Literární pozůstalost P. Fridricha Bridela SJ dokazuje, že baroko nebylo žádnou dobou temna!
Alois Jirásek svým románem Temno způsobil, že období baroka se u nás po celé generace (a částečně je tomu tak dosud!) spojovalo s představou Habsburků, krutě potlačujících jakékoli snahy Čechů o politickou emancipaci a katolické Církve jakožto jejich nejsilnější opory při odnárodňovacím a zotročujícím procesu. Symbióza „oltáře a trůnu“ (jak se tento mocenský tandem nazýval) se posléze stala synonymem pro zkostnatělý byrokratismus, zpátečnictví a represi vůči všem projevům svobodomyslnosti. Takovouto jednoznačně „temnou“ charakteristiku si osvojil především bývalý komunistický režim, který Jiráskův tendenční spis využíval ve svém protináboženském tažení. Byla ale u nás doba baroka skutečně tak hrůzostrašná? Odpověď je jednoznačná – nikoli!
Nelze například popřít, že tehdejší lidová zbožnost se vyznačovala upřímnou snahou o křesťanskou opravdovost, nebo že tenkrát zbudované sakrální stavby patří dnes k obdivovaným kulturním památkám. V této souvislosti nemohu nevzpomenout na svou školní docházku a slova jedné soudružky učitelky, která nám vysvětlovala, že obrovské barokní kostely se stavěly za účelem manipulace s poddanými. Asi ta citace nebude úplně přesná, ale řekla zhruba toto: „Vezměte si třeba chrám sv. Mikuláše v Praze. Když do něj vešel nějaký prostý venkovský člověk, tak ho ty veliké prostory určitě fascinovaly. A pokud zvedl oči a podíval se vzhůru k obrovské kopuli, byl tou nádherou tak ohromen, že věřil všemu, co mu církev svatá nabulíkovala.“ Nevím, co si ona učitelka myslela o naší barokní literatuře, ale předpokládám, že před jejím uvědomělým světonázorem by neobstála ani ona a Fridrich Bridel by se patrně dočkal nelichotivého přídomku „jezuitský tmář“... Čímž se oklikou vracím k recenzi knihy Hymny, písně, legendy.
Předně chci ovšem poděkovat Hostu za vydání této skvostné publikace, u níž se zřejmě nedá počítat s nějakým finančním profitem – ačkoli jde o jedno z vrcholných literárních děl 17. století, zájem o něj se pravděpodobně omezí na užší skupinu „zasvěcených“ čtenářů. Tím více je třeba počin brněnského nakladatelství ocenit – zařazení rozsáhlého výboru z díla neprávem polozapomenutého velikána doby baroka do prestižní edice Česká knižnice je hodno chvály a obdivu!
Stačí si přečíst jeho stručný životopis, abychom okamžitě poznali, jakou byl Fridrich Bridel mimořádnou osobností. Pro ilustraci uveďme alespoň několik „zastávek“ na jeho pozemské pouti: Jako osmnáctiletý vstupuje do jezuitského řádu, následují teologická a filosofická studia, po kněžském svěcení je jmenován profesorem na Karlově univerzitě (obory rétorika a poetika), zakládá a řídí katolickou tiskárnu, píše poeticko-náboženská pojednání. Poté putuje jako kazatel po Čechách a prohlubuje a posiluje v lidu křesťanskou víru. Během morové epidemie v Kutné hoře se tam dobrovolně vydává a pečuje o nemocné, nakazí se a umírá...
Bridlova literární tvorba vychází ze skálopevného přesvědčení o křesťanské víře jakožto jediné cestě k pozemskému štěstí i věčné spáse člověka. Zcela prodchnut citem upřímné zbožnosti píše poezii mimořádné duchovní hloubky, jež nám sice může zpočátku připadat staromódní a nesrozumitelná, při pozornějším a niternějším začtení se však záhy zjistíme, že zde máme co do činění s mistrem slova, jakých v našich dějinách nebylo mnoho. Připomenu jen, že literární experti se jednomyslně shodují v názoru na Bridlovu lyrickou poemu Co Bůh? Člověk?, kterou považují za jednu z přelomových básní českého národního písemnictví. Za sebe mohu říct, že se mně v knize Hymny, písně, legendy líbilo úplně všechno a že se k těmto poetickým klenotům budu často vracet.
Co říct závěrem? V knize se nachází to nejlepší a nejpodstatnější z Bridlovy literární pozůstalosti. Rozsáhlý a důkladnou znalostí věci se vyznačující poznámkový oddíl dává dnešnímu čtenáři možnost zorientovat se v historickém kontextu, v němž hymny, písně a legendy vznikaly. A dodejme, že Fridrich Bridel zanechal příštím generacím ještě jedno důležité poselství. Jestliže Karel Havlíček Borovský napsal epitaf „Českých knížek hubitelé lití / plesnivina, moli, jezoviti“, pak vězme, že tu byli i jezuiti, kteří knihy nepálili, ale psali. Třeba P. Fridrich Bridel Societas Jesu...
Žádné komentáře:
Okomentovat