Fascinující Gorbačovův životopis – literatura faktu, která se čte jako dobrodružný román!
Michail Sergejevič Gorbačov je všeobecně považován za jednu z nejvýznamnějších osobností moderní doby. Důvod je zřejmý – byl to právě on, kdo po zvolení do funkce generálního tajemníka KSSS svojí politikou perestrojky a glasnosti, zcela odlišnou od stalinistické rigidnosti jeho předchůdců, vyvolal společenské otřesy, které nakonec vyústily v rozpad Sovětského svazu. Dějinným paradoxem přitom je, že Gorbačovovým záměrem toto rozhodně nebylo – jakožto přesvědčený marxista-leninista chtěl pouze odstranit nejkřiklavější vady systému, v jehož pokrokovost a životaschopnost neochvějně věřil. Ukázalo se však, že komunismus reformovat nelze a sebemenší uvolnění tuhých obručí státního represivního aparátu nevyhnutelně povede ke kolapsu diktatury, nenáviděné drtivou většinou národa.
O Gorbačovovi toho už bylo pochopitelně napsáno hodně, je však evidentní, že ještě zdaleka ne všechno. Vzpomínám si, že když jsem před lety četl jeho vlastní životopis, dozvěděl jsem se mnoho nového a zajímavého, zároveň jsem ale cítil, že autor ledacos zamlčel či přikrášlil se zřejmým úmyslem ukázat se před čtenáři v co možná nejlepším světle. Jestliže tedy před pár dny vyšel překlad monumentálního Gorbačovova životopisu z pera uznávaného amerického historika Williama Taubmana, pak nám tím nakladatelství Academia poskytlo jedinečnou možnost objektivního pohledu na člověka, jehož politický odkaz stále vyvolává bouřlivé a rozporuplné emoce...
Osmisetstránková publikace je velmi pečlivě rozdělena do 19 kapitol, z nichž každá by si zasluhovala samostatnou recenzi. William Taubman mne doslova ohromil svou schopností intuitivně „vyhmátnout“ z obrovského rezervoáru informací to nejdůležitější, jakož i uměním podat životopis sovětského státníka natolik čtivou formou, že jsem měl pocit, jako bych četl dobrodružný román. V knize mne zaujalo především vylíčení Gorbačovova „neznámého“ života – do roku 1985 jsem o něm vcelku pochopitelně ještě nic nevěděl, po roce 1992, kdy rezignoval, mně zase postupně „sešel z očí i mysli“. To však v žádném případě neznamená, že ostatní pasáže by snad byly méně zajímavé Naopak!
Vzápětí poté, co stanul na samém vrcholu mocenské pyramidy, dal se Gorbačov do uskutečňování své vize společenské přeměny při zachování vládnoucí role komunistické strany. Dobře si pamatuji, jak jsem tenkrát takřka nevěřícně sledoval pořady sovětské televize, v nichž se otevřeně odsuzoval ještě nedávno nedotknutelný Brežněv a jeho éra „zastoja“ (stagnace). Začaly vycházet dosud zakázané samizdatové knižní tituly a uvolnila se cenzura. Hodně to připomínalo Pražské jaro, přičemž nejkomičtější na celé věci bylo, jak vyděšeně působili Husák a jeho soudruzi. Jakožto nejvyššího představitele země, s níž je pojilo „nerozborné přátelství na věčné časy“, museli Gorbačova velebit, očividně tak však činili se skřípajícími zuby a hrůzou, co jeho politika způsobí u nás. Uvedu zde jednu osobní zkušenost, která tehdejší schizofrenní situaci výstižně ilustruje. Na brněnském náměstí Svobody se nacházelo knihkupectví Sovětská kniha, v němž jsem si tehdy koupil román Borise Pasternaka Doktor Živago, který v autorově vlasti zrovna vyšel. Ve stejné době bylo toto dílo u nás stále na indexu, a to až do pádu komunismu!
V knize Gorbačov – život a doba je kromě osudů hlavní postavy precizně analyzována podstata sovětského byrokratického režimu, znemožňujícímu participaci „bezpartijních“ na chodu státního aparátu a brzdícímu či přímo potlačujícímu (byť byl oficiálně hlásán opak) sebemenší osobní iniciativu lidí. Straničtí papaláši, zcela odtržení od chmurné reality permanentního nedostatku základních potravin a spotřebního zboží, v níž žili prostí občané, se pochopitelně nechtěli smířit s demokratizačními trendy, zaváděnými novým generálním tajemníkem.
Čtenář tak doslova se zatajeným dechem sleduje Gorbačovův vyčerpávající boj se starými strukturami, které v perestrojce a glasnosti oprávněně tušili nebezpečí pro svá privilegia. Složitou konstelaci v nejvyšších patrech stranické hierarchie skvěle dokreslují osobnostní profily jeho stoupenců a odpůrců – Andropova, Gromyka, Suslova Jelcina, Ligačova, Jakovleva, Ševarnadzeho aj. Jak známo, vše vyvrcholilo protistátním pučem skupiny spiklenců, který se díky Jelcinově rozhodnosti nezdařil a po němž začala Gorbačovova hvězda pozvolna hasnout...
William Taubman se snaží být maximálně objektivní, „jeho“ Gorbačov není idealizovaná ani zatracovaná postava, nýbrž člověk z masa a kostí s řadou charakterových předností i nedostatků. Dosvědčují to často diametrálně odlišná svědectví lidí, kteří mu v různých dobách stáli po boku a dobře jej znali. Čtenáři tak není nic sugerováno, nýbrž je na něm, aby si utvořil vlastní úsudek. A tak by to mělo být!
Žádné komentáře:
Okomentovat