Těžkopádná kniha – autor namíchal literární guláš, který je nemastný a neslaný...
Vera Lindová je pčtadevadesátiletá dáma z „vyšších kruhů“. Její nejbližší ji ale považují tak trochu za „černou ovci“ rodiny, neboť svými kulturními zájmy, především zálibou v literatuře a averzí k okázalosti a na odiv stavěnému bohatství se značně odlišuje od toho, co by měla jako příslušnice společenské smetánky ztělesňovat. A tak již dlouho žije osaměle v malé chatce, stranou honosného rodinného sídla a zdá se, že je s tímto stavem věcí spokojena.
Jedinou bytostí, která jí přirostla k srdci a na jejíž návštěvu se vždycky těší, je vnučka Saša. Už jako v malé zvídavé dívence v ní spatřovala spřízněnou duši a tato náklonnost byla vždy vzájemná – v dětství si Saša babičku zamilovala pro umění vyprávět pohádky a nejrůznější příběhy, přičemž postupem let čím dál víc oceňovala její zásadovost a životní moudrost. Babiččina tragická smrt je pro její vnučku, nyní již matku dvou dcer, pochopitelně velkým šokem. A jak se vzápětí ukáže, zároveň i obrovskou výzvou, neboť postupně se začínají objevovat indicie, svědčící o tom, že rodinná historie skrývá jakési temné tajemství. Saša se rozhodne vypátrat pravdu...
Tím ovšem pro ni nastává velice komplikované životní období, spojené se ztrátou mnoha iluzí. Její zásadový otec, milovaná babička a další blízcí lidé se každým krokem, jímž Saša proniká dál a hlouběji do minulosti, mění v někoho úplně jiného. Ani rodné Norsko již není onou rádoby vzorovou demokratickou zemí, za jakou se tak rádo prohlašuje. Těch pověstných „kostlivců ve skříni“ je tolik a jsou tak pečlivě ukrývaní, že dopátrat se pravdy bude nesmírně obtížné. Jak se ukáže, počátek všeho leží v dávné minulosti, konkrétně v tragédii jedné lodi, která ztroskotala u norských břehů v roce 1940.
Jak známo, za 2. světové války bylo Norsko obsazeno hitlerovským Německem a i když v zemi existovalo odbojové hnutí, mnohem více bylo těch, kdo tak či onak s okupační mocí kolaborovali. Tisíce mladých Norů vstupovaly do SS, v čele vlády stál fašistický předák Vidkun Quisling, poslušně plnící všechny příkazy včetně uvěznění židů a jejich deportace do vyhlazovacích táborů. S tímto tíživým dědictvím se Norsko dodnes nevyrovnalo, resp. zahalilo všechna nepříjemná fakta závojem mlčení. Aslak Nore se v knize Mořský hřbitov vrací k události, která měla být rovněž zapomenuta...
Příběh má ale ještě jednu dějovou linku, která nás zavádí do Sýrie za časů Islámského státu. A tady musím být dosti kritický – autor se sice snažil obě časové osy propojit a dát jim zdání logické souvislosti, což se mu ovšem nepodařilo a knihou se tudíž jako příslovečná červená nit vine nespojitelná trhlina, která působí na čtenáře značně rušivě. Alespoň já jsem měl často dojem, že čtu vlastně knihy dvě...
Přesto Mořský hřbitov za přečtení určitě stojí, třeba už jen proto, že Aslak Nore odvážně píchl do vosího hnízda norské historie. Jeho kniha je symbiózou rodinné ságy a detektivky a třebaže v ní najdeme víc než dost literární „vycpávky“, obsahuje i pasáže, které nás přesvědčují, že autor psát rozhodně umí.
Žádné komentáře:
Okomentovat