Unikátní kniha o slavném holandském malíři – Vincent van Gogh „jako živý“!
Hned na začátku se musím přiznat, že pokud jde o výtvarné umění (a to včetně malířství), rozhodně se nemohu považovat za odborníka. Mám sice doma v knihovně celou řadu publikací o starých mistrech, trochu se orientuji v moderních směrech (zajímám se především o impresionismus), občas si jdu prohlédnout nějakou výstavu a snažím se být rovněž „v obraze“ o probíhajících aukcích. Jinak ale (stručně řečeno) nejsem znalec, ale toliko obdivovatel...
Abych byl konkrétní, tak je to u mě tak, že si např. přečtu životopis některého umělce a když mne zaujme, začnu se zajímat i o jeho tvorbu. Zde si dovolím jeden názorný příklad: Před mnoha lety jsem se díky článku v časopisu Revue otevřené kultury seznámil s pohnutými životními osudy brněnského malíře Bohumíra Matala. Především mne fascinovala informace, že za války během svého pobytu v pracovním táboře v Lohbrücku posílal své ženě na kouscích papíru tužkou kreslené surrealistické výjevy. Ukryty v balících se špinavým prádlem doputovaly k adresátce a dožily se tak konce války. Dnes je tato jedinečná kolekce považována za naprosté unikum a když se někde náhodou objeví nějaký dosud neznámý „kousek“, je to velká událost. A právě tyhle Matalovy válečné kresby mně doslova učarovaly...
Nedá mi to, abych ještě chvíli nepokračoval... V centru Brna se nachází jedna galerie, kam (pokud mi to čas dovolí) rád chodím, abych obdivoval obrazy jisté dámy, která mi nějak „padla do oka“. Jmenuje se Viktorie Chaloupková a její tvorba se dle mého laického pohledu vyznačují něčím, co sice můžeme do jisté míry definovat, co si ale současně přes všechnu naši snahu o „zaškatulkování“ do nějaké „přihrádky“ uchovává jakési nepostižitelné tajemno, snový půvab, básnivost... Ano, je samozřejmě možné říct, že jde o způsob zachycování reality, kde se v jedinečné symbióze snoubí naturalismus s metafyzikou, můžeme tvorbu Chaloupkové „vysvětlovat“ i jinak – tím ale o ní neřekneme vlastně vůbec nic podstatného a charakteristického...
Ta nádhera se prostě musí vidět! „V lukách“ – úžasné ztvárnění dívčí tváře uprostřed květin, ta modř v očích... „Dívka a ptáček“... Jen kvůli těmto dvěma obrazům jsem galerii navštívil snad desetkrát. Pak – jak to už tak bývá – si je někdo koupil, můj smutek byl ale vzápětí vystřídán obdivováním „Karnevalu v Benátkách“, „Matky s dítětem“ a dalších skvostů... Pokaždé, když onu galerii na Josefské ulici navštívím, snažím se vždy projít ji celou, neboť vystavovaná díla jsou nádherná všechna. Nakonec ale vždycky skončím před obrazy Viktorie Chaloupkové...
Je však na čase, abych se vrátil ke knize, jejíž recenzní výtisk jsem nedávno obdržel díky Janě Fikotové z Albatrosu. Jmenuje se Po stopách van Gogha (s podtitulem Zachycení malířova života v obrazech a fotografiích). Nejdříve bych se chtěl zmínit o jedné kuriozitě – mnohé ze snímků jsou pořízeny přesně z toho místa, kde kdysi stál sám malíř. Mimořádně sugestivně to působí hlavně u městských objektů (mosty, domy, parky), a to nejen z historického hlediska (srovnání „tehdy“ a „dnes“), ale i proto, že se zde dá názorně studovat umělcovo vnímání reality v její „civilizační“ podobě.
Tvůrci této skvostné publikace upřednostnili celostní pohled na „zkoumaný subjekt“ a je mimo jakoukoliv pochybnost, že se jim to zdařilo na výbornou. „Zkušeným okem“ (a s obdivuhodným smyslem pro proporcionalitu) vybrané reprodukce van Goghových obrazů opravňují ke konstatování, že tu máme jedinečnou příležitost seznámit se s reprezentativním průřezem jeho tvorbou. Podobně graciézně je koncipován i životopis. Notoricky známá fakta jsou uvedena spíše okrajově a do popředí se dostávají zdánlivě nedůležité, ve skutečnosti však často zásadní momenty z malířova lidského i uměleckého osudu.
Při prohlížení knihy mne pochopitelně nemohla nenapadnout následující otázka: Jestliže „pouhé“ fotografie van Goghových obrazů působí tak vznešeně a majestátně, jaké to musí být vidět originály?! V této souvislosti jsem si vzpomněl na Luďka Sobotu a jednu jeho vzpomínku z návštěvy Londýna: „V Londýnský Národní galerii jsem viděl jenom jeden obraz a to mi stačilo. Doslova mě to srazilo ze židle. Ještě že před tím obrazem ta židle byla. Byly to van Goghovy Slunečnice. Pochopitelně, že jsem je mockrát viděl na reprodukcích, ale tam jsem je poprvé (a zatím naposled) viděl v originále. Byl to pro mě životní zážitek. Zůstal jsem tam sedět a civět. Všichni už ukončili prohlídku a já tam pořád seděl. Museli pro mě přijít. Když jsem odcházel, musel jsem si utírat slzy. Nikdy předtím a nikdy potom na mě žádný výtvarný dílo takhle nezapůsobilo.“
I když se přesně neví jakou, trpěl Vincent van Gogh po většinu života duševní poruchou, projevující se depresemi a sebedestruktivními sklony. Z knihy se mimo jiné dozvídáme, že v posledních dnech měl traumatizující pochybnosti o své tvorbě a zřejmě uvažoval o nějakém inovativním malířského stylu. Ať už je tomu ale jakkoliv, stihl jej „obvyklý“ osud většiny nadčasových umělců – za života přehlížen a ignorován, po smrti oslavován jako velikán a nedostižný mistr...
Kniha Po stopách van Gogha sice není zrovna levná, ale zakoupit si ji se určitě vyplatí. Člověk pak má možnost kdykoli po ní sáhnout a kochat se úchvatnými obrazy, zdobícími stěny nejproslulejších světových galerií. Do Petrohradu, Amsterodamu, Tokia či Filadelfie se nedostaneme každý den, zatímco do knihovny v obývacím pokoji ano!
Žádné komentáře:
Okomentovat