Literární událost par excellence aneb neprojděme kolem této velkolepé knihy bez povšimnutí!
Memoárů lidí, kteří přežili holokaust, jsem přečetl již několik desítek. A mám za to, že v jejich případě (na rozdíl od „obvyklých“ knih, kde je toto kritérium klíčové) nehraje literární kvalita prakticky žádnou roli. Důvod je zřejmý – popisované události jsou natolik děsivé, že obsah je zde absolutně nadřazen formě. A tak i když jsou např. selekce na příjezdové rampě v Osvětimi vylíčeny s různou spisovatelskou „zručností“, nemění to nic na faktu, že na tomto místě byli nově příchozí rozdělováni na ty, kdo zemřou hned a kterým se poskytne menší odklad...
Napadá mne v této souvislosti následující příměr: Jak známo, jednotlivá Evangelia se od sebe v řadě věcí liší, přičemž největší rozdíl spočívá v tom, že zatímco první tři (Matoušovo, Markovo a Lukášovo, tzv. synoptická) mají víceméně popisný charakter, čtvrté Janovo se vyznačuje silným emocionálním nábojem a zároveň i vysokou uměleckou hodnotou. Je však evidentní, že ve světle toho, co má být sděleno, jsou různé stupně spisovatelské vyzrálosti margináliemi. Pisatelé Evangelií jakožto svědkové zmrtvýchvstání Ježíše Krista měli totiž jediný záměr a cíl – předat zprávu o této epochální události příštím generacím. A učinili tak podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a individuálních literárních schopností.
U vzpomínkových knih těch, kdo se vrátili z pekla Osvětimi, Sobiboru, Dachau a dalších koncentračních táborů, jde o něco podobného. I oni přicházejí se svědectvím, pro něž (tentokrát z důvodu jeho hrůznosti) většina z nich často marně hledá vhodná slova, což však (znovu to musím zdůraznit) na vyznění toho kterého konkrétního příběhu nemá sebemenší vliv. Kdybych se měl vrátit k výše použité paralele s evangelními texty, pak bych mezi „holokaustové synoptiky“ nejspíš zařadil Rudolfa Vrbu, Richarda Glazara, Evu Slonimovou či Halinu Birenbaumovou, „janovský“ směr by reprezentovala jména Primo Levi, Bruno Bettelheim, Imre Kertész a... Boris Pahor!
Nejznámější kniha posledně jmenovaného s názvem Nekropole je v mnoha ohledech unikátní, což platí především pro autorovy důmyslné literární postupy, jež ji činí prakticky nezařaditelnou do některé z přesně definovaných „škatulek“. Řekněme zde pro začátek alespoň tolik, že bývalý vězeň koncentračního tábora Natzweiler-Struthof Boris Pahor zaznamenává a analyzuje pocity, které v něm vyvolává návštěva místa, kde si před dvěma desetiletími prošel děsivou křížovou cestou...
„Spouštěčů“, které vedou ke konfrontační lince na ose minulost vs. přítomnost je tolik a jsou navíc tak rozdílné povahy, až se zdá, že udržet myšlenkové pochody v racionálních mantinelech prostě nebude možné. Autorovi se to přesto skvěle daří a pozorný čtenář záhy zjišťuje, že v jeho osobě má co do činění s mistrným psychologem, schopným kráčet po tenkém laně takřka metafyzického Zla a nezřítit se do propasti banalit a klišé. Řečeno jinak – informativně-historické pasáže, jež v knize převažují, nejenže nijak neoslabují, ale naopak zesilují její jednoznačně emocionální poselství.
Za názorný příklad právě řečeného nám může posloužit již úvodní část, kdy Boris Pahor při příjezdu k bráně tábora vidí, že prohlídku bude muset absolvovat se skupinou turistů. Tato z běžného pohledu nepodstatná věc v něm rázem vzedme celou kaskádu nejrůznějších a často diametrálně odlišných citových hnutí. Tak třeba s téměř obsedantní pozorností sleduje chování jednotlivých účastníků exkurze a hledá (a nachází) u nich projevy nedostatečné úcty k lidskému utrpení, které tu na něho odevšad hledí, aby vzápětí vyplísnil v duchu sám sebe za přehnaná pietní očekávání u jedinců, postrádajících jeho zkušenost. Ano, jak si máme vlastně počínat při prohlídce těchto míst? Rozhodně se nejedná o otázku ryze akademickou – vzpomínám si, že když jsem v Osvětimi sestupoval do podzemních prostor bloku č. 11, pociťoval jsem kromě nesmírné tísně i jakýsi podivný stud. Bylo mi, jako bych v hloubi duše slyšel biblická slova: „Nepřibližuj se sem a zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda posvátná!“ A opravdu – vždyť do zamřížované kobky, před níž jsem tam stál, odváděli odsouzence k smrti hladem, a právě zde 14. srpna 1941 zemřel Maxmilián Kolbe, který se dobrovolně nabídl obětovat život za jednoho spoluvězně...
Nekropole nemá pevnou dějovou strukturu, Boris Pahor se záměrně nechává unášet na vlnách asociací podle toho, kam či na co zrovna padne jeho zrak. Přitom naprosto přesně ví, jak v tu kterou chvíli psát. A tak syrově naturalistické scény (umývárna) jsou náhle vystřídány filigránsky detailní diagnózou akutního nedostatku potravy na psychosomatické procesy v lidském organismu, abychom vzápětí žasli nad dojímavě krásnými „medailonky“ některých autorových spolutrpitelů.
Boris Pahor byl „věčným“ aspirantem na udělení Nobelovy ceny za literaturu. To, že ji nikdy nedostal, má vícero příčin, tou hlavní je zřejmě fakt, že tento slovinský spisovatelský velikán zastával názory, které v žádné době nekonvenovaly s těmi oficiálními. Šokovalo mne zjištění, že tato úchvatná kniha u nás vychází až nyní, tedy 55 let od jejího napsání. O to větší uznání si zaslouží nakladatelství Protimluv, které ji pro českého čtenáře připravilo s všestrannou pečlivostí a troufám si říct, že i s láskou.
Závěrem bych se chtěl vrátit ke své úvodní úvaze, týkající se hodnocení autobiografických publikací o holokaustu z hlediska jejich literární kvality. Třebaže si tedy nemyslím, že Nekropole je „lepší“ než Lidé nejsou mravenci, Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, Je-li toto člověk či Utekl jsem z Osvětimi, na druhou stranu pokládám za vhodné svěřit se s tím, že kniha Borise Pahora se mi vtiskla do duše s intenzitou, jakou bych nikdy nečekal!
Žádné komentáře:
Okomentovat