PETR DVOŘÁČEK: SANTINI

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Santini v podání Petra Dvořáčka je literární událostí par excellence!

Z okna panelákového bytu mého bratrance ve Žďáru nad Sázavou je v dálce vidět pozlacená věžička kostela na Zelené hoře. Když jsem byl kdysi u něj na návštěvě, přišla řeč na to, jak se mohla tato z našeho tehdejšího pohledu nijak významná památka dostat na Seznam světového kulturního dědictví (UNESCO). Nyní (po přečtení knihy Petra Dvořáčka s prostým názvem Santini) to už vím...

Čím je tato publikace výjimečná? Domnívám se, že především citlivě promyšlenou symbiózou po odborné stránce skvěle zpracované textové části s úchvatnou fotografickou přílohou. Čtenář tak má jedinečnou příležitost podrobně se seznámit s životem a dílem umělce, zanechavšího příštím generacím důkazy své geniality v podobě velkolepých chrámů, kostelů, kaplí a jiných sakrálních, jakož i světských staveb. 

Jestliže mně kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře nepřipadal svého času nijak zvlášť zajímavý, bylo tomu tak jednak z mé naprosté neznalosti Santiniho tvůrčích postupů, a také z toho důvodu, že jsem jej znal pouze z fotografií. Člověk ale opravdu musí vstoupit do interiéru, aby na vlastní oči spatřil tu fascinující „hru světla a stínu“ (jak to výstižně vyjádřil Petr Dvořáček) a zůstal stát v úžasu a dojetí...

V knize je zmíněn ohromující počet staveb (okolo sta!), na nichž Jan Blažej Santini-Aichel nějakým způsobem (převážně tedy architektonicky) participoval. Návštěvníka těchto míst mimoděk napadá, kde bral ke svým gigantickým výkonům duchovní sílu a inspiraci. Domnívám se, že odpověď není nijak složitá. Byla to hluboká katolická víra, která jej motivovala k tomu, aby své veliké nadání užíval k oslavě Boha, Jeho vznešenosti a svatosti. Když kdokoli (myslím teď ať „věřící“ či „nevěřící“) vejde např. do baziliky ve Křtinách, je ohromen nejen její velikostí a nádherou, ale též (a především) vnitřním hlasem, který mu jakoby říká: Ten, kdo toto vytvořil, nemohl svůj úkol chápat jako pouhou stavební zakázku, jako něco rutinního a všednodenního. Ne, v takové kráse se nezrcadlí toliko chladný rozum, ale i horoucí a milující srdce!

Ti, kdo si tuto knihu pořídí, se k ní určitě budou často a se zalíbením vracet. Santiniho se totiž člověk se zájmem o pravé umění nikdy nenasytí!