ХАЙКУ (18)

Ц в е т у щ а я   л и п а  –

и з д а л е к а   с л ы ш у   

в е р х у ш к у

DEUTSCHLANDISTAN (2)

Ein Tscheche schreibt...

Sie sind sehr gut integriert, man kann sagen, dass sie eigentlich keine türkischen Deutschen, sondern deutsche Türken sind. Also – vor allem Deutsche, sodass sie im bevorstehenden Referendum für einen Mann mit diktatorischen, ja faschistischen Tendenzen selbstverständlich nicht stimmen werden. Sie sehen sehr gut, was zur Zeit in Türkei passiert und sie wissen, dass es mit der Demokratie und Menschenrechten nichts Gemeinsames hat. „Unsere“ Türken sind ganz andere Menschen als die fanatische Menge, die Erdogan in Istanbul und Ankara zujubelt...
Diese Überzeugung der Deutschen, dass ihre türkischen Mitbürger klare und eindeutige „Nein“ zur Absicht ihres President, die unbeschränkte Macht zu ergreifen, hat einen riesigen Schlag erlitten – zwei Drittel dieser „integrierten“, „vernünftigen“, „in einem vorbildlichen demokratischen Staat lebenden“ Türken haben gezeigt, dass sie in der Wirklichkeit die Diktatur der Demokratie vorziehen. Und in anderen Westländern sieht es nicht anders aus. Im Gegenteil – kurz gesagt, hier hat man sogar noch „besser“ als in Türkei gewählt...
Die grossen Kundgebungen in deutschen Städten, die den Erdogans Sieg begrüssten, die Tatsache, dass die Mehrheit der Türken in Deutschland ihrem neuen Sultan die bediengungslose Treue verspricht und vor allem die Entschlossenheit dieser Millionen, an Befehl ihrer Führer Schluss mit der gehassten Demokratie zugunsten des deutschen Kalifat zu machen, das alles bedeutet nicht nur die direkte Bedrohung des demokratischen Fundamentes des Staates, sondern auch die wahrschenlichsten Richtung der künftigen Ereignisse zeigt. „Der Führer befiehlt – wir folgen.“ Diesen Schrei konnte man in Deutschland von Erdogansanhängern nach der „siegreichen“ Wahl am häufigsten hören.
Aber – man muss in diesen schweren Zeiten die Ruhe bewahren, nicht wahr? Wir Deutsche sind brave Bürger und keine Hetzer. Wir schaffen das. Merkel hat es ja gesagt...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (131)

V   t o m h l e   b i s t r u   v   c e n t r u   T e p l i c

n i c   j i n é h o   n e j í m  –

l e j n o   m i   t u   c h u t n á   n e j v í c

s   k n e d l í k e m   a   z e l í m

POETICKÉ KOMENTÁŘE (130)

T o m u   ř í k á m   N o m e n   o m e n

( j m é n o   m n o h é   n a p o v í )

n e v í m ,  z d a   b y c h   s   t u p ý m   n o ž e m

š e l   k   t o m u h l e   c h l a p o v i

HAIKU (97)

P r a v á c i !

v y s y p á v á m   z   k o š í k u

k l o u z k y   a   r y z c e

ХАЙКУ (17)

Н о в ы й   г о д  –

п о   п у т и   и з   п а б а

к т о - т о   у ч и т с я   х о д и т ь

HAIKU (96)

F r o n t a   p ř e d   B i l l o u  -

d ů c h o d c i   v   a k c i

POETICKÉ KOMENTÁŘE (129)

C i k á n i   j s o u   z c e l a   j i s t ě  

s t e j n í   l i d é   j a k o   m y  –

d á v a t   p o z o r   m ě l i   b y s t e

m o ž n á   s p í š e   n a   R o m y

История одной любви (2)

Первый поцелуй –

тебе пришлось

стоять на цыпочках

на следующую встречу

пришла на высоких каблуках...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (128)

S k o r o   s e   m i   v ě ř i t   n e c h c e

c o   j e   m o ž n é   v   d n e š n í m   s v ě t ě

d o   t é   s t r a š i d e l n é   k l e c e

n e v l e z l   b y c h   a n i   v   l é t ě !

HAIKU (95)

N e h y b n ý   ú s m ě v  –

k l u c i   k o u l u j í

L u c i i   B í l o u

История одной любви (1)

За окном дождь –

„Ты помнишь?

Приняла приглашение

под мой зонтик

на всю жизнь...“

HAIKU (94)

P a d á   s n í h  –

p o s l u š n ě   p ř e c h á z í m

n a   p r o t ě j š í   c h o d n í k

POETICKÉ KOMENTÁŘE (127)

R o d i č   n a p s a l   ú d a j n ě

o m l u v e n k u   v u l g á r n ě  –

f u r t   v š a k   l e p š í ,  n e ž   k r ý t   ž á k a

c o   s e   m í s t o   š k o l y   f l á k á !

(klikni na obrázek)

ХАЙКУ (16)

Н о ч ь   н а   р ы б а л к е  –

в   т е м н о т е   с в е т я т

д в е   п о л н ы х   л у н ы

ISLÁMSKÉ SARDINKY

Fejeton o duševních procesech, které odstartovaly dvě sardinky v jedné konzervě a následně i v druhé a třetí, zakončený hádankou pro inteligiózní čtenáře, mající uhodnout jméno člověka, napsavšího knížku, v níž se vyskytují sardinky, muslimové, gilotina a žralok. 

Axiom 1

Paměť je jednou z nejdůležitějších funkcí lidského mozku.
Podaxiom: „Skleróza nebolí, ale člověk se při ní napřemýšlí.“ (Neznámý alkoholik po mozkové příhodě)

Axiom 2

Ke správné funkci lidského organismu je zapotřebí pestré stravy.
Podaxiom: „Mořské ryby jsou zdravé, protože obsahují fosfor, který je smrtelně jedovatý.“ (Neznámé školou povinné dítě)

- - -

Občas si koupím mořské ryby. Chutnají mi a navíc jsou prý i zdravé a i když přesně nevím, jaké množství by jich měl průměrný člověk ročně spořádat, aby se vešel do tabulek expertů na vyváženou stravu, většinou vždy, když už jsem v obchodě, si do košíku hodím nějaké ty sardinky. Jako před pár dny.
Všimněte si, že se sardinkám říká sardinky a ne sardinka. Je to proto, že v konzervě se nachází těchto rybek množství větší než malé, pokud malým myslíme jednu. Tedy minimálně dvě, ovšem jestli mě paměť neklame, tak kam mně paměť sahá, vždy v těch sardinkách bylo sardinek víc než dvě, dokonce tolik, že jsem je nikdy nepočítal. Nebylo ani proč – jednak ty sardinky byly v konzervě pokaždé namačkány jako sardinky a tak blbá činnost, jakou je počítání sardinek v sardinkách, mě ani nikdy nenapadla. Až předevčírem...
Ne, neměl jsem v úmyslu je počítat, přišlo to prostě samo od sebe. Otevřel jsem konzervu a v ní spatřil sardinky. Byly dvě.
V mém mozku, přesněji v centru, kde sídlí paměť, se začal odehrávat jakýsi zvláštní proces. Bylo to něco jako vzpomínání či rozpomínání se na... Ano, na co? To jsem nevěděl, nějak jsem ale tušil, že v tom mají prsty ty dvě sardinky. Jistě, mohl jsem být rád, že nápis na konzervě nelhal, opravdu šlo o sardinky a ne o sardinku, ale jejich počet, který byl vlastně nejmenší možný, mně nešel z hlavy. Kdyby byly aspoň tři! Cosi mi říkalo, že tři sardinky by můj mozek nechaly v naprostém klidu.
Měl jsem zkrátka pocit, že tady něco nehraje. Když jsem se však snažil zjistit, co by to mohlo být, vždycky jsem dospěl k podobnému, ale přesně opačnému pocitu. Prostě se mi zdálo, že tady něco naopak hraje velmi dobře.
Chtěl jsem tu záhadu objasnit a přemýšlel jsem tudíž o postupech, jak si osvěžit paměť, protože právě ona (tedy v tomto konkrétním případě její absence) za všechno mohla. Zkoušel jsem si např. opakovat slovo „sardinky“ a přitom dávat pozor, co ve mně vyvolá, popř. s jakým jiným slovem se spojí. Po nějakém čase skutečně došlo k rozblikání jakési paměťové kontrolky v mozku, ale o nic chytřejší jsem nebyl, spíše naopak. „Sardinky“ se mi totiž spojovaly se slovem „muslimové“, aniž bych věděl proč. A tak místo jednoho hlavolamu jsem nyní měl dva.
Když jsem tak smutně přemítal o skleróze, o níž jsem si doposud myslel, že postihuje lidi mnohem starší než jsem já, napadla mě spásná myšlenka. Tak nějak sama od sebe přišla a spásná nebyla sama o sobě, ale tím, že díky ní se v mém mozku daly do pohybu jiné myšlenky, pak další a další až...
Stručně řečeno, vzpomněl jsem si, že těch sardinek jsem si koupil deset. Myslím deset konzerv, zabalených v igelitové fólii a prodávaných v akci za poněkud nižší cenu. Hloubal jsem nad tím, zda ty dvě sardinky nemohly být nějaká náhoda, resp. rozhodl jsem se zjistit, kolik jich bude v jiné konzervě. Otevřel jsem ji a spatřil zase přesně dvě sardinky. Opět náhoda? To asi sotva, ale pro jistotu a do třetice... Ze třetí konzervy na mě znovu hleděly mé staré známé dvě sardinky! Slovo „hleděly“ je použito obrazně, neboť ryby neměly hlavy.
Přesto tyto otevírací pokusy nemohu hodnotit jinak než jako obrovský úspěch. Byly totiž dalším (a dost podstatným) krůčkem v mém boji s kornatěním tepen. Takže i napotřetí staré známé dvě sardinky – to jsem si říkal při pohledu na poslední (tedy tu třetí) otevřenou konzervu a náhle... Mozkový výboj! Ze čtyř slov zničehonic dvě vypadla a zůstala jen dvě – staré sardinky!
A to nebylo zdaleka všechno. Okamžitě jsem si totiž vzpomněl na knihu, kterou jsem četl asi před 20 roky, resp. na jednu větu z ní: „Paměť není nic jiného než zřetězení idejí.“ Cítil jsem, že se blížím vytouženému cíli, navíc mě rozradostnil fakt, že si pamatuji, co jsem četl před dávnými časy a že to možná s mým tepenným kornatěním nebude až tak sklerotické. Načež jsem zkusil dát všechna svá dosavadní zjištění tak nějak dohromady a vyšel mi zhruba tento řetězec – sardinky, dvě sardinky, dvě staré sardinky, muslimové, raclette. To poslední slovo mi tam naskočilo úplně automaticky a stejně tak dalo impuls mému mozku, který jej předal nohám a já se šel podívat, z jaké země ty sardinky pochází. Bylo to na nich napsáno nečitelně titěrným písmem, jako by se ti, kdo je k nám importují, styděli za to, odkud. Musel jsem si přinést lupu, abych se vzápětí ujistil, že mé tušení bylo správné – „země původu Maroko“! Ano, čtete správně – v České republice se prodávají marocké sardinky, vždy dvě v jedné konzervě a logicky tedy dvě velké sardinky. Ale proč velké, když sardinky bývaly odjakživa malé, ba mrňavé? Nenapadlo mne jiné vysvětlení než to, že jde patrně o nějaký sardinkový odpad, možná o přerostlé kusy, které by nikdo kromě Čechů a Jugoslávců nejedl...
Teď už stačilo jen tak sedět a čekat. Na co? Jednoduše na okamžik, kdy v mozku dojde k definitivnímu spojení příslušných obvodů a vypadne z něj řešení, asi jako když vhodíte do jízdenkového automatu minci, zmáčknete tlačítko a čekáte, až se ten peníz vrátí zase zpátky, nebo v přístroji zůstane a již ho nikdy neuvidíte.
Ne, s lidským mozkem to tak samozřejmě není a kdo si počká, ten většinou nečeká dlouho. A tak jsem po chvíli vstal, šel do obýváku a nějakou dobu se prohraboval knihami. Ten spisovatel byl bývalý Jugoslávec a kniha se jmenovala... No, to je taková malá literární hádanka. Kdo pozorně četl můj podivný fejeton, tak určitě bude hned z Lublaně doma, protože ten název z něj přímo křičí.
A kdo by chtěl malou nápovědu, tady je:

Sardinky byly exportovány z Maroka, uloveny a zpracovány tamtéž.
Marocké sardinky nestojí za nic.
Arabové nacpou do konzervy přesně dvě sardinky. Jsou to dvě velké gilotinované sardinky, které by jinak žijíce v moři brzy pošly stářím nebo by alespoň doufaly, že je expresně spasí žralok.
Pozoroval jsem vzezřením značně neurčité gigantické sardinky.
Arabové jsou zruční obchodníci. Jejich bůh je velký. Jsou i proto jejich sardinky takové?

BABIŠOVA HRŮZA Z PREMIÉRSKÉHO KŘESLA...

Andrej upletl bič sám na sebe!

V poslední době se českým mediálním prostorem skoro unisono nese nářek či jásání (to podle toho, jak dotyčný pisatel vnímá osobu pana Koblihy) nad tím, že podzimní parlamentní volby vyhraje Babiš. Tedy nikoli Hnutí ANO, ale jedna konkrétní osoba. To samozřejmě o něčem svědčí, minimálně tedy o tom, že lidé vnímají Andreje jako svého druhu vůdce, jemuž členové jeho hnutí dělají pouze nezbytnou stafáž. To je samozřejmě pravda (kdyby např. Babiš umřel, pak by se ANO okamžitě rozpadlo), záhadou však je, proč toto Babišova umanuté úsilí vytvářet dojem, že se v případě jeho hnutí jedná o regulérní politickou partaj, není jeho voličům podezřelé. Jediná možná odpověď je ta, že elektorát Babišových věrných se podle všeho profiluje z lidí, jejichž intelektuální kapacita kladení této otázky neumožňuje.
Dá se říct, že se Babišovi podařil husarský kousek, když vsadil na taktiku co možná největší atomizace české společnosti na vzájemně soupeřící, ba nenávidějící se skupiny. Mediální pogromy na živnostníky, jichž jsme po několik posledních roků svědky, jsou toho asi nejtypičtějším příkladem, přičemž tradičních českých vlastností (závisti a udavačství) je zde využíváno přímo programově. Ekonomicky nezávislý, protože samostatně podnikající občan, je prezentován jako nebezpečná škodná, před níž je nutné chránit všechny „poctivě pracující“, tj. lidi, kteří na to, aby se živili sami, z nějakého důvodu (intelektuální deficit, manuální nešikovnost) nemají a musí tudíž „chodit do práce“. Těmto lidem je sugerováno, že živnostník (ačkoliv ve skutečnosti pracuje mnohem víc než těch 8 hodin denně jako oni) je společenský parazit, neplatící daně a okrádající stát (tedy je, ty poctivě pracující!) všude, kde může.
Kromě právě zmíněných dělníků se Babiš ještě mnohem intenzívněji zaměřuje na důchodce neboli tzv. seniory. Dobře ví proč – získat na svou stranu tři miliony potenciálních „nejvěrnějších z věrných“ (kteří mají většinu života za sebou a těch posledních pár let chtějí prožít v klidu a solidním materiálním zabezpečení) znamená s přehledem vyhrát volby. Babišova sebestylizace do role ochránců starců a stařenek vypadá sice dost toporně a nevěrohodně, ale s přispěním občasných pouličních pečivových párty svůj účel plní dokonale – hlasy 80% penzistů má Andrej v kapse!
Dejme tomu, že Babiš opravdu volby vyhraje. To by paradoxně nemuselo být pro naši zemi neštěstím, ale určitým přelomovým bodem, kdy by se těm dnes koblihou a mladofrontovní propagandou zaslepeným babifanatikům mohly konečně otevřít oči. Nyní má Andrej ve státě jedinečné postavení šedé eminence, kdy prakticky rozhoduje o všem podstatném, veškerou odpovědnost ale může kdykoli hodit na naivního Sobotku, který očividně neví, která bije. Pokud Andrej vyhraje volby a už se nebude moci nadále schovávat za bukem a tahat za drátky bez toho, aby nesl osobní odpovědnost, může se rázem ukázat, kým ve skutečnosti je – totiž populistou par excellence, machiavelistickým oportunistou a vychytralým cynikem, delegujícím „špinavou práci“ na nejrůznější pochybné existence a snaživé poskoky, kteří za kus žvance a šéfovo uznalé slovo udělají cokoli – ostatně fakt, jaké „osobnosti“ se postupně „vyprofilovaly“ z oněch antikorupčních a protimigrantských bijců, kteří, sotva se uvelebili v poslaneckých lavicích, hned začali šlapat jako perfektně namazané politicko-korektní hodinky a skákat, jak Brusel píská, hovoří za vše. Kromě naprosté absence důvěryhodných, morálně vyspělých a alespoň trochu odborně způsobilých osob, bez nichž by pochopitelně nemohl složit fungující vládu, by se ve funkci premiéra Babiš musel navíc chtě nechtě odkopat a z toho má evidentně nahnáno. Šéf Agrofertu je zvyklý poroučet, odměňovat a trestat a hlavně moc nepřemýšlet – na to má přece lidi! Řídit stát jako firmu sice po nějakou dobu lze, ale občané jsou přece jen něco trochu jiného než zaměstnanci Agrofertu, kteří musí držet hubu a krok. Zhruba jednou za dvacet let, když už toho mají plné zuby, vyjdou do ulic... a hledat si politický azyl v nějaké exotické zemi by Andrej na stará kolena určitě nechtěl.
Je tedy možné (a troufám si říct i pravděpodobné), že i kdyby z parlamentních voleb vyšel jako vítěz, post předsedy vlády rád přenechá nějakému užitečnému idiotovi z jiné strany. Tím by ovšem potvrdil, že je strašpytel. Babiš se tak chytil do pasti, co sám nastražil a otázka, kterou si teď patrně stále častěji s hrůzou klade, je vskutku komická: Co budu dělať, jestli (nědaj Bože) vyhraju volby?!

MARTIN PECINA: KNIHY A TYPOGRAFIE

Dobrá kniha by měla i dobře vypadat aneb na elektriku si zavolejte elektrikáře a na knižní design Martina Pecinu!

Poslední zhruba tři roky spolupracuji s několika nakladatelstvími, kterým recenzuji jejich knižní novinky. Kromě samotného obsahu si pochopitelně všímám i toho, jak je kniha „udělaná“ (vím, že takové slovo zní na tomto místě dost neohrabaně, ale výstižnější jsem nenašel). Jestli zkrátka dobře vypadá, resp. je-li za jejím vzhledem vidět (či možná přesněji cítit) poctivá práce někoho, kdo ji do jejího slušivého kabátu (kostýmu, obleku, večerní róby) oblékl. Na základě svých zkušeností musím bohužel konstatovat, že dobrých knižních „krejčích“ (odborně se jim říká typografové) u nás patrně mnoho není...
Tím víc mě ale vždycky potěší, když mi přijde kniha, která splňuje i zdánlivě vedlejší a neliterární, tj. estetické nároky. A tady bych chtěl zmínit tři takové výjimky z pravidla, u nichž jsem byl překvapen mimořádně zdařilým, řekl bych přímo fascinujícím vnějším vzhledem. Samozřejmě předesílám, že jsem v tomto směru laik a mé hodnocení tedy nemůže být jiné než subjektivní, na druhou stranu si ale troufám tvrdit, že určité povědomí o tom, co je krása a co kýč, přece jen mám. Takže – tu první knihu (Judith Hermannová: Počátek veškeré lásky) vydalo nakladatelství Větrné mlýny a je to podle mého názoru (dá-li se to tak říct) opravdový typografický skvost. Velmi se mi líbí i provedení dvousvazkového výboru z díla R. M. Rilkeho (Tichý doprovod, Neboť hvězd tam skákalo bezpočet) od nakladatelství Labyrint. A do třetice brněnský Host a Knihy Jakubovy. Domnívám se, že Kateřina Wewiorová, Jiří Troslov a Matej Vojtuš své práci opravdu rozumí...
Zajímavé je, že žádná z právě vyjmenovaných knih nemá obálku. To asi nemůže být náhoda, navíc když podle Martina Peciny by knižní obálky vůbec neměly existovat. A o tom, že tento pán ví, o čem mluví, se může přesvědčit každý, kdo se seznámí s jeho jedinečnou publikací Knihy a typografie, která nedávno vyšla v Hostu již ve třetím vydání!
Martin Pecina je nejen typograf par excellence, ale dokáže o problematice knižního designu i velice poutavě vyprávět. Jeho záměr, s nímž k psaní přistupoval a který by se dal vyjádřit sloganem „Typografie je záležitost natolik vážná, že se o ní nedá mluvit jinak než s humorem“, mu vyšel dokonale a čtenář tak má možnost nejen nahlédnout do autorovy designérské dílny a dozvědět se prakticky vše podstatné o jeho profesi, ale přidanou hodnotou mu je i Pecinův odlehčený, nekomplikovaný a zábavný literární styl. A určitě oceníme i jeho tvůrčí pokoru, s níž se na mnoha místech setkáváme, zvlášť když si uvědomíme, kolik různých ocenění již za své práce obdržel.
Kniha je rozdělena na tři základní oddíly, z nichž poslední dva (Knižní grafika, Knižní písmo) už svým názvem avizují, o co v nich jde. Jedná se samozřejmě o záležitosti ryze technického rázu, ovšem v Pecinově podání vyznívají úplně jinak – když třeba popisuje proces hledání adekvátní vyváženosti mezi textem knihy a její grafickou úpravou, pak je zřejmé, že je to skoro detektivní záležitost. Ukázky z autorovy tvorby nám poskytují dostatečný přehled o jeho profesionální erudici – např. za nádherným typografickým provedením souborného díla fenomenálního Jana Balabána nestojí nikdo jiný než právě Martin Pecina.
Čtenářsky zřejmě nejatraktivnější je první oddíl s prostým názvem Knihy. Tady např. můžeme najít i náznak odpovědi na otázku, proč u nás vychází tak málo hezky vypadajících knih. Martin Pecina si zde žertovným tónem stěžuje na to, v jak složité pozici se nachází typograf vůči nakladatelstvím, v nichž mu do jeho práce „kecá“ tolik lidí, že ustát tento tlak je těžší než všechno ostatní. Je zvláštní, že se tito všeználci tak hojně vyskytují právě u knižní grafiky – když si někdo najme třeba elektrikáře, aby mu udělal v domě nové rozvody, asi sotva mu bude radit, aby ten zelenožlutý drát zapojil na fázi a modrý na uzemnění. Proč tedy nakladatelství, které si zaplatí typografa, nenechá dotyčného také pracovat samostatně?
V nakladatelství kromě stálých zaměstnanců najdete také různé imaginární postavy: patří mezi ně v prvé řadě tiskařský šotek (na kterého se s oblibou svádějí veškeré chyby sazečů a korektorů), ale především Náš čtenář. Přichází na řadu tehdy, když dojdou všechny rozumné argumenty a diskuse s knižním úpravcem se ocitne v mrtvém bodě. Našeho čtenáře sice nikdo nikdy neviděl, ale v nakladatelství se na něj odvolává každý, kdo potřebuje prosadit svou. Říká se třeba „Náš čtenář by takovou úpravu nepochopil“ nebo „V knize nemohou být vakáty, protože Náš čtenář nechce kupovat prázdné listy“ nebo „Náš čtenář si chce hlavně počíst“. Zkrátka a dobře, do Našeho čtenáře lze projektovat veškeré osobní ambice a názory.
Kniha Martina Peciny je dle mého názoru mnohem víc než jen pokusem (byť navýsost zdařilým) o populárně-odborné přiblížení tématiky knižního designu široké čtenářské veřejnosti. Je především vyznáním člověka, který chová hlubokou úctu ke knize jakožto univerzální nositelce literárně-informačního poselství z minulosti a zároveň i jeho uchovatelce pro časy příští a jenž si tudíž uvědomuje svoji odpovědnost za to, jaké knihy předá do rukou nejen té dnešní, ale i budoucím čtenářským generacím.

PETER WOHLLEBEN: TAJNÝ ŽIVOT STROMŮ

Někdo často, jiný občas a další třeba jen výjimečně, ale do lesa chodíme snad všichni. Jistě – hlavně asi proto, že si zde můžeme nasbírat houby nebo borůvky, ale mnohdy prostě „jen tak“. Nemáme zkrátka žádný „praktický“ cíl a jen tak chodíme a užíváme si ticho, klid a tu zelenou krásu kolem – v lese je nám zkrátka dobře a i když se třeba unavíme dlouhou túrou, cítíme, že je to „zdravá“ únava a že jsme si ve skutečnosti odpočinuli. Proč tomu tak je?
Na tuto otázku a stovky dalších odpovídá ve své knize Tajný život stromů (Co cítí a jak komunikují – Objevování fascinujícího světa) německý autor Peter Wohlleben. Jestliže se stala bestsellerem nejen v jeho vlasti, ale i v řadě dalších zemí, pak to má jednoduchý důvod – jedná se o jednu z těch vzácných publikací, které nám takříkajíc „otevírají oči“ pro správné porozumění něčemu, čeho si obvykle v denním shonu nevšímáme, popř. to považujeme za naprostou banalitu. Řekněte sami – co může být zajímavého na obyčejném stromu? Má kmen, větve, listy nebo jehličí a... to je zhruba všechno. Ti chytřejší z nás možná slyšeli něco o fotosyntéze, kdy listy stromů přeměňují sluneční světlo na kyslík, což je velmi důležité i v planetárním měřítku, ale i pro ně bude určitě velkým překvapením, jak inteligentně se stromy chovají...

Recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/kniha-tajny-zivot-stromu-si-pravem-zasluhuje-oznaceni-bestseller

JAK TVOŘÍM TEXTOVOU REKLAMU

Mám např. nabídku od firmy, vyrábějící konopná lana. Je na našem trhu nováčkem, potřebuje se nějak uvést neboli - jak se odborně říká - zapsat do povědomí budoucích zákazníků. Chtějí po mně krátkou, údernou reklamu, takovou, které já pracovně říkám „pamatovačka“.
Je mně pochopitelně hned jasné, že kostrou této reklamy bude „disharmonická asonance“ (to je další z mých pracovních termínů). Laicky řečeno, jde o použití protikladných pojmů, střetávajících se ve vzájemné symbióze v „bodu kumulované disproporce“ (do třetice p. t.). Výsledek pak může vypadat např. takto:

MÁTE ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY? NEVĚŘÍTE KLASICKÉ MEDICÍNĚ? CHCETE SE VYLÉČIT JEDNOU PROVŽDY?!

Neházejte flintu do žita, raději pověste nemoci na hřebík! Naše firma, razící zásadu „konopí léčí, ale provaz uzdravuje“ má pro Vás jedinečné věše… řešení!

NABÍDKA PRO VÁS - KONOPNÝ PROVAZ!!!

(s garantovanou doživotní zárukou)

Kontakt: adolf.kat@sibenice.cz

Věřím, že píši pro inteligentní čtenáře, kteří poznají pokus o vtip a nadsázku… Ne, reklamy na smrt nedělám. Od toho jsou tu jiní. Tak před časem se jako příslovečné houby po dešti vyrojily v mém milovaném Brně plakáty se sloganem „Tato reklama tu bude i zítra - a Vy?“, popř. „Zanechte po sobě víc než jen vzpomínky“. Jakási firma tímto způsobem lákala (či spíše strašila?!) lidi k uzavření životního pojištění (proč se tomu tak říká, když jde o smrt?!). Když jsem tak kolem těch slaboduchých a neetických textů chodil, napadlo mne, proč ta pojišťovna nezatlačila na pilu ještě víc – slogan typu „Tuto reklamu zítra sejmou – a Vás?“ by jistě byl mnohem účinnější...

Jindy mi třeba přijde zakázka z časopisu, zaměřujícího se na zdravou výživu, biopotraviny a ekologický životní styl. Mám napsat krátký úvod k článku, pojednávajícím o „výhodách a významu individuální soběstačnosti v produkci potravin“. Základní heslo: „Zelenina z vlastní zahrádky - drůbež z vlastního chovu!“ Má „to“ být především „jednoduché a vtipné, kreativně-pozitivní a čtivé“. Takže se do toho pustím…
Postupuji podle následujícího schématu:
1. Přečtu si zmíněný článek.
2. Zvolím nejvýhodnější „konfigurační princip“ – pracovní termín pro jednu z mnoha variant předběžného přístupu k textu. V tomto konkrétním případě se rozhoduji pro „asonančně-asymetrickou oscilaci“ – proplétání dvou překrývajících se, vzájemně protichůdných motivů.
3. Vyberu optimální „technické“ provedení – z mnoha možností volím tu, která se mi zde jeví jako nejvhodnější. Bude to tedy dvousloková básnička se střídavými „poloabsolutními“ rýmy.
4. Napsání vlastního textu.
Chtěl bych zdůraznit, že samotná tvorba textu (v tomto případě básničky) není tím nejtěžším a nejpracnějším – nejvíc času kupodivu strávím u bodu č. 2, volby konfiguračního principu. A zde je výsledný produkt:

Když jsem se v Albertu podíval na ceny
drůbežích produktů, vajec a pórku
šel jsem si druhý den zakoupit kačeny
které si vykrmím na vlastním dvorku…

Květák a zelí si rovněž sám pěstuji
poté, co v Tesku jsem viděl je shnilé…
Lídlovi vzkazuji: „Jím zdravě, děkuji!“
a velkým obloukem vyhnu se Bille…

Za pár dní mi volá samotná šéfredaktorka, že se jí to moc líbí a jestli pro ně zase někdy něco nenapíšu. To jí bohužel slíbit nemohu – mám zakázek až nad hlavu a navíc jsem začal chovat kačeny a slepice a na zahradě pěstovat květák...