Životopis Nikolaje Kelina je fascinujícím příspěvkem na téma „malé“ vs. „velké“ dějiny!
Dvacáté století je (a dlužno říct, že plným právem) považováno za nejděsivější období v historii lidstva. Hrůzné režimy nacismu a komunismu, dvě strašlivé světové války, hrozba celoplanetárního zničení při eventuálním jaderném konfliktu – to je jen stručný výčet toho, co bylo ještě relativně nedávno krutou realitou.
Dá se říct, že existují dva „druhy“ dějin, totiž „velké“ a „malé“. Těmi prvními bývají míněny události globálního charakteru, na jejichž pozadí se ovšem odehrávají zdánlivě sice nepatrné a bezvýznamné, ve skutečnosti však většinou hororové příběhy jednotlivců, často proti své vůli vtažených do víru revolucí a válek. Jako zřejmě nejnázornější příklad právě řečeného mohou posloužit vzpomínkové knihy těch, kdo přežili holokaust a jejichž osobní svědectví přispívají k pochopení tohoto obludného fenoménu mnohdy víc než odborné publikace.
Mezi příběhy lidí, kteří se dostali do soukolí totalitních režimů a podali o tom zprávu příštím generacím, zaujímá významné místo i životopis Nikolaje Kelina (1896 – 1970). Osudové peripetie, jimiž si tento pozoruhodný Rus prošel a o nichž osobitým způsobem vypráví, činí z knihy nejen fascinující historický dokument, ale i brilantní analýzu fenoménu, kterému se obvykle říká „široká ruská duše“.
Paměti donského Kozáka a českého lékaře jsou pro nás mimo jiné zajímavé tím, že Nikolaj Kelin žil po mnoho let v Čechách jako ruský emigrant. Ani tady však nenalezl klid pro svou vysněnou práci. První republiku záhy vystřídal protektorát a příchod Rudé armády v roce 1945 neznamenal jen osvobození od nacistů, ale pro „vlastizrádce“ Kelina další smrtelné nebezpečí, tentokrát ze strany vlastních krajanů.
Více jak pětisetstránková vzpomínková kniha má všechny atributy dobrodružného románu, když poklidné dětství je náhle vystřídáno naprostým kolapsem všeho, co dosud garantovalo řád a společensko-právní kontinuitu. Asi největší dojem na mě udělala pasáž, v níž autor jako přímý účastník Únorové revoluce i bolševického puče přichází s celou řadou dosud neznámých informací o těchto pro Rusko tak osudových událostech.
Kniha obsahuje velké množství dle mého názoru unikátních a z historického hlediska vzácných fotografií, které tvoří působivou kulisu k svérázně pojatému textu. Nikolaj Kelin nepíše literárně vybroušeným stylem, což však rozhodně neznamená, že by jeho paměti snad byly méně čtivé. Naopak! Jestliže se vyjadřuje tak, jak mu „narostla pusa“, dodává to knize na sugestivnosti a autenticitě.
Na autorovu adresu ovšem nemohu neuvést několik kritických připomínek. Nikolaj Kelin se na mnoha místech téměř obsedantně stylizuje do role apolitického člověka, nezajímajícího se o světonázorové a ideologické záležitosti (jimž dle vlastních slov navíc vůbec nerozumí) a žijícího pouze pro práci a rodinu. Tato jeho snaha nepůsobí příliš přesvědčivě, zvláště když jindy zaujímá dosti radikální postoje. Pohrdá kariéristy a převlékači kabátů, přičemž sám („ze sebezáchovných důvodů“) vstoupil v červnu 1945 do KSČ. A co se týká jeho lékařské praxe, tak považuji za šokující, co říká o umělých potratech. Prý je neprováděl, nikoli však z etických důvodů, ale protože byly v předválečném Československu zakázány a on měl strach dostat se do křížku se zákony. Navíc prostoduše dodává, že když mu byla poskytnuta záruka utajení a nemalý finanční obnos, posílal ženy na potrat k jiným lékařům! Popisuje rovněž případ, kdy krátce po osvobození prováděl potrat mladé rudoarmějce a s dojetím dodává, že ji přitom jeho žena držela za ruku, uklidňovala a všechno nakonec dobře dopadlo... Z faktu, že interrupce je vraždou nenarozeného dítěte, si „lékař“ Nikolaj Kelin zjevně nedělal těžkou hlavu.
Paměti donského Kozáka a českého lékaře mají potenciál oslovit obrovské spektrum čtenářů. Jsem velice vděčný nakladatelství Jota, že si na tuto monumentální a v mnoha ohledech náročnou publikaci „trouflo“ a zdárně ji uvedlo na knižní trh.
Žádné komentáře:
Okomentovat