výpravnou knihou, která mu určitě rozšíří obzory a přinese mnoho pěkných zážitků.
Jednotlivě se vyjadřovat ke všem kapitolám není možné, protože kniha jich obsahuje několik desítek. Takže jako takovou malou „ochutnávku“ uvedu názvy alespoň některých z nich: Nejslavnější betlém světa (tady se seznámíme se vším podstatným ohledně Třebechovického betléma), Zázračný Merkur (ano, to je ta slavná a často „nesehnatelná“ stavebnice, z níž se dalo sestrojit všechno možné a která má dnes dokonce – v Polici nad Metují – své muzeum), Mrakodrap krále ševců (syn Tomáše Bati Jan Antonín si nechal r. 1937 postavit ve Zlíně první český mrakodrap, o němž se zde dočteme mnoho zajímavého), Vehikl pro gentlemany (nikdy jsem netušil, jak se dalo jezdit na starých bicyklech s tím velikým předním kolem – a teď už to vím)...
Milan Švihálek vypráví mimořádně poutavě a často až dojímavě a jeho láska a obdiv k umu a pracovitosti dřívějších generací zanechává ve čtenáři hluboký dojem. Domnívám se, že kniha Za svědky minulosti je opravdový literární skvost a mohu ji vřele doporučit všem, kdo preferují hodnotnou a poučnou četbu. A i když jsou Vánoce ještě daleko, přemýšlet o dárku pod stromeček lze již dnes – tato recenze tedy může posloužit i jako tip, jak udělat radost krásnou knihou...
Vědecko-technický pokrok pochopitelně nejde zastavit a je to tak určitě dobře. Nikdo si dnes už nedovede představit martýrium, které museli dřív lidé podstupovat, aby si např. mohli upéct chleba a všichni jsme rádi za moderní zemědělské stroje. A přece cítíme, jak se nás zmocňuje nostalgie po starých časech a mizejících a mnohdy už zapomenutých řemeslech pokaždé, když navštívíme nějakou výstavu spojenou s názornou ukázkou, jak se kdysi dělalo to či ono. Asi je to tak, že v duši každého člověka je latentně přítomná jakási prapůvodní zvídavost, která nás občas „nutí“ podívat se na svět kolem jakoby dětskýma očima a užasnout nad tím, jak se v dobách našich prababiček tlouklo máslo, pekl chléb a (abych nezapomněl na pradědečky) šily boty.
Vzpomínám si, že svého času běžel v televizi jistý soutěžní pořad, v němž se před účastníky položil nějaký „předpotopní“ nástroj a jejich úkolem bylo uhádnout, k čemu asi tak sloužil. A bylo opravdu zábavné i poučné dozvídat se, jaká všemožná „udělátka“ si naši předkové dokázali vyrobit, aby si zjednodušili a zpříjemnili namáhavou a jednotvárnou práci. Právě na tuto skvělou vědomostní soutěž jsem si vzpomněl, když mi z nakladatelství Jota přišel recenzní výtisk knihy Za svědky minulosti (s podtitulem Výpravy za technickými památkami a mizejícími řemesly Čech, Moravy a Slezska). Její autor Milan Švihálek stál před nelehkým úkolem, protože evidentně plánoval tématicky hodně široce pojatou publikaci, v níž by bylo „od všeho trochu“. Záměr se zdařil na výbornou a čtenář se může pokochat nádhernou a v nejlepším slova smyslu výpravnou knihou, která mu určitě rozšíří obzory a přinese mnoho pěkných zážitků.
Jednotlivě se vyjadřovat ke všem kapitolám není možné, protože kniha jich obsahuje několik desítek. Takže jako takovou malou „ochutnávku“ uvedu názvy alespoň některých z nich: Nejslavnější betlém světa (tady se seznámíme se vším podstatným ohledně Třebechovického betléma), Zázračný Merkur (ano, to je ta slavná a často „nesehnatelná“ stavebnice, z níž se dalo sestrojit všechno možné a která má dnes dokonce – v Polici nad Metují – své muzeum), Mrakodrap krále ševců (syn Tomáše Bati Jan Antonín si nechal r. 1937 postavit ve Zlíně první český mrakodrap, o němž se zde dočteme mnoho zajímavého), Vehikl pro gentlemany (nikdy jsem netušil, jak se dalo jezdit na starých bicyklech s tím velikým předním kolem – a teď už to vím)...
Milan Švihálek vypráví mimořádně poutavě a často až dojímavě a jeho láska a obdiv k umu a pracovitosti dřívějších generací zanechává ve čtenáři hluboký dojem. Domnívám se, že kniha Za svědky minulosti je opravdový literární skvost a mohu ji vřele doporučit všem, kdo preferují hodnotnou a poučnou četbu. A i když jsou Vánoce ještě daleko, přemýšlet o dárku pod stromeček lze již dnes – tato recenze tedy může posloužit i jako tip, jak udělat radost krásnou knihou...
FERDINAND von SCHIRACH: PŘÍPAD COLLINI
Detektivka? Zajisté, ovšem rozhodně ne taková, jakých je většina – psychologicko-sociologický přesah je v této rozsahem nevelké novele s názvem Případ Collini natolik intenzivní, že vměstnat ji do kolonky „detektivní žánr“ by bylo uboze prvoplánové a zavádějící. Existenciální krimi? To už zní lépe, ale i tak zůstává kniha německého autora Ferdinanda von Schiracha do značné míry „nezařaditelná“...
V jednom berlínském hotelu je zastřelen významný německý podnikatel, jeho mrtvolu navíc vrah zohaví takřka k nepoznání. Poté se však stane něco neobvyklého – pachatel přivolá policii a čeká na místě činu, dokud se neobjeví strážci zákona a neodvezou ho do vězení. I v ostatních ohledech se Fabrizius Collini chová podivně – okamžitě se přiznává, ochotně sděluje vyšetřovatelům všechny podrobnosti okolo plánování a provedení vraždy a zdá se, že v klidu čeká na trest, jímž s největší pravděpodobností bude doživotí. Případ je po formální stránce jasný a soudní líčení patrně nepotrvá dlouho, vrahovu obhájci však vrtá hlavou, proč jeho mandant nechce prozradit motiv svého nepochopitelného skutku – Collini je naprosto bezúhonný, spořádaný člověk, nikdy neměl žádné problémy se zákonem a i po psychické stránce je zcela v pořádku. Co jej tedy vedlo k tomu, aby pod smyšlenou záminkou vylákal pětaosmdesátiletého starce na fingovanou schůzku, během níž jej chladnokrevně zabil?
V jednom berlínském hotelu je zastřelen významný německý podnikatel, jeho mrtvolu navíc vrah zohaví takřka k nepoznání. Poté se však stane něco neobvyklého – pachatel přivolá policii a čeká na místě činu, dokud se neobjeví strážci zákona a neodvezou ho do vězení. I v ostatních ohledech se Fabrizius Collini chová podivně – okamžitě se přiznává, ochotně sděluje vyšetřovatelům všechny podrobnosti okolo plánování a provedení vraždy a zdá se, že v klidu čeká na trest, jímž s největší pravděpodobností bude doživotí. Případ je po formální stránce jasný a soudní líčení patrně nepotrvá dlouho, vrahovu obhájci však vrtá hlavou, proč jeho mandant nechce prozradit motiv svého nepochopitelného skutku – Collini je naprosto bezúhonný, spořádaný člověk, nikdy neměl žádné problémy se zákonem a i po psychické stránce je zcela v pořádku. Co jej tedy vedlo k tomu, aby pod smyšlenou záminkou vylákal pětaosmdesátiletého starce na fingovanou schůzku, během níž jej chladnokrevně zabil?
Recenze zde:
sobota 7. července 2018
čtvrtek 5. července 2018
MOJE COPYUKÁZKY (2)
POLYKARBONÁTOVÁ DESKA aneb VAŠE PERGOLA BUDE POD STŘECHOU!
Pergola je v dnešní době skoro už povinnou součástí každé zahrady, dvora či chaty. Ačkoli šikovnější jedinci si pergolu budou zajisté schopni postavit sami, takže v tomto ohledu se nemusejí obracet na specializované firmy, jeden problém tu zůstává i pro ně. Jedná se pochopitelně o materiál, vhodný pro stavbu pergoly, konkrétně o její střechu. Možností, jak a čím pergolu zastřešit je celá řada, ne všechny se však mohou následně ukázat jako správné. Mějme na paměti především to, že střecha pergoly (resp. materiál, z něhož je vyrobena) je trvale vystavena povětrnostním vlivům. Slunce, mráz, déšť, vítr... dokážou s nekvalitní pokrývkou Vaší pergoly udělat skutečné „divy“.
Učte se z chyb druhých!
Když jsem před cca 5 lety sám zvažoval stavbu pergoly, všímal jsem si toho, jakou cestou šli druzí. A byl jsem skutečně hodně překvapen, když jsem se poměrně často setkával s tím, že dřevěná konstrukce pergoly byla sice udělána „poctivě“ a kvalitně, o střechách se to však říct nedalo. Jakési tenké plastové profily, mnohdy již tu a tam pomačkané a děravé – ne, tohoto jsem se chtěl vyvarovat. A tak jsem hledal a poptával se, až jsem dospěl k přesvědčení, že tím nejlepším řešením pro střechu mé pergoly bude použití tzv. polykarbonátových desek.
Polykarbonátová deska
Na webových stránkách firmy Omniplast s.r.o. jsem se dočetl o výborných vlastnostech právě tohoto materiálu a protože jsem nechtěl dopadnout jako výše zmínění pergoloví nešťastníci se střechami poničenými prvním silnějším větrem či deštěm, kontaktoval jsem zákaznické oddělení Omniplastu a zajel se podívat přímo do jejich areálu nedaleko Brna.
Omniplast s.r.o.
Moderní hala, profesionální tým, široká nabídka zboží. Původně jsem měl obavu z toho, jak budu jednotlivé desky, tvořící střechu pergoly spojovat tak, abych dosáhl dokonalého utěsnění. Nyní jsem se ke svému velkému ulehčení dozvěděl, že firma mně může takříkajíc „uříznout na míru“ jedinou desku, takže problém se spojováním odpadl. Objednal jsem si tedy dovoz jedné polykarbonátové desky o velikosti střechy budoucí pergoly, tj. 400 x 200 cm. Na doporučení pracovníka firmy jsem zvolil variantu „multiclear strong“ – jde (laicky řečeno) o dvě plochy spojené systémem komůrek a dutinek, což zajišťuje velkou odolnost vůči jakémukoliv tlaku či nárazu. Další výhodou polykarbonátu je váha – moje střecha o 8 čtverečních metrech rozhodně není žádné těžké monstrum, ale docela lehká deska.
Test krupobitím!
O tom, že jsem zvolil správný materiál (i správnou firmu!) jsem se přesvědčil brzy poté, co jsem pergolu postavil. Jednoho letního dne přišla bouřka s krupobitím, přičemž se jednalo o kroupy o průměru cca 3 centimetrů. Tento „křest ohněm“ přečkala moje pergola, resp. její střecha bez sebemenší úhony. Polykarbonátové desky a firmu Omniplast s.r.o. mohu tedy s klidným svědomím doporučit všem, kteří stejně jako já před 5 lety přemýšlejí o stavbě pergoly a zvažují, jak a z čeho udělají střechu...
pondělí 2. července 2018
sobota 30. června 2018
KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (15)
Podvod století aneb své solární barony si platíme všichni!
„Právnický thriller z českého prostředí“ – to zní zajímavě i lákavě. Především však jde o knihu, která je inspirována jedním z největších tunelů našich novodobých dějin. A podle některých dobře informovaných zdrojů jde o podraz, ve srovnání s nímž jsou kauzy jako LTO (lehké topné oleje) či „sanace“ IPB a jiných bank ze státního rozpočtu úplnými prkotinami...
Solární baroni mají smůlu alespoň v tom, že ty obrovské fotovoltaické plochy, kterými zohyzdili celou zemi, jsou všem na očích. A někteří zvídaví jedinci si po prvotním šoku z toho, co vše je u nás možné, položili otázku, jak je něco takového vůbec možné! Stát platí (a ještě x let platit bude!) šílené částky (prý snad dokonce stovky miliard!) za elektřinu (kterou nepotřebuje) lidem, z nichž mnozí by se spíše než v drahých oblecích měli promenádovat v teplácích za mřížemi. Jestliže jsem řekl, že jim jejich luxusní život platí stát, pak to není úplně přesné – platíme jim ho ve skutečnosti my všichni, kdo každý měsíc vydáváme nekřesťanské peníze za elektřinu a tato částka je ještě navýšena o dotaci pro tzv. obnovitelné zdroje energie. Takže tyto naše peníze jdou poté na účty solárníků. Tento byznys (tedy spíše zlodějna) by pochopitelně nebyl možný, kdyby někdo (kdo asi?) nevymyslel příslušné zákony, které pak politici ve Sněmovně přeochotně schválili.
Děj knihy Divoký obchod se tedy bude odehrávat v prostředí solární mafie, do něhož je normálnímu smrtelníkovi vstup přísně zakázán. Jak si autor s nelehkým tématem poradí?
Solární baroni mají smůlu alespoň v tom, že ty obrovské fotovoltaické plochy, kterými zohyzdili celou zemi, jsou všem na očích. A někteří zvídaví jedinci si po prvotním šoku z toho, co vše je u nás možné, položili otázku, jak je něco takového vůbec možné! Stát platí (a ještě x let platit bude!) šílené částky (prý snad dokonce stovky miliard!) za elektřinu (kterou nepotřebuje) lidem, z nichž mnozí by se spíše než v drahých oblecích měli promenádovat v teplácích za mřížemi. Jestliže jsem řekl, že jim jejich luxusní život platí stát, pak to není úplně přesné – platíme jim ho ve skutečnosti my všichni, kdo každý měsíc vydáváme nekřesťanské peníze za elektřinu a tato částka je ještě navýšena o dotaci pro tzv. obnovitelné zdroje energie. Takže tyto naše peníze jdou poté na účty solárníků. Tento byznys (tedy spíše zlodějna) by pochopitelně nebyl možný, kdyby někdo (kdo asi?) nevymyslel příslušné zákony, které pak politici ve Sněmovně přeochotně schválili.
Děj knihy Divoký obchod se tedy bude odehrávat v prostředí solární mafie, do něhož je normálnímu smrtelníkovi vstup přísně zakázán. Jak si autor s nelehkým tématem poradí?
pátek 29. června 2018
MOJE COPYUKÁZKY (1)
STAVBA SVÉPOMOCÍ – TREND POSLEDNÍ DOBY
Říká se, že správný chlap by měl v životě udělat tři věci – postavit dům, zplodit syna a zasadit strom...
Podívejme se trochu blíže na tu první „věc“. Postavit dům se dá různým způsobem, resp. existuje hodně firem, které vám ho postaví, třeba i na klíč. Čím dál víc lidí se však dnes rozhoduje k vlastnímu řešení problému bydlení – prostě si dům postaví sami. Takříkajíc svépomocí!
Podívejme se trochu blíže na tu první „věc“. Postavit dům se dá různým způsobem, resp. existuje hodně firem, které vám ho postaví, třeba i na klíč. Čím dál víc lidí se však dnes rozhoduje k vlastnímu řešení problému bydlení – prostě si dům postaví sami. Takříkajíc svépomocí!
Zjisti, jestli na to máš a začni!
Zbudovat si svůj dům vlastníma rukama má samozřejmě mnoho kladů. Když odmyslíme „neodmyslitelnou“ výhodnost z hlediska finančního (takový „tvůj“ dům přijde cca o polovinu levněji než „koupený“, rozuměj postavený firmou), pak druhým hlavním faktorem tohoto postupu je skutečnost, že člověk při stavbě vlastně kontroluje sám sebe. A nikdo si přece nepostaví ve svém domě křivou zeď, každý si zcela určitě „pohraje“ s odpady a přišroubuje vodovodní baterie tak, aby fungovaly ke spokojenosti celé rodiny dlouhá léta. A nakonec – ten pocit, že jsem to dokázal! Ten se penězi sice měřit nedá, ale není o nic menším „kapitálem“...
Kámoši určitě pomůžou
Jisté je, že postavit si dům svépomocí neznamená udělat si ho „sakumprásk“ sám od základů po komín. To jistě možné není, ledaže by člověk byl nejen klasickým domácím kutilem, ale i architektem, designérem, tesařem atd. Takhle to ale myšleno není – jde jen a pouze o to, že si prostě celou stavbu zorganizuješ tak, abys nemusel volat na pomoc drahou firmu. Základy? Ty se dají vykopat ručně a s partou přátel je i vybetonuješ. Namíchat maltu určitě zvládneš (dnes jsou k dostání kvalitní maltové polotovary v pytlích, stačí jen voda a směs rozmíchat). Na vyzdění si můžeš pozvat zedníka, popř. od něho ledacos odkoukáš a uvidíš, že to není až tak složité. Fasáda – prostě „špryc“, „hrubá“ a „fajnová“... Potom stačí napenetrovat, vybrat barvu a natřít.
Mohlo by se takto postupovat „položku po položce“ – něco uděláš ty sám, něco spolu s kamarády, na něco si zavoláš odborníka... a dům poroste před očima!
Mohlo by se takto postupovat „položku po položce“ – něco uděláš ty sám, něco spolu s kamarády, na něco si zavoláš odborníka... a dům poroste před očima!
Začni na jaře – a do podzimu máš hrubou stavbu!
Při troše štěstí a umu (řekněme, že začneš na jaře) můžeš mít na podzim hotovou hrubou stavbu. Krov je dobré dělat v zimě. Proč? Protože neprší a sníh prostě odmeteš a jedeš dál. Příští rok na jaře můžeš postupně začít s pracemi uvnitř – no... a třetí rok na jaře se stěhuješ do nového!
Rozhodnutí je na tobě!
Zdá se to být jednoduché? Pokud ano, tak jednoduché to rozhodně není. Na druhou stranu – není to ani natolik složité, aby to zručný a odvážný chlap nezvládl. Pokud se na to cítíš, zkus se poptat u někoho, kdo si něčím podobným už prošel a získat tak řadu neocenitelných rad a doporučení. Problémy, které na tebe čekají, už totiž řešili mnozí před tebou a je jistě lepší „nevynalézat kolo“, ale jít cestou „nejmenšího odporu“.
Takže – ať se daří a ať se ti ve ve tvém novém domě dobře bydlí!
Takže – ať se daří a ať se ti ve ve tvém novém domě dobře bydlí!
středa 27. června 2018
pondělí 25. června 2018
DOBRÝ COPYWRITER – NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (7)
VŠICHNI JSOU ORIGINÁLNÍ A... ÚPLNĚ STEJNÍ
Když si chcete nechat udělat např. webové stránky, záhy zjistíte, že máte na výběr z velkého množství firem, které se touto činností zabývají, takže by vlastně neměl být problém některou z nich oslovit a pověřit ji realizací zakázky. Když se ale podíváte na weby těchto firem pozorněji a pokusíte se je vzájemně porovnat, všimnete si, že srovnávat fakticky není co. Všechny jsou totiž „předními hráči na trhu v oblasti tvorby webových stránek“, jejich údajně „jedinečné služby“ se podobají jako vejce vejci a vnucují se Vám teatrální rádobyodborností či naopak žoviálností a ležérním pozérstvím, majícím za cíl vzbudit ve Vás dojem, že právě zde jste na té nejsprávnější adrese, že jen tady a nikde jinde jsou ti správní profíci, kteří mají všechno v malíčku a pod palcem. Stačí málo - tedy pokud se dá málo říct o velké sumičce - a rázem se ocitnete na prvním místě ve vyhledávačích, konkurenci necháte daleko vzadu a budete mít ty nejlepší texty, nejchytlavější slogany a nejvymakanější webovky. Na webové stránce takovéto „nejfirmy“ se dozvíte zhruba toto:
LOGITHING SEO CONSOLIERISWORTING - ... and all are bad!
Naše multimediální firma na výrobu reklamních sloganů, SEA a webdesignu je tady pro Vás! Umíme toho hodně a jsme si víc než jistí, že, stejně jako již tolik našich zákazníků před Vámi, budete s našimi službami plně spokojeni i Vy, naši zákazníci budoucí. Rádi bychom se Vám představili trochu netradičně, tak nějak neformálně, bez zbytečného verbálně-ústního balastu - naše firma totiž již od doby svého vzniku staví na bezprostřednosti ve vztahu k potenciálním i aktuálním zájemcům o naše služby. Jsme přesvědčeni, že férový, bezproblémový a takříkajíc „bezbariérový“ přístup ke vzájemné spolupráci je tím nejefektivnějším prostředkem nejen pro vznik a další trvání, ale hlavně a především pro stálé posilování vzájemně výhodných vztahů. Jsme otevřeni všem, kdo v dnešním nepřehledném a do značné míry i globalizovaném světě hledají ostrůvky jistoty, jakési základy původních profesionálně-pracovních vztahů mezi jednotlivými segmenty výrobního procesu. Víme, že pouze ten, kdo dokáže poskytnout relevantní informace o sobě, svých produktech a prioritách, které při svém směřování vpřed zohledňuje, může uspět v soutěži tak velkého množství národních a často i nadnárodních korporací. Vyznáváme filozofii vzájemného respektu mezi nabídkou a poptávkou, což se v našem pojetí ponejvíce uplatňuje právě ve vztahu k našim zákazníkům, kteří se na nás obrátili se svými starostmi a problémy a tím nám de facto vyjádřili svou důvěru a víru v to, že volba multimedicionálního sdružení, kterou učinili, když o naše služby požádali konkrétně nás, byla nejen správná, ale i z dlouhodobého hlediska perspektivní a kumulativní, takže potenciální symbióza obou zúčastněných stran může v nijak převratně vzdáleném časovém horizontu expandovat a přinést své ovoce ať už v podobě další spolupráce či kladných referencí na adresu našeho spolku, kterých si samozřejmě velmi vážíme, jsme za ně vděční a - dá-li se to tak říci - na nichž stavíme třeba již proto, že právě ony jsou pro ambivalatentní perfekcionicitidu diametrálně odlišných ekonomických kapacit signifikantně diagnostifikovatelné.
Ale - jak již bylo zmíněno - dost suché teorie! Naše parta, to je především praxe a ne nějaké mlácení prázdného strniště a žvanění o všem a o nišem ve vzájemném kontaktu!! My Vám ukážeme, zač je toho loket ve světě sociálních médií, kde každý, kdo kašle na SEO, je předem vodepsaný!!! Jo - tak to je a bude to tak pořád, protože Gugliáni to maj všecko pod palcem a nikdo - a to říkáme na rovinu - nikdo a hlavně nikdy se bez SEA nevobejde, protože jinak bysme přišli vo naši ulejvárničku v luxusních kanclech, za kterou nám platíte takový nemuslimský peníze!!!! Takže:
Ale - jak již bylo zmíněno - dost suché teorie! Naše parta, to je především praxe a ne nějaké mlácení prázdného strniště a žvanění o všem a o nišem ve vzájemném kontaktu!! My Vám ukážeme, zač je toho loket ve světě sociálních médií, kde každý, kdo kašle na SEO, je předem vodepsaný!!! Jo - tak to je a bude to tak pořád, protože Gugliáni to maj všecko pod palcem a nikdo - a to říkáme na rovinu - nikdo a hlavně nikdy se bez SEA nevobejde, protože jinak bysme přišli vo naši ulejvárničku v luxusních kanclech, za kterou nám platíte takový nemuslimský peníze!!!! Takže:
Chcete být vočumovaní?? Chcete, že... My to zaonačíme tak, že Vás druzí nejen zmerčí, ale budou i valit voči na monitor! SEO je pro nás Systémová Endogenní Obsese - o Vaší firmě se domákne tolik lidí, že budete vyvalení i Vy! Jsme cvoci do SEA a máme SENO v hlavě! Jsme profesionální profíci a SEO je naším jobem, SENO fakt žerem! Jsme geng dravých, amiciózních kreativiodů, kteří Vám dokážou, že to dáte a že se prodáte! Jsme fabrika na dentálně-orální výžblebtky a na našich sloganech visí voči všech, kterým jsou na vočích! Zaklekněte společně s námi do bloků a budeme týmem! Vytmavíme to startérovi tak, že se mu protočí bubínek a bude StřílEt vOd boku! Vy NeStřílEjte vod bOku! Na to tedy tady máte nás! Svěřte se těm, kdo už mají něco za SEbOu, kdo to někam dotáhli jako my - na trhu jSmE Od roku 1989! Hned S pádEm železné Opony jsme SE dO toho vobuli - a dneska sme tam, kde sme. Bez SEA byzme tam nebyli, na to můžete vzít jed, jedině SEO to zmákne a ukáže těm vychytávačům, že Vás na ty první fleky doguglíme. A tady nás máte z ánfasu, todle sme my, náš týmový kolektiv je partou SEOhraných analytikalfabetů, co jim to myslí a co to myslí s Váma líp než nejvymakanější mašiny vod konkukondolence.
Tak tady máme naŠEhO bossse - jo, to je Jirka!! Jirka je fakt cvok do svýho džobu, maká vod rána do půlnoci, vod komplu se nehne, dokavaď to všecko není v cajku. No, a když zrovna neSEOuje, tak si Jirka rád zaskáče z NuSEoláku, baví ho ty adrentalidní sporty, a vobčas se věnuje i svejm dvěma parchantům.
Růžena - to je fakt srdcařka. Jak ta dovede ten náš kolektivní tým stmelit, to je až abnormální. Přišla k nám hned, jak vystudovala na Ekologické fakultě humanoidních větví obor šimpanzní vývojoidní strategolinie a okamžitě zapadla do SEA. Má mysl jen pro humor a nepokálí žádnou segregaci. Když zrovna není z něčeho na větvi, plete ruční práce nebo se baví v písku na Sahaře.
Vašek je pracant vod prvního podívání. Je to dříč snad ještě větší než Jirka! Je perfekcionalista a totálitní maximalisista. Bez SEA by snad chcípl a vod čumění do komplu úplně zesinatěl. Dává do toho úplně všecko, vytříská ze sebe to, co v něm je a ještě se vymáčkne, když někdo třeba o půlnoci zamobiluje, že musí to nebo vono. Na koníčka Vašek čas žádný nemá, protože ani nevodchází domů, aby neprošvihovatěl nějakou zakáznici.
Caroline je levý opak Růženy. Má rázovitou a držkatou povahovnu, nerada stmeluje a jede na svý triko. Když je ale potřebná, je na ni spolenehnutí. Je to Afroangličanka a do našeho týmoviště nám ji poslali na stážovištinu. Je černá jak vopravdová multikulturistikářka, ale my nejsme žádní lomonosofóbové a máme ji pro její kůži za normálního člověka jako každého jiného. Caroline se v čase, kdy nestážuje, věnuje charitatoidní čipernosti a zadaptovala si v zologistické zahrádce gorilího nedonošence.
SEU zdar! LOGITHING SEO CONSOLIERISWORTINGU nazdar!
. . . a n d a l l a r e b a d!
(pokračování)
sobota 23. června 2018
SEAN CARROLL: ČÁSTICE NA KONCI VESMÍRU
Fascinující výprava do nitra hmoty!
Ve vědeckém světě panuje všeobecný koncenzus, že vesmír je nekonečný, i když racionální zdůvodnění tohoto kosmologického axiomu podle mého názoru neexistuje. Spíše je to tak, že představa konečného vesmíru je natolik absurdní a nelogická, že zkrátka musí platit opak. Není ovšem nekonečný vesmír pro naše chápání de facto stejně nepředstavitelný a nepochopitelný?
Mám za to, podobné otázky si můžeme klást i v „opačném gardu“. Takže – když se pokusíme vypátrat nejmenší částici hmoty, bude tomu i tentokrát tak, že se ocitneme ve svérázném „zrcadlovém“ vesmíru, který se donekonečna zmenšuje? Kdysi se za nejmenší materiální projev reality považoval atom, což dnes ovšem dávno neplatí – už žáci na základní škole se učí o protonech, neutronech a elektronech, z nichž se atom skládá. A i ty lze dále „rozbíjet“ a vypadá to, že dospět až k úplně nejelementárnější částici (pokud tedy vůbec nějaká taková existuje) nebude vůbec jednoduché – hadrony, kvarky či leptony jsou podle všeho toliko „přestupními stanicemi“ na cestě za tím „posledním“, co existuje.
Tyto epochální objevy byly (a jsou) možné jen díky mimořádně složitým a výkonným strojům (tzv. urychlovačům), přičemž právě o nich (samozřejmě kromě dalších zajímavých témat) pojednává vynikající kniha Částice na konci vesmíru, jejíž autor Sean Carroll studoval na Harvardu a má doktorát z astronomie a astrofyziky. Tento na slovo vzatý odborník se v ní pokusil sestavit populárně-naučné a tedy i pro laickou veřejnost srozumitelné kompendium základních informací o složité problematice, kterou má většina z nás spojenu s odérem tajuplného mystéria. Pokus se zdařil na výbornou a čtenář tak má jedinečnou možnost dívat se takříkajíc „pod prsty“ vědcům, pátrajícím v hlubinách hmoty po skrytém pokladu v podobě definitivní, dále již nedělitelné částečky hmoty...
Kniha má dlouhý podtitul (Kterak nás honba za Higgsovým bosonem dovedla až na práh nového světa), z něhož je patrné, co je předmětem autorova největšího zájmu. Boson má zásadní význam pro potvrzení správnosti tzv. standardního modelu a je zajímavé, že byl teoreticky „předpovězen“ dlouho předtím, než se jej podařilo „uvidět“. Anglický fyzik Peter Higgs již v roce 1964 přišel s tvrzením, že ve standardním modelu „něco“ chybí – a 14. března 2013 byl skutečně objeven boson! Za tento epochální vědecký úspěch vděčíme Velkému hadronovému urychlovači, 27 kilometrů dlouhému podzemnímu tunelu na hranici mezi Francií a Švýcarskem, s jehož technickými parametry nás Sean Carroll detailně seznamuje a na němž názorně demonstruje komplikované pátrání do hlubin hmoty. A opět se dostáváme k otázce, zda někdy vůbec dospějeme k oné bájné „částici na konci vesmíru“. Pokud se totiž v budoucnu podaří uvést do provozu ještě výkonnější urychlovač, možná se ukáže, že dokonce boson je příliš „velký“, resp. dále dělitelný...
Jediná věc, s níž bych si dovolil s autorem polemizovat, se týká jeho exkurzí do oblasti filosofie. Konkrétně jde o to, že Sean Carroll (patrně pod dojmem toho, jak v makro i mikrokosmu do sebe všechno pěkně zapadá) „nevěří“ v Boha, resp. zastává názor, že vesmír k vysvětlení své existence nepotřebuje transcendentní Příčinu. Vyvozování ontologických závěrů z fyzikálních premis je u úzce specializovaných vědců poměrně častou „profesionální deformací“...
Jinak ale všechna čest. Atraktivní, zároveň však i složité téma se autorovi podařilo podat srozumitelnou formou, takže milovníci populárně-vědecké literatury si určitě přijdou na své!
Mám za to, podobné otázky si můžeme klást i v „opačném gardu“. Takže – když se pokusíme vypátrat nejmenší částici hmoty, bude tomu i tentokrát tak, že se ocitneme ve svérázném „zrcadlovém“ vesmíru, který se donekonečna zmenšuje? Kdysi se za nejmenší materiální projev reality považoval atom, což dnes ovšem dávno neplatí – už žáci na základní škole se učí o protonech, neutronech a elektronech, z nichž se atom skládá. A i ty lze dále „rozbíjet“ a vypadá to, že dospět až k úplně nejelementárnější částici (pokud tedy vůbec nějaká taková existuje) nebude vůbec jednoduché – hadrony, kvarky či leptony jsou podle všeho toliko „přestupními stanicemi“ na cestě za tím „posledním“, co existuje.
Tyto epochální objevy byly (a jsou) možné jen díky mimořádně složitým a výkonným strojům (tzv. urychlovačům), přičemž právě o nich (samozřejmě kromě dalších zajímavých témat) pojednává vynikající kniha Částice na konci vesmíru, jejíž autor Sean Carroll studoval na Harvardu a má doktorát z astronomie a astrofyziky. Tento na slovo vzatý odborník se v ní pokusil sestavit populárně-naučné a tedy i pro laickou veřejnost srozumitelné kompendium základních informací o složité problematice, kterou má většina z nás spojenu s odérem tajuplného mystéria. Pokus se zdařil na výbornou a čtenář tak má jedinečnou možnost dívat se takříkajíc „pod prsty“ vědcům, pátrajícím v hlubinách hmoty po skrytém pokladu v podobě definitivní, dále již nedělitelné částečky hmoty...
Kniha má dlouhý podtitul (Kterak nás honba za Higgsovým bosonem dovedla až na práh nového světa), z něhož je patrné, co je předmětem autorova největšího zájmu. Boson má zásadní význam pro potvrzení správnosti tzv. standardního modelu a je zajímavé, že byl teoreticky „předpovězen“ dlouho předtím, než se jej podařilo „uvidět“. Anglický fyzik Peter Higgs již v roce 1964 přišel s tvrzením, že ve standardním modelu „něco“ chybí – a 14. března 2013 byl skutečně objeven boson! Za tento epochální vědecký úspěch vděčíme Velkému hadronovému urychlovači, 27 kilometrů dlouhému podzemnímu tunelu na hranici mezi Francií a Švýcarskem, s jehož technickými parametry nás Sean Carroll detailně seznamuje a na němž názorně demonstruje komplikované pátrání do hlubin hmoty. A opět se dostáváme k otázce, zda někdy vůbec dospějeme k oné bájné „částici na konci vesmíru“. Pokud se totiž v budoucnu podaří uvést do provozu ještě výkonnější urychlovač, možná se ukáže, že dokonce boson je příliš „velký“, resp. dále dělitelný...
Jediná věc, s níž bych si dovolil s autorem polemizovat, se týká jeho exkurzí do oblasti filosofie. Konkrétně jde o to, že Sean Carroll (patrně pod dojmem toho, jak v makro i mikrokosmu do sebe všechno pěkně zapadá) „nevěří“ v Boha, resp. zastává názor, že vesmír k vysvětlení své existence nepotřebuje transcendentní Příčinu. Vyvozování ontologických závěrů z fyzikálních premis je u úzce specializovaných vědců poměrně častou „profesionální deformací“...
Jinak ale všechna čest. Atraktivní, zároveň však i složité téma se autorovi podařilo podat srozumitelnou formou, takže milovníci populárně-vědecké literatury si určitě přijdou na své!
středa 20. června 2018
NECHTE SI ZAJÍT CHUŤ NA SVOBODU SLOVA!
Malé zamyšlení nad pálivými feferonkami v hořkokyselém nálevu...
V těchto dnech se na Slovensku stala takováto věc: Jistý občan vstoupil do nejmenovaného obchodního centra a když jím tak procházel, všiml si něčeho, co ho na nejvyšší míru rozzlobilo – v jednom regálu uviděl pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu! Tento pán – říkejme mu třeba Kuba – nemá feferonky rád od doby, kdy mu jako malému dítěti spálily jazyk poté, co je ochutnal v domnění, že jde o třešně. Nyní, když je opět uviděl, se mu ta nepříjemná vzpomínka z dětství vrátila – a Kubovi úplně přešla chuť na borovičku, pro kterou sem původně přišel! A jako správný Slovák se rozhodl, že celou záležitost nenechá jen tak.
Když přišel domů, sedl si ke stolu a napsal rozhořčený dopis na adresu zákaznického oddělení dotyčného obchodu, v němž nejdříve vylíčil svůj traumatický zážitek a pak vyzval příslušnou instanci ke zjednání nápravy těmito slovy: „Váš obchod jsem dosud považoval za seriózní a vstřícný vůči zákazníkům a jejich přáním a potřebám. Poté, co jsem uviděl ty pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu, jsem svůj názor radikálně změnil. Uvědomujete si, co jste způsobili? Jste vůbec schopni pochopit hloubku mého psychického šoku, který jsem u toho regálu utrpěl? Co nejdůrazněji vás vyzývám k přijetí takových opatření, abych při příštím nákupu u vás již žádné feferonky neviděl! V opačném případě budu o tomto incidentu informovat veřejného ochránce práv.“
Heslo „Náš zákazník – náš pán!“ není naštěstí na Slovensku prázdnou frází. Kubovi byla obratem doručena odpověď. Paní (či slečna) Lenka z oddělení zákaznického servisu mu napsala procítěný dopis, v němž vyslovila politování nad hrůzami, které se u nich Kubovi přihodily. Kromě omluvy pak samozřejmě slíbila ráznou nápravu: „Závěrem svého dopisu Vás chci ujistit, že počínaje zítřejším dnem již v nabídkovém katalogu našeho obchodu Vámi kritizovaný produkt nebude inzerován. Rovněž tak Vám sděluji, že z našich prodejen po celém Slovensku neprodleně stáhneme všechny pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu.“
Kuba je spokojený. Už nikdy se nebude muset dívat na ty odporné sklenice s ještě odpornějším obsahem. Je sice možné, že na Slovensku jsou i lidé, kteří mají feferonky rádi, ti si ale musí uvědomit, že člověk ani v demokratické společnosti nemůže mít všechno, co by chtěl...
Když přišel domů, sedl si ke stolu a napsal rozhořčený dopis na adresu zákaznického oddělení dotyčného obchodu, v němž nejdříve vylíčil svůj traumatický zážitek a pak vyzval příslušnou instanci ke zjednání nápravy těmito slovy: „Váš obchod jsem dosud považoval za seriózní a vstřícný vůči zákazníkům a jejich přáním a potřebám. Poté, co jsem uviděl ty pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu, jsem svůj názor radikálně změnil. Uvědomujete si, co jste způsobili? Jste vůbec schopni pochopit hloubku mého psychického šoku, který jsem u toho regálu utrpěl? Co nejdůrazněji vás vyzývám k přijetí takových opatření, abych při příštím nákupu u vás již žádné feferonky neviděl! V opačném případě budu o tomto incidentu informovat veřejného ochránce práv.“
Heslo „Náš zákazník – náš pán!“ není naštěstí na Slovensku prázdnou frází. Kubovi byla obratem doručena odpověď. Paní (či slečna) Lenka z oddělení zákaznického servisu mu napsala procítěný dopis, v němž vyslovila politování nad hrůzami, které se u nich Kubovi přihodily. Kromě omluvy pak samozřejmě slíbila ráznou nápravu: „Závěrem svého dopisu Vás chci ujistit, že počínaje zítřejším dnem již v nabídkovém katalogu našeho obchodu Vámi kritizovaný produkt nebude inzerován. Rovněž tak Vám sděluji, že z našich prodejen po celém Slovensku neprodleně stáhneme všechny pálivé feferonky v hořkokyselém nálevu.“
Kuba je spokojený. Už nikdy se nebude muset dívat na ty odporné sklenice s ještě odpornějším obsahem. Je sice možné, že na Slovensku jsou i lidé, kteří mají feferonky rádi, ti si ale musí uvědomit, že člověk ani v demokratické společnosti nemůže mít všechno, co by chtěl...
pondělí 18. června 2018
MERKELOVÁ KONČÍ!
Finanční trhy se propadají závratnou rychlostí...
„Šokující zpráva z Berlína!“, „Neuvěřitelný krok kancléřky!“, „Nejmocnější žena světa je také jen člověk...“
Citovat by se daly pochopitelně i další titulky, vévodící na stránkách světových médií hlavní události dne. Je možné dokonce zaznamenat i reakce, které nemají daleko k panice: „Co bude nyní s Evropskou unií?“, „Německo na cestě k chalífátu!“ apod. Jiné hlasy se naopak snaží zachovat klid a rozvahu – podle nich se vlastně nestalo nic mimořádného, politici prostě přicházejí a odcházejí, a i když v případě Angely Merkelové se jedná o jednu z největších osobností poválečného Německa, neměly by se v souvislosti s jejím rozhodnutím malovat katastrofické scénáře. Německo je stabilní demokratickou zemí, která úspěšně absorbovala milióny uprchlíků a státní převrat (ano, i k takovým spikleneckým teoriím se některá média uchylují!) v žádném případě nehrozí. Představitelé muslimských organizací vydali před hodinou prohlášení, z něhož se dá usuzovat, že vytvoření německého chalífátu zatím není na pořadu dne!
Přejděme tedy od konspiračních vizí k reálnému stavu věcí a k objektivnímu zhodnocení vzniklé situace. Nikdo zajisté nezastírá, že odstoupení kancléřky se nečekalo a mnozí němečtí politici jsou zmateni a znejistěni. Ti, kdo Angelu Merkelovou znají déle a lépe však upozorňují, že se k tomuto kroku dlouhodobě a systematicky připravovala. Syndrom vyhoření se totiž nevyhýbá ani vrcholným politikům a právě ten byl tou poslední kapkou, po níž už pohár nervové odolnosti německé vůdkyně definitivně přetekl. Abychom se však vyvarovali nepodložených spekulací a fám, ocitujme několik vět z Merkelové abdikační řeči:
„Odcházím bez hořkosti v srdci, odpouštím všem Trumpům i Zemanům, kteří mi házeli klacky pod nohy. Vždy jsem se snažila upřednostňovat zájmy Německa – ať už šlo o NDR, nebo NSR – před svými osobními ambicemi a národu jsem obětovala úplně všecko. Za ta léta jsem toho dokázala vydržet tolik, že sám Putin mne mezi čtyřma očima obdivně nazýval „Plnotučnou krychlí“. V lidském životě jsou ale chvíle, kdy ani ta nejvýkonnější kreatura nevydrží šílený tlak zničujících událostí. Včerejší prohra našeho národního týmu na MS ve fotbale s Mexikem mne zasáhla na tom nejcitlivějším ženském místě a já jsem si v okamžiku závěrečného hvizdu rozhodčího uvědomila, že spolu s Joachimem Löwem musím odejít i já. Mám ještě celý život před sebou, chci založit rodinu a svým dětem vštěpovat lásku k Lisabonské smlouvě a migračním kvótám.“
Jakkoli jsme tedy rozlítostněni a zdrceni jejím náhlým odchodem, uchovejme si ve svých srdcích na naši milovanou Angelu světlou vzpomínku. Byla milou a mateřsky založenou bytostí, soucítila s lidmi a jejich utrpením – pokaždé, když nějaký migrant někoho zavraždil, poslala dotyčné rodině soustrastný telegram. „Dokážeme to!“ – to bylo její životní krédo a celé německé mužstvo se v těchto osudových okamžicích kolem své bývalé kancléřky semklo a je připraveno odčinit nepodařený výkon s Mexikem. Joachim Löw zatím neodstoupil, burcuje národ a slibuje: „Odchod naší multikulturní Xantypy je pro nás obrovskou motivací – oslavíme ho obhájením titulu!“
Citovat by se daly pochopitelně i další titulky, vévodící na stránkách světových médií hlavní události dne. Je možné dokonce zaznamenat i reakce, které nemají daleko k panice: „Co bude nyní s Evropskou unií?“, „Německo na cestě k chalífátu!“ apod. Jiné hlasy se naopak snaží zachovat klid a rozvahu – podle nich se vlastně nestalo nic mimořádného, politici prostě přicházejí a odcházejí, a i když v případě Angely Merkelové se jedná o jednu z největších osobností poválečného Německa, neměly by se v souvislosti s jejím rozhodnutím malovat katastrofické scénáře. Německo je stabilní demokratickou zemí, která úspěšně absorbovala milióny uprchlíků a státní převrat (ano, i k takovým spikleneckým teoriím se některá média uchylují!) v žádném případě nehrozí. Představitelé muslimských organizací vydali před hodinou prohlášení, z něhož se dá usuzovat, že vytvoření německého chalífátu zatím není na pořadu dne!
Přejděme tedy od konspiračních vizí k reálnému stavu věcí a k objektivnímu zhodnocení vzniklé situace. Nikdo zajisté nezastírá, že odstoupení kancléřky se nečekalo a mnozí němečtí politici jsou zmateni a znejistěni. Ti, kdo Angelu Merkelovou znají déle a lépe však upozorňují, že se k tomuto kroku dlouhodobě a systematicky připravovala. Syndrom vyhoření se totiž nevyhýbá ani vrcholným politikům a právě ten byl tou poslední kapkou, po níž už pohár nervové odolnosti německé vůdkyně definitivně přetekl. Abychom se však vyvarovali nepodložených spekulací a fám, ocitujme několik vět z Merkelové abdikační řeči:
„Odcházím bez hořkosti v srdci, odpouštím všem Trumpům i Zemanům, kteří mi házeli klacky pod nohy. Vždy jsem se snažila upřednostňovat zájmy Německa – ať už šlo o NDR, nebo NSR – před svými osobními ambicemi a národu jsem obětovala úplně všecko. Za ta léta jsem toho dokázala vydržet tolik, že sám Putin mne mezi čtyřma očima obdivně nazýval „Plnotučnou krychlí“. V lidském životě jsou ale chvíle, kdy ani ta nejvýkonnější kreatura nevydrží šílený tlak zničujících událostí. Včerejší prohra našeho národního týmu na MS ve fotbale s Mexikem mne zasáhla na tom nejcitlivějším ženském místě a já jsem si v okamžiku závěrečného hvizdu rozhodčího uvědomila, že spolu s Joachimem Löwem musím odejít i já. Mám ještě celý život před sebou, chci založit rodinu a svým dětem vštěpovat lásku k Lisabonské smlouvě a migračním kvótám.“
Jakkoli jsme tedy rozlítostněni a zdrceni jejím náhlým odchodem, uchovejme si ve svých srdcích na naši milovanou Angelu světlou vzpomínku. Byla milou a mateřsky založenou bytostí, soucítila s lidmi a jejich utrpením – pokaždé, když nějaký migrant někoho zavraždil, poslala dotyčné rodině soustrastný telegram. „Dokážeme to!“ – to bylo její životní krédo a celé německé mužstvo se v těchto osudových okamžicích kolem své bývalé kancléřky semklo a je připraveno odčinit nepodařený výkon s Mexikem. Joachim Löw zatím neodstoupil, burcuje národ a slibuje: „Odchod naší multikulturní Xantypy je pro nás obrovskou motivací – oslavíme ho obhájením titulu!“
středa 13. června 2018
KAUZA CERVANOVÁ NAPOSLEDY...
Moje poslední tečka za „kontroverzní“ kauzou
Připadá mi zvláštní, že tolik slovenských novinářů se po dlouhé roky snaží dělat z odsouzených vrahů Ludmily Cervanové obětní beránky a dokola omílají mantru o „policejní zvůli“, „gestapáckých vyšetřovacích metodách“, „vynucených přiznáních“, „vykonstruovaném procesu“ apod. Abych to vysvětlil přesněji – zvláštní mi to přijde především proto, že se jedná pouze o tento jediný konkrétní případ, zatímco u jiných srovnatelných vražedných kauz jsem žádné výhrady k práci kriminalistů a soudců u těchto novinářů nezaznamenal. Nikdo z nich nikdy nezpochybnil, že např. Miroslav Somora byl v roce 1978 oběšen zcela po právu a rovněž tak nikdo neobvinil z podjatosti soudce, který poslal v roce 1986 na šibenici Jana Holuba. Nenalezl jsem u nich ani slovo o tom, že by přiznání Františka Téglera (popraven 1980), Ladislava Hojera (popraven 1986), Miroslava Stehlíka (popraven 1986), Juraja Luptáka (popraven 1987) bylo z dotyčných vymláceno během vyšetřování. Nabízí se tedy otázka, proč by zrovna u „sedmi Nitranů“ mělo dojít k tak zásadní výjimce z pravidla? Či jinak – proč se ve všech ostatních případech postupovalo korektně a dle dikce zákona a jen v tomto jediném se policisté, operativci, vyšetřovatelé a soudci utrhli z řetězu a najednou se z nich ze všech stali krvelační sadisté, neštítící se žádných prostředků včetně fyzického násilí na náhodně zatčených „hodných chlapcoch“? Myslím, že už z tohoto je patrné, odkud fouká vítr...
Udělat celebritu prakticky z kohokoli (třeba i z vraha) je v dnešní postmediální době vcelku jednoduché. Stačí k tomu několik mainstreamových novinářů, pár odborníků na marketing, reklamu a PR a k tomu nějaká ta absolventka vysoké školy tzv. humanitního zaměření (nejlépe genderová psycholožka či sociální ekoložka). Pak už je to snadné – někdo z této skupiny napíše tzv. kontroverzní článek k danému tématu s provokativním názvem (např. Smyčka nad hlavami nevinných!, V jakém státě to žijeme?!) a šokujícím doprovodným obrázkem (šibenice, soudce s prasečí hlavou). Když někdo s tímto článkem vyjádří na sociálních sítích nesouhlas, nastoupí markeťáci a prostřednictvím fiktivních osobních profilů ho zasypou desítkami protiargumentů – nezáleží přitom na jejich pravdivosti, hlavní je kvantita. A na každou další kritiku se odpoví stejně. Tím se mezi věci neznalými účastníky diskuse navodí dojem, že celá záležitost je asi opravdu hodně složitá, nejednoznačná a především kontroverzní. Slovo „kontroverzní“ je tady klíčové – jakmile se podaří spojit v hlavách lidí nějakou věc právě s tímto adjektivem, je prakticky (myšleno z pohledu manipulátorů) vyhráno. Kontroverzní film určitě přiláká diváky, protože slibuje něco nestandardního, provokativního a protisystémového. Kontroverzní kniha půjde na dračku – čtenář tuší, že se v ní dočte o tom, co se nikde jinde nepíše. A kontroverzní kriminální případ je pro většinu lidí spojen s komplikovaností, procesními pochybeními a protichůdnými interpretacemi, zkrátka s nejasnostmi a s pravděpodobnou nevinou odsouzených.
Vraťme se ale k hlavní otázce, tj. proč byli k této mediální hře vybráni právě tito lidé. Vždyť se nabízelo mnoho jiných alternativ – např. Štefan Svitek, jehož neoficiální titul „poslední popravený v ČSSR“ by se dal marketingově skvěle využít. Ondrej Rigo rovněž nemusel být špatnou volbou (nikdy se nepřiznal!), o „sparkakiádním vrahovi“ Strakovi ani nemluvě. Jestliže přesto „zvítězilo“ těchto sedm „Nitrančanov“, muselo to mít nějaký pádný důvod. Tím bylo podle mého názoru to, že se zde takříkajíc setkaly nabídka s poptávkou, resp. snaha pachatelů využít sdělovací prostředky pro svou propagandu našla novináře, větřící v kauze skvělou příležitost, jak na sebe obrátit pozornost a získat si „investigativní“ pověst bojovníků za spravedlnost a rebelů proti establishmentu. To bylo s určitou mírou věrohodnosti možné do doby, než vyšly přelomové knihy Petera Tótha Kauza Cervanová I a II. Jsem přesvědčen, že kdyby Hrib a Kirchhoff měli informace, které posléze zveřejnil Tóth, pravděpodobně by nevznikla Lampa ani „filmová událost roku 2013“. Současně ale vidíme, že k pokusům o rehabilitaci pachatelů dochází ze strany médií dodnes, jak o tom svědčí např. jejich oslavné ódy na adresu listu Pavla Beďače, pasovaného málem na „literární událost roku 2017“. Na chvíli se u něho zastavme.
Když někdo napíše dopis prezidentovi, navíc otevřený, pak bych předpokládal, že si dá pozor, aby se v něm nevyskytovaly faktografické chyby. Co si ale myslet o panu Beďačovi, který mimo jiné napsal: „Franz Kafka v knihe Základy experimentálnej parapsychológie kedysi napísal: „Každý človek v hodine svojho zúčtovania vidí tváre všetkých tých, ktorým v živote ublížil.“ Dúfam, že aj sudca Kliment si vtedy pripomenul naše tváre.“ Franz Kafka ovšem žádnou takovou knihu nenapsal. Beďač si ho patrně popletl s Břetislavem Kafkou a k tomu ještě neuvádí správně ani název oné knihy, která se nejmenuje Základy experimentální parapsychologie, ale Nové základy experimentální psychologie. Nepodstatná maličkost? Možná. Ovšem jestli autor dopisu takto lehkovážně střílí od boku v případě jím samotným zvoleného citátu, jakou lze mít jistotu, že v ostatních svých tvrzeních říká vždy pravdu?
A co na tento Beďačův dopis říkají někteří novináři? V Týždni čteme: „Jeden z odsúdených Nitranov nám poslal text, v ktorom odkrýva svoj pohľad na rozsudok a obracia sa na prezidenta Kisku. V prílohách prikladá kľúčové časti rozsudkov a ďalších listín. Je to ďalšia silná tehlička v mozaike celej kauzy.“ Lucia Piussi dokonce píše: „... ak ste ten Beďačov text nečítali, prosím spravte to. Jeho hodnota je nesmierna. Po všetkých stránkach. Verím, že raz to bude zásadný text tejto doby. Je brilantný ako pesnička Karla Kryla...“ Lidé z médií se občas stylizují do pozice profesionálů, kteří nepodléhají emocím, jde jim jen o pravdu a objektivitu a dokáží nahlédnout pod povrch věcí lépe a důkladněji než normální smrtelníci. Z uvedených dvou ukázek vyplývá, že tomu může být přesně naopak. „Silná tehlička v mozaike celej kauzy“, „zásadný text tejto doby“ – to podle mne nejsou nezaujatá vyjádření, ale nabubřelé fráze. Hlavně však – co tak zásadně převratného Beďač vlastně napsal? Když pomineme jeho evidentní amatérismus v oblasti literatury (na tom, že si plete jednoho Kafku s druhým nepřipadá kupodivu nic nezvyklého ani jeho mediálním obhájcům), pak (kromě obvyklé teatrální show o tom, jak bylo z obviněných všechno „vymláceno“) se prezidentovi a národu poprvé představuje ve své nové roli odborníka na patologii. A ne ledajakého! Skoro mi to připadá tak, že pan inženýr vymyslel revoluční medicínský obor s názvem „virtuální patologie“ – k tomu, aby bylo možné určit povahu zranění a příčinu smrti, není od nynějška zapotřebí ohledání mrtvoly, úplně postačí, když se zeptáte někoho, jako je Beďač...
Je vcelku logické, že za dnešního stavu vědomostí o celém případu to mají mediální obhájci odsouzených vrahů stále těžší a složitější. Z jejich strany totiž již byla dávno vystřílena všechna munice, nezbylo jim nic relevantního, co by se snad ještě dalo nějak smysluplně využít. Zbývá tedy demagogie, mazání nepohodlných příspěvků v diskusních fórech a hysterické výpady vůči každému, kdo odhaluje jejich podivné praktiky. Za údajně „racionální polemikou“ s kolegou Martinem Hanusem, který tuto záludnou manipulaci prohlédl, lze tušit nenávist a především panickou hrůzu z odhalení. Hodně se dnes mluví o tom, co asi bude tou poslední tečkou za kauzou Cervanová, přičemž názory se liší. Pro mě jí je děsivé zjištění, že existují novináři, kteří se zcela vědomě a záměrně staví na stranu zločinců.
Udělat celebritu prakticky z kohokoli (třeba i z vraha) je v dnešní postmediální době vcelku jednoduché. Stačí k tomu několik mainstreamových novinářů, pár odborníků na marketing, reklamu a PR a k tomu nějaká ta absolventka vysoké školy tzv. humanitního zaměření (nejlépe genderová psycholožka či sociální ekoložka). Pak už je to snadné – někdo z této skupiny napíše tzv. kontroverzní článek k danému tématu s provokativním názvem (např. Smyčka nad hlavami nevinných!, V jakém státě to žijeme?!) a šokujícím doprovodným obrázkem (šibenice, soudce s prasečí hlavou). Když někdo s tímto článkem vyjádří na sociálních sítích nesouhlas, nastoupí markeťáci a prostřednictvím fiktivních osobních profilů ho zasypou desítkami protiargumentů – nezáleží přitom na jejich pravdivosti, hlavní je kvantita. A na každou další kritiku se odpoví stejně. Tím se mezi věci neznalými účastníky diskuse navodí dojem, že celá záležitost je asi opravdu hodně složitá, nejednoznačná a především kontroverzní. Slovo „kontroverzní“ je tady klíčové – jakmile se podaří spojit v hlavách lidí nějakou věc právě s tímto adjektivem, je prakticky (myšleno z pohledu manipulátorů) vyhráno. Kontroverzní film určitě přiláká diváky, protože slibuje něco nestandardního, provokativního a protisystémového. Kontroverzní kniha půjde na dračku – čtenář tuší, že se v ní dočte o tom, co se nikde jinde nepíše. A kontroverzní kriminální případ je pro většinu lidí spojen s komplikovaností, procesními pochybeními a protichůdnými interpretacemi, zkrátka s nejasnostmi a s pravděpodobnou nevinou odsouzených.
Vraťme se ale k hlavní otázce, tj. proč byli k této mediální hře vybráni právě tito lidé. Vždyť se nabízelo mnoho jiných alternativ – např. Štefan Svitek, jehož neoficiální titul „poslední popravený v ČSSR“ by se dal marketingově skvěle využít. Ondrej Rigo rovněž nemusel být špatnou volbou (nikdy se nepřiznal!), o „sparkakiádním vrahovi“ Strakovi ani nemluvě. Jestliže přesto „zvítězilo“ těchto sedm „Nitrančanov“, muselo to mít nějaký pádný důvod. Tím bylo podle mého názoru to, že se zde takříkajíc setkaly nabídka s poptávkou, resp. snaha pachatelů využít sdělovací prostředky pro svou propagandu našla novináře, větřící v kauze skvělou příležitost, jak na sebe obrátit pozornost a získat si „investigativní“ pověst bojovníků za spravedlnost a rebelů proti establishmentu. To bylo s určitou mírou věrohodnosti možné do doby, než vyšly přelomové knihy Petera Tótha Kauza Cervanová I a II. Jsem přesvědčen, že kdyby Hrib a Kirchhoff měli informace, které posléze zveřejnil Tóth, pravděpodobně by nevznikla Lampa ani „filmová událost roku 2013“. Současně ale vidíme, že k pokusům o rehabilitaci pachatelů dochází ze strany médií dodnes, jak o tom svědčí např. jejich oslavné ódy na adresu listu Pavla Beďače, pasovaného málem na „literární událost roku 2017“. Na chvíli se u něho zastavme.
Když někdo napíše dopis prezidentovi, navíc otevřený, pak bych předpokládal, že si dá pozor, aby se v něm nevyskytovaly faktografické chyby. Co si ale myslet o panu Beďačovi, který mimo jiné napsal: „Franz Kafka v knihe Základy experimentálnej parapsychológie kedysi napísal: „Každý človek v hodine svojho zúčtovania vidí tváre všetkých tých, ktorým v živote ublížil.“ Dúfam, že aj sudca Kliment si vtedy pripomenul naše tváre.“ Franz Kafka ovšem žádnou takovou knihu nenapsal. Beďač si ho patrně popletl s Břetislavem Kafkou a k tomu ještě neuvádí správně ani název oné knihy, která se nejmenuje Základy experimentální parapsychologie, ale Nové základy experimentální psychologie. Nepodstatná maličkost? Možná. Ovšem jestli autor dopisu takto lehkovážně střílí od boku v případě jím samotným zvoleného citátu, jakou lze mít jistotu, že v ostatních svých tvrzeních říká vždy pravdu?
A co na tento Beďačův dopis říkají někteří novináři? V Týždni čteme: „Jeden z odsúdených Nitranov nám poslal text, v ktorom odkrýva svoj pohľad na rozsudok a obracia sa na prezidenta Kisku. V prílohách prikladá kľúčové časti rozsudkov a ďalších listín. Je to ďalšia silná tehlička v mozaike celej kauzy.“ Lucia Piussi dokonce píše: „... ak ste ten Beďačov text nečítali, prosím spravte to. Jeho hodnota je nesmierna. Po všetkých stránkach. Verím, že raz to bude zásadný text tejto doby. Je brilantný ako pesnička Karla Kryla...“ Lidé z médií se občas stylizují do pozice profesionálů, kteří nepodléhají emocím, jde jim jen o pravdu a objektivitu a dokáží nahlédnout pod povrch věcí lépe a důkladněji než normální smrtelníci. Z uvedených dvou ukázek vyplývá, že tomu může být přesně naopak. „Silná tehlička v mozaike celej kauzy“, „zásadný text tejto doby“ – to podle mne nejsou nezaujatá vyjádření, ale nabubřelé fráze. Hlavně však – co tak zásadně převratného Beďač vlastně napsal? Když pomineme jeho evidentní amatérismus v oblasti literatury (na tom, že si plete jednoho Kafku s druhým nepřipadá kupodivu nic nezvyklého ani jeho mediálním obhájcům), pak (kromě obvyklé teatrální show o tom, jak bylo z obviněných všechno „vymláceno“) se prezidentovi a národu poprvé představuje ve své nové roli odborníka na patologii. A ne ledajakého! Skoro mi to připadá tak, že pan inženýr vymyslel revoluční medicínský obor s názvem „virtuální patologie“ – k tomu, aby bylo možné určit povahu zranění a příčinu smrti, není od nynějška zapotřebí ohledání mrtvoly, úplně postačí, když se zeptáte někoho, jako je Beďač...
Je vcelku logické, že za dnešního stavu vědomostí o celém případu to mají mediální obhájci odsouzených vrahů stále těžší a složitější. Z jejich strany totiž již byla dávno vystřílena všechna munice, nezbylo jim nic relevantního, co by se snad ještě dalo nějak smysluplně využít. Zbývá tedy demagogie, mazání nepohodlných příspěvků v diskusních fórech a hysterické výpady vůči každému, kdo odhaluje jejich podivné praktiky. Za údajně „racionální polemikou“ s kolegou Martinem Hanusem, který tuto záludnou manipulaci prohlédl, lze tušit nenávist a především panickou hrůzu z odhalení. Hodně se dnes mluví o tom, co asi bude tou poslední tečkou za kauzou Cervanová, přičemž názory se liší. Pro mě jí je děsivé zjištění, že existují novináři, kteří se zcela vědomě a záměrně staví na stranu zločinců.
pondělí 11. června 2018
STĚHOVÁNÍ AFRIKY DO EVROPY SE ZADRHLO?!
Moc tomu nevěřím – charitativní zločinci si na své prachy šáhnout nenechají!
Nedělám si velké iluze. Naděje, že loď s migranty se obrátí, zamíří k libyjským břehům, kde budou vysazeni, je mizivá. Vždyť by se tím vytvořil precedens a bylo by veta po finančně tak výhodném „zachraňování nešťastníků“ a jejich bleskových převozech do vytoužené Itálie. O takový skvělý kšeft se přece ty zločin... tedy charitativní organizace nenechají připravit!
Bude to tedy nejspíš tak, že několik lidí na té lodi náhle onemocní a jejich „prudce se zhoršující zdravotní stav“ vyvolá emocionální vlnu nenávisti vůči Itálii, která je tak necitelná k lidskému utrpení (o to se uvědomělí novináří s radostí postarají). Ostatně s eventualitou, že jednou dojde Italům v souvislosti s pašováním Afričanů do jejich země trpělivost, Sorosovy nezis... tedy ziskovky dávno počítají a z tohoto důvodu se sichrují tím, že pokaždé dají na palubu pár děcek, starců nad hrobem či těhotných žen. A ať si pak někdo zkusí bránit těmto ve vylodění! Neřekl snad sám papež, že Evropa má povinnost postarat se o každého, kdo u jejích břehů hledá pomoc a naději na důstojný život?
Italský ministr to tedy zkusil. Uvidíme, jak dlouho mu jeho odvaha vydrží. Chci samozřejmě věřit, že je to chlap s koulemi a nedá se. Ale také vím, že doposud žádný, kdo se vzepřel organizovanému zločinu, který na převozu statisíců migrantů pohádkově vydělává, neskončil dobře.
Navíc není čas na nějaká zdržení – těch 600 „vylovenců“ je třeba co nejrychleji vysadit, protože u břehů Libye se už topí další a lodě se, panečku, musí hodně rychle otáčet, aby tu Afriku přestěhovaly do Evropy v termínu. Soros má rád, když se normy plní na 110 %!
Bude to tedy nejspíš tak, že několik lidí na té lodi náhle onemocní a jejich „prudce se zhoršující zdravotní stav“ vyvolá emocionální vlnu nenávisti vůči Itálii, která je tak necitelná k lidskému utrpení (o to se uvědomělí novináří s radostí postarají). Ostatně s eventualitou, že jednou dojde Italům v souvislosti s pašováním Afričanů do jejich země trpělivost, Sorosovy nezis... tedy ziskovky dávno počítají a z tohoto důvodu se sichrují tím, že pokaždé dají na palubu pár děcek, starců nad hrobem či těhotných žen. A ať si pak někdo zkusí bránit těmto ve vylodění! Neřekl snad sám papež, že Evropa má povinnost postarat se o každého, kdo u jejích břehů hledá pomoc a naději na důstojný život?
Italský ministr to tedy zkusil. Uvidíme, jak dlouho mu jeho odvaha vydrží. Chci samozřejmě věřit, že je to chlap s koulemi a nedá se. Ale také vím, že doposud žádný, kdo se vzepřel organizovanému zločinu, který na převozu statisíců migrantů pohádkově vydělává, neskončil dobře.
Navíc není čas na nějaká zdržení – těch 600 „vylovenců“ je třeba co nejrychleji vysadit, protože u břehů Libye se už topí další a lodě se, panečku, musí hodně rychle otáčet, aby tu Afriku přestěhovaly do Evropy v termínu. Soros má rád, když se normy plní na 110 %!
neděle 10. června 2018
OTVORENÝ LIST SLOVENSKÉHO OBČANA PAVOLA KLAMÁRA JEHO SVÄTOSTI DALAJLÁMOVI
Vážený pán Dalajláma,
obracím sa na Vás ako na jednu z posledných inštancií, ktorá može zjednať na tomto neludskom svetě spravodlivost. Doteraz mi nikto nepomohol, dokonce aj Michail Sergejevič Gorbačov, ktorý bol s mojím prípadom tiež soznámený, sa ku mně obrátil chrbtom. Ak sa ma nezastanetě aspoň Vy, ktorého autorita je uznávaná na celej zemeguli, potom možno naozaj začnem veriť tomu, že som 9. 7. 1976 bol tam, kde by som býval byť radšej nemal...
Volám sa Pavol Klamár a opravdu neviem, prečo má niekto potrebu stále sa vrtať v tej dávnej udalosti. Komu to pomože? Nieje lepšie urobiť za minulosťou tlustú čiaru? Snažiť se pochopiť jeden druhého, vcítit sa do jeho psychiky? Už velký vojevodca Napoleon Bonaparte svojho času povedal: „Vici, veni, vidi!“ – a naozaj mal pravdu, pretože jedine tehdy, keď budeme schopný odpustiť, odpustiť a do tretice odpustiť, keď sa k sebe budeme správať ako civilizovaní ludia, len vtedy dosiahneme mieru, pokoja a nirvány. Hanba súdnej mašinérii!
Nevietě si predstaviť, Vaše Dalajlámovská Svätosti, akým peklom si v poslednom čase prechádzam. Ak poviem čokolvek, vždy sa nájde najaký Hanus, která napíše knihu a akýsi Hofírek na ňu zrobí pozitívnu recenziu a mne nezostane nič iné, ako se k tomu opäť vyjadriť, potom nové vyvracanie mých tvrdení, znova moja obhajoba a tak to ide už vyše štyridsať rokov. Rozhodol som sa preto, že konečně poviem nezpochybnitelný dokaz o tom, čo sa tenkrát skutočně odohralo, a tým – ako verím – definitívně zapchám ústa klamárom, rovnako ako kedysi nebohej.
Viete, pán Dalajláma, aké metódy použivalo za vojny Gestapo? Že nie? No viditě, ani ja nie, no aj tak Vám možem s čistým svedomím povedať, že pri mojom výsluchu to bolo eště trikrát tak horšie! Tridsať centimetrov slovenských dlhým celuloidovým pravítkom okolo mňa máchali, pripadal som si ako nezbedný žiak pred učitelom. Jednalo sa o dokonale prepracovaný systém psycho-fyzického teroru, aký nemá v histórii obdoby. Budem ale konkrétny, trebaže to, čo teraz poviem, je naozaj len pre silné povahy. Pred každým výsluchom ma mučili najskor psychologicky – vždy mi totiž povedali, aby som hovoril pravdu a nič nazamlčal. A teraz si predstávtě, že by som im na tento špinavý trik skočil! Veď keby som povedal, ako to v skutočnosti bolo, mal by som na chrbtě paragraf za znásilnenie a vraždu! A za to v tej dobe hrozil trest smrti! Z toho je evidentné, že sa vopred plánovala moja fyzická likvidácia.
Ja som predtým nikdy nebol trestně stíhaný, bol to moj prvý pobyt za mrežami, a oni ma strčili na celu s dvojnásobným recidivistou! Naviac to bol spoločenský vyvrhel, ukradol niekolko vrec cementu na stavbe prehrady v Gabčíkove a hrozilo mu 15 rokov odňatia slobody za rozkrádanie majetku v socialistickom vlastníctve. Keď ste nútěný s takou beštijou sdielať niekolko metrov čtverečných 24 hodín denně, pak trpíte ako vrah. Trikrát hanba a dvakrát fuj takej justícii!
Čo som si musel vytrpieť pri tom, keď chceli zo mňa vymlátit priznanie, to bol ozajstný horor. Pýtali sa ma napríklad, prečo som po vraždě prafarbil svoje auto z paradajkovej na citrónovú. Veď to je predsa každému normálnemu človeku jasné, nie? No a keď zo mňa vytlkli, že moja žena a manželka jedného spolupachatela sú sestry, hneď z toho vyvodzovali, že my dvaja mosíme byť švagri! Takto tý ludia v tej dobe rozmýšlali! Okamžitě mali vo všetkom jasno – prostě bum, ste švagri, pretože vaše ženy sú sestry! A takýchto myšlienkových zkratov som u nich registroval neúrekom. Vzpomínam si dokonca, že raz neprišiel moj advokát a oni nechceli s výsluchom začnút. Až na moju výslovnú žiadosť som mohol vypovedať!
Pán dalajláma, velký indický mudrc Svámí Vivékánanda kedysi napísal: „Svet patrí tým, ktorí si v pravú chvílu prdnú do gatí!“ S týmito slovami velkého myslitela sa s Vami lúčim a verím vo Vašu pomoc. Povedzte svoje rozhodné Nie tyranii, ktorá posiela ludí do väzení len proto, že v jednej chvíli náhodou niekde boli a niečo spravili.
Hanba štátu, ktorý sa riadi bezcitnými paragrafmi trestného zákoníku, nevie odpustit a nezaujíma ho, čo sa děje v duši nebohého odsúdenca!
obracím sa na Vás ako na jednu z posledných inštancií, ktorá može zjednať na tomto neludskom svetě spravodlivost. Doteraz mi nikto nepomohol, dokonce aj Michail Sergejevič Gorbačov, ktorý bol s mojím prípadom tiež soznámený, sa ku mně obrátil chrbtom. Ak sa ma nezastanetě aspoň Vy, ktorého autorita je uznávaná na celej zemeguli, potom možno naozaj začnem veriť tomu, že som 9. 7. 1976 bol tam, kde by som býval byť radšej nemal...
Volám sa Pavol Klamár a opravdu neviem, prečo má niekto potrebu stále sa vrtať v tej dávnej udalosti. Komu to pomože? Nieje lepšie urobiť za minulosťou tlustú čiaru? Snažiť se pochopiť jeden druhého, vcítit sa do jeho psychiky? Už velký vojevodca Napoleon Bonaparte svojho času povedal: „Vici, veni, vidi!“ – a naozaj mal pravdu, pretože jedine tehdy, keď budeme schopný odpustiť, odpustiť a do tretice odpustiť, keď sa k sebe budeme správať ako civilizovaní ludia, len vtedy dosiahneme mieru, pokoja a nirvány. Hanba súdnej mašinérii!
Nevietě si predstaviť, Vaše Dalajlámovská Svätosti, akým peklom si v poslednom čase prechádzam. Ak poviem čokolvek, vždy sa nájde najaký Hanus, která napíše knihu a akýsi Hofírek na ňu zrobí pozitívnu recenziu a mne nezostane nič iné, ako se k tomu opäť vyjadriť, potom nové vyvracanie mých tvrdení, znova moja obhajoba a tak to ide už vyše štyridsať rokov. Rozhodol som sa preto, že konečně poviem nezpochybnitelný dokaz o tom, čo sa tenkrát skutočně odohralo, a tým – ako verím – definitívně zapchám ústa klamárom, rovnako ako kedysi nebohej.
Viete, pán Dalajláma, aké metódy použivalo za vojny Gestapo? Že nie? No viditě, ani ja nie, no aj tak Vám možem s čistým svedomím povedať, že pri mojom výsluchu to bolo eště trikrát tak horšie! Tridsať centimetrov slovenských dlhým celuloidovým pravítkom okolo mňa máchali, pripadal som si ako nezbedný žiak pred učitelom. Jednalo sa o dokonale prepracovaný systém psycho-fyzického teroru, aký nemá v histórii obdoby. Budem ale konkrétny, trebaže to, čo teraz poviem, je naozaj len pre silné povahy. Pred každým výsluchom ma mučili najskor psychologicky – vždy mi totiž povedali, aby som hovoril pravdu a nič nazamlčal. A teraz si predstávtě, že by som im na tento špinavý trik skočil! Veď keby som povedal, ako to v skutočnosti bolo, mal by som na chrbtě paragraf za znásilnenie a vraždu! A za to v tej dobe hrozil trest smrti! Z toho je evidentné, že sa vopred plánovala moja fyzická likvidácia.
Ja som predtým nikdy nebol trestně stíhaný, bol to moj prvý pobyt za mrežami, a oni ma strčili na celu s dvojnásobným recidivistou! Naviac to bol spoločenský vyvrhel, ukradol niekolko vrec cementu na stavbe prehrady v Gabčíkove a hrozilo mu 15 rokov odňatia slobody za rozkrádanie majetku v socialistickom vlastníctve. Keď ste nútěný s takou beštijou sdielať niekolko metrov čtverečných 24 hodín denně, pak trpíte ako vrah. Trikrát hanba a dvakrát fuj takej justícii!
Čo som si musel vytrpieť pri tom, keď chceli zo mňa vymlátit priznanie, to bol ozajstný horor. Pýtali sa ma napríklad, prečo som po vraždě prafarbil svoje auto z paradajkovej na citrónovú. Veď to je predsa každému normálnemu človeku jasné, nie? No a keď zo mňa vytlkli, že moja žena a manželka jedného spolupachatela sú sestry, hneď z toho vyvodzovali, že my dvaja mosíme byť švagri! Takto tý ludia v tej dobe rozmýšlali! Okamžitě mali vo všetkom jasno – prostě bum, ste švagri, pretože vaše ženy sú sestry! A takýchto myšlienkových zkratov som u nich registroval neúrekom. Vzpomínam si dokonca, že raz neprišiel moj advokát a oni nechceli s výsluchom začnút. Až na moju výslovnú žiadosť som mohol vypovedať!
Pán dalajláma, velký indický mudrc Svámí Vivékánanda kedysi napísal: „Svet patrí tým, ktorí si v pravú chvílu prdnú do gatí!“ S týmito slovami velkého myslitela sa s Vami lúčim a verím vo Vašu pomoc. Povedzte svoje rozhodné Nie tyranii, ktorá posiela ludí do väzení len proto, že v jednej chvíli náhodou niekde boli a niečo spravili.
Hanba štátu, ktorý sa riadi bezcitnými paragrafmi trestného zákoníku, nevie odpustit a nezaujíma ho, čo sa děje v duši nebohého odsúdenca!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)