Můj dojem z této úchvatné publikace je... úchvatný!
Nakladatelství Academia pokračuje ve své „spanilé jízdě“ – po veleúspěšné publikaci Ohroženi hmyzem?, po právu sklízející literární ceny, přichází v krátké době s dalším obdivuhodným počinem. Kniha Jantarová stezka, jež je společným dílem čtyř renomovaných odborníků, nás seznamuje s pozoruhodnými dějinami obchodních cest, po nichž se napříč Evropou dopravoval jantar. Je vcelku pochopitelné, že tyto trasy nemohly minout území dnešní České republiky, což dělá knihu ještě atraktivnější!
Původ jantaru je třeba hledat v dávné historii naší planety. Jde o pryskyřici jehličnatých stromů z období třetihor, která se zachovala v podobě fosilizovaných valounů různé velikosti, od malých kamínků až po „obry“ o velikosti lidské hlavy. A protože člověku je „odjakživa“ vrozeno estetické cítění a smysl pro krásu, nikterak nepřekvapuje, že nádhera těchto „drahokamů“ přitahovala naše předky již v době kamenné, takže si z nich zhotovovali nejrůznější šperky a ozdoby. K tomuto účelu ostatně slouží jantar dodnes, přičemž patrně nejkrásnějším výtvorem je tzv. Jantarová komnata. Přesněji řečeno „byla“, protože za 2. světové války ji Němci odvezli z Carského sela u Leningradu a dodnes se po ní marně pátrá. Dodejme ještě, že co se týká vědy, je jantar předmětem zájmu nejen geologů, ale i paleontologů – jak známo, často se v něm uchovaly „zkameněliny“ prehistorického hmyzu či rostlin.
Na našem kontinentu se nachází největší naleziště jantaru na světě. Konkrétně se jedná o lokality na polském pobřeží Baltského moře, odkud se tato žádaná komodita distribuovala na jih. Čistě laicky se dá říct, že existovala jedna hlavní dopravní tepna, která se ovšem rozvětvovala do obrovského množství odboček, křižovatek a vedlejších cest. Ty se buďto opět sbíhaly, nebo končily často v hodně vzdálených místech. Kniha Jantarová stezka se tomuto fascinujícímu fenoménu, jakým síť obchodních tras od Baltu po Itálii bezesporu je, věnuje s vědeckou důkladností a precizností, což však v žádném případě není na újmu čtivosti.
Na tomto dlouhém putování nás doprovází spousta map (většinou velmi starých), dobových i současných fotografií a nepřeberné množství detailních informací, vztahujících se k dějinným proměnám jantarové stezky a jejího blízkého i vzdálenějšího okolí. Musím zmínit, že jsem s napětím čekal, zda některá z pobočných cest nevedla i přes moji vesnici a... dočkal jsem se! Na straně 374 je mapa z roku 1716, znázorňující území východně od Brna a na ní „jantarová ministezka“, táhnoucí se přes Menitz (dnes Měnín), Telnitz (Telnice) a Pratce (Prace – zde žiji!) do Pozořic a dál... A stejně tak si v případě zájmu může každý čtenář zjistit, zda i jeho bydlištěm kdysi neprojížděly povozy s nákladem jantaru.
Jantarová stezka je tématicky unikátní publikace, přičemž velkolepý dojem z ní je ještě znásoben její „vizáží“. Nádherné tiskařské zpracování, křídový papír, 560 stran fascinující četby – co si může čtenář přát víc? Všichni, kdo se na jejím vydání podíleli, si zaslouží nejvyšší uznání. A nepochybuji, že ji v budoucnu čeká nejedno literární ocenění...
Ještě bych se chtěl zastavit u otázky, jak vlastně takovéto monumentální literárně-vědní dílo vzniká. Odpověď na ni je totiž pro mne záhadou, kterou bych rád „rozluštil“. Předpokládám, že kromě odborné erudice je k tak závratnému výkonu nutné i nadšení velké skupiny lidí (mám za to, že čtveřice „oficiálních“ autorů je toliko pověstnou špičkou ledovce), kteří táhnou za jeden provaz a mají před očima tentýž cíl. Určitě je nutné „sesbírat“ obrovské množství materiálu, tento vytřídit a posléze všechno spojit dle přesných kritérií do logického celku. Tato mravenčí práce musí trvat snad léta...
Za recenzní výtisk (a za důvěru!) děkuji paní Marii Povýšilové, manažerce marketingu v nakladatelství Academia.
