Ne, tohle se opravdu nepovedlo aneb dobrý psychothriller vypadá úplně jinak!
V odlehlém, nehostinném koutu severní Austrálie, plném neprostupných bažin a zrádných mokřadů, je místním pytlákem objevena mrtvola zavražděného muže. Vzápětí se zjistí, že se jedná o zločince, který byl tentýž den propuštěn z věznice. A navíc se ukáže, že to není jediná podivnost, spojená s hrůzným nálezem – Curtis Mason Monroe se nedaleko místa, kde jej nyní zastihla smrt, dopustil znásilnění, za něž se dostal na devět let za mříže. Jako nejpravděpodobnější se tudíž jeví motiv pomsty, Dana Russoová ale ví, že pátrání je teprve na začátku a soustředit se pouze na jednu stopu by bylo velkou chybou.
Kostky jsou tedy (co se čtenářského očekávání týká) vrženy velmi sympaticky, vše nasvědčuje tomu, že nás čeká nelítostný duel mladé vyšetřovatelky se zákeřným vrahem. Napovídají tomu ostatně i již zmíněné přírodní reálie a také třeba to, že na okraji bažin ve staré, polorozpadlé chatrči žijí dvě psychicky narušené sestry a i těch několik dalších starousedlíků se značně vymyká tomu, co se odborně nazývá „reprezentativní vzorek populace“...
Všechny naděje na fajnšmekrový literární zážitek však bohužel po pár desítkách stránek vezmou za své. Důvodů, proč se kniha jejímu autorovi nepovedla, je více, za ten hlavní ale považuji spisovatelskou „nestřídmost“ (možná by se dalo říct i umanutost), s níž S. R. White do svého Vězně propašoval všechno, co by podle jeho názoru měl mít „správný“ psychothriller. Výsledkem pochopitelně nemohlo být nic jiného než beznadějně rozkouskovaná mozaika nesourodých pseudopříběhů bez základní jednotící linie. „Vycházející hvězda australské krimi“ si zkrátka při psaní počínala podobně, jako když pejsek a kočička pekli dort. Co největší množství všemožných ingrediencí není (a z logiky věci ani nemůže být) zárukou kvality výsledného produktu, což platí nejen v oblasti gastronomie – „nestravitelné“ mohou být bohužel i knihy.
Uveďme jeden příklad: Takřka každý autor krimi žánru dnes „ví“, že „jeho“ vyšetřovatel musí „jít s dobou“ a mít tedy co dělat nejen se zločinci, ale i sám se sebou. Říká se tomu „bojovat se svými vlastními démony“, jimiž nejčastěji bývají drogy, alkohol a partnerské problémy. A tak ani Dana Russoová nemůže být výjimkou. White v jednu chvíli zničehonic začne psát o tom, co si zkusila jako dítě od tyranské matky, což jí ovšem dnes kupodivu pomáhá v její práci – dovede se vžít do psychiky vyšetřovaných osob a volit optimální výslechové metody...
Čím déle jsem se Vězněm prokousával, tím častěji jsem si říkal, zda ve skutečnosti nečtu nějakou parodii na psychothriller. Autorova obsese neustále překvapovat něčím šokujícím působí až komicky, náhlé a chaotické odbíhání od dějové linky, s očividným záměrem co nejvíce příběh prodloužit, pak dílo zkázy dokonává. Pozorný čtenář se určitě všimne i jiných nesrovnalostí, např. toho, že k nálezu mrtvoly dojde ve čtvrtek 1. srpna 2019 v 6.30 a případ je úspěšně vyřešen již v pátek 2. srpna 2019 ve 13.15. Kniha má přitom téměř 500 stran a Dana Russoová tolik práce, že by musela vládnout nadpřirozenými schopnostmi, aby to stihla za takto krátkou dobu...
Suma sumárum – Vězeň byl pro mne velkým zklamáním a odstrašujícím příkladem toho, jak by psychothriller rozhodně neměl vypadat...
Žádné komentáře:
Okomentovat